Alfa a omega 11.Kapitola

22. listopadu 2015 v 19:07 | Patricia Briggs
*Potřebovala bych vědět jestli mám semka i nadále nádava Alfa a omega. Tak prosím napiště to do komentu

Asil snil známém domě: o malém domku postaveném pro teplé podnebí a s pečlivě pěstěnými pomerančovníky u dveří. Zastavil se u lavičky, na kterou ve chvíli, kdy slunce stálo na obloze nejvýše, padal stín nejvyššího pomerančovníku. Přejel prstem po neforemném spojení kusů dřev, které tvořily opěradlo, a marně litoval, že neměl čas opravit ji.
Přestože věděl, co se stane, nedokázal se přimět zůstat venku, ne když byla Sarai uvnitř. Neměl její fotografie a žádný obraz, který se kdy pokusil namalovat, ji nevystihl. Jeho umělecký talent byl přinejlepším lidový. Viděl ji jen ve snech.
Udělal krok a ocitl se v hlavní místnosti. Byla to napůl dílna, napůl kuchyň, a měla proto působit užitkově, ale Sarai tu rozvěsila košíky s rostlinami a na dlaždice na podlaze namalovala květiny, takže vypadala útulně. Na pracovním stole v zadní části drtila jeho družka hbitýma, schopnýma rukama skořici na prášek.
Vtáhl vzduch do plic, aby si připomněl její pach ochucený vůní koření, se kterým často pracovala. Nejvíce se mu líbila kombinace Sarai a vanilky, ale Sarai a skořice byla skoro stejně dobrá.
Připadala mu krásná, i když věděl, že ostatní by si to možná nemysleli. Ruce měla mozolnaté a silné s krátce zastřiženými nehty. Rukávy šatů odhalovaly svaly, které získala jak prací, tak běháním ve vlčí podobě divočinou okolních kopců. Nos, nad kterým si tolik zoufala, měla dlouhý a silný s roztomilým hrbolkem na konci.
Natáhl ruku, ale nemohl se jí dotknout. "Sarai?"
Když se neotočila, věděl, že to bude zlý sen. Bojoval, aby se osvobodil, jako když se jeden z jeho divokých vlčích bratrů chytí tlapou do železné pasti, ale nemohl si uhryzat nohu ani rozevřít past, která ho tu držela. A tak mu nezbylo než znovu bezmocně přihlížet.
Na dláždění, které položil venku před dveřmi, aby nenanosili dovnitř bláto, zaduněla kopyta. Sarai nespokojeně mlaskla - nesnášela, když ji někdo rušil při přípravě medicíny.
Přesto odložila hmoždíř i paličku a ometla si zástěru. Možná byla podrážděná, ale nemohla ohrnout nos nad výdělkem. V těch dobách neměli peněz nazbyt. A žádný návštěvník nemohl Sarai ohrozit. Lidský voják nepředstavoval pro ženu, která se měnila ve vlkodlaka, žádnou hrozbu a Napoleonovo povstání přerušilo jinou, mnohem nebezpečnější válku. Poslední čarodějnické rodiny v Evropě se konečně přestaly navzájem vybíjet, musely se totiž ochránit před nebezpečím světštějších bojů. Neměla důvod dělat si starosti a Asilovo zoufalé varování neslyšela.
Dveře se otevřely a Asil na okamžik spatřil to, co viděla i Sarai.
Žena ve dveřích měla jemné kosti a působila křehce. Tmavé vlasy, obyčejně tak neposedné a kudrnaté, si stáhla do drdolu, díky přísnému účesu však působila ještě mladší. Bylo jí šestnáct. Byla stejně tmavovlasá a tmavooká jako Sarai, ale na rozdíl od nevlastní matky měla jemné, aristokratické rysy.
"Mariposo, dítě," zvolala Sarai. "Proč ses vydala tak daleko sama? Všude kolem jsou vojáci! Když jsi mě chtěla navštívit, měla jsi dát vědět a já bych poslala Hussana, aby tě chránil."
Už tomu bylo dvě stě let, co mu tak někdo řekl naposledy, a ze zvuku jeho jména ho rozbolelo srdce.
Mariposa stáhla lehce ústa. "Nechtěla jsem vás obtěžovat. Jsem v bezpečí." Dokonce i ve snech cítil, že její hlas zní divně, vůbec se jí nepodobal: byl tak chladný. Jeho Mariposa, jeho motýlek, byla výbušná, přecházela od vzteku k trucu a k veselí téměř bez nadechnutí.
Sarai se na ni zamračila. "Nikdo není v bezpečí. Ne v těchto dobách." I když ji kárala, sevřela dívku, kterou vychovala jako vlastní, v náruči. "Vyrostla jsi, dítě. Dovol, ať se na tebe podívám." Ustoupila o dva kroky a zavrtěla hlavou. "Nevypadáš dobře. Jsi v pořádku? Linnea slíbila, že se o tebe postará… ale žijeme v temných časech."
"Jsem v pořádku, Sarai," řekla Mariposa, ale její hlas nezněl správně, byl sebejistý a bez emocí - a lhala.
Sarai se zamračila a založila si ruce v bok. "Víš, že je zbytečné mi lhát. Ublížil ti někdo?"
"Ne," odpověděla Mariposa tiše. Asil cítil, jak se kolem ní sbírá moc. Byla jiná, než když ji poprvé poslali k jejímu lidu, aby ji učil. Její magie bývala divoká a žhavá, ale tato moc působila stejně temně a studeně jako její hlas.
Usmála se a on na vteřinu spatřil dítě, kterým bývala, ne čarodějku, jež se z ní stala. "Od Linney jsem se toho hodně naučila. Vím, co mám dělat, aby mi už nikdo nikdy neublížil. Ale potřebuji tvoji pomoc."
Zvonek u dveří probudil Asila dřív, než mohl vidět Sarai znovu umírat. Ležel v prázdné posteli a cítil pot hrůzy a zoufalství. Svůj vlastní.

Charles se usadil na houpačce na verandě starého vlka a pokusil se ponořit do indiánského času. Byl to trik, který nikdy úplně neovládl - dědeček vždy brblal, že duch jeho otce je v něm příliš silný.
Věděl, že Asil zvonek slyšel, ozvalo se totiž šumění sprchy - nepředpokládal ale, že by se muž zachoval zdvořile a objevil se rychle, obzvláště ne, když přišel v tak bezbožně brzkou hodinu. Vyrazí s Annou na cestu hodně pozdě, ale nechystali se na lov ryb, které se nejlépe chytají za úsvitu. A tohle pro něj bylo důležitější než dopadení odpadlíka, i když zabíjel lidi.
Po rozmluvě s Heather skoro zašel raději za otcem než za Asilem. Jen pach nevlastní matky mu zabránil zaklepat na dveře Branovy ložnice. To ráno neměl Charles chuť hádat se s ní. Jen by ho dohnala k hrubosti (a určitě by se jí to povedlo) a otec by zasáhl; nikdo, dokonce ani jeho synové, se nesměli chovat k marokově družce nezdvořile. Nakonec by si stejně nepromluvili.
A tak se rozhodl zajít za jedinou další osobou, která mohla vědět, co se stalo, proč se mezi ním a Annou nevytvořilo pouto: za Asilem, jehož družka byla taky omega. Za Asilem, který ho nesnášel skoro stejně jako Leah, i když z jiných důvodů.
Bratr vlk byl přesvědčen, že by se mohli dobře pobavit. Pobavit, nebo si zabojovat - vlk by si užil obojí.
Charles si povzdychl a díval se, jak se pára, která mu stoupala od úst, v chladném vzduchu rozplývá. Možná jenom marnil čas. Jedna jeho část toužila ještě počkat. To, že pomalá fáze procesu, akceptace vlčice vlkem, proběhla prakticky ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil, neznamenalo, že se i druhá část odehraje stejně rychle.
Ale něco mu napovídalo, že se jedná o něco, co čas nevyřeší. A muž, jehož otec byl vlkodlak a matka šamanka, věděl, že by měl intuici naslouchat.
Dveře za ním se rozlétly.
Charles se dál pohupoval na houpačce. Setkání s Asilem obvykle začínala slovní přestřelkou.
Po několika minutách prošel Asil kolem houpačky k zábradlí verandy. Vyhoupl se na ně, jednu nohu pokrčil v koleni a bosé chodidlo si opřel o vrch zábradlí. Druhou bezstarostně spustil dolů na opačné straně. Na sobě měl džíny a nic víc a mokré vlasy mu začínaly v místech, kde se nedotýkaly kůže, namrzat, takže barvou ladily se stříbrnými jizvami na jeho zádech; Asil byl jeden z mála vlkodlaků, které Charles znal, jimž zůstaly jizvy. Nějaký vlkodlak mu rozdrásal kůži vzadu na žebrech - Charles si uvědomil, že sám je zraněný skoro na stejném místě. Ale Asilovy jizvy způsobily drápy, ne kulky.
Asil rád předstíral. Charles si nebyl jistý, jestli to dělá schválně, nebo jde prostě o zažitý zvyk. Asil zíral do lesa za domem, kterému pořád vládla tma, protože slunce ještě nevyšlo, ne na Charlese. I přesto, že se právě osprchoval, Charles cítil jeho strach a úzkost. A vzpomněl si, co Asil říkal na pohřbu: že ho zase pronásledují sny.
"Otec dokáže ohlídat tvůj spánek," zamumlal Charles.
Asil se drsně zasmál, sklopil hlavu a stiskl si kořen nosu. "Před těmito sny mě ochránit nedokáže. Už ne. A teď mi pověz, proč tu na mě za tak krásného rána čekáš?" Zeširoka mávl, aby obsáhl zimu, chlad a brzkou hodinu.
"Chci, abys mi vyprávěl o omegách," řekl Charles.
Asil vykulil oči přehnaným úžasem. "To máte tak brzo problémy, štěně?"
Charles kývl. "Anna sotva tuší, co znamená být vlkodlak. Pomohlo by, kdyby aspoň jeden z nás věděl něco o omegách."
Asil na něj chvíli hleděl a jeho pobavení zmizelo. "Mohl by to být dlouhý rozhovor," řekl nakonec. "Co takhle jít dovnitř a dát si šálek čaje?"
Charles seděl u malého stolku a sledoval, jak Asil chystá čaj, jako by byl japonská gejša a každý pohyb byl důležitý a vyžadoval přesnost. Ať už se Asilovi zdálo o čemkoli, rozhodilo ho to natolik, že si přestal hrát na šíleného vlkodlaka. Teprve nyní Charles poznal, jak velká část Asilových výstřelků je jen divadlo. Takto se Asil
choval, když byl skutečně rozrušený: dělal přesné pohyby a staral se o nesmysly a věci, na kterých nezáleželo.
Nebyl proto o nic méně šílený nebo nebezpečný, ale Charles konečně pochopil, proč se otec odmítal Asila zbavit.
"Tady čaj nikdy tak dobře nechutná," řekl Maur a postavil před Charlese jemný porcelánový šálek zdobený zlatem. "Kvůli nadmořské výšce se voda dostatečně nezahřeje. Nejlepší čaj se vaří na úrovni moře."
Charles zvedl šálek, napil se a čekal, až se Asil uklidní.
"Tak," řekl druhý vlkodlak, když se posadil naproti Charlesovi, "co chceš vědět o omegách?"
"Nejsem si jistý." Charles přejížděl prstem po okraji šálku. Když teď byl tady, zdráhal se odhalit svůj problém s Annou muži, který chtěl být jeho nepřítelem. Nakonec řekl: "Co kdybys začal tím, jak přesně se liší od submisivních vlků."
Asil zvedl obočí. "No, jestli si pořád myslíš, že tvoje družka je submisivní, pak tě čeká opravdové překvapení."
Charles se neubránil úsměvu. "Ano. To mi hned došlo."
"My dominantní uvažujeme o tomto aspektu vlkodlačího bytí jako o šarži: kdo velí, a kdo poslouchá. Dominantní a submisivní. Ale jde i o to, kdo chrání, a kdo je pod ochranou. Submisivní vlk není neschopný bránit se: když dokáže bojovat, umí zabíjet stejně jako kdokoli jiný. Ale submisivní necítí potřebu bojovat - ne jako dominantní. Pro smečku představují submisivní vlci skutečný poklad. Smysl a rovnováhu. Proč existují dominantní vlci? Aby chránili ty, kdo stojí pod nimi, ale chránit submisivního vlka je mnohem vděčnější, protože nečeká, až budeš zraněný nebo až se k němu otočíš zády, aby zjistil, jestli jsi mu skutečně nadřazený. Submisivním vlkům se dá věřit. A sjednocují smečku, protože jí dávají cíl, a to chránit je a pečovat o ně."
Napil se čaje a odfrkl si. "Když o tom mluvím v angličtině, zní to, jako by šlo o sexuální vztah - směšné."
"Jestli se ti o tom bude lépe mluvit španělsky, můžeš," nabídl Charles.
Asil pokrčil rameny. "Nezáleží na tom. To všechno už víš. Máme tu submisivní vlky. Znáš jejich účel."
"Když jsem potkal Annu, můj vlk poprvé v životě usnul."
Asil zvedl oči od čaje, upřel je na Charlese a z tváře mu zmizela všechna nenucenost. "Ano," zašeptal. "O to jde. Dokáží zklidnit tvého vlka, poskytnout mu mír."
"Vždycky se tak v její společnosti necítím."
Asil se zasmál, přičemž vyprskl čaj zpátky do šálku, na který se pak lítostivě zadíval a postavil ho stranou. "No to doufám, pokud jsi její druh. Proč bys měl trávit čas ve společnosti někoho, kdo tě neustále zbavuje mužnosti? Kdo tě už svojí přítomností proměňuje z dominantního vlka v submisivního? Ne. Nemusí tě neustále konejšit."
Utřel si ústa ubrouskem, poskládal ho a odložil vedle šálku. "Jak dlouho je vlkodlakem?"
"Tři roky."
"No, v tom případě se zatím asi jen řídí instinkty. Což znamená, že pokud její vliv nevnímáš neustále, musí se s tebou cítit v bezpečí - anebo ji tak znervózňuješ, že v sobě nemá žádný mír, o který by se podělila." Krutě se zakřenil. "Co je to ve tvém případě? Kolik lidí se tě aspoň trochu nebojí?"
"To ti vadí?" zeptal se Charles upřímně zvědavě. "Ty se mě nebojíš."
Asil strnul. "Jistěže se tě bojím."
"Nemáš dost zdravého rozumu na to, aby ses mě bál." Charles zavrtěl hlavou a vrátil se zpět k otázkám. "Omegy mají ve smečce stejný účel jako submisivní vlci, jen jejich vliv je větší, že?"
Asil se zasmál, tentokrát upřímně. "Mám se teď bránit a říct: 'Jistěže mám dost zdravého rozumu na to, abych se tě bál?'"
Charles si povzdychl, protože už ho jejich hry unavily. "Mezi submisivním vlkem a omegou je rozdíl. Cítím to, ale nevím jaký. Místo aby se řídila rozkazy všech, neposlouchá nikoho. To mi došlo."
"Omega má stejně ochranitelské instinkty jako alfa, ale ne jeho násilnické sklony," řekl Asil rozmrzele, protože byl nucen vrátit se k tématu. "Anna tě pěkně prožene, protože se bude starat o to, aby všichni ve smečce byli šťastní a chránění před vším, co by jim mohlo ublížit."
To bylo ono. Už začínal chápat. Annin vlk nebyl násilnický… jen silný a ochranitelský. Jak ale způsob, jakým se Anna vyrovnala se životem vlkodlaka - a systematické týrání - ovlivnil její vlčici?
Charles uvažoval nahlas: "Bolest způsobuje, že dominantní vlk je násilničtější, na submisivního ale působí přesně opačně. Co se stane, když někdo mučí omegu?" Kdyby se soustředil na Asila, a ne na Annu, nikdy by tato slova nepoužil.
Maur zbledl a jeho pach prudce zesílil. Vyskočil na nohy, porazil židli a odstrčil stolek tak prudce, až narazil do stěny a převrhl se.
Charles pomalu vstal a postavil šálek na nejbližší pult. "Omlouvám se, Asile. Nechtěl jsem ti připomenout věci, které by měly zůstat zapomenuty."
Na okamžik se zdálo, že Asil zaútočí, ale pak jeho napjaté svaly ochably a najednou vypadal do hloubi duše vyčerpaný. Mlčky opustil místnost.
Charles vypláchl šálek a nechal ho stát dnem vzhůru ve dřezu. Obyčejně se tak lhostejně nechoval. Asilovu družku umučila čarodějka, která prostřednictvím její bolesti a smrti získala moc. A přestože ho Asil dráždil - obzvláště jeho nejnovější a nejúčinnější metoda trápení, Anna - nikdy by nevyužil smrti Asilovy družky k tomu, aby ho týral. Ale omluvami by ničeho nedosáhl.
Tiše požehnal domu, jak ho to naučil bratr jeho matky, a odešel.
***

Anna byla ráda, že tentokrát řídil Charles. Zledovatělé silnice mu zjevně nijak nevadily, i když po nich klouzali tak často, že zarývala nehty do držadla příhodně umístěného nade dveřmi.
Po návratu ze schůzky s Heather toho moc nenamluvil. V očích měl vzdálený pohled, jako by škádlivý, něžný muž, vedle kterého se probudila, zmizel.
Byla to její vina.
Nečekala, že ji zaplaví tolik pocitů, když poslala vlčici během sprchování spát. Obě si po tom, co tak dlouho udržovaly delikátní rovnováhu, potřebovaly odpočinout a ona čekala, že s sebou vlčice vezme jen děsivou potřebu. Anna k žádnému muži nikdy nic podobného necítila - bylo to zároveň zahanbující i děsivé.
Sprchovala se dlouho, ale touha ji neopouštěla. Nebýt jeho hravosti, asi by byla v pořádku, i když o tom pochybovala. Podobně silné pocity ji dělaly zranitelnou a ona se obávala, že je nedokáže skrýt.
Když vyšla ze sprchy, dělala si takové starosti s tím, aby nic nezjistil, že si nevšimla, jak na něj její trapná stydlivost… a strach… zapůsobily. Dospěl k vlastním závěrům - a obávala se, že k špatným.
Pohlédla na jeho uzavřenou tvář. Netušila, jak to napravit. Když otočila hlavu, přiblížila nos k vypůjčeným šatům. Zvedla paži, očichala rukáv košile, kterou měla na sobě, a ohrnula nos.
Nezdálo se jí, že by odtrhl oči od silnice, přesto řekl: "Nesmrdíš."
"Je divné páchnout jako člověk," řekla. "Nepřemýšlíš o tom, jak jsi cítit, dokud se tvůj pach nezmění."
Než se vydali na cestu, vytáhl oblečení, které donesl Tag, a přiměl ji, aby si oblékla špinavou košili, sám si pak natáhl podobně špinavou mikinu. Potom po ní ne zcela neosobně přejel rukama a pronesl něco v jazyce, který nikdy dřív neslyšela, byl zároveň nosový i melodický. Když skončil, přijala pach lidské ženy, jejíž košili si vypůjčila, a i on byl cítit jako lidský muž.
Řekl jí, že ovládá trochu magii, kterou zdědil po matce. Napadlo ji, co jiného ještě dokáže, ale připadalo jí nezdvořilé ptát se. Ještě nikdy nepoznala nikoho, kdo by uměl čarovat, a cítila tak k němu ještě větší obdiv. V chicagské smečce si vyprávěli o lidech, kteří ovládali magii, ale nikdy tomu nevěnovala velkou pozornost; měla co
dělat, aby se vyrovnala s tím, že je vlkodlak.
Položila si ruce na stehna a protáhla si prsty.
"Přestaň si dělat starosti," řekl Charles. Hlas měl docela něžný, ale chybělo v něm cokoli, co by naznačilo, že mluví přímo s ní, ne s někým, komu zastavil na silnici. Teprve to ráno si uvědomila, že s ní mluvil jinak - protože přestal.
Zasněžené hory vyšší než Sears Tower se zvedaly po obou stranách silnice a působily stejně chladně a neústupně jako muž vedle ní. Přemýšlela, jestli je to jeho profesionální výraz. Možná se uzavíral před emocemi, kdykoli se chystal zabít někoho neznámého, aby ochránil smečku - možná to nebyla její vina. Byla neklidná a bála se - a snažila se to skrýt. Podle Asila se ho báli všichni. Přál si, aby věděl, jak to má napravit. Jak napravit cokoli.
Po tom, co odjel od Asila, si celý problém znovu probral - tedy vlastně problémy, i když začínal tušit, že se jedná o dvě stránky stejné věci. Za prvé tu byl strach, který ji ráno ovládl - mohla se bát jeho, ale třeba taky toho, co spolu dělali minulou noc, protože jí to přineslo tolik rozkoše. Měl dost zkušeností na to, aby zajistil, že si to užila. Nezdálo se, že by jí to vadilo, dokud neodešla do sprchy. A protože se jeho domem neplížili žádní netvoři (kromě něj), byl si docela jistý, že se změnilo něco v Anně.
Jedním z nebezpečných znamení, na která dávali pozor u nových vlků, byly náhlé změny osobnosti nebo nálady bez zjevného důvodu, naznačovaly totiž, že se kontroly nad člověkem ujímá zvíře. Kdyby Anna nebyla už tři roky vlkodlak a omega k tomu, myslel by si, že ji začíná ovládat vlčice.
Ale možná byl opak pravdou. Asil říkal, že omegy mají stejné ochranitelské instinkty jako alfové. Mohla včera v noci převzít kontrolu vlčice?
Otec nové vlkodlaky učil, že vlk je jejich součástí, že je prostě řadou sklonů, které musí ovládnout. V přechodné fázi to většině z nich pomohlo. Děsit je tím, že jim v hlavě žije netvor, by jim určitě nepomohlo získat kontrolu potřebnou k tomu, aby mohli být vypuštěni do světa.
Byla to užitečná fikce, která byla, aspoň jak se Charlesovi zdálo, někdy pravdivá. Třeba jeho otec se plynule měnil z vlka v člověka a zase zpátky. Ale většina vlkodlaků, která přežila, nakonec začala vnímat své vlky jako oddělené bytosti.
Charles si nevzpomínal, že by někdy nevěděl, že v jeho těle existují dvě duše, díky nimž mu tluče srdce. S bratrem vlkem žili většinou v harmonii a navzájem využívali svých jedinečných schopností k tomu, aby dosáhli cíle. Kupříkladu na lov vyrážel bratr vlk - ale ať už byl kořistí člověk nebo vlkodlak, zabil ho Charles.
Během let poznal, že vlkodlaci, jejichž lidská a vlčí stránka jsou téměř úplně oddělené - jako tomu bylo u doktora Wallace - obyčejně nepřežijí dlouho. Buď napadli někoho staršího a silnějšího - anebo je musel Charles zabít, protože ztratili kontrolu nad svým vlkem.
Vlkodlak, který přežil, se naučil, jak lidskou a vlčí stránku propojit a ponechat člověku z velké části kontrolu; až na chvíle, kdy byl měsíc v úplňku, případně byl hodně rozzlobený… anebo zraněný. Když jste mučili dominantního vlka, vyhoupl se vlk do popředí. Když jste mučili submisivního, zůstal vám jen člověk.
Omega měla ochranitelské instinkty alfy, ale nic z jeho agrese… a po třech letech týrání Annina vlčice možná našla způsob, jak ji ochránit. Vysvětlilo by to, proč ji Leo nezlomil.
Jeho agrese ji včera v noci vyděsila a vlčice tak možná vystoupila do popředí. Možná proto se jejich lidské duše nespojily stejně jako vlčí.
Ale nemohlo tomu tak být, protože by si všiml, kdyby se vlčice drala do popředí. I kdyby přehlédl, že její oči změnily barvu z hnědé na světle modrou, nikdy by mu neunikla změna jejího pachu.
Charles si byl docela jistý, že za jejich současné problémy může něco, co jí provedl nebo nechal provést Leo.
Nepomohlo by, kdyby se rozzlobil, tím si byl jistý. Proto přestal vymýšlet způsoby, jak by Leovi ublížil, koneckonců už byl mrtvý, a pokusil se najít řešení.
Charles uměl lidi spíše děsit než uklidňovat. Nevěděl, jak zmínit dnešní ráno, včerejší noc ani to, že jejich vztah stále není naplněný, aniž by všechno ještě zhoršil.
Jestli se jejich situace nezlepší, zajde si pro radu k otci… nebo, Bůh chraň, znovu k Asilovi. Kdyby mu všechno jednoduše vysvětlil, Maur by se mu určitě vysmál, ale byl příliš velký džentlmen, než aby Anně nepomohl.
Takže už zbývala udělat jenom jedna věc. Potřebovala vědět, že ostatní vlci budou pořád cítit, že mají právo nabídnout se jí. Bylo by totiž nebezpečné jak pro ni, tak pro kohokoli jiného, kdyby se o to někdo v jeho přítomnosti pokusil.
A potřebovala vědět, že má právo přijmout jinou nabídku - to si aspoň myslel Asil. Charles byl přesvědčen, že pouto mezi vlky je nezvratné - ale nevěděl o nikom, u koho by se vytvořilo před poutem jejich lidské části. Možná by si Anna mohla najít někoho, kdo by ji neděsil tak jako on.

Humvee působil na Annu jako umělá oáza. Vyhřívaná kožená sedadla a klimatizovaná kabina jí do nekonečných, mrazivých lesů nezapadaly.
Tmavé, téměř černé shluky jehličnanů ostře vystupovaly ze sněhu. Tu a tam se od silnice, po které jeli, oddělovaly cesty, které se daly rozlišit spíše podle toho, jak se zařezávaly mezi stromy, než podle stop pneumatik. Jejich vlastní cesta se nakonec zúžila v bílou jizvu mezi prudkými srázy a ji napadlo, jestli se dá ještě vůbec považovat za silnici.
"Včera v noci jsme neuzavřeli trvalé pouto," řekl jí zničehonic.
Zírala na něj a cítila známé chvění paniky. Co to znamenalo? Udělala něco špatně?
"Říkal jsi, že jediné, co musíme udělat, je…" Zjistila, že nedokáže větu dokončit. V chladném denním světle jí to znělo příliš hrubě.
"Očividně jsem se mýlil," řekl jí. "Předpokládal jsem, že když jsme překonali nejobtížnější část, bude nám stačit pouto naplnit."
Nevěděla, co na to říct.
"Je to tak možná lepší," řekl prudce.
"Proč?" Nevěděla, jestli to slovo ze sebe vůbec dostane, ale připadalo jí, že její hlas zní pouze zvědavě, nic z paniky, která jí uvnitř zmítala, do něj neproniklo.
Ale ani zdaleka se jí nepodařilo působit tak neutrálně a bez zájmu jako on.
"Hlavní důvod, proč jsem tě s sebou dneska nechtěl, byl, že jsem si nepřál, abys mě viděla znovu zabíjet, ne tak brzy. Ale jsem otcovým zabijákem už sto padesát let; to se asi nezmění. Je jen fér, pokud uvidíš na vlastní oči, jaký jsem, když propadnu lovu, než se rozhodneš."
Volant zapraskal od toho, jak ho silně stiskl, ale jeho hlas zněl pořád klidně, téměř netečně. "V otcově smečce žije spousta vlků, která by zbožňovala zemi, po níž kráčíš. A nejsou to zabijáci." Nasál trochu vzduchu do plic a pokusil se konejšivě usmát - ale nějak se mu to nepovedlo, protože jen odhalil silné bílé zuby. "Nejsou to všechno cvoci."
Znovu se jí snažil zbavit.
Pohlédla na bílé klouby na jeho rukou - a najednou se zase dokázala nadechnout. Tvrdil, že si může najít někoho jiného, ale zlobilo ho to a ničilo to nepřirozený klid, který ho ovládal už od snídaně. Vzpomněla si na majetnickou zuřivost, která ho předchozí noc popadla, a srdce jí zklidnila sebejistota; chtěl ji - bez ohledu na to, jak pitomě se ráno zachovala. S tím mohla něco udělat. Nemohla se věčně stydět za to, jak moc po něm touží, že?
Týden dva, a překoná to. A za rok by ji už nemělo tak děsit, jak silné city k němu chová.
Anna se spokojeně uvelebila na prostorném sedadle, aby si ho mohla dobře prohlédnout. O čem mluvil, než jí nabídl, že se jí vzdá?
O tom, že je zabiják.
"Vím o zabijácích," řekla. "Leova smečka měla Justina. Vzpomínáš si na něho, že? On byl zabiják." Pokusila se najít způsob, jak zdůraznit jejich odlišnosti. "Ty hájíš spravedlnost." Tak by to nešlo - znělo to hloupě.
"'I pod jiným jménem…'" řekl a odvrátil od ní tvář.
Zhluboka se nadechla, aby zjistila, jestli jí čich neřekne víc o jeho pocitech, ale cítila jen dva cizince, kteří jim darovali oblečení. Možná neuměla čich používat - anebo se ovládal lépe než většina lidí.
Charles byl opatrný. Dával si pozor na to, co říká, i na lidi okolo sebe. Strávila s ním jednu noc a už to věděla. Zajímal se. Zajímal se o ni, o svého otce, a dokonce i o Heatheřina Jacka. Žaludek se jí zklidnil, když sebrala všechny náznaky a skutky, které vykonal, a poskládala z nich jasný obrázek. A napadlo ji, jak těžké muselo být pro muže, který se tak oddaně staral o ostatní, naučit se zabíjet, a to bez ohledu na to, jak nezbytné to bylo.
"Ne," řekla pevně. Před nimi a kousek vpravo trčela vzdorně k nebi řada horských štítů. Jejich zasněžené vrcholky bez stromů či jiné vegetace se na slunci třpytily tak jasně, že oslňovaly i přes tmavá skla oken a volaly její vlčici. Tady se mohl vlkodlak doopravdy proběhnout.
"Zabiják je obyčejný vrah," řekla. "Ty se řídíš pravidly, vykonáváš spravedlnost a - snažíš se necítit sám k sobě nenávist za to, jak dobrý ve své práci jsi."
Závěr, ke kterému po debaklu včerejší noci dospěla, Charlese překvapil. Pohlédl na ni, ale zavřela oči a schoulila se, aby si zdřímla - jeho Anna, která se ho ještě před pěti minutami bála. Lidé obvykle neusínali, když poukázal na to, že zabíjí lidi.
Silnice, po které jeli, byla na tuto roční dobu nezvykle uježděná - asi tudy jezdili záchranáři. Doufal, že s Annou na žádného nenarazí.
Heather ráno obvolala na jeho žádost několik lidí a postarala se, aby do lesů nevyrazili aspoň žádní necvičení dobrovolníci a amatéři. Chtěl co nejvíce omezit škody, které mohl vlčí odpadlík napáchat.
Požádal Heather, aby ostatním připomněla, že muž, po kterém pátrají, je venku už příliš dlouho. Patrně už hledali jen jeho tělo, takže nemělo smysl riskovat další životy. Pověděla jim o Jackovi - vinu ale svalila na pumu - a podotkla, že se blíží bouřková fronta.
Zbývající záchranáři soustředili pátrání na oblast asi třicet kilometrů na západ od místa, kde Jack narazil na odpadlíka - na okolí parkoviště, kde pohřešovaný muž nechal pick-up, a hodně daleko od všech míst, kde se vlkodlak objevil. Charles s Annou by na záchranáře vůbec neměli narazit.
Začali šplhat s vozem vzhůru. Humveeho pneumatiky křupaly a sténaly, jak se zařezávaly do stále hlubšího sněhu. Nalevo občas zahlédl zamrzlý potok, ale většinou ho schovávalo husté křoví, které dusilo dno údolí. Vpravo vedly výsekem v lese strohé kovové stožáry s dráty vysokého napětí. Vedení a jejich občasná údržba byly jedinými důvody pro existenci servisní silnice, po které nyní jeli.
Z rozmrazovače sálalo horko. Teplo uvnitř vozu způsobovalo, že mu zimní krajina, kterou jeli, připadala téměř neskutečná, jako by do ní ani nepatřil. A přestože ten pocit obvykle nesnášel, strávil ve sněhu a mrazu na koni nebo pěšky příliš mnoho času, než aby odmítl výhody toho zajet tak daleko, jak jen budou moct.
Svah byl čím dál prudší, proto ještě víc zpomalil, až se vee doslova plazil a poskakoval přes balvany a díry schované ve sněhu. Kola začala klouzat, proto zpomalil a zmáčkl tlačítko blokující diferenciál. Následný zvuk vytrhl Annu ze spánku.
Nadměrná šířka humveeho někdy nebyla úplně užitečná. Musel najet levými pneumatikami na svah, aby se pravou stranou udržel na silnici, pokud se jí tak dalo říkat. Vůz se naklonil, Anna vykoukla z okna, zavřela oči a skrčila se na sedadle.
"I kdybychom se převrátili, pravděpodobně by tě to nezabilo," nadhodil.
"Jasně," odsekla namíchnutě, což ho nesmírně potěšilo, protože v jejím hlase neslyšel žádný strach - aspoň ne z něj. Přál si poznat, jestli se o to zasloužila vlčice, nebo sama Anna. "Neměla bych si dělat hlavu s několika zlámanými nebo rozdrcenými kostmi, protože pravděpodobně nezemřu."
"Možná jsem si měl půjčit Tagův starý landrover," řekl. "V téhle drsné krajině je skoro stejně dobrý a je mnohem užší. Ale jede se v něm mnohem hůř, má nespolehlivé topení a nedosahuje zrovna rychlostí, jakými se jezdí po dálnici."
"Myslela jsem, že jedeme do divočiny," řekla s očima stále pevně zavřenýma. "Nemají tam auta omezený přístup?"
"To sice ano, ale my jsme pořád na silnici, takže to nevadí."
"Tohle má být silnice?"
Zasmál se její uštěpačnosti a ona mu odpověděla hrubým gestem.
Překonali stoupání a odplazili se ještě několik kilometrů lesem, než se terén stal příliš nerovným na to, aby pokračovali v jízdě. Někdo tu byl na sněžném skútru - patrně záchranáři - ale většina stop jim zmizela z očí už před dobrým kilometrem. Poslední končily asi tři metry před nimi - předpokládal, že patřily Tagovi. "Jak dlouho tady venku budeme?" zeptala se Anna, když odcházeli od vozu, a upravila si batoh.
"To závisí na naší kořisti," řekl jí. "Zabalil jsem zásoby na čtyři dny - obejdeme to tu ve velkém kruhu, který nás zavede zpátky sem. Pokud nás do té doby nenajde, přestaneme si hrát na lidi a vydáme se na lov." Pokrčil rameny. "Zdejší hory mají přes tři tisíce kilometrů čtverečních, takže může nějaký čas trvat, než ho najdeme, pokud se schovává. Jestli střeží své území a uvidí v nás lidské vetřelce, vydá se na lov sám a ušetří nám spoustu času a námahy."
Během dospívání vyrazila Anna několikrát tábořit s rodinou do Wisconsinu, ale nikdy ne do takové pustiny. Když se nadechla příliš zhluboka, ledový vzduch jí mrazem slepoval chřípí a začaly ji zábst špičky uší, proto jí Charles narazil čepici pevněji na hlavu.
Byla nadšená.
"Musíme jít pomalu," řekl Charles. "Abychom jako lidi nejen páchli, ale i vypadali." Zdálo se jí však, že nasadil dost rychlé tempo.
Chůze ve sněžnicích nebyla tak strašná, jak se obávala. Když jí utáhl popruhy, řekl jí, že staré sněžnice z bobřích ocasů nebo medvědích tlap byly skoro stejně na obtíž jako ku prospěchu. Nové sněžnice byly jedním z mála moderních vynálezů, které, jak se zdálo, schvaloval.
Měla co dělat, aby mu stačila. Pokud tohle byla pomalá chůze, pak uvažovala, jestli obyčejně lesem utíká, dokonce i v lidské podobě. Nevypadalo to, že by mu zranění působila problémy, a na obvazech to ráno neměl čerstvou krev.
Přestala se zabývat tím, proč si ráno mohla jeho obvazy dobře prohlédnout. Nedokázala se ale ubránit úsměvu, kdykoli na něj pohlédla, i když ho tajila. Tady venku ve sněhu a v několika vrstvách spodního i svrchního šatstva se cítila chráněná před hrůzami intimity, proto byla schopná lépe ocenit jeho dobré stránky.
A Charles jich měl spoustu. Věděla, jak široká ramena pod bundou schovává a jak mu za ušima tmavne kůže. Věděla, že jí z jeho pachu buší rychleji srdce a jeho tíha na jejím těle v ní vyvolává dojem útočiště, ne vězení.
Šla za ním, byla v bezpečí před jeho pronikavým pohledem, který vždy viděl víc, než jí bylo příjemné, a mohla se dostatečně vynadívat.
Dokonce i se sněžnicemi se pohyboval ladně. Čas od času se zastavil, zadíval se mezi stromy a vyhlížel jakýkoli pohyb, který sem nepatřil, jak jí vysvětlil. V lese měl vlk k povrchu blíž. Poznala to podle toho, jak používal nos; někdy se zastavil, zavřel oči, zhluboka se nadechl a zadržel dech. A taky podle toho, že s ní komunikoval spíše gesty než slovy.
"Tady dole uvidíme víc divoké zvěře než později ve větších výškách," řekl a ukázal jí jelena, který je obezřetně sledoval zpoza hustého křoví. "Většina velkých zvířat zůstává dole, kde není taková zima, je tu víc žrádla a míň sněhu."
A to bylo vše, co jí po dlouhou dobu řekl, mlčel dokonce, i když se zastavil a podal jí něco k jídlu, třeba sušené maso nebo pytlíček se sušenými jablky. Když druhou hrst odmítla, strčil jí pytlík do kapsy.
Obyčejně jí rozhovor připadal příjemnější než mlčení, nyní ale necítila potřebu rušit zvuky lesa slovy. Něco se tu domáhalo posvátné úcty - a kromě toho bylo těžké zároveň mluvit a lapat po dechu.
Po čase jí zdejší atmosféra začala připadat děsivá, což bylo dost směšné, když sama byla vlkodlak. Nečekala, že stromy budou tak tmavé - a stín hory vyvolával dojem, že je mnohem později, než ve skutečnosti bylo.
Někdy cítila mírné déja vu. Chvíli jí trvalo, než zjistila proč, pak jí ale došlo, že podobně se cítila, když procházela Loopem v Chicagu. Přestože byly hory vyšší než mrakodrapy, ujídaly z nebe a vyvolávaly stejný pocit klaustrofobie.
Charlesův velký, ostře žlutý batoh, který zvolil pro maximální viditelnost stejně jako její neonově růžový, ji trochu uklidňoval. Nebylo to jen tím, že představoval známku civilizace, ale muž, který ho nesl, se cítil stejně pohodlně tady jako u ní v bytě. Matná černá puška už tak přátelská nebyla. Uměla to s pistolí - otec ji brával na
střelnici - ale puška měla k otcově 38 asi stejně daleko jako vlk k pudlovi.
Když se dostali k prvnímu příkrému svahu, chvíli trvalo, než přišla na to, jak ho nejlépe vyšlapat ve sněžnicích. Šla pomaleji a svaly na stehnech ji začínaly pálit námahou. Charles se držel vedle ní celou cestu až nahoru. Šplhali víc než hodinu, ale stálo to za to.
Když vystoupali na hřeben a krátce se tak ocitli nad stromy, Anna strnula a zadívala se do krajiny pod sebou. Do dálky se pod nimi táhlo bílé a mrazivě zelené údolí. Působilo honosně… a osaměle.
"Takhle to vypadalo všude?" zeptala se tiše.
Charles byl kus před ní, protože se zastavil až ve chvíli, kdy zůstala stát ona, a nyní se rozhlédl po divočině. "Ne všude," řekl. "Buš vždycky vypadala jako buš. Na jaře tě vezmu do Missions a polezeme spolu po horách. Jestli se ti líbí tohle, budeš to milovat." Napadlo ji, že ji asi taky sleduje, když si všiml, jak dobře se baví.
"Missions jsou ještě působivější - představují ale učiněné peklo, když se jimi snažíš jen projít. Nahoru a dolů a nic moc mezi tím. Ne že by nás tady čekala snadná cesta. V době, kdy lidé začali zakládat rezervace, toho ze skutečné divočiny už moc nezůstalo."
Sáhl do kapsy a vytáhl cereální tyčinku. "Sněz to." Hleděl na ni, dokud si nesundala rukavici a nezakousla se do tyčinky polévané karobem, pak se do jedné pustil sám.
"Jsi tak trochu kvočna," řekla a nebyla si jistá, jestli ji to zlobí, nebo ne.
Zabručel. "Kdybys byla člověk, byla by ti pořádná zima. Sice sotva mrzne, ale nepodceňuj počasí. Spoustu kalorií spaluješ už jenom tím, aby ses zahřála, a ani předtím jsi neměla potřebnou váhu. Takže ti nezbude než tolerovat, že do tebe budu během výšlapu cpát jídlo tak rychle, jak jen to půjde - raději si na to zvykni."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama