Alfa a omega 13 Kapitola

26. listopadu 2015 v 15:59 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice

Asil odstříhával ve skleníku suché květy růží. Pořád nebyly tak nádherné jako ty, které pěstoval ve Španělsku, ale byly mnohem krásnější než ty komerčně vypiplané, s nimiž začínal. Jeho španělské růže byly výsledkem století pečlivého šlechtění. Když odcházel, nevadilo mu, že je opouští, ale teď jejich ztráty hluboce litoval.
Ale ne tak jako litoval ztráty Sarai.
Doufal, že se jich někdo ujal, ale zanechal svůj majetek v takovém stavu, že květiny téměř jistě uschly, než někdo přišel na to co s nimi. Před vynuceným odchodem si však po několik desetiletí vyměňoval řízky a hlízy s jinými pěstiteli, takže jeho práce nepřišla nazmar. Někde ve světě určitě existovali potomci jeho růží. Jestli ho Bran donutí žít ještě několik let, možná se je vydá hledat.
Někdo ostře zaklepal na vnitřní dveře a vešel, aniž by počkal na vyzvání. Ani se neobtěžoval vzhlédnout. Sage chodila do skleníku skoro od chvíle, kdy ho postavil. Kohokoli jiného by už dávno rozsápal na kusy za to, že ruší jeho samotu. Uhodit Sage by ale bylo stejně uspokojivé jako zbít štěně: ničemu by nepomohl a jen by se cítil jako tyran.
"Haló, haló?" zavolala, přestože jí nos určitě přesně řekl, kde ho najde. Byl to její obvyklý pozdrav - napadlo ho, že si tak asi v poslední době ověřuje, jestli ho nepopadla vražedná nálada. Krátce po tom, co se do Aspen Creeku přistěhoval, ho několikrát ovládla. Když za ním začala Sage chodit, uvažoval, jestli ji neposílá marok, aby se ujistil, že je pořád dostatečně příčetný na to, aby zůstal naživu. Pokud ano, bylo to moudré, a už dávno mu to přestalo vadit.
"Jsem tady," řekl, aniž by zvýšil hlas. Slyšela by ho, i kdyby šeptal, a už nemínil předstírat, že je člověk.
Zezadu k němu přistoupila, ale on nevzhlédl od práce. Jeho vnímání krásy se během let značně rozšířilo, ale i kdyby ne, Sage by na něj ve všech ohledech zapůsobila.
Sarai mu často uštědřila pořádný pohlavek za to, že koukal po jiných ženách, i když věděla, že by ji nikdy nepodvedl. Po její smrti se ale po ženách sotva díval. Flirtování v něm nebudilo pocit viny, nezrazoval jím mrtvou družku, ale zjistil, že mu hodně chybí její pohlavky. Když se mu ale naskytla příležitost pozlobit Charlese, který se vždy tak dokonale ovládal, rád se porval se vzpomínkami.
"Ahoj, Sile. Usmíváš se - někdo umřel?" Očividně nečekala, že by odpověděl, protože pokračovala: "Máš pro mě něco na práci?"
"Stříhám růže," řekl jí, i když to sama viděla.
Někdy ztrácel se vším trpělivost - hlavně s nesmyslnými rozhovory, které se podobaly jako vejce vejci tisícům předchozích. A stejně ho unavovali i lidé, kteří cítili potřebu řešit pořád dokola tytéž problémy.
Uvažoval, jak Bran dokáže zachovat dojem, že ho nicotné problémy jeho lidí zajímají. Přesto, pomyslel si Asil s hořkým pobavením namířeným proti sobě, život mě asi ještě úplně neunavil, když jsem se chopil šance, sotva mi ji Bran nabídl, že?
Sage ignorovala jeho úsečnost a reagovala na ni neodbytným veselím. Byla to jedna z věcí, které na ní měl rád, nemusel se neustále omlouvat za prudké změny nálad.
Svlékla si bundu, postavila se napravo od něj a pustila se do další řady keříků, z čehož usoudil, že má chuť si povídat. Jinak by se dala do růží naproti, kde by se mu nepletla do cesty.
"Tak co si myslíš o Charlieho družce?" zeptala se.
Zabručel. Bylo od něj zvrácené, že škádlil Branova syna, ale nedokázal odolat; nestávalo se často, aby viděl Charlese vyvedeného z míry. Anna mu tolik připomínala Sarai, ne vzhledem - Sarai byla skoro stejně tmavá jako on - ale obě měly stejný vnitřní klid.
"No, mně se líbí," řekla Sage. "Má větší kuráž, než bys čekal, když ji její starý alfa týral."
To ho šokovalo. "Týral omegu?"
Kývla. "Celé roky. Leo byl asi pěkný neřád - vybil polovinu smečky nebo to dovolil svojí šílené družce. Dokonce přikázal jednomu z vlků, aby Annu proměnil proti její vůli. Nechápu ale, proč Charles nezmasakroval celou smečku; nikdo z nich nehnul ani prstem, aby ji ochránil. Jak těžké je zvednout telefon a zavolat Branovi?"
"Pokud jim to Leo zakázal, nemohli to udělat," řekl Asil mimoděk. Znal Lea, chicagského alfu, a měl ho rád. "Na to by museli být skoro stejně dominantní jako Leo - což je nepravděpodobné."
Leo byl silný alfa a Asil by přísahal, že i čestný muž. Možná se Sage mýlila. Asil odstřihl několik růží, jejichž okvětní plátky začínaly hnědnout, a zeptal se: "Víš, proč to Leo udělal?"
Vzhlédla. "Jeho družka prý začínala šílet stářím. Ze žárlivosti zabila všechny ženy ve smečce, pak šla a jen tak z legrace proměnila bandu krásných chlapů. Leo očividně doufal, že když bude mít ve smečce omegu, udrží družku při smyslech. Víceméně to fungovalo. Brutálně ale Annu týral, aby ji mohl ovládat."
Asil strnul a po páteři mu přeběhl mráz. Když šlo ve smečce o ženu bez druha, "brutálně" znělo ještě hrozněji než "týrat". V moderní době mělo slovo "týrat" trochu jiný význam než v dobách jeho mládí. "Brutálně" se ale nijak nezměnilo.
"Jak brutálně?" zeptal se chraplavě a vzpomněl si na to, jaký vztek Charlese popadl, když přinesl Anně květiny. Vzpomínal si, že Annu zahlédl přes Charlesovo rameno. Byla vyděšená?
Čert aby spral jeho sklon dělat problémy. Co to provedl?
Sage zabořila prsty do hlíny, protože jí očividně připomněl surový útok, který sama prožila a který ji přiměl vyhledat útočiště v Aspen Creeku několik let předtím, než se sem přistěhoval sám. Měl by se omluvit i jí. Kde jsi nechal takt, Asile?
"Co myslíš, že jí provedli?" řekla nakonec temně.
"Alláhu," pravil tiše - ještě nikdy se mu nepodařilo Charlese tak vyprovokovat. A nechal to ubohé dítě, aby se vypořádalo s následky, protože věřil, že jako omega dokáže svého druha uchlácholit. Nevěděl, že jí v minulosti ublížili. Opravdu měl Brana donutit, aby ho už dávno zabil.
"Co se děje?"
"Musím si promluvit s Charlesem," řekl, odložil nůžky a vstal. Začínal být starý a samolibý, až příliš ochotný věřit ve vlastní všemohoucnost. Myslel si, že ten chlapec čeká, až se mu zahojí rány, aby jejich svazek naplnil - místo toho se asi snažil dát tomu děvčeti čas.
To, že se Charles přišel ráno zeptat na omegy, mohlo znamenat, že se něco pokazilo… načež si uvědomil, že Charles nemyslel na Sarai, když se zeptal, co se stane, pokud někdo mučí omegu. Ptal se na Annu.
"Mluvit s Charlesem bude trochu těžké," řekla Sage suše. "Vydali se s Annou do Cabinetů, aby vystopovali nějakého odpadlíka. Mobil tam nemá signál."
"Do Cabinetů?" Zamračil se, protože si vzpomněl, jak se Charles snažil včera v kostele skrýt kulhání. Dnes ráno mu bylo lépe, ale Asil viděl, že je pořád ztuhlý. "Byl zraněný."
"Hm." Kývla. "Slyšela jsem, že ho v Chicagu postřelili stříbrnými kulkami. Ale po horách pobíhá odpadlík a napadá lidi. Během týdne jednoho zabil a druhého zranil - parťák Heather Morrellové je ten raněný. Pokud se to nemá dostat do zpráv, musíme se odpadlíka zbavit co nejdříve, aby už nikomu neublížil. A koho jiného by na něj měl Bran nasadit? Samuel by se na to nehodil, i kdyby se dneska ráno nevrátil do Washingtonu. Marok se prý obává, že by za tím mohli být evropští vlci, kteří se snaží nadělat problémy, aby si Bran rozmyslel vystoupení na veřejnost. Potřeboval dominantního vlka."
Asila už dávno přestalo šokovat, že Sage ví tolik o tom, co se děje v marokově smečce.
"Mohl poslat mě," řekl Asil, protože se tak úplně nesoustředil na to, co říká. Bylo dobře, že Anna šla s Charlesem, že? Určitě to znamenalo, že jí svým škádlením trvale neublížil.
Sage na něj pohlédla. "Tebe? Opravdu? Včera ráno jsem tě viděla v kostele."
"Mohl poslat mě," zopakoval Asil. Věděl, že Sage začíná tušit, že šílenství jen předstírá. Bran si to patrně myslel taky, když ho ještě nezabil, jakkoli se toho Asil opakovaně dožadoval - už patnáct let slýchal "ještě ne". Byla škoda, že se Sage s Branem mýlili. Jeho šílenství nebylo patrné, ale možná je nakonec všechny zahubí.
Asil byl nebezpečný pro všechny okolo, a kdyby nebyl takový zbabělec, donutil by Brana, aby se o něj postaral hned, když dorazil, anebo brzy poté.
Mohl ale zlikvidovat osamělého odpadlíka; aspoň to Branovi dlužil.
"Nemyslím si, že by Charles byl tak vážně zraněný," řekla smířlivě.
Takže se Charlesovi podařilo před Sage zatajit, jak vážně ho zranili, ale Asil znal pravdu. Musel na tom být opravdu zle, když se na pohřbu, kde ho vidělo tolik lidí, pohyboval takhle.
Asil se zhluboka nadechl. Charles byl houževnatý a Cabinety znal lépe než kdokoli jiný. I když byl zraněný, jediný odpadlík proti němu neměl šanci. Bude to v pořádku. Až je zase uvidí, prostě se o tom ujistí a omluví se - a bude doufat, že svým popichováním nezpůsobil nezvratné škody. Prostě ukrutně žárlil. Mír, který mu Anna přinesla, mu připomněl…
Ach, Sarai, byla bys ze mě tak zklamaná.
"Jsi v pořádku?"
Znovu si klekl a vzal do ruky nůžky. "Jsem."
Ale proč by Evropané poslali jen jednoho vlka? Možná neposlali. Možná bude Charles potřebovat pomoc.
Povzdychl si. Dlužil tomu chlapci omluvu a neměl by čekat. Kdyby věděl, kde Charles zahájil pátrání, mohl ho vystopovat a ujistit se, že pouto mezi ním a jeho družkou trvale nepoškodil.
"Musím mluvit s Branem," řekl. Hodil nůžky na zem, vstal, vyšel ven a zavřel za sebou dveře skleníku.
Venkovní chlad na něj dolehl jako plášť ledové královny. Rozdíl mezi zimou venku a uměle teplým a vlhkým prostředím skleníku byl tak obrovský, že chvíli lapal po dechu, než si jeho plíce zvykly. Sage ho následovala a oblékala si bundu, ale nepočkal na ni.
"Nevím jistě, že jsou za tím Evropani," řekl Bran klidně, když se Asil ne právě diplomaticky vyjádřil k tomu, že poslal zraněného Charlese za neznámým nepřítelem. "Spíše jde o osamělého odpadlíka. Cabinety jsou odloučené a mohly by vyhovovat někomu, kdo se rozhodl schovat před tím, co se z něj stalo. A i kdyby to byli Evropané, jde o jednoho vlka. Pokud by byli dva, Heather by toho, který je napadl, nezahnala."
Odmlčel se, ale Asil si jen založil paže na hrudi a řečí těla dal jasně najevo, že stále považuje Branovo rozhodnutí za hloupé.
Bran se usmál a položil si nohy na stůl. "Neposlal jsem Charlese samotného. I kdyby tam byli dva nebo tři vlci, Charles s Annou je zvládnou. Pokud by jich bylo víc, vycítil bych je, jakmile se přiblížili k Aspen Creeku."
Dávalo to smysl. Tak proč mu v duši sílila hrůza? Proč mu všechny instinkty říkaly, že poslat Charlese za odpadlíkem bylo neuvěřitelně hloupé? A kdy se přestal bát o Charlese a starost mu začala dělat jeho kořist? Vlkodlak, kterého pronásledoval.
"Jak vlk vypadal?" Kolébal se z nohy na nohu, ale nesnažil se ovládnout. Byl příliš roztěkaný.
"Jako německý ovčák," řekl Bran. "Byl hnědý s tmavými skvrnami a sedlem a s trochou bílé na přední tlapě. Student, který utekl, i Heather ho popsali naprosto stejně."
Dveře Branovy pracovny se otevřely a dovnitř vtrhla Sage. "Je tu… Vidím, že to sem zvládl. Co se děje?"
"Nic," řekl Bran jemně. "Asile, běž domů. Chci, aby sis dneska odpočinul. Dám ti vědět hned, jak se něco dozvím."
Asil proklopýtal kolem Sage. Už si nedělal obavy o Charlese. Podobné zbarvení sice bylo běžné u německých ovčáků, ale u vlkodlaků ne. Vypadala tak Sarai, byla tmavá s tmavě hnědou skvrnou podobnou sedlu na hřbetě. A levou přední tlapu měla bílou.
Byl příliš rozčilený, než aby si dal pozor na svoji sílu, a ulomil tak kliku u dveří vozu, musel proto vklouznout dovnitř dveřmi spolujezdce. Cestu domů si nepamatoval, jen touhu schovat se, která byla mocnější než potřeba uposlechnout alfu.
Neobtěžoval se zavřít auto do garáže; dnes v noci se bude muset vypořádat se živly stejně jako on. Zašel do ložnice a otevřel skříň. Z věšáku sundal oblíbenou košili, obnošenou a roztřepenou stářím. Dokonce ani jeho nos už z ní necítil Sarai, ale dotýkala se její kůže a nic jiného neměl. Položil ji na polštář, lehl si a otíral se o košili
tváří.
Konečně se to stalo, pomyslel si. Zbláznil se.
Nemohla to být Sarai. Za prvé by nikoho bezdůvodně nezabila. Za druhé byla mrtvá. Sám ji našel celé dny po tom, co zemřela. Umyl její zmučené tělo. Posypal ho solí, polil svěcenou vodou a spálil ho. S ohledem na to, kdo ji zabil, nechtěl, aby existovala sebemenší šance, že by ji mohli povolat z hrobu, i když ani Mariposa, ani čarodějka, ke které ji poslali do učení, nepatřily k rodině čarodějnic, co by si zahrávaly se smrtí.
Ne. Nebyla to Sarai.
Bolel ho žaludek, bolelo ho hrdlo a oči ho pálily slzami - a starým vztekem, ze kterého mu pěnila krev. Měl tu čarodějnici zabít, ale místo toho byl donucen utéct. Utekl a nechal vražedkyni své manželky žít, protože se bál toho, co se z Mariposy stalo. Bál se čarodějky, která na něj uspořádala hon jako předtím na Sarai.
Teprve když už nedokázal dál utíkat, jakmile se ukázalo, že ji věk nezabije, přišel sem - aby zemřel a připojil se ke své milované. Ale nechal se marokem… a později svými růžemi přesvědčit, aby počkal.
A nenašla ho tady. Možná po něm nakonec přestala pátrat, protože neustále sílila a už ho nepotřebovala. Možná ho chránila marokova moc, stejně jako chránila zbytek smečky.
Ležel na posteli, lapal po dechu a sílilo v něm přesvědčení, že nastal čas zemřít. Láskyplně složil košili a vykročil ke dveřím. Tentokrát Brana přesvědčí.
Ale nedokázal otevřít, nedokázal ani sevřít v ruce kliku. Vztekle zařval, jenže nic to nezměnilo. Nemohl neposlechnout Brana. Byl tak rozčilený, že si ani nevšiml, kdy mu Bran vydal rozkaz: do zítřka musel zůstat tady, ve svém domě, kde žil o samotě celé roky a schovával se před vražedkyní své družky.
Takže zítra. To pomyšlení ho uklidnilo. Ale napřed napraví, co pokazil. Zítra pomůže Charlesovi s odpadlíkem a poví mu o tom, jak jednat s družkou, která je omega - a pak bude po všem. Ulevilo se mu a zjistil, že se usmívá. Pokud ho nezabije Bran, určitě to za něj po včerejšku s radostí udělá Charles.
Když ulehal do postele, cítil se klidný, protože z něj blízkost konce sňala tíhu let. Dotkl se košile a předstíral, že vedle něj leží ona.
Bolest postupně odezněla, odlehčena vědomím, že brzy bude po všem a nahradí ji mír a tma. Ale prozatím se cítil prázdný. Možná by usnul, jenže zvědavost, jeho nejhorší hřích, ho nutila přemýšlet o vlkovi, který zabíjel tak blízko marokova území.
Asil se ostře nadechl a posadil se.
Tak blízko marokova území. Zabíjel a vypadal jako jeho ztracená láska. Tak blízko marokova území, nebo Asila?
A pak tu byly jeho sny, které se zdály být vždy výraznější, když byla čarodějka poblíž.
Sarai že by lovila lidi? Promnul si oči. Sarai nelovila málem ani za úplňku. A mimo to byla mrtvá.
Představa, že čarodějka je blízko, v něm vyvolala hrůzu, ale také naději. Věděl však, že Sarai je mrtvá, věděl to stejně jistě jako to, že se Maripose podařilo ukrást pouto, které s družkou sdílel.
Mělo to být mimo její schopnosti, mimo schopnosti kterékoli čarodějky. Vlci svoji magii před ostatními tajili. Kdyby některá z rodin objevila způsob, jak krást pouta mezi vlkodlaky, udělala by to víc než jednou, a už by o tom slyšel. Pravděpodobně to byla náhoda, následek něčeho jiného - ale za celé roky, kdy byl na útěku, nepřišel na to čeho, tedy pokud nešlo o nesmrtelnost, kterou Mariposa Saraiinou smrtí získala.
Přestože pouto ze své strany pevně uzavřel, někdy cítil jeho tah. Jako by se Mariposa pokoušela použít ho jako tehdy poprvé, než si uvědomil, co se děje.
Myslel si, že je to Sarai. Věděl, že je něco v nepořádku, ale vzdálenost mu bránila zjistit co. Pak se uprostřed noci probudil, po tvářích se mu kutálely slzy, ale nevzpomínal si, o čem se mu zdálo. Natáhl se po Sarai… a dotkl se cizího šílenství.
Po zbytek cesty domů utíkal, celé dva dny, a pouto udržoval pevně uzavřené, aby se nemusel znovu dotknout té… ošklivosti. A když našel Sarai mrtvou a dům páchl po magii a Maripose, pochopil, co se stalo.
O dva měsíce později začala čarodějka pronásledovat i jeho; nikdy nezjistil, co vlastně chce. On, který nikdy před ničím neprchal, se dal na útěk před dítětem, které neprožilo ještě ani dvě desítky let života. Protože pokud se jí podařilo dostat Sarai, nemohl si být jistý, že nedostane i jeho. Byl příliš starý a mocný, než aby se stal nástrojem v rukou čarodějky, mrtvý či živý.
A Sarai byla mrtvá. Zadusil jiskřičku naděje, která doutnala v jeho srdci. Byla mrtvá, ale Mariposa třeba našla způsob, jak využít její vlčici, možná jako iluzi.
Odpovídalo by to. Troje stopy a oběť dvakrát unikla. Lidé útok vlkodlaka často nepřežijí.
O černé magii něco věděl. Jeho družka byla kořenářka - to ona ho naučila pěstovat rostliny pod střechou. Prodávala byliny čarodějům, než se to kvůli pomstychtivosti mezi rodinami stalo příliš nebezpečné. Iluze patřily k základním dovednostem čarodějů. Sice nikdy neslyšel o tom, že by dokázaly ubližovat nebo zabíjet, ale byl si nyní jist, že za útoky stojí Mariposa; což byl jen další důvod, aby našel Charlese a varoval ho.
Kromě toho by nepřipustil, aby za něj někdo vybojoval jeho bitvy - a jestli problémy působila Mariposa, šla po něm.
Zavřel oči, ale téměř ihned je zase otevřel.
Dělal z komára velblouda. Bran mluvil o "vlkovi", ne vlčici. Byl to obyčejný odpadlík. Nechával se ovlivnit vlastním strachem.
Jenže odpadlíka neviděl vlkodlak, namítl tichý hlas. Dokázali by lidé odlišit vlka od vlčice? Vlkodlačky nebyly tak časté; Bran třeba jen předpokládal, že se jedná o vlka.
Čarodějku neviděl už skoro půl století, nezachytil její pach od chvíle, kdy přijel na tento kontinent. Zametl za sebou stopy a požádal Brana, aby uchoval jeho přítomnost v tajnosti.
A pokud tady byla a šla po něm, proč už ho nedostala?
Nebyla to ona… Čekal na úlevu. Pravděpodobně to nebyla ona.
Sarai ztratil. Byla mrtvá už dvě století; sám ji pohřbil. Nikdy neslyšel o iluzi, která by mohla ublížit.
Možná bylo iluzí tělo, které spálil. Odpočiň si¸ poručil mu Bran a Asil cítil, jak ho navzdory horečnatým úvahám zmáhá únava. Budík, který často nepoužíval, si nastavil na minutu po půlnoci. Bran mu přikázal, aby tu zůstal až do rána, ale Asil si mohl "ráno" vyložit podle svého. Ráno vstane a půjde najít odpovědi.
***

Anna se bez přemýšlení pohnula. Mary se po ní natáhla a v ruce jí zůstal chomáč Anniných vlasů, protože se jí vyškubla a postavila se mezi ni a nestvůru v lese. Vrčela jako vlkodlak, ale vítr odmítl spolupracovat a zanést k ní její pach. Vrátil se snad vlk, kterého pronásledoval Charles?
Nestvůra, která vystoupila z křoví, byla větší než vlk, za kterým vyrazil Charles. Vypadala jako německý ovčák, ale byla o padesát kilo těžší, měla delší zuby a pohybovala se spíše jako kočka než jako pes. Byli tu dva vlkodlaci.
Co když jich tu bylo ještě víc? Co když Charles vyrazil za jedním vlkem a další ho obklíčili?
Vlčice ignorovala druhou ženu a soustředila se jen na Annu. Když po ní skočila, i Anna vyrazila. Sněžnice nepomáhaly, ale nepotřebovala se dostat daleko - a byla taky vlkodlak.
Udělala tři kroky, sehnula se, chytila Charlesovu pušku za hlaveň a zvedla ji ze země. Zapřela se nohama, praštila útočící nestvůru a použila přitom zkušenosti nasbírané za čtyři léta softbalu i sílu vlkodlaka.
Vlčice nečekala, že Anna bude mít takovou sílu. Ani se nepokusila uhnout. Z pušky už nikdo nikdy nevystřelí, ale Anna zasáhla šelmu vší silou do ramene a podle prasknutí poznala, že jí zlámala kost. Vlčice se stočila, překulila se, ale když se zvedala, vykvikla bolestí.
Něco prolétlo kolem Anny a šelma znovu vyjekla, na boku se jí totiž objevila krvavá skvrna. Na zem spadl malý kámen. Vlčice se zadívala za Annu, naposledy zavrčela a uprchla mezi stromy. Anna se ji nepokusila pronásledovat, ale upírala pohled do míst, kde zmizela.
"Jsi v pořádku, lásko?"
Ze zvuku Charlesova obezřetného hlasu se jí roztočila hlava úlevou. Doufala, že to on hodil kamenem, ale mohla to být Maryina pohřešovaná partnerka. Upustila zničenou pušku a rozběhla se k němu.
"Hej," řekl a objal ji. "Byl to jenom pes - zatraceně velký pes. Ale už jsi v pořádku." Přestože si hrál na člověka, sevřel ji s ochranitelskou prudkostí. Na sobě měl tmavě červenou bundu, která mu slušela mnohem víc než ta ostře zbarvená, kterou roztrhal vlk.
Napadlo ji, že je zatraceně dobře, že se dokáže při proměně v člověka obléct. Jenom těžko by vysvětlovali, proč běžel za vlkem, jak ho pánbůh stvořil.
"Máš dobrou mušku," zamumlala a potlačila nevhodné zahihňání.
Ale zvládla to, pomyslela si. Postavila se bestii a zvítězila. V bezpečí Charlesovy náruče přemohla rozjařenost všechny ostatní emoce, které jí zmítaly. Nejenže zabránila tomu, aby stvůra ublížila jí, ale ochránila i někoho jiného.
"Cvik," řekl jí. "Házet mě učil strýček, když jsem vyrůstal. S prakem to umím ještě líp. Útok na dálku je účinnější než snaha zahnat vzteklou bestii rozbitou puškou. Kdo je tvá přítelkyně?"
Naposledy se nadechla a popotáhla, pak ustoupila od jeho tepla. Žena dřepěla zády ke stromu a sledovala je vytřeštěnýma očima. "Mary, to je můj manžel Charles. Charlesi, to je Mary…"
"Alvaradová," řekla žena roztřeseně. "Madre de Dios, co to bylo?"
Anna očividně věřila, že žena není jen obyčejná turistka. Jeho družka měla bundu ušpiněnou od krve, ale zdálo se, že šlo jen o krvácení z nosu způsobené nadmořskou výškou. Charles pohladil Annu po tváři a nasadil výraz, kterému Samuel říkal "Starý dobrý indián".
Podle Samuela bylo děsivé vidět jeho bodrý výraz, když věděl, co se za ním ukrývá - jenže většina lidí nebyla tak vnímavá jako jeho bratr.
"Rád vás poznávám." Charles dovolil, aby mu úsměv rozzářil oči, když na ženu pohlédl.
Byla zachumlaná proti chladu, takže z ní moc neviděl - ale na tom nezáleželo. Pachy si pamatoval lépe než tváře a nos mu řekl, že se s ní nikdy dřív nesetkal.
Nezapomněl, že se okolím toulají dva vlkodlaci, ale rozhodl se napřed vypořádat s netvorem před sebou.
Pustil svoji družku a udělal dva dlouhé kroky vpřed, dva kroky, kterými se jakoby náhodou dostal mezi Annu a druhou ženu. "Omlouvám se, že jsem honil toho…"
Proklínal své rozptýlení - zrovna teď nechtěl přiznat, že se hnal za vlkodlakem. Ne že by žena věděla, koho s Annou pronásledovali, ale pokud ještě netušila, že existují vlkodlaci, nemínil jí to říct. A jestli to věděla, pak nechtěl, aby zjistila, že on ví, že i ona je nadpřirozený tvor - a používá magii. Poskytne jí co nejméně informací.
Zarazil se uprostřed věty, ale než se mohla pauza nepříjemně protáhnout, dokončila Anna větu za něj.
"… pitomého medvěda." Anna na něj káravě pohlédla, jako by se zarazil proto, že málem sprostě zaklel. Nečekal, že zareaguje tak rychle. "Našel jsi batoh s naším zapalovačem?"
Tak celou věc vysvětlila? Zavrtěl hlavou. "Víš, jak se říká, že medvědovi neutečeš? Je to pravda, on uteče tobě. Hlavně když mi roztrhal sněžnice a já se musel brodit sněhem."
Ten vlk byl nejchytřejší kořistí, jakou kdy pronásledoval. Před útokem ho neslyšel ani neviděl a pak zmizel, jako by ani neexistoval. Mohl to vysvětlit tak, že ho rozptýlila Anna, a proto ho neslyšel přiblížit se - i když se mu nikdy nic podobného nestalo. Ale na tom, jak se vlk ztratil, bylo něco strašidelného.
Jakmile Charles pochopil, že ztratil stopu, nemarnil čas jejím hledáním a zamířil zpátky, nechtěl totiž riskovat, že ho vlk obejde a napadne Annu. Proto pronásledování prozatím vzdal a vrátil se - a právě včas, jak se ukázalo.
Mary Alvaradová se narovnala, pak klopýtla, jako by ztratila rovnováhu. Ocitla se tak přímo před ním a ruku mu položila na hruď. Cítil, jak se ho pokusila očarovat a její čáry sklouzly po jeho ochraně.
Pach Anniny zuřivosti téměř zapálil les - žárlila snad? Byli v příliš velkém nebezpečí, než aby se nechal rozptýlit, ale… Copak Anna nevěděla, že ho nikdo kromě ní nezajímá?
"V tuto roční dobu by tu žádní medvědi být neměli," řekla žena a působila otřeseně. Netušil, jestli poznala, co je, nebo ne.
"Medvědi celou zimu neprospí, madam," řekl Charles a hleděl na ni, jako by mu její ruka na hrudi nevadila, jenže vadila. Vadila by mu, i kdyby ho z ní nemrazilo na kůži. Není fae, rozhodl se. Ani duch nebo ghúl - oba tady nahoře párkrát potkal. Byla něco lidského. Ale ne kouzelnice, i když na ni tak jeho vlk reagoval; byla cosi zlého. "Neupadají do úplné hibernace. Občas se probudí a opustí brloh. Není to obvyklé, ale někdy je možné spatřit je i uprostřed zimy. Měli jsme prostě smůlu, že jsme na jednoho narazili. Ale pes, který vás napadl, byl opravdu divný."
Černá magie, to z ní cítil. Takže byla čarodějka, černá čarodějka. Sakra. Raději by bojoval s tuctem ghúlů než s jednou černou čarodějkou.
"Nežijí tady divocí psi?" zeptala se Anna napjatě. "Myslela jsem, že občas formují smečky podobně jako vlci."
"Na to jsme příliš daleko od civilizace," odpověděl Charles, aniž by odtrhl oči od čarodějky. "Někdy se tu objeví zaběhnutý pes - ale většina ochočených zvířat nedokáže přežít montanskou zimu bez pomoci."
Za ženou se něco pohnulo, proto rozostřil zrak, aby ducha lépe viděl. Zuby na něj vycenil stín vlka, který následně utekl - jako by potřeboval další varování, že ta žena je nebezpečná.
Možná nastala chvíle nalít si čistého vína - než se Anna rozhodne cítit ublíženě namísto toho, aby jen žárlila.
Nechal z obličeje sklouznout masku a něžně se na Mary usmál. Nebyla dost vnímavá na to, aby si všimla bratra vlka, který mu vykoukl z očí - anebo ráda žila nebezpečně, protože se o něj ještě víc opřela a dál k němu vzhlížela.
"Ale na tom, že by ochočené zvíře zdejší zimu nepřežilo, nezáleží, že ne, Mary Alvaradová? Protože vy dobře víte, že to byl vlkodlak."
Ženě zmizel z tváře všechen výraz. Kdyby nevěděl, co je, asi by si myslel, že je zmatená. "Cože? Vlkodlaci neexistují."
Její přetvářka ale selhala, když se mu pokusila pohlédnout do očí - nedokázala to. Žena, která byla zvyklá mrkat na muže řasami, někdy zapomněla, že u vlkodlaků to není dobrý nápad. Necouvla, i když chtěla; viděl jí to ve tváři.
"Ne? Potom neexistují ani čarodějky." Charlesův hlas zněl ještě měkčeji.
Nechala klesnout ruku. "Kdo jste?"
"Ne." Zavrtěl hlavou. "Myslím, že napřed byste vy měla na totéž odpovědět nám."
"Hledám zmizelého lovce," řekla.
Říkala pravdu. Chvíli se na ni mračil a snažil se přijít na to, jestli to není jen polopravda. "Abyste ho odvedla do bezpečí?" zamumlal. Nebo aby ho použila pro svoji magii?
Smutně se usmála. "Pochybuji, že to v tuto chvíli ještě půjde. Ztratil se v lese, kde žije zlý vlkodlak. Myslíte, že je pravděpodobné, že je pořád naživu?"
"Takže jste o vlkodlakovi věděla?"
Vystrčila bradu. "Kvůli němu jsem tady." Pravda. "Kdo jste vy? A co víte o čarodějkách a vlkodlacích?"
Možná byla přesně tím, za koho se vydávala. Věděl, že existují čarodějové, kteří pravidelně pomáhají různým bezpečnostním složkám. A taky věděl, pohřešovaného může hledat, i když je černá čarodějka. Ty často nabízely své služby - a někdy se, třeba jen náhodou, ocitly i na straně andělů.
Ale dávala si pozor na to, jak odpovídá, a nemohl zavrhnout ani varování duchů. Nebyla jeho spojenec. Duch vlka byl jeho obvyklým průvodcem - vždycky uvažoval o tom, jaká by to byla ironie, kdyby jeho duchovním průvodcem byl jelen nebo králík. To, že vlk vycenil zuby, nemuselo hned znamenat, že byla nepřítel, rozhodně však nebyla přítel.
"Vlkodlaka můžete přenechat nám," řekl jí. "Není to vaše věc."
"Ale je," pravila klidně.
Pravda. Tentokrát absolutní. Jak zajímavé, že čarodějka považovala vlkodlaka za svoji věc.
"Nechcete se mi plést pod nohy," řekla tiše a její dech mu sladce ovanul tvář.
"Ne," řekl, couvl a potřásl hlavou - ale nedokázal si vzpomenout, proti čemu protestoval.
"Teď se budu ptát já."
Kdyby mohl, proklel by vlastní aroganci, která mu zabránila popadnout Annu a utéct, sotva si uvědomil, co žena je. Teď mohl jen čekat na její otázky.
Řekl o ženě, že je čarodějka - a ona to nepopřela. Určitě to něco znamenalo, jenže Anna netušila co. Sledovala je? Anebo vlkodlaky?
Ať už byla cokoli, jestli brzy nesundá ruce z Charlese, Anna to udělá za ni, bolestivě a možná i krvavě.
Prudké nutkání ji zaskočilo, proto zaváhala. Najednou ale Charles zavrávoral. Něco se stalo, nějak se změnila rovnováha sil. Vzduch voněl slabě ozónem, jako by měl navzdory ročnímu období udeřit blesk.
Anně se naježily chlupy na zátylku - jako by potřebovala další důkaz o tom, že něco je špatně. Škoda, že jí vlasy taky neprozradily co s tím.
"Hledám muže," řekla Mary a její hlas se stále neuvěřitelně podobal hlasu roztleskávačky. "Jmenuje se Hussan, ale říká si i Asil nebo Maur."
"Znám ho," odpověděl Charles zastřeně a neochotně.
"Aha," usmála se. "Jsi vlkodlak. Jeden z marokových? Je Asil pořád v Aspen Creeku? Taky patří k marokovým vlkům?"
Anna se na Charlese mračila, ale on nic proti čarodějčiným otázkám nenamítal - ani proti tomu, kolik toho ví.
Jen ztuhle kývl a řekl: "Ano," jako by z něj to slovo vytáhla.
Něco bylo velmi špatně. Anna ukročila do strany a hliníkovým okrajem sněžnice zavadila o rozbitou pušku.
Čarodějka zamumlala slovo a hodila ho po Anně. Ta rázem znehybněla.
Charles zavrčel.
"Tiše, neublížila jsem jí," řekla čarodějka. "Ještě se nechci marokovi postavit, a to by se stalo, kdybych ublížila jednomu z jeho vlků. Předpokládám, že i ona je vlkodlak. To by vysvětlilo, jak dokázala tak ošklivě zranit moji strážkyni. Pověz. Jak sem Asila nejlépe dostat?"
"Asil neopouští Aspen Creek," řekl a hlas mu zdrsněl vzteky.
Anna si jeho zlost přisvojila; zlobit se bylo lepší než panikařit. Vlčice se probudila, což dělávala jen vzácně, když ji přímo nezavolala - být vězněm se jí líbilo stejně málo jako Anně.
Anna nevěděla nic o magii, dokonce ani o té, která byla součástí existence každé smečky. Leo řekl, že to nepotřebuje vědět, a ona neměla odvahu znovu se zeptat. Netušila, co by Charles mohl nebo nemohl udělat - ale byla si docela jistá, že by tu nestáli a Charles by neodpovídal čarodějce na otázky, kdyby tomu dokázal zabránit. Obávala se, že za její nevědomost a hloupost oba draze zaplatí.
Když ji vlčice požádala, zda by mohla převzít kontrolu, Anna jí to dovolila. S lidskou stránkou v popředí nic nezmohla, vlčici se ale možná povede lépe.
Nezačala se sice měnit, ale její vnímání bylo jiné a stíny ustoupily. Viděla dál a ostřeji, avšak krása a intenzita barev otupěly. Nepanovalo takové ticho, jak si myslela. Ve stromech byli ptáci - slyšela tiché zvuky, jak přešlapovali a otírali se nohama o kůru větví.
Jenže zajímavější bylo, že spatřila pavučinu světla, která obklopovala Charlese nechutně žlutými a zelenými vlákny. Nemohla sklopit hlavu, proto neviděla síť, která držela ji. Ale na citlivé kůži vnímala jemná vlákna připomínající síť ze zubních nití.
Kdyby hrozilo nebezpečí jen jí, byla si Anna docela jistá, že by tu stála až do jarního tání. Její vlčice se poníženě podřídila jak bití, tak sexu, který jí vnutili - dala jí jen sílu vydržet a poskytla úkryt, když se život stal nesnesitelným. Ale potíže měl její druh. Pod bránicí dusila vzteklý řev, proto se jí špatně dýchalo - ale opatrnost jí velela počkat na správnou příležitost.
"Kdybys zemřel, koho by marok poslal?" zeptala se čarodějka.
Z nepřímo vyjádřené hrozby začalo Anně hučet v uších, takže skoro neslyšela Charlesovu odpověď. Zuřivost se bolestivě propalovala magií, která ji znehybnila.
"Přišel by sám."
Čarodějka našpulila rty, jako by se snažila rozhodnout, jestli to chce, nebo ne.
Anna nedokázal hýbat nohama, ale s vlčicí v popředí se jí podařilo pohnout rukou, přestože jí čáry působily agonii. Chytila konec sítě, která ji spoutala, jako by byla darebák v komiksu o Spidermanovi. Omotala si ho kolem dlaně a přesunula ho do druhé ruky.
Nedokázala se na vlákna, která ji svazovala, dívat zpříma, protože oslňovala a bolela ji z nich hlava, ale nebylo to nutné; vlákno čarodějčiny magie se jí zařezávalo do rukou, proto věděla, kde je.
Volnou ruku položila na vlákno těsně před místem, kde se rozšiřovalo v síť, a zatáhla. Očekávala, že vlákno buďto vydrží, nebo se přetrhne, jako by šlo o skutečný provaz. Místo toho se začalo protahovat jako karamel a postupně řídlo, jak po něm přesunovala ruce a tahala a tahala.
Kdyby na ni čarodějka pohlédla, viděla by, co Anna dělá. Měla ale oči jen pro Charlese.
Být dominantní neznamená jen mít postavení v hierarchii smečky, pomyslela si Anna vděčně. Charles měl tak silnou osobnost, že když vešel do místnosti, všichni se k němu otočili. A když se k tomu přidal Annin křehký vzhled a naprostý nedostatek dominance, čarodějka by se musela ze všech sil snažit, aby odvrátila pohled od Charlese a přesunula ho k Anně, dokud stál Charles před ní. A Mary Alvaradová se nesnažila.
Anna přestala výslech vnímat a zcela se soustředila na úkol. Dokonce i karamel se nakonec natáhne a ztenčí tak, že praskne.
Když se provaz rozplynul, Anna ztuhla, čarodějka si ale nevšimla, že už nemá Annu pod kontrolou.
Co teď?
Zadívala se na síť, která svazovala Charlese.
Bude muset být rychlá.
Vlkodlaci jsou velmi rychlí.
Vrhla se mezi ně a popadla vlákna magie rukama. Čáry, které čarodějka použila na Charlese, byly mnohem silnější a dotknout se jich bolelo. Bolest jí pronikala kůží do kostí, usadila se jí v čelisti a vyvolávala ostrou, tepající agonii. Cítila spálené maso, ale neměla čas zjišťovat, jaká zranění si působí - vší silou trhla a čáry se rozpadly.
Ale Anna ještě neskončila. Sebrala ze sněhu zničenou pušku a vší silou ji hodila. Ozvalo se hlasité prasknutí, jak zasáhla čarodějku rovnou do obličeje.

Chystala se ji znovu napadnout, ale Charles ji chytil za paži a smýknul s ní před sebe. "Utíkej," zavrčel. "Zmiz jí z očí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama