Alfa a omega 15.Kapitola

29. listopadu 2015 v 11:37 | Patricia Briggs
Bolest udržovala Charlese vzhůru i poté, co jeho družka a odpadlík usnuli. Noha a hruď mu dávaly jasně najevo, že to přehnal. Pokud si nedá pozor, z hor se nedostane. Ale pomyšlení na čarodějku mu bránilo polevit v ostražitosti, zatímco okolo kvílela sněhová bouře.
Ještě nikdy nic podobného necítil. Spoutala ho ve vrstvách, které nedokázal setřást, až mu nezbylo než odpovídat na její otázky. Byl tak dominantní, že by něco takového nedokázal ani jeho otec - ale slyšel už o podobných věcech. Jejich popis však ani zdaleka neodpovídal skutečnosti. Kdyby pochyboval o moudrosti toho, že si otec dobře prověřuje dominantní vlky pod svojí nadvládou, než jim dovolí stát se alfami, tato zkušenost by ho přesvědčila. Musí být děsivé přenechat někomu nad sebou takovou moc, i když má vaši důvěru. Jeho úcta ke kuráži submisivních vlků v otcově smečce opět vzrostla.
Kdyby Anna čarodějku nerozptýlila a nezlomila její čáry… Drsně se nadechl a Anna vydala tichý hrdelní zvuk, konejšila ho dokonce i ve spánku.
Jeho panika už polevila - nebo skoro polevila - a měl tak čas přemýšlet o tom, jak čáry fungovaly. Pořád netušil, jak čarodějka mohla takto zneužít jeho… otcova pouta se smečkou.
Otec se musel dozvědět, že to dokáže, že čarodějka umí proniknout do magie smečky. Neslyšel o tom, že by se někdy něco podobného stalo. Jen bolest a poznání, že bude muset pečlivě sledovat omezení svého těla, mu bránily rozběhnout se k autu. Musel otce varovat.
Kdyby tu Anna nebyla… a jak věděla, co musí udělat?
Kromě magie smečky měla většina vlků jen velmi málo magie - mohl by přísahat, že Anna není výjimkou. Znal velmi dobře její pach a nebyla cítit magií. Kdyby mezi nimi existovalo skutečné pouto, mohla by použít jeho…
Zvedl hlavu a zakřenil se. Anna jeho družkou ještě nebyla, ale její vlčice ano. Cítil, že zavolala svoji vlčici, když na ni čarodějka zaútočila, ale nemyslel si, že to nějak pomůže. Pořádně se mýlil. Vlčice použila jeho magii k tomu, aby zlomila tu čarodějčinu. A protože Annu ještě nepřijali do marokovy smečky, nemohla čarodějka použít její pouta k tomu, aby ovládla Annu stejně jako jeho.
Z myšlenek ho vytrhl tichý zvuk ve větru; něco se pohybovalo mezi stromy. Přestože se tvor nacházel bezpečně daleko od místa, kde spali, Charles poslouchal a čekal, až se vrtošivý vítr obrátí a zanese k němu pach. Pokud to byla čarodějka, sebere ostatní a uteče, a k čertu s bolavou hrudí a nohou.
Ale z lesa vyšel někdo jiný a zastavil se na místě, kde na něj dobře viděl. Asil. Charles se pomalu vyplazil zpod stromu. Anna si povzdychla a znovu se uvelebila - byla tak vyčerpaná, že se skoro nevzbudila. Nehýbal se, dokud se její dech znovu nezklidnil.
Pak vyrazil k vetřelci.
Od chvíle, kdy se Asil připojil k marokovi, ho Charles nikdy neviděl mimo Aspen Creek; nelíbilo se mu, že ho spatřil zrovna teď a tady. Ať už měl Asil jakékoli informace, život Charlesovi neusnadní. A taky se mu nelíbilo, že nedokáže skrýt kulhání.
Charles se obvykle nepředváděl, ale tentokrát ano. Zavolal magii, nechal ji, aby se přes něj přelila, a proměnil se za chůze. Bolelo to, ale nedal to nijak najevo a ani jeho kulhání se nezhoršilo. Kdyby na tom byl líp a duchové byli svolní, možná by si dokonce přičaroval sněžnice, místo aby se brodil. Aspoň že byl sníh na skále, kterou pravidelně ometal vítr, povětšinou jen asi třicet centimetrů hluboký - polovina toho, co tu noc napadlo.
Asil se pousmál, jako by poznal, že se Charles předvádí a proč, ale sklopil oči. A přestože Charles věděl, že submisivitě v řeči těla vlků není radno věřit, prozatím to stačilo.
"Jak jsi nás našel?" zeptal se Charles tiše.
Byla to důležitá otázka. Kdyby se vydali cestou, kterou naplánoval s Tagem, nedostali by se ani do blízkosti tohoto místa. Udělal snad něco hloupého, díky čemu je čarodějka taky najde? Podivné události posledních čtyřiadvaceti hodin zle otřásly jeho sebevědomím - a protože měl část těla zchromlou, byl mrzutější než obvykle.
Asilova ramena pod těžkou bundou zůstala uvolněná. "S věkem všichni získáváme nové schopnosti, že? Tvůj otec dokáže promlouvat vlkům do mysli, a to bez ohledu na vzdálenost, která je od sebe dělí. Já umím najít členy své smečky. Kdybyste neutekli jako vyděšení králíci, dohonil bych vás už před několika hodinami."
"Proč jsi tady?" procedil Charles. Poznámka o "vyděšeném králíkovi" mu nevadila. Opravdu.
Zlobit se v Asilově společnosti nikdy nebyl dobrý nápad. Sebestředný, arogantní Maur uměl obrátit vztek proti vám a přidat pořádnou dávku ponížení. Charles mu nikdy nepadl za oběť, i když si ho Asil neustále dobíral, ale mnozí jiní ano. Nikdo nepřežije tak dlouho jako Asil, aniž by byl lstivou šelmou.
"Přišel jsem se omluvit," řekl Asil a zvedl oči. Charles v nich viděl upřímnost. "Sage mi pověděla o tom, co Anna zažila. Kdybych věděl, s čím se musíte vyrovnat, nepůsobil bych vám problémy."
"Žádné problémy jsi nezpůsobil," řekl Charles. Ale nebylo pochyb o tom, že to Asil myslí vážně.
"Dobře. A pokud vám můžu nějak pomoct, rád to udělám." Zadíval se na vyvrácený strom, pod kterým se schovávali Anna s Walterem. "V návalu výčitek svědomí mě napadlo, že bych ti mohl pomoct i s odpadlíkem. Ale zdá se, že máš všechno pod kontrolou."
Charles zvedl obočí. Slovy pod kontrolou by poslední den rozhodně nepopsal. "Dojem může být zavádějící. Nevíš, proč by po tobě šla čarodějka?"
Z Asilovy tváře zmizel všechen výraz a celý strnul. "Čarodějka?"
"Ptala se přímo na tebe." Promnul si čelo, protože by se raději propadl do země, než aby si před Asilem promnul bolavou hruď. "A jak se dokázala napojit na otcova pouta se smečkou, aby mě dostala pod pevnější kontrolu, než se to kdy podařilo otci?"
"Čarodějka," řekl Asil. "Tady?"
Charles úsečně kývl. "Jestli nevíš nic o ní, tak co o vlkodlačce, která ji doprovází? Je zbarvená stejně jako tvoje družka…"
Zmlkl, protože Asil klesl s tváří stále zvláštně prázdnou na kolena; ne jako by si klekal, ale spíše jako by ho nohy nedokázaly unést. Charlesovi to připomnělo Waltera, který zvečera udělal to samé, tentokrát ale nebyl na vině úžas nebo nečekaný půvab Anniny osobnosti.
Přelil se přes něj pach emocí, které Asilem zmítaly, z jejich bouře sice nedokázal vyčíst nic specifického, nejsilnější ale byly bolest a hrůza.
"Takže je to ona," zašeptal Asil. "Doufal jsem, že zemřela a zmizela navždy. I po tom, co jsem zjistil, jak odpadlík vypadá, doufal jsem, že jde o někoho jiného."
Proto Charles nevěřil na náhody. "Znáš tu čarodějku?"
Maur se zadíval na své ruce v černých rukavicích a zabořil je do sněhu. Zavřel oči a otřásl se. Když je opět otevřel, jiskřily zlatě. "Je to ona. Ukradla ho, a když se ji pokusím najít, nedokáže se přede mnou schovat o nic víc než já před ní."
Charles se zhluboka nadechl a nabádal se k trpělivosti. "Co ukradla - a kdo to je?"
"Slyšel jsi o ní," řekl Asil. "To ona zabila moji Sarai." Zvedl ruce ze sněhu a promnul si čelo. Pak dodal tu část, která ho mučila: "A přitom ukradla moje pouto s ní."
Charles věděl - stejně jako všichni ostatní, kdo slyšeli příběhy o Maurovi - že Asilovo pouto s jeho ženou s sebou přineslo nezvyklý dar, empatii.
Neudělal nic hloupého, jako že by se Asila zeptal, jestli to ví jistě - i když o ničem podobném nikdy neslyšel. A být připoután empatií k čarodějce, k černé čarodějce, byla patrně ta nejstrašnější věc, jakou si uměl představit. Už se nedivil, že Asil otce požádal, aby ho zabil.
"Čarodějka vypadá sotva dospělá. Sarai zemřela před dvěma sty lety."
Asil sklopil hlavu a zamumlal: "Přísahám, že jsem si nemyslel, že mě najde. Ochrana tvého otce vydržela tak dlouho - kdyby ne, donutil bych ho, aby mě zabil hned první den, kdy jsem do Aspen Creeku přišel." Polkl. "Ale neměl jsem dovolit, aby mě přijal do smečky. Jestli na tebe použila její pouta, mohla to udělat jedině skrz mě, skrz naše pouto druhů."
Charlese zamrazilo. Hleděl dolů na Maura a přemýšlel, jestli není opravdu šílený, jak vždy tvrdil. Protože pokud nebyl, pak čarodějka představovala větší problém, než si myslel.
Z Asilovy snědé tváře na něj hleděly křišťálové vlčí oči. Oba je zasypával sníh. "Pověz mi o vlčici, která vypadá jako Sarai." Hlas starého vlka zbarvily zoufalství a beznaděj.
"Nikdy jsem se s tvojí družkou nesetkal." Charlesovi zjihl hlas. "Ale vlčice, která čarodějku doprovází, je i na vlkodlaka velká. Je zbarvená jako německý ovčák, hnědá s černými skvrnami a hřbetem. A myslím, že na levé přední tlapě má bílý flek."
"Na prvních dvou prstech," vyplivl Asil a na nohy ho zvedla zuřivost. Byla nepopiratelně skutečná, i když ho popadla nečekaně. "Jak se odvažuje použít Sarai pro svoji iluzi."
Charles si založil paže na hrudi. Brzy si bude muset sednout, protože se mu z bolesti začínala točit hlava. "Není to iluze, Asile. Tedy pokud iluze nedokáže nakazit lykantropií. Odpadlík, kterého jsme tady našli, byl její první obětí. Napadla ho, a on ji zahnal - o příštím úplňku se proměnil."
Asil strnul. "Cože?"
Charles kývl. "Na té vlčici je něco divného. Je skutečná jenom někdy. Anna ji zranila, proto utekla, ale sotva se ocitla z dohledu, její stopy i krev zmizely."
Asilovi se zadrhl dech v hrdle.
"Víš o tom něco?"
"Všichni měli být mrtví," zašeptal.
"Kdo?"
"Všichni čarodějové, kteří uměli… Na druhou stranu jsme Mariposu podceňovali."
"Mariposu? Motýlka?"
Asilovy oči vypadaly v noci černé. "Nejsem čaroděj."
Což byla poněkud zvláštní odpověď. Charles ji zvážil. "Ale žiješ už hodně, hodně dlouho," nadhodil. "A Sarai byla kořenářka, léčitelka, že? O čarodějnictví něco víš. Víš, co vlčice je."
"Čarodějka se jmenuje Mariposa. Se Sarai jsme ji vychovali," řekl Asil stroze. "Narodila se v rodině čarodějů, kterou jsme znali - moje družka byla kořenářka, znala většinu čarodějů v té části Španělska a zásobila je vším, co potřebovali. Jednou se u našich dveří objevil dráteník s Mari; bylo jí osm nebo devět. Později jsme zjistili, že Mariposina matka měla právě dost moci na to, aby ochránila nejmladší dceru před útokem jiného klanu. Její rodiče, prarodiče, bratři i sestry byli mrtví - a matka taky. Dráteník ji našel, jak se toulá spáleništěm domu, a napadlo ho, že by ji k sobě mohla vzít moje žena, protože s tou rodinou často obchodovala."
Povzdychl si, odvrátil se a zadíval se přes úzké, tmavé údolí pod nimi. Pro všechny to tehdy v Evropě byla zlá doba. Inkvizice si před několika stoletími vyžádala velké oběti - a když bylo po všem, čarodějové mezi sebou začali bojovat o moc. Jen kvůli Napoleonovi se navzájem úplně nevyhladili."
"Znám ten příběh," řekl Charles. Jediný západoevropský klan čarodějů, který boj o moc přežil, byli Torvalisové, kteří do rodiny přijali cikány. Čarodějové se tu a tam pořád rodili i v normálních rodinách, ale zřídkakdy vládli desetinou moci starých rodů. Východoevropští a orientální čarodějové nikdy nevytvářeli dynastie jako ti v Západní Evropě.
"Střežili před sebou navzájem své čáry," řekl Asil. "A tak se každá rodina na něco specializovala. Mariposin rod patřil k nejmocnějším." Zaváhal. "Ale byla dítě a toto byla jejich nejsilnější magie. Nemůžu uvěřit tomu, že jí ji svěřili."
"O co šlo?"
"O její rodině se říkalo, že si drží ochránce, velké bestie, které ji střežily a zabíjely pro ni - ale nepotřebovaly žrádlo ani vodu. Říkalo se, že je vytváří z živých bytostí - že mají zvěřinec." Povzdychl si. "Jak víš, podobně mocné čáry vždycky vyžadují krev a smrt."
"Ty myslíš, že váš motýlek použil podobné čáry na tvoji družku?"
Asil pokrčil rameny. "Nevím. Můžu jenom spekulovat." Nadechl se. "Než jsme ji poslali k jiné čarodějce do učení, řekla mi, že jediné místo, kde se cítila v bezpečí, bylo u mě a Sarai."
Odmlčel se, pak smutně pokračoval: "Byl jsem v Rumunsku, když se to stalo. Zdálo se mi o tom, že Sarai mučí a požírají. Její srdce přestalo tlouct, plíce nedokázaly nasát vzduch, ale žila a hořela bolestí a mocí. Zdálo se mi, že Mariposa stravuje moji družku, až z ní nic nezbylo. Trvalo to velmi dlouho, ale moje cesta z Rumunska do Španělska trvala ještě déle. Když jsem překročil práh našeho domu, byla Sarai už nějakou dobu mrtvá."
Hleděl na les, ale jeho oči byly slepé, viděly dávnou minulost. "Spálil jsem její tělo a pohřbil popel. Usnul jsem v naší posteli, a když jsem se vzbudil, Mariposa na mě čekala - v mojí hlavě, kam patřila jen Sarai."
Povzdychl si, nabral hrst sněhu a odhodil ji. "Na rozdíl od Sarai jsem se nenechal zaslepit dítětem, kterým kdysi byla. Cítil jsem její šílenství. Poznal jsem, kdy se rozhodla, že mě získá, proto jsem utekl. Odjel jsem do Afriky a vzdálenost oslabila naše spojení. V tu dobu jsem zjistil, že když jsem příliš blízko, může mě přinutit udělat, co chce." Otevřel ústa a chvíli lapal po dechu jako rozrušený vlk.
"Čekal jsem roky, protože jsem si byl jistý, že zemře. Ale nestalo se." Asil se objal pažemi, pak se opět otočil k Charlesovi. "Musí jít o vedlejší efekt toho, co provedla Sarai. Když ukradla naše pouto, ukradla i její nesmrtelnost. Za nic na světě jsem nedokázal pochopit, proč to udělala - ale pokud měla v úmyslu stvořit netvora, jakým proslula její rodina… pak to dává smysl. Dívala se, jak jí vraždí příbuzné, jak její matka umírá, aby ji ochránila před čáry, které měly zabít všechny v domě."
Charles slyšel v jeho hlase soucit, proto bez obalu prohlásil: "A tak zabila tvoji manželku, která se jí ujala, chránila ji a pečovala o ni. Umučila ji, aby získala ochránce." Instinkty mu říkaly, že šlo o černou čarodějku - a černí čarodějové byli všichni do jednoho odporná banda. "A teď chce tebe - nejspíše kvůli stejné věci."
"Ano," zašeptal Asil. "Utíkám už hodně dlouho."
Charles si znovu promnul čelo, ale tentokrát proto, že cítil nadcházející bolest hlavy. "A ty ses rozhodl přijít sem a nabídnout se jí na stříbrném podnose."
Asil se přidušeně zasmál. "Vypadá to tak, že? Ale dokud jsi mi o ní neřekl, byl jsem si jistý, že moje podezření je neopodstatněné." Z tváře mu zmizelo pobavení a řekl: "Jsem rád, že jsem tady. Pokud má u sebe nějakou část Sarai, musím ji zastavit."
"Plánoval jsem zavolat Branovi," řekl Charles. "Ale začínám si myslet, že by to nebyl nejchytřejší krok."
Asil se zamračil.
"Kdo z nás dvou je dominantnější?" zeptal se Charles. "Ty, nebo já?"
Asilovy oči během jejich rozhovoru tmavly, ale teď se rozzářily. "Ty. A víš to."
"Takže," řekl Charles a hleděl Asilovi do očí, dokud se poraženě neodvrátil, "jak se čarodějce podařilo přes tvé pouto s družkou a se smečkou ovládnout mě?"
***

Jakmile Charles odešel, aby si promluvil s Asilem, začala se Anna měnit. Na Asila platil jazyk, ne zuby a drápy. Až příliš dobře se mu dařilo jejího druha provokovat - a Charles byl pořád podrážděný ze setkání s čarodějkou.
Na Waltera si ani nevzpomněla, dokud neseděla nahá a zadýchaná na studeném nočním vzduchu. Měla tři roky na to, aby se naučila být nahá před lidmi, které dobře neznala, pořád si ale nezvykla.
Pohlédla na Waltera, ale byl odvrácený a pohled upíral na nedaleký strom jako dokonalý džentlmen.
Přestala si s ním dělat hlavu a nasoukala se do studených šatů a bot, protože cítila, že se Charles začíná na Asila zlobit; Maur ohrozil maroka a jeho smečku. Ale šlo o víc, starosti jí dělalo hlavně to, že si ani Charles, ani Asil neuvědomovali, jak blízko má Charles k výbuchu. Připadalo jí zvláštní, že ona to ví.
V botách a v bundě se vykulila z pelechu a postavila se. Neobtěžovala se nazout si sněžnice, pořád bylo brzy zvečera. Pohlédla na dorůstající měsíc; do úplňku zbývalo už jen několik dnů. Poprvé ji nezachvátila úzkost.
S Walterem ve vlčí podobě v patách se odvlekla přes náhorní plošinu k místu, kde stáli Charles s Asilem.
Bylo zlé, že ji ani jeden neslyšel přicházet.
"Nemohla se napojit na marokovu moc jako Leah?" zeptala se Anna.
Oba muži se k nim otočili a Charlesovi se vůbec nelíbilo, že si jejího příchodu nevšiml. Asilovi, který měl úplně promočené nohavice džínů, dělal větší starosti Walter, který si tiskl uši k hlavě a cenil zuby.
Anna položila Walterovi ruku na šíji a představila je: "Asile, to je Walter. Waltere, Asil - vlk, o kterém jsme ti vyprávěli."
Asil se na černého vlka zamračil a vlk mu pohled oplatil, ohrnul pysky a vycenil zuby.
"Nech toho," řekla Walterovi a doufala, že ji poslechne. Poslední, co teď potřebovali, byl boj o dominanci. Zvláštní bylo, že Walter ihned nepředpokládal, že Asil stojí nad ním. "Potřebujeme všechny v nejlepší formě."
"Walter zachránil někoho před čarodějčinou vlčicí a ta ho proměnila," řekl Charles. "Souhlasil, že nám pomůže."
Mohl to říct jinak, pomyslela si Anna a ochranitelsky položila Walterovi ruku na hlavu. Místo aby přítomnost nového vlka přešel, dal jasně najevo, že je pod jeho ochranou a je cenným spojencem v jejich snaze zmařit čarodějčiny plány.
I když ji to potěšilo, nechtěla, aby se do sebe Charles s Asilem pustili, proto zopakovala: "Nemůže Mary… Mariposa čerpat pouto se smečkou skrz marokovu moc?"
Charles se přestal na Asila mračit a řekl: "Její moc mi připomněla otcovu. Ale ani otec mě nedokáže podobně spoutat."
Asil se tvářil ponuře. "Dost silná čarodějka může ovládnout každého vlka, kterého nechrání smečka. Zakazuje to čarodějné právo, ale je to možné. Jedním z problémů, které jsme já a Sarai s Mariposou měli, bylo, že nutila lidi dělat věci - jako zabíjet rodinné mazlíčky. A časem se stala ještě mocnější. Mým prostřednictvím je prakticky členkou smečky, takže byla schopna spojit moc tvého otce se svojí."
Anna si nebyla jistá, jaké to může mít důsledky, ale Charlese to očividně nepotěšilo.
"Pořád máme v plánu sejít dolů a promluvit s marokem?" zeptala se Anna. "I kdyby nám nemohl pomoct, neměli bychom ho aspoň varovat?"
Charles strnul.
"Co myslíš, že by tvůj otec udělal, kdybychom mu řekli, co se děje?" zeptal se Asil.
Charles neodpověděl.
"Správně," souhlasil Asil. "Myslím si to samé. Objevil by se osobně - ale napřed by nás donutil vrátit se domů. A to by bylo strašně hloupé. Chrání své lidi a věří pověsti o vlastní nezranitelnosti stejně jako ostatní. Ranilo ho, když musel zabít doktora Wallace - ještě dlouho nebude riskovat ztrátu někoho dalšího. A určitě ne svého syna."
"Otce by žádná čarodějka ovládnout nedokázala," prohlásil Charles. Ale Anna slyšela v jeho hlase pochybnosti. Možná je slyšel taky, protože naklonil hlavu na stranu a tišeji řekl: "Budeme po nich muset jít sami."
Asil najednou zvedl hlavu, nastavil obličej větru, zavřel oči a znehybněl. Charles se zprudka otočil k tábořišti - Anna se obrátila taky, ale nic neviděla. Aspoň zpočátku ne.
Vypadalo to, jako by se zhmotnila z větru a sněhu. Její srst se leskla stříbrně a zlatě, a přesto ji tvořil stín. Všichni ztuhli a hleděli na ni, ona ale měla oči jen pro Asila. Po několika vteřinách seskočila vlčice z klády a s kňučením k nim pomalu vykročila. Vrtěla přitom lehce ocasem.
Asil k ní zamířil, ale Charles ho chytil a držel zpátky.
"Sarai?" řekl Asil chraplavě a ochabl v Charlesově sevření.
Vlčice sklopila hlavu i ocas v klasicky submisivní póze. Znovu zakňučela. Walter zavrčel a postavil se mezi ni a Annu. Ale čarodějčina vlčice vnímala jen Asila.
Vyrazila prosebný, žalostný zvuk. Pak se otočila a utekla. Anna ji sledovala, proto neviděla, co Asil udělal, ale najednou se Charlesovi vysmekl a rozběhl se za vlčicí, která se podobala jeho družce.
Charles se ho nepokusil dohonit. Jen se díval, jak mizí ve tmě.
"To není dobré, co?" zamumlala Anna.
"Ne." Charlesův hlas zněl ponuře.
"Co uděláme? Budeme je sledovat?"
"Ne." Charles pohlédl na Waltera. "Myslím, že nemusíme, že? Čarodějka pořád bydlí ve starém srubu."
Walter tiše štěkl na souhlas.
"Nepovíme o tom marokovi?" Zvedl se vítr a Anna se zachvěla. "Víš jistě, že je to moudré? Nemá tvůj otec mezi svými lidmi čaroděje, který by mohl pomoct? Moje stará smečka se dělila o čarodějku s druhou chicagskou."
"Asilova čarodějka našla způsob, jak ovládnout vlkodlaka pod ochranou smečky," řekl Charles. "O něčem podobném jsem nikdy neslyšel, takže to asi nevytrubovala do světa. Naštěstí na sebe čarodějové žárlí. Ale pokud je jediná, která to umí, musíme se postarat, aby to tak i zůstalo. Nemůžeme povolat na pomoc čarodějku."
Pořád upíral pohled do míst, kde čarodějčin mazlíček zmizel ve tmě.
"A co tvůj otec?"
"Asil má pravdu. Chtěl by se o to postarat osobně."
"A dokázal by to?"
Charles se chystal pokrčit rameny, ale zarazil se uprostřed pohybu, jako by ho to bolelo. "Se mnou žádné problémy neměla. Což neznamená, že by otec jejímu vlivu nedokázal odolat - ale pokud ne… otec vládne všem vlkodlakům v Severní Americe, Anno. Všem. Kdyby dostala jeho, měla by nás kompletně."
"O to jí jde?"
Všimla si, že Charles vrávorá. "Nevím. Hledá Asila už hodně dlouho - ale otec by byl skutečná výhra."
Anna udělala krok k Charlesovi a podepřela ho paží okolo pasu. "Budeme tu po zbytek noci v bezpečí? Nebo si pro nás přijde?"
Pohlédl na ni a povzdychl si. "Tuším, že tu budeme stejně v bezpečí jako kdekoli jinde. Teď ji zaměstná Asil. Chudák starý Maur. Kdybych na tom byl líp, šel bych za nimi. Ale dneska v noci je na to sám." Tváří mu probleskl neveselý úsměv. "Nemáme na vybranou, musíme tu strávit noc," řekl jí. "Potřebuji se najíst a vyspat, než budu moct jít dál."
Posadila ho na vyvrácený strom v závětří a znovu rozdělala oheň. Walter ji chránil před větrem a jí se tak s pomocí kapky podpalovače podařilo zapálit nejsušší kusy dřeva, které našla. Zatímco se ohřívala voda, Anna obvázala Charlesovi žebra pruhy látky natrhanými z čisté košile. Choval se krotce jako dítě a nechal se ošetřit.
Nakrmila ho dvěma sušenými jídly, jedno dala Walterovi a další snědla sama. Když dojedli, nahrnula na prskající ohýnek hromady sněhu, aby ho úplně uhasila, a odvedla Charlese zpátky do úkrytu. Byla příliš unavená, než aby se znovu proměnila, a Charles na tom byl ještě hůř. Walter se stočil do klubíčka před nimi, aby je ochránil před větrem a sněhem.
Anna otevřela oči, něco ji totiž znovu vzbudilo. Zvedla hlavu z Charlesovy teplé, sladce vonící kůže a rozhlédla se. Waltera nikde neviděla a během noci si s Charlesem vyměnili pozice, takže nyní ležel mezi ní a nebezpečím.
Vítr a sněžení ustaly a les ztichl, jako by na něco čekal.
"Me transmitte sursum, Caledoni," zamumlala. Škoda, že tu nebyl Scotty, aby je transportoval do bezpečí. Na tíživé atmosféře ji něco děsilo.
Zaposlouchala se, ale nic neslyšela. Ticho jí bušilo v uších a tlukot jejího srdce tak zněl v klidu zimní noci ještě hlasitěji.
Její tep a dech byly ty jediné, které slyšela.
"Charlesi?" zašeptala a zdráhavě se dotkla jeho ramene. Když neodpověděl, zatřásla s ním.
Jeho tělo sklouzlo stranou. Ležel na boku a nyní se ochable vykutálel z jejich ubohého úkrytu ven na sníh. Díky měsíčnímu svitu bylo jasno skoro jako ve dne.
Dech se jí zadrhl v hrudi a vzápětí ji zalila taková bolest, až jí vyhrkly do očí slzy; bundu na zádech měl promáčenou krví. A jí se černě leskly prsty: krví, jeho krví.
"Ne." Prudce se posadila a uhodila se hlavou do uschlého stromu, pod kterým spali. Ignorovala však bolest a natáhla se po něm. "Charlesi!"
***

Bran se zprudka posadil na posteli, srdce mu bušilo a rychle dýchal. Zpocenou kůži mu ovanul chladný vzduch ložnice. Čarodějka.
"Co se děje?" Leah se přetočila a podepřela si bradu rukama, tělo měla uvolněné a spokojené.
"Nevím." Zhluboka se nadechl, ale v pokoji nikoho cizího necítil.
Přestože se mu rychle pročistila mysl, sen mu unikal. Pamatoval si jediné slovo: čarodějka.
Zazvonil mu mobil.
"Co se děje, tati?" Samuelův hlas zněl ostražitě. "Proč jsi volal?"
Branovi chvíli trvalo, než pochopil, že Samuel nemluví o volání telefonem. Promnul si obličej a snažil se vzpomenout si. Čarodějka. Z nějakého důvodu mu po páteři přeběhl mráz.
Možná se mu zdálo o minulosti. Už se to nestávalo často. A když ano, nebyly to sny o čarodějce - zdálo se mu o lidech, které rozsápal po tom, co zemřela.
Ne, nemyslel si, že by ve snu vzpomínal. Připadal mu jako varování. Sotva ho to napadlo, znovu ucítil úzkost, která ho probudila. Něco se stalo.
"Co jsem řekl?" Jeho hlas zněl naštěstí klidně a zvědavě.
"Vzbuď se," řekl Samuel suše.
"To mi moc nepomohlo." Bran si prohrábl vlasy. "Promiň, že jsem tě vyrušil, spal jsem."
Samuelův hlas zjihl. "Byla to noční můra, tati?"
Jakoby v odpověď vytanul Branovi na mysli obrázek - část snu. "Charles má problémy."
"S odpadlíkem?" zeptal se Samuel zdvořile, ale nevěřícně. "Ještě se nenašel žádný, který by přinutil Charlese zapotit se."
Čarodějka.
Ale ne jeho čarodějka, ne ta, která ho kdysi dávno proměnila v netvora. Ta byla mrtvá, ne však zapomenutá. Jiná čarodějka.
"Tati?"
"Počkej, nech mě přemýšlet."
Po chvíli řekl: "Charles s Annou vyrazili po odpadlíkově stopě před dvěma dny." Někdy stačilo, aby mluvil, a sen mu to připomnělo. Taková varování byla k ničemu - nakonec si vzpomněl, o co šlo, ale někdy, až když bylo po všem.
"Večer se pak u mě zastavil Asil. Zlobil se, že jsem Charlese poslal ven tak krátce po tom, co ho zranili," řekl Bran.
"Asil si dělal starosti o Charlese?" zeptal se Samuel nedůvěřivě.
"To samé napadlo i mě. Šokující. Ale doopravdy ho rozrušilo, až když…"
"Když co?"
Bran si promnul čelo. "Jsem příliš starý. Zapomněl jsem. Taková hloupost… No, to všechno vysvětluje."
"Otče?"
Zasmál se. "Promiň. Asil včera ráno zmizel, asi se vydal za Charlesem, ale mně teprve teď došlo proč. Popis odpadlíka odpovídá Saraiině vlčici - Asilově družce."
"Je mrtvá už hodně dlouho."
"Dvě stě let. Asil říkal, že osobně spálil její tělo a pohřbil popel. A i když je hodně starý, lhát mi nemůže. Je mrtvá."
Leah se skulila z postele a posbírala své oblečení. Aniž by na něj pohlédla, opustila jeho ložnici a odešla do své. Slyšel, jak za sebou zavřela dveře. Věděl, že ji ranil, když se o tom bavil se Samuelem namísto s ní, se svojí družkou. Ale neměl čas se omlouvat - právě se mu dostalo zvláštního prozření.
Čarodějka.
"Samueli," řekl tápavě. "Proč bys spálil tělo?"
"Abych zatajil jeho identitu. Protože je příliš velká zima, než abych ho pohřbil. Protože to vyžaduje náboženství mrtvého. Abych zabránil šíření nemocí. Protože těl je příliš mnoho a nikdo nemá po ruce buldozer. Přihořívá?"
Dělal si příliš velké starosti, než aby se zasmál. "Proč by Asil spálil Saraiino tělo ve Španělsku za napoleonských válek?"
"Kvůli čaroději."
Čarodějka.
"Zdálo se mi o čarodějce," řekl Bran a byl si jistý, že je to pravda.
"Maurovu družku někdo celé dny mučil," přemítal Samuel. "Vždycky jsem předpokládal, že to byl upír. Čarodějka by nedokázala věznit vlkodlaka několik dní - zabít ho, to ano. Ale ne mučit."
"Já znám jednu, která to zvládla."
"Babička zemřela už hodně dávno, tati," řekl Samuel opatrně.
"Zabil jsem ji a sežral," řekl Bran netrpělivě. "Chtěl jsem tím říct, že o jedné výjimce víme. A kde existuje jedna, může jich být víc."
"Sarai byla družkou Maura a byla součástí smečky. U nás to bylo jiné. A Sarai zabili před dvěma sty lety. Čarodějové žijí stejně dlouho jako lidé."
"Asil říkal, že se mu o ní v poslední době zdálo. O ní. Předpokládal jsem, že mluví o Sarai."
Na opačném konci linky se rozhostilo ticho. Samuel o snech taky věděl.
"Já nevím," řekl Bran. "Možná Sarai zabil upír a podobně zbarvený vlk se objevil jen náhodou. Možná Asil Saraiino tělo spálil, protože nedokázal snést pomyšlení na to, že bude hnít v hrobě. Možná se mi zdál obyčejný sen a Charles se zrovna vrací domů i s odpadlíkem."
"Víš," řekl Samuel zadumaně, "právě jsi lépe dokázal smysl svého snu tím, že ses ho pokusil vyvrátit, než když jsi ho předtím obhajoval. Zajímalo by mě, co to vypovídá o tom, jak funguje tvoje mysl."
"Anebo tvoje," řekl Bran a sobě navzdory se usmál. "Vydám se Charlese zkontrolovat."
"Dobře," řekl Samuel. "Mám se vrátit?"
"Ne. Budeš bydlet u Adama, nebo u Mercy?"
"Jsem tvůj syn," řekl samolibě navzdory starosti v hlase. "Jasně že u Mercy."
Bran se usmál a zavěsil. Pak vstal z postele a oblékl se.
Zastavil se u Leažiných dveří, ale nemohl změnit to, co mezi nimi neklapalo. A ani to změnit nechtěl, jen litoval, že jí tak často ubližuje. Nakonec ji nechal být.
Nenechal ani vzkaz; nezajímalo by ji, kam jde nebo proč.
***

Anna ležela na Charlesově chladnoucím těle a hrdlo ji bolelo od pláče. Tvář měla mokrou slzami a krví, které v tuhé zimě mrzly. Konečky prstů ji pálily od sněhu.
Byl mrtvý a mohla za to ona. Měla si uvědomit, že na tom je hůř, než se zdálo. Byla s ním jen několik dní.
Zvedla se z něj, posadila se se zkříženýma nohama na studenou zem a studovala jeho exotickou, pohlednou tvář. Žil dvě stě let nebo i víc, a ona o jeho životě věděla tak málo. Chtěla slyšet všechny příběhy. Jaké to bylo vyrůstat jako vlkodlak? Do jakých malérů se dostával? Ani neznala jeho oblíbenou barvu. Byla to zelená jako v jeho ložnici?
"Červená. Mám rád červenou," zašeptal jí do ucha a vylekal ji.
Ale to přece nebylo možné, ne?
Natáhla se, aby se dotkla jeho těla, ale stačilo, aby mrkla, a zjistila, že leží na zádech pod velice živým Charlesem, jen levá strana jeho tváře vypadala, jako by mu ji rozdrásala nějaká bestie.
Lapala po dechu a ruce ji bolely, jak se pomalu měnily zpátky v lidské. To ona mu ublížila? Měla pocit, jako by se jí zastavilo srdce a teprve nyní začalo znovu bít.
"Charlesi?" vypravila ze sebe.
Jeho tvář se skoro nepohnula, přesto v ní viděla úlevu a cítila, jak uvolnil sevření.
Na okamžik jí přitiskl obličej ke krku a dýchal jí na ucho. Pak se zvedl, skulil se z ní a řekl: "Stačilo se zeptat."
Posadila se a cítila se slabá a dezorientovaná. "Zeptat?"
"Jaká je moje oblíbená barva."
Zírala na něj. Žertoval? "Byl jsi mrtvý," řekla. "Vzbudila jsem se a byla tu spousta krve a ty jsi nedýchal. Byl jsi mrtvý."
Vylekalo ji vrčení, které se ozvalo za ní; na Waltera úplně zapomněla.
"Taky to cítím, vlku," řekl Charles. Škrábance na tváři se mu rychle hojily. "Čarodějnictví. Vzala si čarodějka něco tvého, Anno? Kůži, krev nebo vlasy?"
Když se objevila vlčice, Mary ji chytila za vlasy.
"Vlasy." Její hlas zněl tak chraplavě, že ho skoro nepoznávala.
"Když se ocitneš ve společnosti čarodějů, je lepší držet si je od těla," řekl. "Přes tvé vlasy se ti dostala do snů. Kdybys v nich zemřela, zemřela bys i ve skutečnosti."
Věděla, že za okamžik to bude důležité, ale zrovna teď ne. Trochu zoufale mu rozepnula bundu. Vzal ji za ruce a řekl: "Co potřebuješ? Můžu ti pomoct?"
Jeho ruce byly tak teplé, ale teplé byly i předtím. "Musím vidět tvoje záda."
Pustil ji, svlékl si bundu a v kleku se natočil tak, aby viděla, že pruhy košile, kterými mu ovázala trup, nejsou potřísněné krví. Opřela mu hlavu o rameno a vdechla jeho vůni. Pod jeho pachem cítila starou krev a hojící se ránu.
Rukama ho chytila za košili a snažila se vzchopit.
"Byla to jenom noční můra?" řekla a bála se tomu uvěřit. Bála se, že sní právě teď.
"Ne," řekl. "Shrnula tvoje největší obavy." Otočil se v jejím náručí, objal ji oběma pažemi a obklopil její prochladlé tělo svým žárem. Pošeptal jí do ucha: "Snažili jsme se tě probudit asi čtvrt hodiny." Odmlčel se, pak řekl: "Nebyla jsi jediná, kdo se bál. Zastavilo se ti srdce. Skoro minutu jsem tě nedokázal přimět dýchat… Já… asi budeš mít modřiny. Masáž srdce je dost těžká; existuje tenká hranice mezi vymáčknutím vzduchu a zlomením žeber."
Sevřel ji pevněji a zašeptal: "Jedním z problémů, které vyplývají z toho, že máš za bratra doktora, je, že víš, jak málo lidí, kteří potřebují masáž srdce, přežije."
Anna ho hladila po zádech - po rameni, daleko od rány. "No, vsadila bych se, že většina nejsou vlkodlaci."
Na chvíli se od ní odtáhl a prudce řekl: "Jsi studená. Myslím, že je načase znovu se najíst. Do úsvitu zbývá ještě pořád několik hodin."
"Jak je tobě?"
Usmál se. "Líp. Hodně jídla, trocha odpočinku a jsem skoro jako nový."
Bedlivě ho sledovala, když vytahoval z batohu několik balíčků jídla - věci, které nepotřebovaly vodu. Další sušené ovoce a maso.
Utrhla kus masa zuby a žvýkala. "Víš, dřív mi tohle chutnalo." Walter se jí natáhl na nohy a nechal se krmit. Byl tak velký, že jí brzy roztály prsty u nohou.
Zase si lehli a Anna se vmáčkla mezi muže s Charlesem opět za zády.
"Bojím se usnout," řekla. A nebylo to jen tím, že ji čarodějka mohla zabít. Nedokázala by znovu snést pohled na Charlesovo mrtvé tělo.
Charles ji pevně objal a dal se tiše do zpěvu. Zpíval indiánskou píseň - poznala to podle nosového hlasu a mollové tóniny.

Walter si povzdychl, uvelebil se a společně čekali na ráno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama