Alfa a omega 10.Kapitola

20. listopadu 2015 v 18:43 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
"Líbíš se mu," řekl Charles, když skládal mapu.
"Jak jsi to poznal?" zeptala se.
"S lidmi, které nemá rád, nemluví." Chystal se pokračovat, ale zvedl hlavu a zamračeně se zahleděl na dveře. "Zajímalo by mě, co chce?"
Jakmile ji na to upozornil, sama uslyšela, že k nim míří auto.
"Kdo?" zeptala se, ale neodpověděl, odešel do obýváku a nechal ji, aby ho zdráhavě následovala.
Charles prudce otevřel dveře, před kterými stál vlk z pohřbu. Asil. Jednu ruku měl zvednutou a chystal se zaklepat. Ve druhé držel kytici, většinou žluté růže, ale i několik fialových kytek podobných sedmikráskám.
Asil se rychle vzpamatoval, usmál se na Annu a vyhnul se pohledu na Charlese. Zareagoval sice správně na podráždění dominantnějšího vlka, zároveň ale upřel oči odvážně na Annu.
"Přišel jsem se omluvit," řekl. "Pro dámu." Anna si všimla, že je skoro o třicet centimetrů menší než Charles, takže byl jen o něco málo vyšší než ona.
Když stál vedle Charlese, všimla si, že mají podobné zbarvení, tmavou pleť a tmavší vlasy a oči - v umělém osvětlení černé. Ale odstín jejich pleti byl jiný a Asilovy rysy byly ostřejší, pocházel ze Středního Východu, nebyl indián.
"Pro moji dámu," zavrčel Charles.
Asil se zářivě usmál a tváří mu probleskl vlk. "Pro tvoji dámu, jistě. Jistě." Podal květiny Charlesovi, pak hedvábně řekl: "Nemá na sobě tvůj pach, Charlesi. Proto jsem se zmýlil." Lstivě k Charlesovi vzhlédl, znovu se usmál, pak se otočil na podpatku a prakticky se rozběhl zpátky k autu, jehož motor běžel naprázdno.
Anna se objala pažemi, když vycítila Charlesův vztek, netušila ale, proč ho Asilova poslední slova tak rozzlobila.
Charles zavřel dveře a mlčky jí květiny podal. Ramena měl ale napjatá a působil divoce, což Annu přimělo schovat ruce za záda a o krok ustoupit. Nechtěla mít s Asilovými květinami nic společného, pokud Charlese tak rozzlobily.
Zadíval se na ni a svaly ve tváři se mu ještě víc napjaly.
"Nejsem Leo nebo Justin, Anno. Jsou tvoje. Jsou krásné a hezky voní, lépe než většina květin. Asil má skleník a květiny v něm stříhá jen vzácně. Je ti vděčný za pomoc dnes ráno, jinak by ti je nepřinesl. Že mě tak mohl pozlobit, byl jen bonus. Měla by sis je užít."
Jeho slova neodpovídala vzteku, který z něj cítila - a přestože Charles tvrdil, že nepoužívá účinně svůj nos, naučila se mu věřit víc než uším.
Nedokázala se mu podívat do očí, ale vzala si od něj květiny a zamířila do kuchyně, kde se zastavila. Netušila, kde má hledat vázu. Uslyšela za sebou zvuk, jak na pult postavil jednu z hliněných nádob z obýváku.
"Měla by stačit," řekl. Když se nepohnula, naplnil ji vodou. Pomalu - asi ji nechtěl vyděsit - jí kytici vzal, zastřihl květinám stonky a naaranžoval je ve váze spíše účelně než umělecky.
Chvíli trvalo, než překonala nával strachu a následný stud za vlastní zbabělost. A nechtěla všechno ještě zhoršit tím, že by plácla nebo provedla něco nevhodného.
"Omlouvám se," řekla. Žaludek měla tak stažený, že sotva dýchala. "Nevím, proč se chovám tak hloupě."
Přestal nervózně upravovat poslední fialovou květinu. Pomalu, aby měla dost času uhnout, jí vložil prst pod bradu a zvedl ji. "Neznáš mě ještě ani týden," řekl. "I když se to někdy zdá déle. Není to ani zdaleka dost dlouho na to, aby ses mi naučila důvěřovat. Nevadí, Anno. Jsem trpělivý. A pokud to půjde, neublížím ti."
Vzhlédla. Očekávala, že mu pohlédne do černých očí, ale byly zlaté. Přesto byl něžný, i když se vlk klubal na povrch.
"To já se omlouvám," řekl. Napadlo ji, že se omlouvá za vlka i za chvilkovou zlost. "I pro mě je to nové." Usmál se. Díky zvláštně chlapeckému výrazu působil navzdory jisté ostrosti ostýchavě. "Nejsem zvyklý žárlit ani mít tak málo sebekontroly. A nejde jen o moje rány, i když ani ty zrovna nepomáhají."
Ještě chvíli tam stáli a on se dotýkal její brady. Anna se bála pohnout, aby nevyprovokovala zuřivost, ze které mu zežloutly oči, nebo ho nějak neranila, jako když před ním ucukla. Nevěděla, na co Charles čeká.
Promluvil první.
"Podle otce tě něco trápilo, když jsi dneska ráno odjížděla z kostela. Byl to Asil? Nebo něco jiného?"
Ustoupila stranou. Nechal ji jít, ale jeho ruka jí sklouzla z tváře na rameno. Nedokázala se přimět udělat další krok, protože nechtěla o dotyk přijít. Jestli se nesebere, bude ji považovat za neurotického idiota. "Nic mě netrápilo. Jsem v pořádku."
Povzdychl si. "Šest slov a dvě lži. Anno, budu tě muset naučit, jak vycítit lež, pak se mi nebudeš snažit lhát." Odtáhl se a jí bylo do pláče - i když jedna její část s ním nechtěla mít nic společného. "Můžeš prostě říct, že o tom nechceš mluvit."
Byla sama ze sebe unavená. Promnula si obličej, nadula tváře a vyfoukla dech jako uštvaný kůň. Nakonec zvedla oči a zadívala se na něj. "Jsem úplně mimo," řekla mu. "Prostě nevím, co vlastně cítím nebo proč - a o tom ostatním ještě nechci mluvit." Možná nikdy. S nikým. Byla pitomý zbabělec a dostala se do situace, ve které byla bezmocná. Až se vrátí z hor, najde si zaměstnání. Když bude mít peníze v bance a něco konstruktivního na práci, vzchopí se.
Naklonil hlavu na stranu. "To chápu. Odešla jsi od všeho, co jsi znala, ocitla ses mezi úplně cizími lidmi a všechna pravidla, kterými ses řídila, přestala platit. Chvíli potrvá, než si zvykneš. Jestli máš nějaké otázky, ptej se. A pokud nechceš mluvit se mnou, můžeš se obrátit na otce nebo na… Sage? Líbila se ti?"
"Líbila." Měla nějaké otázky? Podráždění, které doposud cítila sama k sobě, teď snadno obrátila proti němu, i když věděla, že se k ní nechtěl chovat jako k dítěti. Nechoval se shovívavě, jen se snažil pomoct. Nemohl za to, že ji jeho chlácholivý tón dráždil - obzvláště když pořád cítila, že se kvůli něčemu zlobí. Líbila se jí Sage? Jako by jí musel hledat přátele.
Už ji unavovalo cítit se vyděšená a nejistá. Chtěl otázky. Naučili ji na nic se neptat - vlkodlaci střežili svá tajemství, jako by šlo o zlato v sejfu. Fajn.
"Co Asil řekl, že ses tak rozčílil?"
"Pohrozil, že mi tě vezme," řekl.
V duchu si prošla jejich rozhovor, ale nechápala. "Kdy?"
"Aby se z nás stali druhové, nestačí jen přitažlivost. Když mi řekl, že na sobě nemáš můj pach, dal mi najevo, že ví, že jsme ještě nenaplnili náš vztah - a proto nemusí respektovat tvé závazky."
Zamračila se na něj.
"Ještě jsme se nemilovali," řekl jí. "A pak je tu formální obřad za úplňku, který naše pouto zpečetí - svatba. Bez toho se o tebe Asil může pořád ucházet a nemusí se bát odplaty."
Další věc, o které doposud nic nevěděla. Kdyby jí bylo o deset let méně, dupla by nohou. "Existuje nějaká příručka?" obořila se na něj naštvaně. "Něco, kde bych si mohla podobné informace vyhledat?"
"Mohla bys ji napsat," navrhl. Kdyby nezírala na jeho ústa, záblesku humoru by si nevšimla. Považoval ji za zábavnou.
"Možná napíšu," odsekla temně a obrátila se na podpatku - ale neměla kam jít. Do jeho ložnice?
Zavřela se v koupelně a pustila sprchu, aby přehlušila všechny zvuky, které vydávala. Použila ji jako druhou bariéru, protože dveře, které za sebou zamkla, nestačily.
Hleděla na sebe v zrcadle, které se začínalo zapařovat. Rozmazaný odraz jen zesiloval dojem, že se dívá na cizinku - na někoho, kým opovrhovala pro jeho zbabělost a nejistotu, kdo byl dobrý tak akorát k obsluhování v restauraci. Ale to nebylo nic nového; nenáviděla se už od chvíle, co ji proměnili v tohle… v tohle monstrum.
A ještě k tomu v ubohé monstrum.
Její oči vypadaly zhmožděné, tváře bledé. Vzpomněla si, jak v panice couvla před zábleskem Charlesova vzteku, jak se mu bezmocně omlouvala za to, že se mu vnutila. A nenáviděla se ještě víc. Nebývala taková.
Nebyla to Charlesova vina.
Tak proč se na něj tak zlobila?
Strhala ze sebe šaty, vstoupila do kouřící sprchy a trochu se jí ulevilo, když se bolest z vřelé vody zařízla do hloupého uzlíčku emocí, ve kterém se pitvala.
A v okamžiku prozření pochopila, proč se po pohřbu cítila tak rozrušená - a proč se zlobila na Charlese.
Doposud si neuvědomovala, jak moc toužila být znovu člověkem. Věděla, že je to nemožné, že nic nezmění magii, která jí byla vnucena. To ale neznamenalo, že po tom netoužila.
Tři roky žila s netvory, byla jedním z nich. Pak se objevil Charles. Jak moc se od nich lišil; dal jí naději.
Ale nebylo to fér. Nemohl za to, že jedna její část nabyla dojmu, že neopouští jen svoji smečku, nýbrž i netvory.
Nikdy jí nelhal. Pověděl jí, že je otcův vymahač, a ona o tom nepochybovala. Viděla ho bojovat a zabíjet. Přesto přesvědčila samu sebe, že Montana bude jiná. Že bude moct být normální, chovat se jako člověk, každý den kromě noci za úplňku - a i to bude jiné, protože tu měli dost místa na to, aby se mohli proběhnout, aniž by někomu ublížili.
Měla vědět, že tomu tak nebude. Věděla to.
Charles nemohl za to, že je taky netvor.
Bylo snadné svést zničení chicagské smečky na otravu stříbrem. Ale dnes večer, když se postavil Asilovi, jí ukázal, že se v ničem neliší od jiných vlkodlaků: že je vzteklý, majetnický a nebezpečný.
Dovolila si uvěřit, že taková byla jen chicagská smečka. Že problémy, které nadělali Leo a jeho družka, byly důvodem, proč smečka byla tak strašlivá.
Chtěla rytíře ve stříbrném brnění. Hlas rozumu uprostřed šílenství, a Charles jím byl. Věděl, že právě to potřebovala? Zachoval se tak schválně?
Voda jí stékala po vlasech, do očí a po tvářích jako slzy. Poslední otázka jí objasnila a zodpověděla její největší obavu: samozřejmě že se Charles nestal jejím rytířem úmyslně, prostě byl takový.
Byl tak dominantní, že si dokázal podřídit alfu smečky, aniž by disponoval jeho zázemím. Byl otcův zabiják, vrah, kterého se báli i členové vlastní smečky. Mohl být jako Justin: šílený a krutý. Místo toho šílenství vlkodlaků rozuměl a nejenže ho překonal, ale využil ho a obrátil v něco lepšího. Na mysli jí nečekaně vytanul obrázek jeho krásných rukou, kterými jemně aranžoval květiny, přestože jeho vlk toužil po násilí tím nejhorším způsobem.
Charles byl netvor. Otcův zabiják. Už se nebude dál klamat. Kdyby Bran poručil, byl by Jacka zabil. Zabil by ho, i když věděl, že je jen oběť a patrně i dobrý muž. Ale neudělal by to bez emocí. Viděla, jak se mu ulevilo, když Bran našel alternativní řešení.
Její druh byl zabiják, ale neužíval si to. Když to zvážila s jasnou hlavou, trochu žasla nad tím, že se mu dařilo jednat tak civilizovaně, a přesto vyhovět nárokům na to, kdo a co musel být.
Voda začínala chladnout.
Umyla si vlasy a líbilo se jí, jak snadno si smývá šampón; voda v Chicagu byla mnohem měkčí. Použila kondicionér vonící po bylinkách a mátě a poznala, že jde o vůni, kterou cítila z Charlesových vlasů. V tu dobu už voda začínala být nepříjemně studená.
Dlouho si z vlasů vyčesávala uzlíky, nedívala se na sebe do zrcadla a snažila se nic necítit. V tom se během posledních tří let zdokonalila. Až před něj znovu předstoupí, nechtěla být ukňouraný hňup, který se bojí sám sebe. Proto potřebovala ovládnout svůj strach.
Znala způsob, jak toho dosáhnout. Byl to tak trochu podvod, ale dovolila si ho, i když jen pro dnešní večer, protože už ze sebe udělala dostatečného blázna tím, že se schovala v koupelně.
Zadívala se na sebe do zrcadla a viděla, jak jí hnědé oči zesvětlaly do stříbřitě modré a opět zhnědly. Tolik a ne víc. Obklopily ji síla a nebojácnost vlčice a propůjčily jí klid a mír. Ať už se stane cokoli, přežije to. Přežila už dřív.
Pokud byl Charles netvor, byl jím z nutnosti, ne proto, že by chtěl.
Znovu si oblékla žluté triko a džíny a pomalu otevřela dveře.
Charles se opíral o stěnu naproti dveřím. Až na zlaté oči vypadal jako ztělesněné uvolnění - věděla ale, že musí věřit jeho očím.
Než otevřela dveře, zkontrolovala své vlastní v zrcadle.
"Myslím, že se potřebuješ dozvědět víc o Asilovi," řekl, jako by vůbec nepřerušili rozhovor.
"Dobrá." Zůstala stát ve dveřích s teplou, zapařenou místností za zády.
Mluvil pomalu a důrazně, jako by si musel slova šťárat ze zubů. "Ve skutečnosti se nejmenuje Asil, i když mu tak většina lidí říká. Říkají mu taky Maur."
Strnula. Možná toho o vlkodlacích moc nevěděla, ale o Maurovi slyšela. Nebylo mu radno zkřížit cestu.
Všiml si její reakce a přimhouřil oči. "Pokud na světě existuje vlk starší, než je můj otec, pak je to Asil."
Zdálo se, že očekává odpověď, proto nakonec řekla: "Ty nevíš, jak starý Asil je?"
"Vím. Narodil se těsně předtím, než Karel Martel, děd Karla Velikého, porazil Maury v bitvě u Tours."
Prázdně se na něj zadívala.
"V osmém století našeho letopočtu."
"Takže je mu…"
"Asi třináct set let."
Taky se opřela o stěnu. Cítila, že ho tíží jeho věk, ale netušila, jak starý doopravdy je.
"Takže nevíš, jak starý je tvůj otec?" Třináct set let byla dlouhá doba.
Pokrčil rameny, očividně mu na tom nezáleželo. "Táta je starý." Odvrátil jantarové oči od její tváře.
"Asil sem přišel před nějakou dobou, před čtrnácti, patnácti lety, a požádal otce, aby ho zabil. Nakonec se spokojil s tím, že ho otec zabije, až si ověří, že je skutečně šílený."
Charles se pousmál. "Asilovi nevadilo, že se otec stal jeho alfou. Ale vadilo mu, že já jsem dominantnější - proto si myslím, že by táta mohl být starší než Asil. Moje relativní mládí je trnem v jeho tlapě."
Anna si to v mysli přebrala. "Nemluvil o svém alfovi v Evropě? A nevzpomínám si, že by v některém z příběhů, které jsem o něm slyšela, byl sám alfou." O Maurovi se vyprávěla spousta historek. Mezi vlky byl tak trochu lidovým hrdinou - nebo zloduchem.
"Být alfou není lehké," řekl Charles. "Znamená to velkou odpovědnost a spoustu práce. Někteří staří vlci se dobře maskují před ostatními - je to jeden z důvodů, proč alfové nemají rádi, když se k jejich smečce připojí staří vlci. Asil je hodně dominantní." Znovu se usmál, spíše ale vycenil zuby. "Žil tu už několik měsíců, když jsem se před ním zastal jednoho z našich lidí. Nepobavilo ho, jakmile zjistil, že jsem opravdu dominantnější."
"Podřídil se tvému otci, protože Bran je starší, a ostatním alfům, protože to jen předstíral. Ale jak musel poslechnout tebe, i když jsi mnohem mladší a nejsi alfa…"
Charles kývl. "Popichuje mě a já si toho nevšímám. A tak mě popichuje ještě víc."
"O to tu dneska večer šlo?" Anna to dokázala pochopit. "Využil mě, aby se dostal k tobě."
Charles naklonil hlavu na stranu v gestu, které bylo spíše vlčí než lidské. "Ne tak docela. Maur měl družku, kterou před několika stoletími ztratil. Zemřela předtím, než jsem se narodil, nikdy jsem ji nepoznal, ale byla omega jako ty." Pokrčil rameny. "Nikdy o tom přede mnou nemluvil a otec taky ne. O Maurovi koluje spousta příběhů, a dokud jsem na pohřbu neviděl, jak na tebe zareagoval, považoval jsem i to za další legendu spojenou s jeho jménem."
Teplo ze sprchy vyprchalo a zanechalo po sobě jen chlad - anebo ji mrazilo ze vzpomínky na to, jak jí starý vlk hleděl v kostele do očí. "Proč jsi po jeho reakci změnil názor?"
Podle Charlesova přikývnutí poznala, že položila správnou otázku. "Když si uvědomil, co jsi, přestal tě obtěžovat, aby mě pozlobil, a začal se o tebe zajímat." Zhluboka se nadechl. "Proto ti přinesl květiny. Proto jsem se jen těžko ovládl, když pohrozil, že se o tebe začne ucházet - věděl jsem, že to myslí vážně."
Rozhodla se o tom přemýšlet později a raději se soustředila na rozhovor, aby na něj nechtěně nezatlačila. "Proč mi vykládáš o Asilovi? Má to být varování?"
Odvrátil pohled a jeho tvář se opět uzavřela. "Ne." Zaváhal, pak tišeji dodal: "Nemyslím si. Měla jsi pocit, že to bylo varování?"
"Ne," řekla nakonec a frustrovalo ji, že chodí kolem horké kaše - že jí nechce říct, proč se jeho vlk drží tak blízko povrchu.
Než se mohla zeptat, co mu dělá starosti, pověděl jí to, s odvrácenou tváří a tak rychle, jak jen ze sebe dokázal slova vysypat. "Chtěl, abys ty věděla, že pokud se do prvního úplňku rozhodneš nevzít si mě, můžeš mít jeho." Do tváře mu neviděla, ale zahlédla okraj jeho hořkého úsměvu. "A bylo mu i jasné, že mě donutí říct ti to."
"Proč jsi mi to řekl?" zeptala se měkce.
Otočil se k ní. "Máš právo vědět, že i když se k sobě hodíme, můžeš mě odmítnout."
"Můžeš ty odmítnout mě?"
"Nevím. Ještě nikdy jsem neslyšel o tom, že by se pouto vytvořilo opačným způsobem, tak jako to naše - vybral si tě bratr vlk, vybral si tvoji vlčici a mně nezbylo než ho následovat. Ale na tom nesejde - nechci tě odmítnout."
Vlčice jí poskytovala v jistých ohledech lepší náhled, ale vybrala si tohoto muže a nyní jí dala jasně najevo, co si myslí o tom, že by si měly najít jiného. Byla nucena zatlačit ji trochu zpátky, aby přišla na to, co se jí snaží říct.
"A proč bych tě měla odmítnout já?"
Chtěl, aby ho odmítla?
H rdlo měla vyprahlé jako poušť. Ona, její lidská i vlčí stránka, po něm prahla jako narkoman po droze, stejně jako prahla po všech věcech, které jí zjevně sliboval: po bezpečí, lásce, naději - po místě, kam by patřila. Nervózně si přejela rukama po stehnech, jako by tak dokázala zahnat napětí.
Zašeptal: "Doufám, že ne. Ale musíš vědět, že máš na vybranou." Ruce na stehnech zaťal v pěst.
Ucítila v jeho pachu něco ostrého, co tam dříve nebylo. K čertu s Leem za to, že ji ochromil nevědomostí. Dala by pravou ruku za to, kdyby věděla, co Charles cítí, kdy jí říká pravdu - a kdy se jí jen snaží neublížit.
Čekal na odpověď, ale ona nevěděla, co říct.
"Na vybranou." Snažila se, aby to znělo neutrálně. Co po ní chtěl?
Očividně ne neutralitu. Dvakrát rozevřel ruce a zase je zaťal v pěst. Chřípí se mu zachvělo a upřel na ni žhavé žluté oči.
"Ano," zavrčel a snížil hlas, až cítila, jak jí duní v hrudi. "Asil o tom všem poví a ty budeš zahlcena vlky, kteří by rádi položili život za to, aby ses stala jejich družkou."
Celý se chvěl a silněji se opřel o stěnu, jako by se bál, aby se na ni nevrhl.
Ubližovala mu. Ztrácel sebekontrolu a ona mu nepomáhala, nevěděla, jak mu má pomoct.
Znovu se zhluboka nadechla a pokusila se zbavit nejistoty. Nechoval se jako muž, který se chce vzdát družky, spíše jako někdo, kdo se snaží jednat čestně - dát jí na vybranou bez ohledu na to, co ho to bude stát. Věděla, že má pravdu, a to ji uklidnilo. Dovolila své vlčici vrátit se, aby získala potřebnou sebejistotu.
Třásl se jako alkoholik prahnoucí po ginu, protože cítil, že musí znát své možnosti, a nezáleželo na tom, co si jeho vlk myslel o tom, že by mohl ztratit družku. Opravdu byl její rytíř.
Vlčici se jeho nešťastný výraz nelíbil, toužila ho k sobě, k nim, připoutat řetězy a láskou, aby ho už nikdy znovu nenapadlo je opustit.
"Takže," řekla tak bryskně, jak jen dokázala, pod tíhou svého odhalení, pod tíhou, která ji zahřívala a vzbuzovala v ní pocit bezpečí, i když ji oči štípaly slzami. Její hlas zněl zastřeně. "Dobře, že existuje způsob, jak náš vztah stvrdit."
Chvíli na ni zíral, jako by nerozuměl jejím slovům. Zorničky se mu stáhly a chřípí zachvělo.
Pak se odstrčil od stěny, vrhl se na ni a svým velkým tělem ji s děsivou intenzitou přitlačil k veřejím. Rty ji zběsile štípal do krku. Zasáhl nerv a způsobil, že jí po páteři přeběhl blesk a podlomila se jí kolena.
Z kůže mu začala stoupat silná pižmová vůně. Zvedl ji do náruče tak trhaně, nekoordinovaně, že se bolestivě uhodila ramenem do dveří. Nehýbala se, když s ní vyrazil chodbou; v minulosti viděla vlka v říji a věděla, že bude lepší pokorně se podřídit.
Nedokázala se ale přestat dotýkat jeho tváře, aby zjistila, jestli nach na jeho lícních kostech hřeje víc než zbytek obličeje. Prsty jí uvízly na koutku jeho úst, který se často zkroutil nahoru a prozradil pobavení, které jinak dokonale skrýval.
Pootočil hlavu a kousl ji do palce dost silně na to, aby to cítila, ale ne tak, aby to bolelo. Možná, pomyslela si, když otevřel ústa, pustil její palec a sklonil se, aby ji lehce štípl do ucha, až se jí z ušního lalůčku rozlil po těle žár, který ji spaloval na nečekaných místech, možná byla v říji i ona. Rozhodně se ještě nikdy takto necítila.
Přestože v domě nikdo jiný nebyl, kopnutím dveře zavřel a obklopilo je tmavé teplo jeho ložnice.
Jejich ložnice.
Nepoložil ji na postel, spíše na ni spolu s ní spadl a vydával naléhavé zvuky, které byly spíše vlčí než lidské. Anebo je možná vydávala ona. Strhl jí džíny a ona udělala totéž jemu. Uspokojilo ji, když cítila, jak se jí těžká látka trhá pod rukama. Ještě uspokojivější však bylo hřejivé hedvábí kůže pod jejími prsty. Ruce měl mozolnaté, a i když se snažil být něžný, někdy jejich stisk zabolel, jak se snažil přesunout ji tam, kde ji chtěl mít, aniž by se z ní zvedl.
S vlčicí v popředí ji ani v nejmenším neděsil. Ta věděla, že jí neublíží.
Chápala jeho vášeň, protože se cítila úplně stejně: jako by nic nebylo důležitější než dotyk jeho kůže, jako by měla zemřít, kdyby ji opustil. Strach a obvyklá nechuť k sexu - dokonce ani vlčice nebyla natolik bestiální, aby si užívala, co jí ostatní prováděli - ustoupily daleko do pozadí, takže z nich nezbyla ani vzpomínka.
"Ano," řekl jí. "Brzy."
"Hned," poručila ostře, i když si nebyla úplně jistá, co po něm vlastně chce.
V hrudi mu chraplavě zarachotil smích. "Trpělivost."
Roztrhl jí košili a následně i podprsenku a pak už se nahou kůží otírala o jeho flanelovou košili. Zoufale za ni začala škubat a svlékat mu ji, trhala knoflíky a trochu ho přidusila, než se jí podařilo sundat mu ji. Její naléhavost ještě víc rozdmýchala jeho žár, a tak jí rukama drsně nadzvedl boky.
Zasyčela, když do ní opatrně a příliš pomalu pronikl. Za jeho obezřetnost ho kousla do ramene. Zastřeně něco zavrčel - mohla to být slova, anebo taky ne. Teprve až si byl jist, že je na něj připravená, popustil uzdu sebekontrole, kterou si od Asilovy návštěvy jen stěží zachovával.
Poprvé to bylo rychlé a tvrdé, ale jí se to nezdálo dost. Sotva skončili, začal znovu. Tentokrát nasadil tempo a držel ji zpátky, když ho nutila zrychlit.
Ještě nikdy necítila takovou vášeň ani tak spokojený mír, který ji následoval do snů. Dokázala by si na to zvyknout.
***

Uprostřed noci ji probudil neznámý zvuk: sepnul kotel. Ve spánku se od něj odkulila. Ležel na opačné straně postele a tvářil se uvolněně. Chrápal tak lehce, že to znělo skoro jako předení. Musela se usmát.
Natáhla k němu ruku. A zarazila se. Co když ho vzbudí a on se na ni za to rozzlobí?
Věděla, věděla, že mu to nebude vadit. Ale vlčice, která jí pomohla překonat všechno, co jí provedli, a umožnila jí užít si jeho dotyk, spala taky. Anna se stočila do klubíčka na svojí straně postele a nakonec se překulila tak, že se ho dotýkala zády. Její neklid ho asi vyrušil, protože ji najednou obklopil a přitulil se k ní zezadu. Úlek, který ji ovládl, když se nečekaně pohnul, probudil vlčici.
Jednou rukou ji objal kolem pasu. "Spi."
Chránila ji vlčice, proto se mohla radovat z toho, jak jí jeho tělesný žár proniká do svalů a kostí a uvolňuje ji, jak správně jeho přítomnost působí. Pevně ho chytila za zápěstí, přitiskla si jeho ruku na břicho a přestala vzdorovat spánku. Byl její.
Když ji probudil, byla venku pořád tma.
"Dobré ráno," zamručel jí do ucha. Bylo to tak příjemné, že se rozhodla předstírat, že stále spí.
Objal ji pažemi a dvakrát se rychle překulil. Svalili se z postele a ona vyjekla. Přistála na něm a bok, kterým se opírala o jeho břicho, jí vibroval jeho tichým smíchem.
"Líbilo se ti to, co?" zabrblala, pak si ale vzpomněla na jeho zranění a dotkla se ho těsně pod žebry.
"Nech toho," zavrčel naoko a chytil ji za ruku, aby ho nemohla znovu polechtat. Znělo to pobaveně, takže mu asi neublížila. "Čeká nás práce, ženská, a ty nás zdržuješ."
"Ha," řekla, zavrtěla se a oba si uvědomili, že by mu menší zdržení asi nevadilo. Pak se ale zkroutila odhodlaněji a vyklouzla mu ze sevření.
"Dobrá," řekla. "Je čas jít." A nahá loudavě zamířila do koupelny.
Hodnotícím pohledem sledoval, jak odchází, a vnímal jiskru skutečného štěstí, která mu zářila v duši. To ráno vůbec nevypadala ztrápeně - a to, jak se houpala v bocích, mu prozradilo, že se cítí velmi dobře.
Cítila se tak kvůli němu. Jak už to bylo dlouho, co byl naposledy původcem něčího štěstí?
Zůstal ležet na podlaze a užíval si ten pocit, dokud v něm nezačalo hlodat svědomí. Měli práci. Čím dřív vyrazí, tím dřív budou zpátky a budou si moct hrát.
Prozkoumal svá zranění. Pořád bolela a trochu ho zpomalí - ale přesně jak Samuel slíbil, cítil se mnohem líp. A nejen kvůli Anně.
Když se vrátila, byl už oblečený a ze skříně vytahoval zimní výbavu - bude pro ni muset najít jiné místo, aby si Anna mohla zabrat polovinu skříně. Zabalila se do osušky, protože v koupelně očividně ztratila část odvahy.
Rozhodl se dát jí prostor. "Zatímco se budeš oblékat, připravím snídani."
S očima sklopenýma k podlaze se protáhla kolem. Kdyby neměl tak dobrý sluch, vůbec by neslyšel její nervózní: "Dobře."
Ale nedokázal necítit její strach. Strnul a díval se, jak submisivně schoulila ramena, když si klekla před svoji krabicí s oblečením.
Pokusil se otevřít spojení mezi nimi… ale nebylo o nic silnější než včera nebo v den, kdy se poznali.
Ještě nikdy neměl družku, ale věděl, jak má pouto fungovat. Láska a sex připoutaly člověka k člověku - vlk si následně vybral, jestli se přidá, nebo ne. Jejich vlci si už očividně vybrali stejně jako on sám, proto si byl jistý, že jejich milování pouto zpečetí.
Zadíval se na ni, na obratle páteře a ostré hrany lopatek, které jasně říkaly, že potřebuje vykrmit - byl to viditelný následek utrpení, které si prožila v Leově smečce. Nejhorší jizvy ale vidět nebyly: vlkodlaci jen vzácně nosí jizvy na těle.
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zarazil se. Potřeboval si několik věcí promyslet, aby vůbec zjistil, na co se zeptat. Anebo koho se zeptat. Uvařil jí snídani, jenže k odpovědím, které hledal, se přiblížil sotva o krůček. Ale jakkoli byl nesoustředěný, pobavilo ho, jak spokojeně se cítí, když se dívá, jak jí - přestože odmítala vzhlédnout.
"Vyrazíme trochu později, než jsem předpokládal," prohlásil, když vyplachoval pánve a vršil je do myčky. "Musím si promluvit s Heather, protože chci, aby udělala několik věcí - a ještě s někým."
Pořád byla v jídelně, ale její mlčení bylo víc než výmluvné. Stále se příliš bála, a to buďto jeho, nebo toho, co se stalo předchozí noci, než aby se na cokoli zeptala. Byl za to vděčný. Neměl v úmyslu jí lhát - ale ani jí nechtěl říct, s kým si pojede promluvit.
"Můžu umýt nádobí," nabídla.
"Dobrá." Utřel si ruce, zastavil se u ní a políbil ji na hlavu - byl to rychlý polibek bez vášně, který nezvýšil její napětí, ale uspokojil bratra vlka, protože jí připomněl, komu patří. Byl její, ať už ho chtěla, nebo ne.
Heather byla pořád u otce v domě, spala v ložnici vedle pokoje svého partnera. Ospale a unaveně zavolala několika lidem, navrhla pár věcí a zajistila vše k jeho spokojenosti.
Už mu zbývalo najít jen jednu osobu. Většina lidí se ale dala v pět třicet ráno vystopovat snadno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama