Alfa a omega-1.Kapitola 1/3

11. listopadu 2015 v 12:16 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
1. kapitola
Foukal studený vítr a z chladu jí prsty mrzly u nohou. Jednoho dne se podvolí a koupí si teplé boty - jen kdyby nemusela jíst.
Anna se zasmála, zabořila si do límce bundy a odvlekla se posledního tři čtvrtě kilometru domů. Pravda, díky tomu, že byla vlkodlak, měla větší sílu, a výdržnost dokonce i v lidské podobě. Ale měla za sebou dvanáctihodinovou směnu u Scorciho a byla tak vyčerpaná, že ji bolely všechny kosti v těle. Jeden by si myslel, že lidé budou mít na Díkůvzdání na práci něco lepšího než jíst v italské restauraci.
Tim, majitel restaurace (který byl Ir, ne Ital, přestože dělal nejlepší gnocchi v Chicagu), jí dovolil brát si směny navíc - přesto jí nemohl dovolit pracovat víc než padesát hodin týdně. Největším bonusem bylo jídlo zdarma, které dostala ke každé směně. Přesto se obávala, že si bude muset najít druhou práci, aby pokryla všechny výdaje: být vlkodlakem ji ničilo jak po finanční, tak po osobní stránce.
Odemkla si vchodové dveře. Ve schránce nic neměla, proto vyzvedla poštu a noviny Kaře a vystoupala po schodech do třetího patra. Když otevřela dveře Kařina bytu, Myšák, siamský kocour, na ni vrhl jediný pohled, znechuceně zasyčel a zmizel za gaučem.
Už šest měsíců kocoura krmila, kdykoli byla sousedka pryč - což bylo často, protože Kara pracovala v cestovní kanceláři. A Myšák ji pořád nenáviděl. Z úkrytu jí nadával tak, jak to jen dokázaly siamské kočky.
Anna si povzdychla, hodila poštu a noviny na stolek v jídelně, otevřela konzervu s kočičím žrádlem a postavila ji vedle misky s vodou. Posadila se ke stolu a zavřela oči. Nemohla se dočkat, až se vrátí do svého bytu o patro výš, ale musela tu zůstat, dokud se kocour nenažere. Kdyby ho tu nechala samotného, ráno by našla konzervu netknutou. Myšák ji možná nenáviděl, ale prostě nežral, když tu s ním někdo nebyl - i třeba jen vlkodlačka, které nevěřil.
Obvykle si zapnula televizi a dívala se na to, co zrovna vysílali, ale ten večer na to byla příliš zmožená, proto otevřela noviny, aby zjistila, co se stalo od chvíle, kdy je četla naposledy, což bylo před několika měsíci.
Bez zájmu přelétla pohledem palcové titulky na přední straně a otočila list. Protestující Myšák zatím vylezl z úkrytu a znechuceně zamířil do kuchyně.
Opět otočila stránku, aby Myšák věděl, že si pořád čte - a ostře se nadechla, když spatřila fotku mladého muže. Očividně se jednalo o školní portrét a hned vedle se nacházel podobný snímek dívky přibližně stejného věku. Titulek hlásal: "Krev nalezená na místě činu patří pohřešovanému teenagerovi z Naperville."
Rozčileně si přečetla shrnutí pro ty, kterým stejně jako jí první zprávy o zločinu unikly.
Před dvěma měsíci zmizel Alan MacKenzie Frazier ze školního plesu a ještě tu samou noc našli na školním pozemku tělo jeho dívky. Bylo těžké určit příčinu smrti, protože ostatky rozsápala zvířata - posledních několik měsíců trápila okolí smečka pouličních psů. Úřady nevěděly, jestli je pohřešovaný chlapec obětí nebo podezřelým.
Anna se prsty dotkla usmívající se tváře Alana Fraziera. Věděla, co se stalo. Věděla to.
Vyskočila od stolu, ignorovala Myšákovo nespokojené kňourání a pustila si ve dřezu na zápěstí studenou vodu, aby potlačila nevolnost. Chudák kluk.
Trvalo další hodinu, než se Myšák nažral. To už Anna znala článek nazpaměť - a dospěla k rozhodnutí. Popravdě věděla, co musí udělat, už když si článek četla, ale potřebovala celou hodinu na to, aby sebrala odvahu: během tří let, co byla vlkodlakem, se naučila, že poslední, co by chtěla, by bylo udělat něco, čím by upoutala pozornost dominantních vlků. A telefonát marokovi, který vládl všem vlkodlakům v Severní Americe, pozornost určitě upoutá.
V bytě neměla telefon, proto si půjčila Kařin. Čekala, až se jí zklidní ruce a dech, ale když se nezdálo, že by k tomu mělo dojít, vytočila číslo napsané na ušmudlaném kousku papíru rovnou.
Tři zazvonění - a uvědomila si, že když je v Chicagu jedenáct večer, v Montaně bude mnohem víc. Byl časový rozdíl dvě nebo tři hodiny? Rychle zavěsila.
A co by mu řekla? Že toho chlapce, očividně oběť útoku vlkodlaků, viděla týdny po jeho zmizení v kleci v alfově domě? Že byla přesvědčena o tom, že útok nakázal sám alfa? Stačilo, aby Leo řekl, že na toho kluka narazil později - a že nic špatného neudělal. Možná se to tak doopravdy stalo. A ji ovlivnila vlastní zkušenost.
Ani nevěděla, jestli by marok proti útoku něco namítal. Možná mohli vlkodlaci útočit, na koho chtěli. To se stalo jí.
Odvrátila se od telefonu a zadívala se na chlapcovu tvář, která na ni hleděla z otevřených novin. Chvíli ji sledovala, pak znovu vytočila číslo - marok bude určitě aspoň proti tomu, jaký poprask útok vyvolal. Tentokrát někdo telefon zvedl už po prvním zazvonění.
"Tady Bran."
Hlas nepůsobil výhrůžně.
"Jmenuju se Anna," řekla a přála si, aby se jí netřásl hlas. Existovaly doby, pomyslela si trochu hořce, kdy se nebála vlastního stínu. Koho by napadlo, že se z ní po proměně ve vlkodlaka stane zbabělec? Ale teď věděla, že netvoři jsou skuteční.
Přestože se sama na sebe zlobila, nedokázala ze sebe nic víc vypravit. Jestli se Leo dozví, že volala marokovi, může se rovnou zastřelit stříbrnou kulkou, kterou si koupila před několika měsíci, a ušetřit mu práci.
"Voláš z Chicaga, Anno?" Zaskočilo ji to, ale pak si uvědomila, že mu telefon asi ukázal číslo volajícího. Nezdálo se, že by ho rozzlobilo, že ho vzbudila - tak by se žádný dominantní vlk, kterého znala, nezachoval. Možná to byl jenom nějaký sekretář nebo něco podobného. To dávalo smysl. Marokovo osobní číslo by přece nebylo dostupné všem.
Když si uvědomila, že nemluví se samotným marokem, uklidnila se. Toho se bál dokonce i Leo. Neodpověděla mu na otázku - znal odpověď. "Chtěla jsem mluvit s marokem, ale možná byste mi mohl pomoct vy."
Bran se na chvíli odmlčel, pak trochu lítostivě řekl: "Já jsem marok, dítě."
Znovu zpanikařila, ale než se mohla omluvit a zavěsit, chlácholivě ji ujistil: "Nic se neděje, Anno. Neudělala jsi nic špatného. Pověz mi, proč voláš."
Zhluboka se nadechla. Dobře věděla, že je to její poslední šance ignorovat, co viděla, a ochránit se tak.
Namísto toho mu pověděla, co četla v novinách - a že viděla pohřešovaného chlapce v Leově domě, v jedné z klecí pro nové vlky.
"Chápu," zamumlal vlkodlak na opačném konci linky.
"Nemohla jsem dokázat, že je něco v nepořádku, dokud jsem neviděla noviny," řekla mu.
"Ví Leo, že jsi toho chlapce viděla?"
"Ano." Chicago mělo dva alfy. Krátce ji napadlo, jak ví, o kterém mluvila.
"Jak zareagoval?"
Anna těžce polkla. Snažila se zapomenout na to, co se stalo potom. Po zásahu družky ji Leo prakticky přestal půjčovat podle libosti ostatním, ale tu noc měl pocit, že si Justin zaslouží odměnu. O tom ale marokovi říkat nemusela, že ne?
Ušetřil ji hanby tím, že svoji otázku upřesnil: "Rozzlobil se, že jsi chlapce viděla?"
"Ne. Muž, který mu ho přivedl, ho… potěšil." Justin byl pořád umazaný od krve a páchl vzrušením z lovu.
Lea potěšilo, i když mu Justin přivedl Annu. Zlost tehdy měl Justin - neuvědomil si, že to bude submisivní vlčice. Znamenalo to, že Anna stála na posledních příčkách v hierarchii smečky. Justin rychle dospěl k závěru, že udělal chybu, když ji proměnil. Myslela si to samé.
"Chápu."
Měla zvláštní pocit, že opravdu chápe.
"Kde jsi teď, Anno?"
"V bytě kamarádky."
"Je taky vlkodlak?"
"Ne." Pak ji napadlo, že by si mohl myslet, že někomu řekla, co je - což bylo přísně zakázáno - proto rychle vysvětlila: "Doma nemám telefon. Sousedka je pryč a já se jí starám o kočku. Použila jsem její telefon."
"Chápu," řekl. "Chci, aby ses prozatím držela od Lea a jeho smečky dál - nemuselo by to pro tebe být bezpečné, kdyby někdo zjistil, že jsi mi volala."
Mírně řečeno. "Dobře."
"Popravdě," řekl marok, "se mi nedávno doneslo, že jsou v Chicagu nějaké problémy."
Zjištění, že riskovala zbytečně, způsobilo, že jeho následující slova neslyšela.
"…obyčejně bych kontaktoval nejbližší smečku. Ale jestli Leo vraždí lidi, neumím si představit, že by o tom druhý chicagský alfa nevěděl. A protože mě Jaimie nekontaktoval, musím předpokládat, že jsou v tom tak či onak namočení oba alfové."
"Vlkodlaky nemění Leo," řekla mu. "Dělá to Justin, jeho zástupce."
"Alfa nese odpovědnost za činy smečky," odpověděl marok chladně. "Poslal jsem k vám našeho… vyšetřovatele. Vlastně letí do Chicaga právě teď. Chci, aby ses s ním sešla."
A tak se stalo, že se Anna ocitla nahá uprostřed noci na parkovišti u mezinárodního letiště O'Hare. Neměla auto ani peníze na taxi, ale letiště bylo od jejího bytu vzdušnou čarou jen osm kilometrů. Bylo po půlnoci, její vlk byl černý jako smůla a na vlkodlaka se zdála být dost malá. Existovala jen malá šance, že by v ní někdo viděl něco jiného než zaběhnutého psa.
Sílící chlad ji roztřásl, proto si přitáhla triko blíž k tělu. V malém batůžku, který si vzala s sebou, nebylo dost místa na kabát, když do něj nacpala boty, džíny a triko - a ty byly důležitější.
Nikdy předtím na zdejším letišti nebyla, takže chvíli trvalo, než našla správný terminál. Když se konečně dostala na místo, on už na ni čekal.
Teprve až zavěsila, uvědomila si, že jí marok svého muže nepopsal. Dělalo jí to starosti celou cestu na letiště, ale nemuselo. Nemohla si ho splést. Dokonce i v přeplněném terminálu se lidi zastavovali a hleděli na něj, než se opět rychle odvrátili.
Indiáni nebyli v Chicagu běžní, ale zase nebyli natolik vzácní, aby způsobili podobné pozdvižení. Nikdo z lidí, kteří ho míjeli, by patrně nedokázal vysvětlit, proč cítil nutkání na něj pohlédnout - ale Anna to věděla. U velmi dominantních vlků to byla docela běžná věc. Podobně působil i Leo - i když ne do takové míry.
Byl vysoký, dokonce vyšší než Leo, a černočerné vlasy měl spletené v silném copu, který mu sahal až pod kožený opasek pošitý perličkami. Jeho džíny byly tmavé a na rozdíl od okopaných kovbojských bot vypadaly nově. Natočil hlavu a světlo se mu odrazilo od zlatých náušnic. Nějak nevypadal na muže, který by si nechal propíchnout uši.
Měl široký, plochý obličej s mladistvě hladkou pletí barvy týku a jeho bezvýraznost působila krutě. Černýma očima pomalu přejížděl po davu a něco hledal. Na okamžik se zastavil u ní a tíha jeho pohledu jí vyrazila dech. Vzápětí ho ale přesunul jinam.

Charles nenáviděl létání. A zvlášť když pilotoval někdo jiný. Vlastním letadlem odletěl do Salt Lake, ale kdyby s ním přistál v Chicagu, upozornil by na sebe svoji kořist - a raději chtěl Lea překvapit. A kromě toho přestal poté, co uzavřeli Meig's Field, létat do Chicaga sám.
Nenáviděl velká města. Jejich pachy mu zahlcovaly čich a panoval v nich takový rámus, že neustále zachytával útržky stovky rozhovorů, ale klidně mu mohlo uniknout, že se k němu někdo plíží zezadu. Cestou tunelem od letadla do něj kdosi strčil a on se musel hodně přemáhat, aby mu šťouchnutí neoplatil, a tvrději. Přilétl na O'Hare uprostřed noci, takže se vyhnul největším davům, přesto tu bylo příliš mnoho lidí.
A nenáviděl i mobily. Když po přistání zapnul ten svůj, volal mu otec. Takže místo aby si půjčil auto a odjel do hotelu, musel teď najít nějakou místní ženu a zůstat s ní, aby ji Leo a ostatní vlci nezabili. Jediné, co věděl, bylo křestní jméno - Bran se neobtěžoval popsat ji.
Zastavil se za bezpečnostními branami, bloudil pohledem v davu a doufal, že mu instinkty pomohou ženu najít. Cítil vlkodlaka, ale ventilace letiště mu bránila jít po pachu. Jeho pohled upoutala mladá dívka s irsky bledou pletí, kudrnatými vlasy barvy whisky a poraženeckým pohledem někoho, koho pravidelně bijí. Vypadala unavená, prochladlá a vyzáblá. Rozzlobilo ho to, a protože už byl příliš rozčilený na to, aby zvládl další nával vzteku, donutil se od ní odtrhnout pohled.
Upřel ho na ženu v kostýmku stejně teple čokoládové barvy, jako byla její pleť. Nevypadala zrovna na Annu, ale nesla se takovým způsobem, že si uměl představit, že by se vzepřela svému alfovi a obrátila se na maroka. Očividně někoho vyhlížela. Už se k ní málem vydal, ale její výraz se najednou změnil, protože našla toho, koho hledala - a nebyl to on.
Začal se znovu rozhlížet, když se po jeho levici ozval tichý, zdráhavý hlas: "Pane, nepřiletěl jste právě z Montany?"
Byla to dívka s vlasy barvy whisky. Musela se k němu přiblížit, když hleděl jinam - něco takového by se nestalo, kdyby nebyli uprostřed zpropadeného letiště.
Aspoň už nemusel hledat otcův kontakt. Z takové blízkosti ani letištní klimatizace nedokázala zamaskovat, že je vlkodlak. Ale nebyl to jen jeho nos, co mu prozradilo, že je něco mnohem vzácnějšího: pravá omega.
Většina vlkodlaků byla více či méně dominantní. Lidé s něžnější povahou obyčejně neměli dost silnou vůli na to, aby přežili brutální proměnu z člověka ve vlkodlaka. Což znamenalo, že submisivních vlkodlaků bylo málo.
Náhlý zvrat v jeho zlosti a iracionální touha chránit ji před davy okolo mu ale prozradily, že je ještě výjimečnější. V tu chvíli mu bylo jasné, že toho, kdo ji tak zdeptal, zabije.

Zblízka byl ještě působivější. Cítila, jak ji jeho energie lehce olizuje jako had ochutnávající kořist. Anna klopila oči k zemi a čekala na odpověď.
"Jsem Charles Cornick," řekl. "Marokův syn. Ty musíš být Anna."
Kývla.
"Přijela jsi vlastním autem, nebo taxíkem?"
"Nemám auto," řekla.
Zavrčel něco, co nezachytila. "Umíš řídit?"
Kývla.
"Dobře."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama