Alfa a omega 14. Kapitolka

27. listopadu 2015 v 20:48 | Patricia Briggs

Anna ihned zjistila, že ve sněžnicích se zpropadeně špatně utíká. Zachytávaly se o kamení i o křoví, dvakrát ji srazily na kolena a jen díky Charlesovi, který ji držel za loket, se neskutálela dolů ze svahu. Přeskakovat vyvrácené stromy bylo… zajímavé. Ale Charles, který žádné sněžnice neměl, se propadal až po kolena a s každým krokem stále hlouběji - takže byla za své sněžnice náležitě vděčná.
To ale neznamenalo, že by byli pomalí. Anna žasla nad tím, k jaké rychlosti ji dokázala vybičovat hrůza. Po prvním děsivém úprku a sklouznutí po prudkém srázu, na který se celé hodiny škrábali, ztratila pojem o čase i směru. Prostě upírala oči na Charlesovu červenou bundu a držela se ho. Když konečně zpomalil, byli v lese sami.
Přesto se nezastavili. Ještě hodinu nebo i déle prchali, opatrněji ale volil cestu a vedl je místy, kde sníh nebyl tak hluboký a nezpomalovalo je tedy, že sám sněžnice neměl.
Po tom, co jí poručil, aby se dala na útěk, neřekl ani slovo - ale ji napadlo, že možná prostě nemůže; a na vině nebyly čáry.
Oči měl zářivě žluté a zuby vyceněné. Musel mít dobrý důvod pro to, aby zůstal v lidské podobě, ale stálo ho to spoustu sil. Její vlčice se po prvotní panice stáhla a usnula, ale Charlesův vlk se naopak dral na povrch.
Chtěla se zeptat na tolik věcí. Některé byly naléhavé: Mohla je čarodějnice dohonit, přestože člověk by jim nestačil? Mohla je Mary s pomocí magie najít? Jiné ji prostě jen zajímaly. Jak přišel na to, že je čarodějka? Proč viděla magii až tehdy, když se kontroly ujala vlčice? Existoval snadnější způsob, jak zrušit čáry? I po hodině ji pořád bolely a pálily ruce.
"Myslím…" řekl Charles nakonec, když jeho plynulý, rychlý krok přešel v šouravé kulhání. Její unavené nohy byly vděčné za to, že i on se zadýchal. "…že nám Asil dluží vysvětlení."
"Myslíš, že o ní ví? O tom, že po něm jde?" zeptala se Anna. Dlouho byla přesvědčená, že vlkodlaci stojí na vrcholu potravního řetězce (tedy všichni až na ni), proto jí otřáslo, když čarodějka Charlese uhranula. Věřila, že před tou ženskou by utekl každý.
"Nevím, jestli ji Asil zná. V Aspen Creeku jsem ji neviděl, a když se tam zavřel, mohlo jí být tak deset. Ale pokud ho hledá, Asil pravděpodobně ví proč." Vyrážel ze sebe slova ve shlucích, jak se snažil zpomalit dech.
Šla vedle něj a doufala, že uklidňující účinek, který měla mít, působí i na něj. Dech se mu zklidnil dlouho předtím, než ten její pozbyl chraplavé ostří, ale i ona dýchala normálně, jakmile konečně znovu promluvil.
"Neměla toho být schopna. Donutila mě, abych jí ležel u nohou jako štěně." Hlas mu potemněl do vrčení.
"Neměla tě ovládnout magií?" zeptala se Anna. "Myslela jsem si, že čarodějky podobné věci umí."
"S lidmi možná. Jediný, kdo by měl mít podobnou moc nad vlky, je jejich alfa." Zavrčel, zaťal ruce v pěst a pokračoval hlasem, který se mu vůbec nepodobal: "A dokonce ani otec mě nedokáže donutit k podobné reakci. Může mě zastavit, ale neumí mě přimět udělat něco, co nechci."
Pomalu nasál vzduch do plic. "Možná to není jí, ale mnou. Prvního vlkodlaka jsem vůbec neslyšel. Přemýšlel jsem o tom a nemyslím, že by od nás byl po větru. Měl jsem ho slyšet nebo cítit - a neměl mě tak snadno setřást."
Její první reakcí bylo uklidnit ho, ale potlačila ji. O magii a o stopování věděl víc než ona. Místo toho se pokusila najít důvod. Opatrně nadhodila: "Před několika dny tě postřelili."
Zavrtěl hlavou. "Tím to není. Zraněný jsem byl už dřív. Nikdy mi to nezabránilo udělat, co bylo zapotřebí - a když jsem zraněný, obyčejně jsem ještě ostražitější."
"Jsou vlkodlaci, po kterých jdeme, s čarodějkou nějak spojení?" zeptala se Anna. "Chci říct, když ovládla tebe, možná ovládá i je. Třeba udělala něco, abys je necítil."
Pokrčil rameny, ale poznala, že mu to dělá starosti. A že trpí. Zadívala se na něj pozorněji a zdálo se, že ho nebolí jen noha. Útěk musel těžce dolehnout i na ránu na hrudi.
"Potřebuješ znovu obvázat rány?" zeptala se.
"Možná," řekl. "Musel bych se podívat, ale nemáme nic, co bychom mohli použít. V tátově autě je dobře vybavená lékárnička a právě tam teď míříme."
Byla asi dva kroky za ním, proto neviděl její překvapený výraz, což asi bylo dobře. Dominantní vlci se jen tak nestáhli. "Ty po ní nepůjdeš?"
"Už jednou mě chytila," řekl. "A já nevím proč. Moje magie by mi obyčejně dovolila uhranutí setřást. Byly to jednoduché čáry - zkusily je na mě už tři jiné čarodějky. Když nevím, jak to udělala, nechci riskovat, že nade mnou zvítězí, aniž bych varoval tátu. Žádný z vlků mi nedělá takové starosti jako ona. Táta musí vědět, co se děje - a možná mu Asil poví, kdo ta žena je a co chce."
Něco jí vadilo, ale musela ujít dvanáct kroků, než si uvědomila co. "Proč tady? Chci říct, hledá Asila a zdá se, že získala informace o tom, že žije v Aspen Creeku. Všiml sis, jak ji vzrušilo, když jsi jí řekl, že tam je? Nevěděla to jistě. Tak proč je tady, a ne v Aspen Creeku?"
"Nalíčila past," řekl ponuře. "Otec měl pravdu, ale zmýlil se v tom, kdo ji nastražil. Stačilo jí zabít několik lidí a narafičit to tak, aby to vypadalo, že je za tím vlkodlak. Věděla, že sem marok někoho pošle, aby vlka dostal. Plánovala ho zajmout a vyslechnout. Bylo to mnohem bezpečnější než jet do Aspen Creeku a postavit se otci."
"Myslíš, že jí patří oba vlci?" Zeptala se už jednou, ale… něco jí vadilo. S prvním vlkem, za kterým se Charles rozběhl, si vytvořila pouto. Nechtěla, aby byl s čarodějkou spolčený.
Stejně jako když se zeptala poprvé, pokrčil Charles rameny. Trhl sebou, protože to zabolelo, a napůl zavrčel: "Nevím o nic víc než ty." Unaveně ušel několik kroků. "Pravděpodobně. Vlk, který tě napadl, určitě. Jsi omega a normální vlk by tak zaútočil napřed na ni."
Najednou se zastavil. Prostě strnul. "Utekli jsme stejnou cestou jako vlk, který tě napadl."
Zamyslela se, ale měl pravdu. "Křovím vedla pěšina."
"Viděla jsi nějaké stopy? Krev? Rozsekla jsi mu rameno puškou, ošklivě krvácel."
"Já…" Všimla by si toho? Vzpomínala na jejich útěk, na to, jak ji Charles postrčil před sebe. "V místě, kde jsem ji trefila, krev byla a vedla i kus mezi stromy. Ale hned za mýtinou jsme už běželi neporušeným sněhem. Musela se vydat jinudy."
Charles se k ní otočil. Koutky úst měl napjaté bolestí a podle našedlého tónu pleti poznala, že je na tom hůř, než se zdá.
"Ona?" řekl tiše.
"Byla to vlčice. Viděla jsem ji zblízka. Věř mi."
"Vlčice," zopakoval. "To dělá život zajímavějším. Její zbarvení bylo neobvyklé."
"Ne." Anna se zamračila. "Vypadala jako německý ovčák."
"U vlčáka to není nic zvláštního," souhlasil. "Ještě nikdy jsem ale neviděl podobně zbarveného vlkodlaka. O jednom jsem ale slyšel."
"Kdo to byl?"
"Asilova družka."
"Asilova družka má být mrtvá, ne?" řekla Anna. "Myslíš, že je ve skutečnosti naživu a spikla se s čarodějkou? Proto ho hledají?"
"Asil řekl otci, že zemřela, osobně spálil její tělo a pohřbil její popel." Pak dodal: "Otci nikdo nelže. Ani Asil. Ale je zajímavé, že po sobě vlčice nezanechala žádné stopy."
"Co tím chceš říct? Duch nebyla. Pažbou jsem něco trefila. Pokud je Asilova družka mrtvá, možná je podobnost čistě náhodná."
Zavrtěl hlavou. "Nevím, co byla. Ale na shody náhod nevěřím." Znovu vykročil.
"Myslela jsem si, že většina čarodějů jsou lidé," řekla, když o celé věci chvíli uvažovala.
"Ano."
"Pak nejsou nesmrtelní. Říkal jsi, že Asilova družka zemřela před několika staletími. A čarodějka nebyla o moc starší než já. Nemohla by pracovat pro vlčici?"
"Nevím," řekl a podržel větev, aby ji nešvihla. "Ale je to dobrá otázka."
Znovu zmlkl a vedl ji zvlněnou krajinou. Hory vypadaly zdálky tak jednoduše, prostě vyšlapat nahoru a na opačné straně sejít dolů. Ve skutečnosti to však znamenalo řadu výstupů a sestupů, a přitom jste vzdušnou čarou urazili jen krátkou vzdálenost.
Museli běžet déle, než si myslela, protože se začínalo stmívat. Zachvěla se.
"Charlesi?"
"Hm?"
"Myslím, že jsem si promočila ponožky. Necítím prsty u nohou." Nic neřekl a ona dostala strach, že ho napadne, že si stěžuje. "Nevadí. Ještě chvíli to zvládnu. Kdy se dostaneme k autu?"
"Dneska večer ne," řekl. "Ne když necítíš prsty. Najdu místo, kde bychom se mohli schovat - v noci se přižene bouře."
Anna se při tom pomyšlení roztřásla ještě víc. Na konci jednoho obzvláště dlouhého třasu jí začaly jektat zuby.
Charles ji vzal za paži. "Bouře nám pomůže. Když jsi vlčici praštila, slyšel jsem, že jsi jí zlomila kost. Pokud nebyla duch, bude nějaký čas trvat, než se jí zlomenina zahojí. Těžký sníh a silný vítr jim zabrání sledovat nás."
Nahoře na svahu něco zahlédl a Anně se zdálo, že šplhají celou věčnost, než se dostali na malou náhorní plošinu posetou vyvrácenými stromy.
"Na jaře tu muselo dojít k silnému vzdušnému propadu," řekl jí. "Občas se to stává."
Byla příliš unavená, než aby zareagovala jinak než kývnutím, zatímco on procházel mezi stromy, dokud nenašel, co hledal - obrovský strom podepřený jiným. Oba se opíraly o malý kopeček a vytvářely tak jeskyni se zemí nevábně pokrytou sněhem.
"Žádné jídlo," řekl Charles ponuře. "A ty potřebuješ jíst, abys mohla vzdorovat chladu."
"Mohla bych něco ulovit," nabídla se Anna. Charles nebyl schopen. Už dlouho silně kulhal. Sama byla tak unavená, že by dokázala usnout vestoje, a byla jí zima. Ale pořád na tom byla líp než on.
Charles zavrtěl hlavou. "Ať se propadnu, jestli tě nechám jít samotnou do lesa, když se schyluje k bouři - nemluvě o čarodějce a dvou vlkodlacích, kteří se plíží kolem."
Zvedl hlavu a zavětřil. "My o vlku," řekl tiše. Anna taky zavětřila, ale nic necítila. Jen stromy, zimu a vlka. Zkusila to znovu.
"Můžete klidně ven," zavrčel Charles a zadíval se do tmy pod plošinou. "Vím, že tam jste."
Anna se otočila, ale neviděla nic zvláštního. Pak uslyšela kroky ve sněhu a podívala se znovu. Asi deset metrů pod nimi se objevil muž. Kdyby se nepohnul, patrně by si ho vůbec nevšimla.
První věc, která ji zaujala, byly jeho vlasy. Neměl čepici a ony měly zvláštní odstín, něco mezi rusou a zlatou; visely mu v nepěstěných chuchvalcích na záda a splývaly s plnovousem, na který by mohli být pyšní i členové skupiny ZZ Top.
Na sobě měl zvláštní kombinaci zvířecích kůží a hadrů, nové boty a rukavice. V jedné ruce nesl uzlíček, do kterého složila Charlesovy věci, a přes rameno mu visel její ostře růžový batoh.
Obojí hodil Charlesovi a uzlíček s batohem dopadly na zem v půli cesty mezi nimi.
"Vaše věci," řekl a jeho hlas zněl zároveň chraplavě i mumlavě a slyšela v něm silný přízvuk Tennessee nebo Kentucky. "Viděl jsem, jak na vás poštvala tu svoji bestii - takže jste její nepřátelé. A protože 'nepřítel mého nepřítele je můj přítel', napadlo mě, že vám donesu vaše věci. A pak bychom si možná mohli promluvit."
Na to, že jsou sledováni, neupozornil Charlese mužův pach, nýbrž spousta drobností: pták, který nečekaně vzlétl, tichý zvuk a pocit, že je někdo pozoruje.
Jakmile vyšel cizinec z lesa, Charles ho ucítil, jak ho měl cítit už nějaký čas, protože vítr byl na jeho a Annině straně. Vlkodlak.
Přestože přinesl dar na znamení míru a řekl, že si chce promluvit, řeč jeho těla Charlesovi prozradila, že je připravený kdykoli utéct.
Charles si dal dobrý pozor, aby na vlka zpříma nepohlédl ani neudělal nic, čím by ho vyděsil. Nechal Annu na místě a šel pro její batoh a pro plachtu, ve které byl asi celý obsah toho jeho. Pak se otočil k cizinci zády a vydal se nahoru do svahu.
Nejednal pošetile, sledoval Anninu tvář a dával si dobrý pozor, jestli v ní neuvidí nějaký náznak útoku. Pak rozvážně ometl sníh z klády a posadil se na ni. Muž ho následoval, ale zastavil se na místě, kam předtím hodil jejich věci, a blíž nešel.
"Myslím, že promluvit si je dobrý nápad," řekl Charles. "Dáte si s námi něco k jídlu?" Zadíval se muži do očí a dal mu pocítit tíhu pozvání, které se blížilo rozkazu.
Muž přešlápl, jako by toužil utéct. "Páchnete jako ten vlčí démon," zachraptěl. Pak stydlivě koukl po Anně. "Ta potvora tady nahoře zabíjí a zabíjí. Jelena a losa, lidi, a dokonce i grizzlyho."
Znělo to, jako by mu nejvíce vadila smrt medvěda.
"Já vím," řekl Charles. "Poslali mě sem, abych se o ni postaral."
Muž sklopil pohled, jako by už nedokázal dál hledět Charlesovi do očí.
"Jde o to… o to… že dostal i mě. Nakazil mě svým zlem." Couvl jako plachý starý jelen.
"Jak dlouho už jste vlkodlak?" zeptala se Anna. "Já tři roky."
Při zvuku Annina hlasu naklonil muž hlavu na stranu, jako by slyšel hrát hudbu. A jeho rozrušení na okamžik polevilo.
"Dva měsíce," řekl Charles, když se ukázalo, že Annino kouzlo muže natolik uchvátilo, že není schopen slova. Věděl, jak se cítí. Nečekaný mír, který se v něm rozhostil, když se bratr vlk zklidnil, byl stejně překvapivý jako návykový. Kdyby nikdy dřív nic podobného necítil, asi by taky nebyl schopen slova. "Na podzim jste zachránil před vlkodlačkou studenta. Stejně jako jste se snažil chránit Annu, když jste si myslel, že jí chci ublížit."
Odpovídalo to, na druhou stranu to ale celou věc ještě víc komplikovalo. Co tedy nestvůra vlastně byla? Jen vlkodlak může infikovat člověka. Ale byl si naprosto jistý, že stopy vlčice zmizely, když se jim ztratila z očí.
Zvuk Charlesova hlasu stačil na to, aby muž odtrhl oči od Anny. Dobře věděl, na koho si má dát pozor.
"Chtěl jsem ho nechat zemřít. Toho studenta," řekl muž a potvrdil tak Charlesovu teorii. "Blížila se bouře a nejspíše by ho zabila, kdyby tady zůstal. Zdejší hory si žádají úctu, jinak si vás dají k obědu." Odmlčel se. "Brzy přijde další bouře."
"Tak proč jste ho nenechal napospas vlkodlačce?" zeptala se Anna.
"No, madam," řekl muž a hleděl si na nohy, ne na Annu. "Když člověk zemře při bouři nebo při útoku medvěda, takové věci se prostě stávají." Zarazil se, protože měl problém vysvětlit rozdíl slovy.
"Ale vlkodlačka sem nepatřila," řekl Charles a najednou pochopil, proč je tak těžké vlka vycítit, proč ho nic nevarovalo, že se chystá zaútočit. Podle oblečení, které měl na sobě, tady žil už hodně dlouho.
"Je zlá. A proměnila v netvora i mě," zašeptal muž.
Kdyby byl Charles o zlomek vteřiny rychlejší, dokázal by Annu zastavit. Ale byl unavený a soustředil se na vlka. Než si uvědomil, co má Anna v plánu, klouzala už po svahu dolů. Pospíchala a sotva čtyři kroky od jejich nového známého zafungovaly její sněžnice jako lyže.
Charles se donutil nepohnout, když muž chytil jeho družku za loket a zachránil ji před pádem ze svahu. Byl si téměř jistý, že pro ni ten muž nepředstavuje hrozbu. Charles přesvědčil bratra vlka, aby se držel zpátky, a dovolil Anně použít svoji magii a odpadlíka zkrotit; proto ji sem otec koneckonců poslal.
"Ach, vy nejste zlý," řekla Anna.
Muž strnul s jednou rukou na jejím rukávu. Pak se z něj začala řinout slova, jako by je nedokázal zastavit: "Znám zlo. Bojoval jsem s ním a proti němu, až krev pršela jako déšť. Pořád vidím jejich tváře a slyším jejich křik, jako by se to dělo právě teď, a ne skoro před čtyřiceti lety." Ale napětí v jeho hlase polevilo.
Pustil Annu a zeptal se: "Kdo jste?" Klesl vedle ní na kolena, jako by ho nohy už dál neudržely. "Kdo jste?"
Pohnul se ale příliš rychle a bratr vlk už toho měl dost. Rychle jako myšlenka a bez ohledu na zranění se Charles ocitl vedle Anny a odpadlíka nenapadl jen proto, že omega efekt zapůsobil i na něj, jakmile se dostal do její blízkosti.
"Je krotitelka vlků," prohlásil Charles, a dokonce ani Anna nedokázala z jeho hlasu zcela vymazat majetnický vztek. "Přináší mír."
"Anna Cornicková," řekla. Líbilo se mu, jak přirozeně to pronesla a že její slova voněla jako nejčistší pravda. Věděla, že patří jemu - a bratr vlk se rázem spokojeně usadil. Proto ji nechytil za ruku, když se natáhla, dotkla se cizincova ramene a řekla: "To je můj druh Charles. Kdo jste vy?"
"Walter. Walter Rice." Ignoroval Charlese, jako by nepředstavoval žádnou hrozbu, zavřel oči a kolébal se na kolenou ve sněhu. "Takhle jsem se necítil od doby… myslím, že od doby, co začala válka. Dokázal bych spát. Spát navěky a beze snů."
Charles napřáhl ruku v rukavici. "Co kdybyste se s námi napřed najedl?"
Walter zaváhal, znovu se dlouze zadíval na Annu, teprve pak uchopil Charlesovu ruku a vstal.
Muž, který se představil jako Walter, hltal, jako by byl napůl vyhladovělý - možná byl. Čas od času ale přestal jíst a v úžasu se zadíval na Annu.
Charles, který seděl mezi nimi, potlačil úsměv - což dělal od chvíle, kdy Annu našel, častěji než dřív. Bylo docela humorné sledovat, jak se pod Walterovým zbožňujícím pohledem svíjí. Doufal, že sám na ni tak nehledí - aspoň ne na veřejnosti.
"Já nic nedělám," zamumlala do dušené mrkve. "Nežádala jsem o to být omega. Je to jako mít hnědé vlasy."
Mýlila se, ale styděla se dost i bez toho, aby se s ní hádal kvůli něčemu, co možná neměl slyšet. Anebo se aspoň mýlila z velké části. Stejně jako u dominance i být omegou souviselo s osobností. A jak rád říkal otec, identita vychází zčásti z původu, zčásti z výchovy, ale hlavně z rozhodnutí, která v životě uděláme.
Anna přinášela klid a mír, kamkoli přišla - tedy pokud zrovna nebyla vyděšená, zraněná nebo rozčilená. Část její moci vyplývala z toho, že byla vlkodlak, což jen zesilovalo účinek její magie. Ale hlavně za tím byla kuráž, díky níž mohla obrátit okolnosti, ve kterých se ocitla, v to nejlepší. Když se ji Asil pokusil vylekat, dala mu najevo soucit, a chudáka Waltera nedokázala nechat venku v chladu samotného. To byla vědomá rozhodnutí.
Muž se stal alfou, protože chtěl, nejen proto, že se tak narodil. Totéž platilo i o omegách.
"Jednou," řekl Walter tiše, když ustal v jídle, "jsem po hodně špatném týdnu strávil odpoledne na stromě v džungli a pozoroval vesnici. Už si nevzpomínám, jestli jsme ji měli chránit nebo špehovat. Jedno děvče přišlo věšet prádlo přímo pod můj strom. Bylo jí osmnáct nebo devatenáct a byla příliš hubená." Pohledem zalétl k Anně, pak k Charlesovi a opět ho obrátil ke svému jídlu.
Ano, pomyslel si Charles, vím, že je hubená, ale měl jsem sotva týden na to, abych ji vykrmil.
"No," pokračoval veterán, "sledovat ji bylo magické. Vytáhla z košíku uzlíček prádla, trhnutím ho narovnala a pověsila. Zápěstí měla úzká, ale silná, a prsty rychlé. Košile by se neodvážily neposlechnout. Když odešla, skoro jsem u ní zaklepal na dveře a poděkoval jí. Připomněla mi, že pořád existuje běžný svět, kde lidé perou prádlo a všechno má svůj řád."
Znovu pohlédl na Annu. "Kdyby se jí na prahu objevil špinavý americký voják, asi by se dost vyděsila - a nepochopila by, o co mi jde, i kdyby mi rozuměla. Prostě dělala to co vždycky." Odmlčel se. "Ale stejně jsem jí měl poděkovat. Víc než jednou mi to pomohlo překonat zlé časy."
Všichni zmlkli. Charles nevěděl, jestli Anna příběh pochopila, ale on ano. Anna byla jako ta dívka. Připomínala mu zimy, kdy seděl u ohně a táta hrál na housle. Časy, kdy věděl, že všichni jsou sytí a šťastní, svět byl bezpečný a měl svůj řád. Nestávalo se to často, ale bylo důležité pamatovat si, že to takové může být.
"Tak," řekl Charles, když Walter dojedl třetí jídlo. "Žijete tady v horách už dlouho."
Walterova vidlička se na chvíli zastavila. Podezřívavě na Charlese pohlédl, pak si odfrkl a zavrtěl hlavou. "Ne že by na tom vždycky záleželo, že? Nic nového pod sluncem."
Požvýkal sousto, polkl a řekl: "Když jsem se vrátil z války, chvíli bylo všechno v pořádku. Snadno jsem vybuchl, ale nebylo to tak zlé, abych si s tím dělal hlavu. Jenže pak se to zhoršilo." Chystal se něco říct, ale raději snědl další sousto. "Na tom teď asi záleží ještě míň. No, začal jsem znovu prožívat válku, jako by nikdy neskončila.
Slyšel jsem ji, cítil ji na jazyku i v nose - ale pokaždé se ukázalo, že jenom nějakému autu střelilo z výfuku nebo soused štípal dříví. Odstěhoval jsem se, než jsem mohl rodině ještě víc ublížit. Pak se ke mně jednoho dne připlížil zezadu nepřátelský voják. Mohla za to jeho uniforma, víte? Ublížil jsem mu, možná ho i zabil…"
Poslední věta byla lež.
Walter upřel pohled na své nohy, odfrkl si a zadíval se do očí Charlesovi. A když opět promluvil, byl jeho hlas chladný a kontrolovaný, byl to hlas muže, který udělal spoustu špatného - stejně jako Charles. "Zabil jsem ho. Až když byl mrtvý, uvědomil jsem si, že nepatřil k Vietkongu, byl to pošťák. V tu chvíli mi došlo, že jsem hrozbou pro ostatní. Chtěl jsem se udat, ale policejní stanice… no, poldové taky nosí uniformy, ne? Hned vedle stanice stálo autobusové nádraží a já skončil v autobuse do Montany. Jednou nebo dvakrát jsem tu tábořil s tátou, takže jsem věděl, že se tady můžu schovat před lidmi. Nebyl tu nikdo, komu bych mohl ublížit."
"Žil jste v horách celé ty roky?" Anna si podepřela bradu rukou a Charles si všiml, že má dva nehty zalomené až do masa - rozhlédl se a uviděl, že rukavice leží vedle ní.
Walter kývl. "Bůh ví, že jsem uměl lovit. Neměl jsem zbraň - ale, k čertu, v džungli zbraně v polovině případů stejně nefungovaly."
Odněkud vytáhl nůž dlouhý skoro jako předloktí a zadíval se na něj. Charles se snažil zjistit, kde ho schovával. Neexistovalo mnoho lidí - ani vlkodlaků - kteří by se dokázali pohnout tak rychle.
Walter pohlédl koutkem oka na Annu, ale Charles věděl, že si všiml soucitu na její tváři, protože se pokusil své přežití zlehčit. "Opravdu to nebylo tak zlé, madam. Zimy dokážou být dost drsné, ale je tu starý srub, ve kterém tu a tam přespím, když je počasí fakt špatné."
Walter nebyl jediný, kdo utíkal do hor, pomyslel si Charles. Před dvaceti lety se na několika místech v divočině zahrabaly celé komunity zlomených mužů. Většina veteránů se zotavila a odešla už před lety - anebo zemřela.
Před touto výpravou by nikdy nevěřil, že tu někdo žije; Cabinety neprosluly přívětivostí. Pokaždé, když sem Charles zabloudil, cítil, jak ho stará místa postrkují, aby šel dál. Nebyla určena pro lidi - dokonce ani pro ty, kdo v sobě nosili bratra vlka. Už v dávných dobách se trapeři a lovci zdejším horám vyhýbali a vyhledávali mírnější
krajinu.
Ale muže, který tu žil víc než třicet let, už hory nejspíš za vetřelce nepovažovaly. Možná ho přijaly jako svoji součást.
Charles se zadíval na tmavé noční nebe a napadlo ho, že duchové si muže, který tu s nimi žil tak dlouho, zamilovali. A schovávali ho i před někým s tak ostrými smysly, jako měl Charles.
Walter utřel vidličku do sněhu a vrátil ji Charlesovi. "Děkuji. Tak dobře jsem se nenajedl už… hodně dlouho."
Pak jako by mu došla slova, zavřel oči a opřel se o nejbližší strom.
"Co víte o vlkodlačce, která vás napadla?" zeptal se Charles.
Aniž by otevřel oči, pokrčil Walter rameny. "Přijely sem na podzim na čtyřkolce a usadily se v mém srubu. Po tom, co mě proměnily, jsem… se sám vydal trochu na lov. Škoda, že jsem si jí nevšiml, než napadla toho chlapce. Kdybych byl ten den trochu rychlejší, mohl jsem ji zabít - kdybych byl trochu pomalejší, mohla ona zabít mě. Dobře, že vlkodlakům vadí stříbro."
Walter si hlasitě povzdechl, otevřel oči a znovu tasil z pochvy na předloktí nůž. Tentokrát to Charles viděl - na druhou stranu ho neviděl nůž schovávat.
"Tenhle starý nůž mě pálí, když ho čistím." Zadíval se na své ruce nebo možná na nůž. "Myslel jsem si, že jsem mrtvý. Ošklivě jsem té démonce touhle starou čepelí ublížil - je zdobená stříbrem, vidíte? Ale rozpárala mi břicho, než utekla."
"Když vás útok vlkodlaka skoro zabije, stanete se jím taky," řekla Anna tiše.
Pořád toho litovala? Charlese znovu přemohla divoká touha všechny je zabít, Lea a jeho družku, celou chicagskou smečku - byl ale vděčný za to, že jeho družka je vlkodlak a nezestárne ani nezemře jako všechny Samuelovy manželky.
Bratr vlk se pohnul a zase zklidnil, stejně jako Walter.
"Vlčice se k vám po tom, co vás proměnila, nevrátila?" zeptal se Charles.
Když vlk někoho proměnil, obvykle se k němu cítil nějaký čas přitahován. Samuel přišel s teorií, že jde o genetický příkaz, který vlka nutí postarat se o to, aby nepoučený vlkodlak bez sebekontroly nepoutal nechtěnou pozornost.
Walter zavrtěl hlavou. "Jak jsem řekl, vypátral jsem ji sám po prvním úplňku - ji a tu ženu. Co vlastně je? Do pekla - promiňte, madam - rozhodně není člověk, ne s tím, co dokáže. Když jsem se poprvé proměnil, pokusila se mě k sobě přivolat. Nevěděl jsem, co je, ale páchla - jako ta bestie. Zpočátku jsem si myslel, že ona a ta příšera jsou jedna a ta samá, ale pak jsem je viděl spolu."
Před hodinou začalo lehce sněžit, ale teď už hustě padaly velké vločky a lepily se na řasy a vlasy. Odplynulo z něj další napětí; sníh je schová.
"Viděl jste někdy vlčici v lidské podobě?" Charles netušil, jak Asilova družka vypadala, ale popis by mohl být užitečný.
Walter zavrtěl hlavou. "Ne. Možná žádnou nemá."
"Možná." Charles netušil, proč si je tak jistý, že vlkodlačka není, co se zdá. Utíkali, třeba si jejích stop prostě nevšiml. Ale když mu instinkty něco důrazně našeptávaly, věřil jim.
Obrátil pozornost k Walterovi. Dva měsíce, a měl dost sebekontroly na to, aby přestal útočit, jakmile si uvědomil, že Anna je vlkodlak, a ne oběť. Jen málo nových vlků něco takového dokázalo.
"Vaše sebekontrola je na někoho, koho nedávno proměnili, velmi dobrá - obzvláště když vám nikdo nepomohl," podotkl Charles.
Walter na něj ponuře pohlédl, pak pokrčil rameny. "Bestii v sobě držím pod kontrolou už od války. Až na to, že mi teď narůstají zuby a drápy, se toho moc nezměnilo. Musím být opatrný - jako když jsem šel po vás. Jako vlkovi mi chutná krev. Kdybych vám roztrhl kůži namísto batohu… no, moje sebekontrola není až tak dobrá." Znovu pohlédl na Annu, jako by se bál, co si o něm pomyslí.
Anna se úzkostně podívala na Charlese. Dělala si starosti o Waltera?
Pomyšlení, že by se před ním pokusila chránit jiného muže, vyvolala v jeho hrudi vrčení, které se ale neprodralo na povrch. Počkal, dokud se bratr vlk neuklidnil, pak řekl: "U někoho, kdo je vlkem jen pár měsíců a nikdo mu nepomohl, je to mimořádně dobré."
Pohlédl zpříma na Waltera a ten sklopil oči. Charles hádal, že je dominantní, ale ne natolik, aby ho napadlo Charlese vyzvat - to ostatně nenapadlo většinu vlků.
"Myslel jste si, že Anna je v nebezpečí, že?" řekl měkce.
Kostnatý muž pokrčil rameny a jeho pláštěnka hrubě sešitá z kožešin zašustila. "Nevěděl jsem, že je taky vlkodlak. Ne dokud jsem nebyl přímo mezi vámi."
"Ale věděl jste, že já jím jsem."
Kývl. "Ano. Volá mě pach." Pokrčil rameny. "Celé roky jsem žil sám, ale teď je to horší."
"Vlci potřebují smečku," řekl Charles. Jemu nevadilo potřebovat ostatní, ale někteří vlci si na to nikdy nezvykli.
"Jestli chcete, můžete se vrátit domů s námi," nabídl Walterovi.
Muž strnul, dál upíral oči na své nohy, ale celou bytostí se soustředil na Charlese.
"S lidmi to moc neumím a vadí mi hluk," řekl. "Pořád… Tady nesejde na tom, když občas zapomenu, že jsem v lese, ne v džungli."
"Ach, to k nám zapadnete," řekla Anna suše.
Walter k ní prudce zvedl oči a Anna se na něj vřele usmála, takže Charles mohl sledovat, jak muži rudnou uši.
"Ve smečce Charlesova otce žije spousta lidí, kteří nikam nezapadají," řekla mu.
"Otcova smečka je bezpečná," řekl Charles. "Dbá o to. Ale Anna má pravdu, má u sebe spoustu vlků, kteří by jinde žít nemohli. Pokud po čase budete chtít odejít k jiné smečce, najde vám nějakou, kde budete vítaný. A když to nedokážete snést, budete se moct vrátit sem a žít jako vlk samotář - po tom, co se postaráme o čarodějku a její ochočenou vlkodlačku."
Walter vzhlédl a odvrátil pohled. "O čarodějku?"
"Vítejte v našem světě." Anna si povzdychla. "Čarodějky, vlkodlaci a jiná strašidla."
"A co s ní uděláte?"
"Čarodějka nám řekla, že hledá Asila, velmi starého vlka, který patří otci. A tak nás napadlo, že bychom odsud mohli zmizet a pořádně si promluvit s Asilem," řekl Charles.
"A mezitím?" Walter si přejel prsty po předloktí, kde v pouzdře pod šaty znovu spočíval jeho nůž.
"Musíte se setkat s mým otcem," řekl Charles. "Když s námi nepůjdete, pošle mě zpátky, abych vás přivedl, ať se vám to líbí, nebo ne."
"Myslíte si, že mě můžete donutit jít s vámi?" Mužův hlas zněl tiše a smrtelně nebezpečně.
"Ach, to se ti povedlo," zplísnila ho Anna. Očividně se na něj kvůli něčemu zlobila, ale on netušil, co provedl. Otec by netoleroval odpadlíka tak blízko své smečky a nesouhlasil by, aby se Walter stal vlkem samotářem, aniž by si s ním promluvil.
Ale Anna už obrátila pozornost k Walterovi. "Co chcete vy? Chcete zůstat tady nahoře sám? Anebo jít s námi pro pomoc - a pak se vrátit sem a postarat se o odpadlici a její čarodějku?"
Charles na ni pohlédl a zvedl obočí. Zareagovala stejně. "Vlčice mu ublížila. My jsme tu kvůli smečce - pro Waltera je to osobní." Znovu pohlédla na druhého muže. "Nebo ne?"
"Zlo musí být zničeno," řekl. "Jinak pohltí všechno, čeho se dotkne."
Kývla, jako by to dávalo dokonalý smysl. "Správně."
Charles rozhodl, že tu noc budou spát ve vlčí podobě. Anna neprotestovala, i když se jí při tom pomyšlení stáhl žaludek.
Už si zvykla spát s Charlesem, ale další vlk ji znervózňoval, a to bez ohledu na to, jak uctivě se k ní choval. Po západu slunce ale teplota klesla o dalších deset stupňů. A protože měli jen jeden spací pytel, věděla, že Charles má pravdu a nemají na vybranou.
Proměnila se asi sto metrů od mužů. Třásla se bosá ve sněhu, na který se přesunula po tom, co se pokusila bosky stoupnout na holou zem pod jedlí - pochopila, odkud jehličí získalo svoje jméno.
Zima jen zhoršila bolest proměny a před očima se jí roztančily hvězdy. Snažila se lapat po dechu co nejtišeji, ale po tvářích jí tekly slzy, jak se jí klouby a kosti přesunovaly, znovu je potahovaly svaly, praskala jí kůže a nahrazovala srst.
Trvalo to velmi, velmi dlouho.
Když bylo po všem, ležela zadýchaně na zmrzlém sněhu, bylo jí mizerně a byla tak unavená, že se jí ani nechtělo hýbat. Zjistila, že i zima má svůj pach.
Postupně ale utrpení odeznělo a Anna si uvědomila, že je jí poprvé od chvíle, kdy se kolem ní včera v noci stulil Charles a obklopil ji svým žárem, nádherně teplo. Prvotní agonie ustoupila tupé bolesti, a tak se protáhla a vystrčila drápy jako velká kočka. Všechny obratle na zádech jí zapraskaly.
Nechtěla se vrátit a stočit do klubíčka s cizím vlkem na dosah. Vlčice se ho nebála. Věděla, že se pravděpodobně nebude chovat jako ti ostatní. Ale nijak zvlášť se jí nelíbila představa, že by se měla dotýkat někoho jiného než Charlese.
Nedaleko, ale stále z dohledu, vydal vlk Charles tichý zvuk, ani štěknutí, ani zakňučení. Nemotorně jako právě narozené hříbě se zvedla na nohy. Zastavila se, vytřásla si ze srsti sníh, pak chvíli počkala, aby si zvykla na čtyři nohy místo dvou, a vydala se se šaty v tlamě zpátky. Charles k ní přiběhl, sebral její boty, do kterých si nacpala
rukavice, a doprovodil ji k místu, kde budou tu noc spát.
Walter na ně čekal před pelechem. Když ho spatřila, pochopila, že není jediná, kdo není zrovna nadšený z představy, že má spát stulený vedle cizince. Walter vypadal ztrápeně, choulil se a ocas měl svěšený.
Střihnutím ušima pokynul Charles Walterovi, aby zalezl do úkrytu, který pro ně našel. Odpadlík se vsoukal dovnitř a pak přišla na řadu Anna. Charles ji zatlačil za Walterem, její boty postavil na místo, kde do nich nenasněží, a lehl si před ně, aby je chránil. Nebylo tu moc místa, i když se Walter přimáčkl ke stromům vzadu, jak jen to šlo.
Když se Anna o Waltera opřela, cítila, jak se třese napětím. Chudáček, pomyslela si. Byl tak dlouho sám a teď po něm chtěli, aby se hned přizpůsobil životu ve smečce. Jeho utrpení zvláštně zapůsobilo na její vlastní neklid. Starost o něj ji přiměla natáhnout se a zabořit čenich Charlesovi do srsti. Přinutila se uvolnit a doufala, že tak pomůže Walterovi udělat totéž.
Tohle je smečka, pomyslela si, když ji zalilo teplo sálající z ostatních vlků. Věřila, že Charles vycítí nebezpečí lépe cvičenými smysly, a oba vlci dokázali, že jsou připravení chránit ji, proto mohla bezpečně spát. Tato smečka byla mnohem lepší než její první.
Trvalo hodně dlouho, než Walter přestal imitovat kamennou sochu, uvolnil se a opřel se o ni. Ale teprve až jí položil čenich na bok a vydechl, dovolila si usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama