Alfa a omega 12 Kapitola 1/2

24. listopadu 2015 v 21:30 | Patricia Briggs
"Vyjeli jsme později, než jsem předpokládal," řekl Charles Anně. "I tak jsme se ale dostali dost daleko. K Baree Lake je to sice ještě přes kilometr, ale utáboříme se tady, protože se brzo setmí. Vítr sfoukal většinu nového sněhu ze stromů a větve nás ochrání, kdyby dnes v noci znovu napadl."
Anna se s pochybami rozhlédla.
Její výraz ho rozesmál. "Věř mi. Budeš mít pohodlí. Odvahu bude chtít až ranní vstávání."
Zdálo se, že jeho ujištění přijala, což ho potěšilo. "Kdy se dostaneme na místo, kde napadli Heather a Jacka?"
"Nepůjdeme tam," řekl jí. "Nechci nikde v blízkosti zanechat pach. Máme vypadat jako kořist, ne oficiální vyšetřovatelé."
"Myslíš, že v tom uvidí rozdíl?"
Charles si shodil ze zad batoh a odložil ho na kámen, který trčel ze sněhu jako velryba z moře. "Pokud jde opravdu o odpadlíka, který brání své území, pak ne. Ale pokud má způsobit potíže tátovi, pak nenapadne nikoho, kdo by mohl vynést ven zprávy o tom, co tady provádí."
Napodobila ho a postavila batoh na nezasněžené místo. Z kapsy na rukávu vytáhl balíček rozinek - byl poslední, který měl po ruce, ráno bude muset nachystat další. Vzala si ho s utrápeným povzdychem, ale otevřela ho a pustila se do jídla.
Když Annu takto zaměstnal, dobře si prohlédl místo, které zvolil. U jezera by se tábořilo líp; plánoval, že tam dorazí brzy odpoledne, aby si Anna mohla odpočinout. Nebylo to poprvé, co vyrazil do hor se zelenáčem, věděl proto, že ji nevyčerpá první den šplhání. Zmůže ji až třetí nebo čtvrtý den.
Ale prvním pravidlem výšlapů byla flexibilita. K plánovanému cíli by se sice dostali před setměním, ale považoval za důležitější, aby si Anna po prvním výstupu odpočinula.
Spal tu už dřív a skála se od dob, kdy byl chlapcem, nezměnila. Naposledy tu byl… Marně si snažil vzpomenout. Křoví po straně tu nebývalo a ze staré jedle, která ho tehdy chránila, zůstal jen pařez. Strčil do shnilého dřeva špičkou boty a dřevo se rozdrolilo. Bylo tomu tak padesát let, možná sedmdesát.
Charles rozložil na zem plachtu, stan ale nepostavil. Dokud počasí vydrží, neměl v úmyslu vystavovat se riziku útoku. Když to nebylo nezbytně nutné, používal stan jen zřídkakdy - a nikdy v případě, když lovil něco, co mohlo lovit jeho. Stan blokoval výhled, tlumil zvuky a omezoval pohyb.
Vzal ho s sebou kvůli Anně, ale jen kdyby neexistovala jiná možnost.
Stará jedle byla příliš mokrá, než aby se dala použít na podpal, ale byly tu jiné vyvrácené stromy. Během půlhodiny nasbíral z korun dvou padlých lesních králů náruč suchého dříví.
Když se vrátil, našel Annu sedět na velkém kameni vedle jeho batohu. Sundala si sněžnice a opřela je o kámen pod sebou. Taky si je zul a pustil se do rozdělávání malého ohně, po celou dobu přitom na sobě cítil její pohled.
"Myslela jsem, že indiáni zapalují ohně drhnutím," namítla, když vytáhl plechovku s podpalovačem a zapalovač.
"Umím to," řekl. "Ale chtěl bych se najíst v nejbližších dnech. Tak je to mnohem rychlejší." Zdálo se, že mezi nimi opět všechno klape. Začalo se to zlepšovat, už když usnula v autě, a při šplhání se pak v jeho společnosti uvolňovala čím dál víc. Během posledních kilometrů ho několikrát chytila za bundu, aby mu něco ukázala - stopy rosomáka, havrana, který je pozoroval z bezpečí horních větví borovice, a králíka v bílém zimním kožíšku.
"Co si dáš k jídlu?" zeptal se, když zapálil oheň a dal roztopit hrnec sněhu.
"Už žádné sušené maso," řekla. "Ze žvýkání mě bolí čelist."
"Tak co třeba sladkokyselé kuře?" navrhl. Zamíchal do jídla olivový olej a podal jí velký alobalový pytlík. S pochybami do něj nahlédla. "Nevypadá to jako sladkokyselé kuře," řekla.
"Musíš si víc všímat toho, co ti říká nos," pokáral ji a sám si dal sousto dušeného. Nebylo tak dobré jako včerejší večeře, ale na něco, do čeho se jen nalila voda, to nebylo špatné. "A aspoň tvé kuře nevypadá jako žrádlo pro psy."
Naklonila se k němu a nakoukla do jeho pytlíku. "Fuj. Proč to tak nasekali?"
"Sušit se dají jen malé kousky," řekl a uhnul s pytlíkem, aby si do něj nenamočila vlasy. "Jez."
"Takže," řekla, když se vrátila zpátky na kámen, "jak dlouho pachové maskování vydrží?"
Potěšilo ho, že se po prvním soustu na své jídlo vrhla jako hladový dřevorubec.
"Na tom nesejde," řekl a rychle se pustil do svého jídla, "když budeme o našem plánu mluvit nahlas, aby nás slyšeli všichni vlci v okolí."
Přestala jíst a otevřela ústa, aby se omluvila, pak se ale zarazila a zaškaredila se na něj. Možná se měl usmát, aby pochopila, že si z ní utahuje; ale došlo jí to, protože mu pohrozila vidličkou. "Kdyby byl na doslech nějaký vlk, věděl bys to. Odpověz mi na otázku."
O své magii mluvil málokdy, dokonce i s otcem - bratr vlk tvrdil, že čím méně lidí o ní ví, tím lepší zbraní je. Ale bratr vlk neměl žádné zábrany říct Anně vše, co chtěla vědět.
A tak snědl sousto hovězího a přiznal: "Já nevím. Dokud budeme potřebovat - tedy když nerozzlobíme duchy a ti se nerozhodnou raději pomoct našim nepřátelům."
Znovu přestala jíst, tentokrát proto, že na něj zírala. "Teď si neděláš legraci?"
Pokrčil rameny. "Ne. Nejsem čaroděj, abych vnucoval světu svoji vůli. Můžu jedině požádat o pomoc, a pokud mají duchové dobrou náladu, vyhoví mi."
Strčila si do úst velké sousto a musela rychle polknout, aby se mohla zeptat: "Jsi křesťan? Nebo…"
Kývl. "Zažil jsem to samé co Bileámova oslice, takže ano. A jako vlkodlak navíc vím, že na světě existují i jiní tvorové - démoni, upíři, ghúlové a podobně. Když víš o nich, musíš připustit i existenci Boha. Jinak se nedá vysvětlit, že zlo ještě neovládlo svět a nezotročilo lidskou rasu. Bůh dbá o to, aby zlo nemohlo jednat otevřeně a přímočaře." Dojedl a odložil vidličku.
"Bileámova oslice?" zamumlala, pak se jí zadrhl dech. "Bileámova oslice viděla anděla. Chceš tím říct, že jsi viděl anděla?"
Zakřenil se. "Jenom jednou a nezajímal jsem ho… ale nedá se na to zapomenout." Vlastně mu ten zážitek dodával naději v nejtemnějších nocích. "Ale to, že existuje Bůh, neznamená, že v lesích nežijí duchové."
"Uctíváš duchy?"
"Proč bych to dělal?" Nebyl ani šílený, ani hloupý - a člověk musel být jedno nebo druhé, aby se vydal hledat duchy. "Jen bych měl plné ruce práce - a kvůli otci jí mám víc než dost."
Zamračila se, proto se to rozhodl vysvětlit: "Někdy mi pomůžou, když je požádám, ale častěji něco potřebují. A není už tolik lidí, kteří by je vnímali - což znamená víc práce pro ty, kdo je slyší. U otce mám dost práce pro tři. Kdybych se navíc obracel s každou hloupostí na duchy, neměl bych ani čas zavázat si tkaničky. Samuel tráví spoustu času tím, že se snaží zjistit, jak duchové zapadají do křesťanství - já si s tím moc hlavu nelámu."
Napadlo ho, že jí bude muset pobídnout, aby dojedla, chvíli ale zírala do pytlíku, pak snědla další sousto. "Co děláš, když po tobě chtějí, abys udělal něco špatného?"
Zavrtěl hlavou. "Většina duchů je spíše přátelská nebo nepřátelská než dobrá nebo zlá." A pak, protože pořád cítil silné nutkání škádlit ji, dodal: "Až na duchy, kteří vysávají mozky a čekají, kdy se pošetilí výletníci utáboří pod jejich stromy. Žádný strach, já tě ochráním."
"Troubo," řekla s pohledem upřeným na sladkokyselé kuře, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.
Někde ve tmě zavyl vlk. Byl daleko a Charles hádal, že jde o vlka obecného. Před dvaceti lety tu žádní nevyli, ale v průběhu posledního desetiletí se začali do Montany pomalu vracet z Kanady. Vytí vyvolalo na jeho tváři úsměv. Otec se obával, že na krotké planetě už není pro šelmy místo, ale Charles si říkal, že když lidé pustili zpátky na jejich právoplatné místo vlky, dokáží si časem zvyknout i na vlkodlaky.
***

Walter našel mrtvého muže v oranžové lovecké vestě opřeného o strom. Vypadalo to, že spadl z pěšiny, kterou si na okraji skály vyšlapala vysoká. Zlomil si nohu, ale podařilo se mu ještě několik yardů odplazit. Umrzl patrně už před několika dny.
To kvůli němu asi lidé pročesávali les. Musel se ztratit, protože nikdo při smyslech by se nevydal lovit tak hluboko do hor bez tažného zvířete. Spadl tak daleko od místa, kde ho lidé hledali, že šance na jeho nalezení byly pramalé. Do jara z něj moc nezůstane.
Napadlo ho, že by mohl tělo pohřbít, ale musel by se prohrabat dvěma a půl až třemi metry sněhu a pak dalšími dvěma metry zmrzlé země. A kromě toho neměl lopatu. Mrtvý měl stejnou velikost bot jako Walter, proto si je vzal stejně jako rukavice a zimní bundu - oranžovou vestu ale nechal na místě. Nevzít si pušku bylo těžší rozhodnutí, ale obtížně by sháněl munici a nechtěl na sebe upozornit střelbou.
Sklopil hlavu, aby se pomodlil. Nebyla to moc dobrá modlitba, vzpomněl si totiž jen na tu, kterou říkával jako dítě před spaním. Ale soustředil se na ni, protože mu pomohla ignorovat bestii v nitru, která viděla v lovci kus masa. Měla hlad a nezajímalo ji, odkud maso pochází.
Právě modlitbu dokončoval, když zavyl démon. Cítil, jak se mu z břicha dere vrčení, výzva nepříteli. Potlačil ho. Věděl, jak stopovat nepřítele… Na okamžik byl zpátky ve válce a s Jimmym se plížil stíny k velitelovu stanu. Vzlyky vesnické dívky maskovaly jejich pohyb.
Na chvíli viděl Jimmyho tvář stejně zřetelně, jako by byl vedle něj. Pak se ale vrátil do přítomnosti a opět stál nad mrtvým mužem - nad zmrzlou mrtvolou, které podřízl hrdlo stejně jako před lety svému veliteli.
Dívenka nikdy nikomu neřekla, co se stalo, i když s Jimmym byli několik týdnů jako na trní. Mohli zabít i ji - ale to by byli stejně špatní jako jejich velitel. Oficiálně ho zabil odstřelovač. Jeho i Jimmyho to trochu pobavilo. Většina odstřelovačů nepoužívá nože.
Sehnul se a zvedl mrtvolu ze země. Nemohl dovolit, aby ji našli s řeznou ránou. Odnese ji někam dál od běžných stezek divoké zvěře.
Nesl mrtvolu asi kilometr, možná dál, pak ji opatrně schoval pod hustou mahónií. Olízl si rty a cítil krev. Překvapeně pohlédl dolů na tělo a všiml si, že rána na hrdle je očištěná a kůže okolo se trochu leskne slinami.
Nabral hrst sněhu a utřel si ústa, zmítán hladem a nevolností, i když věděl, že nemohl polknout hodně krve, protože mrtvola byla zmrzlá na kost.
Odešel tak rychle, jak jen mohl, aniž by běžel.
***

"Anno?" Charles zapnul jejich spací pytle dohromady.
Neodpověděla. Svlékla si bundu, zula boty a vyšplhala zpátky na kámen. Stála na něm bosky s vlněnými ponožkami v ruce.
Kdekoli jinde by věřil, že se kochá výhledem, ale byli schovaní mezi stromy, takže jediné, co mohla vidět, byly další stromy. Nerozhlížela se po krajině, spíše nehleděla na spací pytle a na něj. Sotva dojedli, začala se před ním znovu uzavírat.
Po západu slunce klesla teplota o deset stupňů a bylo zatraceně chladno na to, aby tu stála bosky a bez bundy. Možná byla vlkodlak, ale omrzliny pořád ukrutně bolely.
Aby ji dostal do spacích pytlů, bude ji muset buďto donutit, nebo přemluvit. Také se zul a ponožky strčil do batohu. Vytáhl čistý pár a nacpal je do nohou spacího pytle, aby byly ráno teplé.
Vzal s sebou deku navíc a tu teď roztáhl a přehodil si ji přes ramena. Pak zamířil ke kameni a vyskočil si nahoru k ní. Na kameni nebylo moc místa, ale podařilo se mu postavit se vedle ní.
"Bratranci se dvořili ženám přikrývkami," řekl, aniž by na ni pohlédl. Neodpověděla, jen zkroutila prsty u nohou, aby si je zahřála.
"Říkalo se tomu přitahovaná přikrývkou," pravil. "Muž se přiblížil k dívce, o kterou se ucházel, pomalu napřáhl paži…" Nadzvedl okraj přikrývky a objal ji kolem ramen. "A zabalil dívku do přikrývky. Když neucukla, přitáhl si ji blíž." Zatahal, ona ukročila do boku a stulila se mu pod paži, takže byli pod dekou schovaní oba.
"Přitahovaná přikrývkou?" V jejím hlase slyšel pobavení, ale pořád byla ztuhlá.
Vlčice, pomyslel si, ale ne úplně. Kdyby po tom nepátral, nevšiml by si, že se výrazný pach vlčice smísil s vlastní vůní Anny.
"Můj bratr Samuel to umí ještě líp než já," řekl a přesunul ji tak, že stála před ním a studené nohy měla položené na jeho.
Nadechla se, dlouze vydechla, dech se jí srazil v páru a tělo jí zvláčnělo.
"Pověz mi o druzích," požádala.
Sevřel ji pevněji. "Jsem v tom taky tak trochu nováček."
"Nikdy dřív jsi neměl družku?"
"Ne." Zhluboka nasál její pach a nechal ho, aby mu zahřál hruď. "Něco už víš. Většinou se o sebe uchází jako lidé. Pak se vezmou a nakonec, obvykle, přijme vlk partnerku za družku."
"A když ne?"
"Tak ne." Nebyl ani zdaleka tak klidný, jak předstíral. "Než jsem tě poznal, prakticky jsem se vzdal naděje, že družku najdu." Nemohl se ubránit úsměvu, když si vzpomněl na zmatenou radost, kterou při jejich prvním setkání cítil. "Bratr vlk si tě vybral, sotva tě spatřil, a já můžu jen tleskat jeho dobrému vkusu."
"Co by se stalo, kdybys mě nenáviděl?"
Vzdychl jí do vlasů. "Pak bychom tady nebyli. Nechtěl bych skončit jako táta a Leah."
"On ji nenávidí?"
Pokrčil rameny. "Ne. Vlastně ne. Já nevím." Jak se dostali k tomuto tématu? "Nemluví o tom, ale jejich vztah není v pořádku. Kdysi mi řekl, že se jeho vlk rozhodl, že potřebuje družku, která by nahradila moji matku."
"Tak co se pokazilo?" zeptala se a uvolněně se o něj opřela.
Zavrtěl hlavou. "Nijak se na to netoužím maroka zeptat a radil bych ti, aby ses ho na to neptala ani ty."
Napadlo ji něco jiného. "Říkal jsi něco o ceremonii za úplňku."
"Správně," řekl. "Za úplňku by se měl konat obřad, který posvětí naše pouto - něco jako svatba, jen v soukromí. V tu chvíli se staneš plnohodnotnou členkou otcovy smečky." Cítil, jak ztuhla; přijetí do smečky, při kterém vlk okusil alfovo maso a krev - doslova - mohlo někoho, kdo na to nebyl připravený, dost vyděsit. A proč by měl Leo zrovna tohle udělat správně, když všechno ostatní zpackal? Rozhodl se, že si o tom můžou promluvit později, až se nebude snažit, aby se uvolnila a vlezla si s ním do spacáku. "Jestli budeš chtít, vezmeme se klidně i v kostele. Můžeš pozvat svoji rodinu."
Otočila se, aby mu viděla do obličeje. "Jak víš, že se mezi námi nevytvořilo pouto?"
"Pouto druhů se podobá magii smečky," řekl. "Někteří vlci ho sotva cítí. Magie smečky umožňuje alfovi čerpat moc z vlků, takže je rychlejší a rychleji se i uzdravuje. Dovoluje mu vlky ovládat, nebo je najít, když potřebuje."
Anna strnula. "Anebo se živit jejich zuřivostí? Myslím, že to dělala Isabelle; líbilo se jí, když mezi sebou vlci bojovali."
"Ano," souhlasil Charles. "Ale nikdy jsem neviděl, že by to dělal otec. Jenže víš, co si myslím?"
"Ano. Pouto druhů funguje stejně?"
"V menším měřítku. U každého páru je jiné. Někdy ti prostě poví, kde druh je. Podle táty to je to jediné, co sdílí s Leah. Jindy jde o víc. Jeden z vlků v Oklahomě má za družku slepou ženu. Když je s ní v jedné místnosti, žena vidí. Běžnější je třeba schopnost dělit se o sílu - anebo jiné věci, které může alfa získat od smečky."
Zmlkl a čekal na další otázku.
"Mrznou mi prsty u nohou," řekl po chvíli.
"Promiň," pravila a on ji pohladil palcem po tváři.
Obvykle se dotykům vyhýbal. Při dotyku se ostatní dostali příliš blízko - a blízkost si nemohl dovolit, pokud měl jako otcův zabiják přežít. Proto bratr vlk po dotyku hladověl. S Annou zapomněl na obvyklá pravidla. Existovaly pro to důvody - byla jeho družka a ani kvůli otci by jí neublížil. A byla omega, takže se zdálo nepravděpodobné, že by provedla něco neodpustitelného. Ale pravým důvodem, jak přiznal sám sobě, bylo, že potřeboval cítit její kůži na své.
"Řím nepostavili za jeden den," řekl jí. "Pojď spát." A když znovu ztuhla, dodal: "Na cokoli zajímavějšího je příliš velká zima."
Znehybněla. "To byla lež, že?"
Zabořil jí studený nos do krku a Anna se krátce zasmála. "Zlepšuješ se. Co kdybych řekl, že jsi příliš unavená?"
Vystoupil zpod přikrývky a přehodil jí ji přes ramena. Pak ji vzal do náruče, seskočil na zem a pokrčil kolena, aby změkčil přistání. Zapomněl ale na rány; když ji nesl ke spacákům, lýtko ho pálivě bolelo. Ignoroval to. Ani hruď z toho neměla radost, když se ale stulila spolu s ním do spacáků, bylo by zapotřebí něčeho víc než jen dvou kulek, aby se necítil spokojený.
Usnul až dlouho po ní.
***

Zastavili se u jezera Baree Lake, ale jedinou známkou toho, že tu v poslední době někdo šel, byly stopy dvou sněžných skútrů na ledě. Byli v divočině, ale také v Montaně. Sněžné skútry mu nevadily tak jako terénní motorky, protože skútry neničily přírodu. Před pár lety tu narazil na dva motorkáře a sledoval je až k jezeru Wanless Lake, asi třicet kilometrů od nejbližší silnice, kde konečně zaparkovali a šli si zaplavat. Zajímalo by ho, jak dlouho jim trvalo dostat se zpátky bez svíček.
V zimě neexistoval žádný snadný způsob, jak se dostat od Baree k Bear Lakes. S Tagem cestu naplánovali tak, aby byla schůdná - ale kdyby se terén stal příliš drsným, půjdou jinudy. Chtěl jen docílit toho, aby je odpadlík zahlédl a vydal se na lov.
Uvažoval ale o stopách sněžných skútrů. Většina Cabinetů byla pro skútry nesjízdná. Ale na cestu k Baree Lake a zpátky - třeba při pátrání po obětech nebo po informacích o zabití vlkodlakem -stačily.
Organizovaná smečka odpadlíků odhodlaná donutit Brana dál tajit existenci vlkodlaků světu by vyžadovala jiný přístup než jeden odpadlík. Zapamatuje si stopy skútrů a připraví se na to, že v případě potřeby bude muset čelit více protivníkům.
Anna byla uklidňující společnice. Očividně se dobře bavila, i když ráno byla trochu ztuhlá. Nestěžovala si, když se pěšiny staly hůř schůdné a vyžadovaly, aby používala víc svalstva. Po většinu času mlčela, takže mohl poslouchat, jestli v lese neuslyší jiné netvory. Sám občas rád mlčel, takže byl rád, že není upovídaná.

Probudila se veselá a uvolněná a zůstala taková - dokud nevešli do malého údolí. Odměřoval její narůstající nervozitu podle zkracující se vzdálenosti mezi nimi.
Když konečně promluvila, byla tak blízko, že mu náhodou šlápla zezadu na sněžnici. "Promiň."
Zakopl a rozbolela ho noha, ale nikdy by jí to neřekl. "Žádný problém. Jsi v pořádku?"
Viděl, že zvážila zdvořilou lež a zamítla ji.
"Působí to tu strašidelně," přiznala nakonec.
Charles s ní souhlasil: v Cabinetech bylo několik podobných míst. Nemohl si být jistý, ale tady mu to připadalo horší než obvykle - rozhodně horší než v úseku, kterým prošli včera.
Po její poznámce se pečlivě rozhlédl pro případ, že si všimla něčeho, co jemu uniklo. Ale nic neviděl, tedy nic hrozivějšího než skalní stěnu, která se tyčila nad nimi a vrhala stín do údolí a na hustý porost zelenočerných stromů okolo. Nemohl však vyloučit, že tu působí jiné síly.
Duchové zdejších hor nebyli nikdy laskaví, ne jako v Bitterrootech nebo v Pintlerech. Nenáviděli vetřelce.
Možná byli duchové ve zdejším údolí prostě víc aktivní - anebo se tu něco stalo. Čím víc o tom přemýšlel, tím si byl jistější, že tu nejde jen o duchy dělající neplechu. Ať už se to stalo minulý týden, nebo před sto lety, pod sněhem se ukrývalo něco temného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama