Alfa a omega 12 Kapitola 2/2

24. listopadu 2015 v 21:31 | Patricia Briggs
"Jsi vlkodlak," řekl jí. "Strašidelné věci by ti neměly vadit."
Odfrkla si. "Nikdy jsem se nestvůr nebála, ale pak jsem se jednou stala. Teď se bojím i vlastního stínu."
Slyšel v jejím hlase posměch k sobě samé a taky si odfrkl. "Pitomost. Já…" Zachytil ve vzduchu divoký pach, proto se zarazil a obrátil nos proti větru, aby ho znovu našel.
Anna strnula a sledovala ho. Čekal, dokud pach nezesílil; ať už se za nimi plížil kdokoli, nedělal si starosti s tím, že by si ho všimli.
"Co cítíš?" zeptal se tiše.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. "Stromy, lidi, kterým jsme sebrali šaty, a…" Strnula, protože ucítila to co on. "Kočku. Nějakou kočku. Pantera?"
"Skoro," řekl. "Myslím, že je to rys. Nejsou to zrovna příjemná stvoření, ale neohrozí nás."
"Bezva," řekla. "Co…" Tentokrát se zarazila ona. "Co je to?"
"Mrtvý králík," řekl potěšeně. "Začínáš věnovat pozornost čichu." Znovu se nadechl a zvážil, co cítí. "Možná je to myš, ale spíše králík. Proto tady rys je; vyrušili jsme ho při žrádle." Trochu ho překvapilo, že objevili rysa právě tu; kočky se obyčejně držely dál od míst, která takto působila. Mohla ji sem zahnat nějaká větší šelma?
Trochu zezelenala. "Fakt nenávidím, že jedna moje část dostane hlad, když cítí mrtvé maso."
Jackova krev jí nevadila. Ale už hodinu ji nenakrmil a začínala mít hlad. Její tělo spalovalo kalorie, aby se zahřálo. I když ale byla hladová, neměli čas připravit jí pořádné jídlo; museli pryč z údolíčka. A tak jí podal pytlík se sušenkami s burákovým máslem a znovu vyrazil. Burákové máslo zajistí, že začne pít; nebyl si jistý, jestli
pije dost.
Pokračovali v cestě, dokud neopustili údolí a temný pocit nezmizel, což jen potvrdilo jeho domněnku, že za něj nemohli duchové.
"Oběd," řekl a podal jí cereální tyčinku a kus sušeného masa.
Vzala si je, smetla sníh z vyvráceného stromu a vyhoupla se na něj. "Než jsme se dostali do toho údolí, bylo mi fajn. Teď jsem vyčerpaná a promrzlá a je sotva jedna. Jak to lidé dělají?"
Posadil se vedle ní a taky jedl sušené hovězí - chutnalo lépe než bizoní, ale nebylo zdaleka tak výživné, protože v sobě nemělo tuk. "Lidi sem většinou v tuto roční dobu nechodí. Trochu jsem přidal, abychom se z údolí co nejrychleji dostali, proto jsi unavená." Zamračil se. "Nepotíš se, že? Máš suché ponožky? Nesu náhradní. Mokré ponožky vedou k omrzlinám - mohla bys přijít o prsty."
Zaklátila sněžnicemi, které jí visely asi třicet centimetrů nad zemí. "Myslela jsem, že jako vlkodlaci jsme skoro nezničitelní, teda kromě smrti."
Něco v její tváři mu prozradilo, že si vzpomíná na bití, které si protrpěla, když se z ní snažili udělat něco, co není.
"Prsty by mohly dorůst," řekl Charles, aby uklidnil bratra vlka, kterému se nelíbilo, když je Anna nešťastná. "Ale nebyla by to žádná legrace."
"Bezva." Pak dodala: "Moje ponožky jsou suché."
"Dej mi vědět, kdyby se to změnilo."
Kvůli sněžnicím se sotva vlekla. Střelila po Charlesovi naoko nenávistným pohledem - neměla se čeho bát, protože k ní stál zády. Přestože byl postřelený, očividně žádné problémy neměl. Jak šplhali do svahu, sotva kulhal. Zpomalil, ale nepomohlo to tak, jak doufala. Kdyby jí neslíbil, že až vyšplhají nahoru na stráň, utáboří se, patrně by padla tam, kde stála.
"Už to není daleko," řekl, aniž by se otočil. Její sípavý dech mu bezpochyby prozradil všechno, co potřeboval vědět o tom, jak moc je unavená.
"Zčásti je na vině nadmořská výška," řekl jí. "Jsi zvyklá na větší množství kyslíku ve vzduchu, proto musíš dýchat víc, abys vyrovnala rozdíl."
Hledal pro ni výmluvy - a z toho jí ztuhla páteř. Vyleze nahoru, i kdyby ji to mělo zabít. Zaryla okraj sněžnice do sněhu a připravila se udělat další krok, když tu se lesem rozlehl divoký ryk, a jak se nesl horami, naježily se jí chlupy na krku.
"Co to bylo?" zeptala se.
Charles se na ni přes rameno ponuře usmál. "Vlkodlak."
"Dokážeš říct, odkud se ozval?"
"Z východu," řekl. "Zvuk se tu dost rozléhá, je odsud několik kilometrů."
Trochu se zachvěla, přestože by neměla mít strach. Koneckonců byla taky vlkodlak, ne? A viděla, jak Charles vymetl podlahu s jejím bývalým alfou, i když byl postřelený.
"Neublíží ti," řekl Charles.
Nic neřekla, přesto se na ni zadíval a oči mu zjihly. "Jestli se ti opravdu nelíbí, že pomocí čichu dokážu odhadnout tvé emoce, můžeš zkusit používat parfém. Zabírá to."
Zavětřila, ale cítila jen lidi, kteří jí a Charlesovi půjčili oblečení. "Ty kolínskou nepoužíváš."
Zakřenil se a v tmavém obličeji se mu zaleskly bílé zuby. "Je pro mě příliš zženštilá. Musel jsem se místo toho naučit ovládat své emoce." Pak jí sebral z kolen všechnu sílu, když trochu nešťastně dodal: "A potom jsem poznal tebe."
Znovu vyrazil nahoru po svahu a ona měla co dělat, aby mu stačila. Jak mohla zapůsobit na takového muže? Proč ona? Bylo to jen proto, že byla omega? Nemyslela si to. Ne s jeho suchým přiznáním ve vzduchu.
Byl její.
Pro jistotu si to spočítala na prstech. Minulý týden v tuhle dobu obsluhovala u Scorciho, nikdy neslyšela o Charlesovi a neušla ani kilometr na sněžnicích. Ani se jí nesnilo o tom, že by chtěla znovu políbit muže. Teď se ploužila v mrazivých teplotách sněhem, hloupě se usmívala a lovila vlkodlaka. Nebo aspoň následovala Charlese, který lovil vlkodlaka.
Divné. A docela milé. A následovat Charlese mělo i své výhody - třeba výhled.
"Ty se hihňáš?" zeptal se Charles hlasem pana Spocka.
Ohlédl se po ní, pak provedl jeden z komplikovaných manévrů, které sněžnice vyžadují při změně směru. Sundal si rukavici a dotkl se jejího nosu v místě, kde se jí, jak věděla, sbíraly pihy. Přejel prsty dolů a dotkl se dolíčku v její levé tváři.
"Líbí se mi vidět tě šťastnou," řekl důrazně.
Jeho doteky umlčely její smích, ale nezahnaly hřejivý pocit v žaludku.
"Jo?" řekla povýšeně. "Pak mi pověz, že to bylo poslední stoupání a velký plácek, na kterém stojíme, je místo, kde se utáboříme. A že už dneska nikam nemusím jít."
Stála tam a tvářila se jako kočka, která slízla smetanu, a on neměl nejmenší tušení proč. Nebyl na to zvyklý. Uměl číst lidi, zatraceně. Měl velké zkušenosti a bratr vlk byl někdy téměř empatický. Přesto neměl nejmenší tušení, proč tu stojí a v očích jí tančí smích.
Sklonil se k ní, opřel se čelem o její vlněnou čepici, zavřel oči a vdechl její pach, aby mu její teplo proniklo až k srdci. Zlomil tak okovy, kterými ho spoutal, a její vůně se přes něj přelila jako kouř z vodní dýmky.
Už nebudou cítit lidmi, ale byl jí tak pohlcen, že mu to nevadilo.
Přesto ho měl slyšet. Cítit. Cokoli.
V jednu chvíli stál vedle Anny, vzápětí ležel ve sněhu s něčím - s vlkodlakem, jak ho informoval nos - na zádech a s Annou pod sebou.
Vlkodlak se mu zakousl do pevné látky bundy a rval mu za brašnu. Charles ho ignoroval a nadzvedl se (vlkodlaka také), aby se zpod něj Anna mohla vyplazit, i když věděl, že je to patrně smrtící rozhodnutí.
Anna vyklouzla ven s rychlostí kouzelníkovy pomocnice. Ale neposlechla, když na ni křikl, aby utekla.
Útočící vlk si jí vůbec nevšímal. Rval na kusy Charlesův batoh a ničemu jinému nevěnoval pozornost. Odpadlík, pomyslel si Charles - a protože nepustil to, do čeho se zakousl, a nezasadil smrtící ránu, musel nad sebou úplně ztratit kontrolu. Ne že by si Charles stěžoval.
Charlesova lidská podoba byla trochu křehčí než vlčí, ale skoro stejně silná. Když už nemusel brát ohledy na Annu, trvalo mu jen okamžik zpřetrhat popruhy na sněžnicích a uvolnit si nohy.
Kolem padaly k zemi balíčky ve stříbrném alobalu jako konfety na svatbě: sušené jídlo. Samuel by to určitě pobaveně okomentoval: Uvidíme, z koho se stane mražená večeře.
Charles zabručel námahou a narovnal nohy, rychle a se vší silou, jakou jen dokázal sebrat - trhnutí spolu s vlkodlakovou vahou rozpáralo Charlesovi bundu a batoh. Vlk se držel jen látky, proto mu spadl ze zad; Charles ho nakopl a vlk odlétl dobré tři metry. Ne dost daleko, a přesto příliš. Ocitl se mezi Charlesem a Annou - a byl blíž k Anně.
Charles ze sebe zoufale strhal poslední zbytky batohu - a nemilosrdně rozcupoval všechno, co se odmítlo povolit - a přitom si uvědomil, jak divný útok to byl. Dokonce ani odpadlík bez sebekontroly by se nevrhl jen na batoh. Zasekl by mu zuby nebo drápy do těla, jenže Charles neutrpěl nejmenší zranění.
Vlk se překulil na nohy, ale znovu nezaútočil. Bál se. Pach jeho strachu prosytil vzduch, přesto pohlédl Charlesovi vzdorně do očí.
Ale zůstal, kde byl, mezi Cornickem a Annou. Jako by ji chránil.
Charles přimhouřil oči a pokusil se zjistit, o koho jde - poznal v životě tolik vlků. Různě šedivé zbarvení nebylo nijak nezvyklé, vlk byl ale hubenější než Annin, byl až vyzáblý. Jeho pach nepřipadal Charlesovi povědomý - a ani nebyl cítit smečkou. Voněl, jako by měl noru někde pod stromem, cedrem a žulou - jako by se ho nikdy nedotkl šampón nebo mýdlo ani jiné vymoženosti moderního života.
"Kdo jsi?" zeptal se Charles.
"Kdo jsi?" zopakovala Anna a vlk na ni pohlédl. Do pekla, pohlédl na ni i Charles. Když chtěla, dokázala uhranout skoro stejně účinně jako Bran, i když ten by využil sílu osobnosti. Anna vzbuzovala ve vlkovi touhu stočit se jí u nohou do klubíčka a užívat si míru.
Charles poznal, kdy si vlk uvědomil, že tu nejsou žádní lidé, které by musel chránit. Ovládly ho vztek a nenávist, když se ale znovu obrátil k Anně, přemohl ho… zmatek.
Vlk utekl.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Charles a co nejrychleji se zbavil šatů. Mohl se svléct magií, jak to obvykle dělával, ale nechtěl riskovat a vyplýtvat ji nyní, když by ji mohl potřebovat na něco důležitějšího později. Obvaz kolem žeber byl zatraceně pevný a bolelo to, jakmile ho rozerval prodlužujícími se nehty. Popruh ze sněžnice se mu zamotal do tkaničky, a tak přetrhl i ji.
"Jsem v pohodě."
"Zůstaň tady," poručil a nechal bratra vlka, aby se přes něj přelil a zbavil ho schopnosti mluvit. Otřásl se, protože proměna s sebou přinesla volání lovu - a druhý vlk se s každou vteřinou vzdaloval.
"Budu tady," řekla - a když přijal vlčí podobu, dodala: "Neubližuj mu."
Kývl a zmizel v lese. Tentokrát nebude muset nikoho zabít. S Anninou pomocí dostane odpadlíka do bezpečí. Sotva odběhl, Anna zjistila, že se chvěje, jako by jí někdo sebral kabát a postavil ji nahou do ledu a sněhu. Nervózně se rozhlédla a přemýšlela, proč jí stíny stromů najednou připadají temnější. Jedle, které ještě před chvílí byly obyčejnými stromy, se nad ní nyní tyčily v tiché hrozbě.
"Jsem netvor, sakra," řekla nahlas.
Jakoby v odpověď ustal vítr a rozhostilo se ticho; bylo tíživé, vše pohlcující a jakoby živé, i když se nic nehýbalo ani se neozývaly žádné zvuky. Dokonce i ptáci, sýkory a brhlíci, zmlkli.
Zamračila se na stromy a trochu to pomohlo. Avšak pocit, že ji něco sleduje, sílil. Čich tvrdil, že tu nic není - na druhou stranu ji ale nevaroval ani před vlkem, který ji s Charlesem povalil na zem. Když se teď vlk dal na útěk, její instinkty varovně křičely.
Jak užitečné.
Vzpomínka na vlka jí však připomněla zvláštní pocit, který před několika okamžiky měla, jako by viděla cizímu vlkodlakovi přes kůži rovnou do duše a cítila jeho muka, jeho touhu. Natáhla ruku a zeptala se, kdo je, protože jedna její část si byla jistá, že k ní půjde a odpoví jí.
Když se místo toho dal na útěk, jako by ji to vytrhlo z transu. Nedokázala říct, co přesně z vlka cítila; byla jako slepý člověk, který poprvé spatří barvy. Ale mohla by odpřisáhnout, že zaútočil proto, aby ji ochránil - a že udělal, co mohl, aby Charlesovi neublížil.
Něco ji pozorovalo. Zavětřila, cítila však jen obvyklé pachy lesa.
Obešla mýtinu, ale neobjevila nic očima, ušima ani nosem. Přesto ji obešla znovu, aby dosáhla stejného výsledku. Rozhlédnout se potřetí by bylo zbytečné. Musela se uklidnit, jinak zpanikaří a rozběhne se za Charlesem. Jo, to by na něj určitě udělalo dojem.
Ne že by na něj někdy něčím dojem udělala.
Složila si paže na břiše, které ji začínalo bolet emocemi, které nemohla, nechtěla pojmenovat. Mohla to být zuřivost.
Tři roky trpěla, protože potřebovala smečku, i když byl život v ní zlý. Její vlčice bez ní prostě nedokázala žít. A tak dovolila, aby ji připravili o hrdost, Leo ovládl její tělo a půjčoval ji ostatním, jako by byla nějaká jeho děvka.
Na chvíli cítila na tváři Justinův dech, cítila, jak na ní leží, vnímala bolest v zápěstích a tlak v nose, který jí zlomil opatrně kontrolovanou fackou.
Přes ret jí stekla krev, ukápla na novou bundu a rozstříkla se na sněhu. Překvapeně se dotkla nosu, ale byl v pořádku, i když před okamžikem cítila, že ho má oteklý jako tehdy v noci, když ji Justin uhodil.
Ale krev nezmizela.
Sehnula se, nabrala hrst sněhu a přitiskla si ho na nos, až to nepříjemně pálilo. Znovu se dotkla nosu, ale tentokrát už nekrvácel. Otázkou bylo, proč vůbec krvácet začal? A proč si najednou vzpomněla na Justina?
Možná za to mohla nadmořská výška, pomyslela si. Charles to bude vědět. Nabrala si čistý sníh, očistila si obličej, pak si ho utřela kusem batohu. Znovu se nosu dotkla prsty a měla je čisté. Ať už bylo na vině cokoli, přestalo to. Pokusila se vydrhnout krev z bundy, ale jen si ji rozmazala.
S povzdychem se rozhlédla, aby vymyslela, kam schovat zakrvácený kus látky. Při předchozím průzkumu si sundala batoh. Ležel v celé své nepoškozené kráse mezi balíčky jídla a cáry Charlesova batohu. Typický chlap, pomyslela si s hraným podrážděním, nechá ženskou, aby uklidila.
Sebrala Charlesovo oblečení a vytřásla z něj sníh. Nacpala ho do svého batohu, pak začala nahoru skládat balíčky s jídlem. Když obsah trochu přerovnala, podařilo se jí schovat do něj většinu nepoškozeného jídla, ale nic víc. Frustrovaně se zadívala na zbytky Charlesova batohu, spacího pytle a sněžnic.
Zas tak by jí to nevadilo, ale byli uprostřed divočiny a neměli tu odhazovat žádné odpadky. Prohlédla si zbytky Charlesova batohu, byl však úplně rozcupovaný. I zbraň byla poškozená. O puškách moc nevěděla, ale tušila, že potřebují rovnou hlaveň, aby fungovaly.
Měla ale štěstí, protože mezi cáry batohu našla plachtu, na které minulou noc spali.
Když si klekla na zem, aby látku roztáhla, něco ucítila. Pokusila se na pach nereagovat, sesbírala zbytky a naházela je doprostřed plachty. Všechno až na pušku. I když byla ohnutá, pořád byla konejšivě pevná.
Ať už ji pozoroval kdokoli, zůstal nehybně stát - člověk, ne vlkodlak.
Svázala rohy plachty do pevného uzlíčku, který budou moct vzít s sebou. Když ho odnesla ke svému batohu, uslyšela, jak se pozorovatel pohnul a vyšel z lesa za ní.
"Zdá se, že vás potkalo něco ošklivého," ozvalo se přátelsky. "Narazila jste na medvěda?"
Anna se otočila. Žena působila docela přátelsky, než ale vyšla z lesa, sledovala ji potají příliš dlouho na to, aby byla úplně důvěryhodná.
Stejně jako Anna měla nazuté sněžnice, v rukou ale držela lyžařské hůlky. Zpod čepice jí vykukovaly tmavě hnědé oči, ale zbytek obličeje zakrýval vlněný šál. Tmavě hnědé kudrny, které jí trčely zpod šedé čepice, jí padaly na záda.
Anna se zhluboka nadechla, ale čich jí prozradil jen to, že žena je člověk. Měli lidé natolik špatný sluch, aby jim zvuky rvačky, která se tu odehrála, připomněly spíše medvěda než dva vlkodlaky? Neměla nejmenší tušení.
"Medvěd. Ano." Anna se usmála a doufala, že tak zamaskuje, jak dlouho jí trvalo odpovědět. "Promiňte, pořád jsem trochu mimo. Jsem holka z města, nejsem zvyklá na matku přírodu v celé její kráse. Ano, medvěd. Zahnali jsme ho, ale pak jsme zjistili, že odnesl jeden z našich…" Co by člověk potřeboval natolik nutně, aby kvůli tomu honil medvěda? "…menších batohů. Máme v něm zapalovač."
Žena zaklonila hlavu a rozesmála se. "Není to tak vždycky? Jsem Mary Alvaradová. Co děláte uprostřed zimy tady, když nejste na divočinu zvyklá?"
"Anna… Cornicková." Připadalo jí správné použít Charlesovo jméno. Anna se na Mary Alvaradovou křivě usmála. "Nejsme svoji dlouho. Nejsem ještě zvyklá na nové příjmení. Taky hledáte toho ztraceného lovce, co? Řekli nám, že tak hluboko v horách nikdo jiný nebude. Já jsem možná zelená jako tráva, ale můj muž se tady vyzná."
"Záchranářka, to jsem já," řekla Mary.
"Nemají záchranáři chodit ve dvojicích?" zeptala se Anna. Nevěděla to jistě, ale připadalo jí to rozumné. Heather s Jackem pátrali společně.
Mary pokrčila rameny. "Moje partnerka tady někde je. Pohádaly jsme se a ona nafučeně odešla. Ale brzo ji to přejde a nechá se dohnat." Spiklenecky se zakřenila. "Je pěkně cholerická."
Žena se vydala k Anně, ale prudce se zastavila a rozhlédla se. Anna to taky cítila, jako by se stromy prohnal silný, zlý vítr.

Něco zavrčelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama