Alfa a omega 16.Kapitola 1/2

30. listopadu 2015 v 15:21 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega: Štvanice
Tma Branovi vůbec nevadila, když se podle Tagových instrukcí vydal na místo, o kterém Charlesem rozhodli, že bude nejlepší pro zahájení pátrání. Minul Asilovo subaru a zaváhal - jestli Asil vyrazil za Charlesem, znal nejrychlejší cestu. Jenže Charles se určitě vydá zpátky k autu, pokud se něco pokazilo. A tak jel dál.

V mysli probíral věci, které by ještě mohl udělat. Vlci si platili čaroděje. Jeho smečka ne - s černými čaroději se odmítal stýkat a ti bílí nebyli většinou dost mocní na to, aby byli užiteční. Ale mohl se na ně obrátit.

Pokud se tu ale objevila dvě stě let stará čarodějka schopná uvěznit a dva dny mučit vlkodlaka, neměl v úmyslu to rozhlašovat a pobízet ostatní čaroděje k tomu, aby se o to taky pokusili. Obzvláště pokud se dostala stejně jako Branova matka k moci tak, že se připoutala k vlkodlakovi.

Ne. Bude lepší do toho čaroděje nezatahovat.

Mohl by povolat Charlese zpátky.

To bylo těžší. Jeho matka do něj zasekla své drápy prostřednictvím telepatie. To kvůli ní už nedokázal číst cizí myšlenky. Po tom, co čarodějnici, která byla jeho matkou, zabil, zpětný náraz ho o tento talent připravil - bylo to jedno z mnoha požehnání, které její smrt přinesla. Pomalu znovu získal schopnost na ostatní v mysli promlouvat, ale neslyšel je.

Matka ho chytila pomocí jeho talentu jen proto, že ho spolu sdíleli. I mezi čaroději to bylo vzácné. Překvapilo by ho, kdyby v Severní Americe žila jiná čarodějka se stejnou schopností. Ale byl příliš zbabělý, než aby to zkusil, dokud si nebude jistý, že syn není pod vlivem Asilovy čarodějky.

Ze všech stvoření na světě, která používala magii, nenáviděl Bran nejvíce právě čaroděje a také se jich nejvíce bál. Možná proto, že kdyby osud nerozhodl jinak, stal by se jedním z nich.

Sjel z dálnice a vydal se nahoru k průsmyku Silver Butte. Před ním se táhly širší koleje, než bylo obvyklé. Aspoň tady se Charles držel plánu.

Vyjet Charlesovým pick-upem nahoru stejnou cestou, kterou jel předtím vee, bylo dost obtížné a vytěsnilo to z jeho mysli všechny ostatní starosti. Právě si začínal myslet, že měl zaparkovat u Asilova vozu, když objel zatáčku a málem naboural do veeho, který stál přímo u stromu.

Zastavil ani ne dvacet centimetrů za ním. Vypnul motor a nechal pick-up na místě, stromy okolo totiž byly příliš husté a on nevěřil, že hladký bílý sníh neschovává příkop.

Poslední půlkilometr neviděl žádné místo, kde by se mohl bezpečně otočit; přemýšlel, jestli bude muset celou cestu zpátky couvat. Trpce se usmál; nesejde na tom, pokud se odsud nedostanou.

Asil Charlese už určitě našel. Maur věděl o čarodějkách. Spolu s Charlesem se určitě dokázali postarat o cokoli. Jestli se Charles držel plánu, Bran doufal, že je do večera najde a dostane je odtud.

Klíče nechal v zapalování. Nebylo pravděpodobné, že by se tu někdo objevil a pick-up ukradl - a pokud ano… no, ať si to vyřídí s Charlesem.

Neobtěžoval se vzít si bundu, protože plánoval jít jako vlk. Svlékl se v teplé kabině, obrnil se, vyskočil ven do sněhu a teprve pak se proměnil. Dveře sice mohl otevřít i ve vlčí podobě - ale obvykle při tom napáchal nějaké škody. A přestože Charles často brblal, jak nenávidí auta, svůj pick-up měl rád.

Bran nasadil vyrovnané tempo, které dokázal držet celý den. Už tomu bylo dlouho, co tudy naposled běžel. Místní hory nikdy nebyly jeho oblíbeným lovištěm, i když nedokázal vysvětlit proč. Charles tvrdil, že Cabinety nemají rády vetřelce, a bylo to stejně dobré vysvětlení jako kterékoli jiné.

Zdálo se mu nejrozumnější vydat se proti směru, kterým Charles plánoval jít. Měli opsat kruh ne větší než padesát kilometrů, takže předpokládali, že se vrátí zpátky k autům těsně po příchodu noci.

***



Až na malou verandu, ze které se loupala zelená barva, se srub od chvíle, kdy ho Charles viděl naposledy, což bylo asi před padesáti lety, nijak výrazně nezměnil. Nebyl nijak zvláštní, obyčejný malý srub, jakých stála v divočině Montany stovka a většina byla postavená v dobách krize občanskými sbory na ochranu přírody.

Klády zešedly vlivem slunce, deště a sněhu. Mezi zadní stěnou srubu a lesem, který se tyčil za ním, stála otlučená čtyřkolka s novými sněhovými pásy.

Charles Annu zastavil asi třicet metrů po větru, v místě, kde je stromy pořád jakž takž kryly. Sotva ji zastavil, přitiskl se Walter k zemi u jejích nohou jako oddaný pes… který vážil asi tolik jako průměrný černý medvěd a dokázal by napáchat mnohem větší škody.

Walterova oddanost byla tak nesexuální, že proti ní Charles nemohl nic namítat. Vzpomínal si na Walterovo procítěné: "Konečně budu moct usnout." Věděl, jaké to je být pronásledován vzpomínkami na smrt a vraždění. Pokud Anna dokázala Walterovi dát trochu míru, bylo to jen dobře.

Charles zíral upřeně na srub a přál si, aby se nebál. Už dlouho nebyl tak vyděšený. Byl zvyklý bát se o Samuela, o otce a nyní o Annu, ale ne o sebe samotného. Vzpomínka na to, jak ho Asilova čarodějka ovládla, jako by byla jeho alfa, krotila jeho sebevědomí pořádnou dávkou reality.

Lehce mnul Anně rameno. Věděl, že není tak křehká, jak vypadá, žádný vlkodlak nebyl křehký. A veterán uměl přežít; z toho Charles čerpal útěchu.

"Nebudu moct zasáhnout přímo," řekl Charles. "Jakmile by mě uviděla, zase by mě dostala. S alfou smečky záleží na vzdálenosti a taky na očním kontaktu a dotyku."

Ani Walter, ani Anna k otcově smečce nepatřili, takže je k Asilovi nic nepoutalo. Kromě Annina vlčího pouta s Charlesem byli stejně zranitelní jako vlci samotáři. Věděl ale, že čarodějkám obvykle nějaký čas trvá, než získají nad vlkem samotářem nadvládu - dost dlouho na to, aby mohl výměnou nabídnout sám sebe.

Nad ním získala kontrolu okamžitě.

Nenáviděl čaroděje. Jiná magická stvoření mu tolik nevadila. Druidové působili na přirozený svět: na počasí, rostliny a některá zvířata. Kouzelníci si hráli s neživými věcmi. Ale čarodějové používali mysl a tělo. Mysl a tělo kohokoli. Hráli si s věcmi, které žily - před smrtí nebo po ní. Bílí čarodějové tak špatní nebyli, ale možná to bylo tím, že většina měla méně magie než on. Černí čarodějové získávali moc zabíjením a mučením tvorů, od much až po lidi.

"Tak fajn," řekla Anna, jako by bojovala s čaroději každý den. "Jestli jsou tady, ty se vypořádáš s vlčicí… a nejspíše i s Asilem. To by mělo zaměstnat i tebe."

Několik hodin odpočinku, spousta jídla a pomalé, volné tempo, které ráno nasadili, pomohly Charlesovi zotavit se. Získal tak šanci nad čarodějčinými mazlíčky zvítězit.

Anna se zachvěla, asi kombinací dychtivosti a nervozity. Reagovala na svůj sen, jako by byl útokem na něj místo na ni, i když to byla ona, kdo přestal dýchat.

Walter zvedl oči k Charlesovi a Cornick v nich spatřil odhodlání bránit ji, jak jen to půjde. Bratru vlkovi vadilo, když ten pohled viděl v očích jiného muže, ale za těchto okolností ji mohl Walter ochránit lépe než Charles.

"Trochu se tu porozhlédnu. Chci, abys tady prozatím počkala, dobře?"

"Počkám," řekla Anna.

"Nebuď netrpělivá, může to chvíli trvat."

Srub byl vmáčknutý do lesa, jen vpředu a po straně bylo asi šest metrů volného prostoru. Sám by se na podobném místě před vlkodlaky neschoval, ale na druhou stranu tušil, že čarodějka se ho vůbec nebojí. Rozhodně jí neposkytl důvod bát se ho.

K jeho překvapení ho Walter následoval a vnořil se do stínů, až Charles poznal, že tu je, jen podle jeho pachu. Duchové lesa si Waltera skutečně oblíbili a poskytli mu ochranu. Podobně dokázal zmizet i Charlesův dědeček.

Když se Cornick dostal ke srubu na hod kamenem, nabyl dojmu, že je prázdný. Pak se několik metrů před ním objevil Walter a pomalu vrtěl ocasem. Charles pochopil, že má pravdu. Přesto však malé stavení napřed obešel a otevřel dveře, než poslal Waltera zpátky pro Annu.

Uvnitř bylo sotva dost místa pro úzké lůžko a malý stůl, které tvořily jediný nábytek, tedy pokud nepočítal římsu nad krbem. Polní lůžko bylo úplně nové, pořád na něm visely cenovky. Stůl vypadal, jako by byl starší než samotný srub.

Krb vykazoval zbytky nedávného užívání. Mrtvé zvíře na podlaze před ním jasně říkalo, kdo tu žije: čarodějové a mrtvé věci šli ruku v ruce. Existovali tací, kteří nezabíjeli, ale byli mnohem méně mocní než černí.

Do dřevěné podlahy byly zatlučené nové hřebíky a stopy po páčidle ukazovaly, kde čarodějka desky vypáčila a znovu je přitloukla. Když přistoupil k lůžku, pochopil proč; už v minulosti narazil na kruhy moci. Někteří čarodějové jimi chránili cenné věci, jiní si v nich ukládali moc na později. A protože do srubu vešel a necítil nutkání odejít, mohl jen předpokládat, že jde o druhou možnost - což znamenalo, že se pod podlahou nachází zdechliny.

Zhluboka se nadechl, ale pach smrti možná vycházel z mrtvého zvířete, které už viděl - a nic tu nehnilo. Buďto zvíře, které k uzavření kruhu zabila, nebylo mrtvé dlouho - a v chladu zmrzlo - nebo zamaskovala jeho pach čáry, aby nepřilákal mrchožrouty. Změna způsobu, jakým ostatní vnímali věci, byla jednou z nejdůležitějších dovedností čarodějů.

Otec tvrdil, že se Charles mohl stát čarodějem, kdyby se rozhodl studovat. Bran ho v tom nepodporoval, ale ani mu nebránil; s čarodějem ve smečce by byl ještě mocnější. Ale jemnější magie matčina lidu Charlesovi vyhovovala a nikdy nelitoval méně, že se touto cestou nevydal, než když nyní stál uprostřed ubohé chatrče pošpiněné zlem.

Pach na spacím pytli na lůžku byl tak čerstvý, že tu čarodějka musela včera v noci spát. Na stole našel zbytky tlusté černé svíce, která byla cítit spíše krví než voskem, a hmoždíř s trochou popela na dně - napadlo ho, že to jsou Anniny vlasy. Bylo to něco osobního, co čarodějce umožnilo proniknout Anně do snů.

"Co je to?" zeptala se jeho družka tiše ode dveří. V její přítomnosti se hned cítil líp, jako kdyby zmenšila zlo, které nasáklo do dřeva a cihel. Jednou jí to poví, jen aby viděl zmatenou nevíru v jejích očích; začínal ji znát dost dobře na to, aby dokázal odhadnout její reakci. Vzbuzovalo to v něm uspokojení.

Zadíval se stejným směrem jako ona, na vykuchanou, z kůže staženou zdechlinu před krbem. "Myslím, že mýval. Aspoň tak páchne." A páchl taky bolestí. Zanechal na podlaze stopy po drápech, patrně poté, co ho k ní přitloukla hřebíky. Neviděl důvod říct Anně, že zvíře nejspíš nebylo mrtvé, když ho čarodějka mrzačila.

"O co jí šlo?" Zůstala stát ve dveřích a Walter se postavil za ni. Ani jeden se nepokusil vejít.

Pokrčil rameny. "Netuším. Možná potřebovala načerpat moc na čáry, které použila včera v noci na tebe. Černá čarodějka získává moc z bolesti a utrpení jiných."

Anna se tvářila, jako by jí bylo mdlo. "Na světě jsou i horší netvoři než vlkodlaci, že?"

"Ano," souhlasil. "Všechny čarodějky nedělají takové věci, ale je těžké být dobrá čarodějka."

Na podlaze vedle mývala stála věštící mísa stále plná vody. Uvnitř srubu nebylo o moc tepleji než venku; kdyby tu stála dlouho, voda by zmrzla. Museli čarodějku minout jen o chvíli.

Nechtělo se mu, přesto se mrtvého zvířete dotkl, aby zjistil, jak dlouho ho týrala. Jeho maso bylo pořád…

Mýval se slabě pohnul. Charles bleskurychle vytáhl nůž a podřízl mu krk. Z vědomí, že zvíře stále žilo, mu bylo zle. Nic by nemělo přežít takové utrpení. Zamyšleně pohlédl na podlahu. Možná necítil hnilobu, protože to, co dole připoutala ke kruhu moci, taky nebylo mrtvé.

Walter zavrčel a Charles musel souhlasit.

"Nechala ho žít," zašeptala Anna.

"Ano. A asi cítila, že jsme ho zabili." Charles otřel nůž o spací pytel a schoval ho do pochvy.

"Co uděláme teď?"

"Spálíme srub," řekl Charles. "Čarodějnictví vychází z velké části z lektvarů a zaklínání. Když spálíme její místo moci, oslabíme ji." A osvobodí tak ubohého tvora nebo tvory, které uvěznila pod srubem. O tom ale Anně nepoví, pokud nebude muset.

Anna našla na čtyřkolce napůl plný kanystr benzínu a Charles jím polil lůžko i hranici, již postavil ze dřeva, které čarodějka nasbírala na podpal. Poslal Annu s Walterem ven, pak škrtl zápalkou a srub podpálil. Benzín prudce vzplál a pálil Charlese v nose. Počkal, dokud si nebyl jistý, že je dost žhavý na to, aby se rozhořel, pak srub opustil taky.

Odběhl k Anně a Walterovi, kteří zůstali stát o kus dál, vzal družku za ruku a vlekl ji ještě dál, pobízelo ho totiž svrbění mezi lopatkami. Byli dobrých padesát metrů daleko, když srub vybuchl a povalil je všechny na zem.

Anna zvedla hlavu ze sněhu a trochu ho vyplivla. "Co se stalo? Měla s sebou snad dynamit?"

Charles se překulil, sedl si a snažil se neukázat, jak moc ho při pádu rozbolela rána na hrudi. "Nevím. Ale magie a oheň na sebe někdy působí divně."

Pohlédl na místo, kde srub stával, a bezhlesně hvízdl. Skoro nic z něj nezůstalo, jen několik řad kamenů v místě, kde byl krb. Kusy čtyřkolky a stavby jim ležely u nohou a stromy v blízkosti srubu výbuch rozcupoval na třísky.

"Páni," řekla Anna. "Jste v pořádku, Waltere?"

Vlk se postavil, otřásl se a upřel na Annu zbožňující pohled.

"Věděla, že po ní půjdeme," řekl Charles. "Snažila se to tu před námi schovat. Když jsme s Walterem srub obcházeli, necítil jsem ji. Vy ano, Waltere?"

Ani velký vlk nic necítil.

"Tak co teď?"

"I přes naše obavy si myslím, že nastal čas zavolat otci." Usmál se na Annu. "K autu to není daleko a on stejně ví, že je něco v nepořádku. Včera v noci mě probudil - tak jsem zjistil, že máš problémy. Není hloupý a zná několik jiných čarodějek, kterým bychom mohli zavolat."

***



Bran běžel už několik hodin, když je uslyšel.

"Říkal jsem, že jakmile bude Charles potřebovat pomoc, nejpravděpodobněji pošle Taga," pravil Asil. "Říkal jsem, že není takový hlupák, aby přišel sám."

Bran zaryl tlapy do sněhu a zprudka se zastavil. Asil nepromluvil nahlas, ale věděl, že ho marok uslyší. Což znamenalo, že na útěk už bylo pozdě.

Čarodějky před vámi dokázaly zatajit, že vás uhranuly. Asil zjevně nemluvil s Charlesem, takže patřil čarodějce. A také Branovi. Což stačilo na to, aby se čarodějka před Branem pomocí magie schovala.

Otočil se k Asilovi, který stál na balvanu o velikosti malého slona. Vedle něj stála menší žena zachumlaná před zimou a držela se Asila tak pevně, jako by se bála, že ji vítr z balvanu smete.

"Nemám zdání, proč si myslel, že Tag odvede lepší práci než já," pokračoval Asil chladně. Oči mu hořely, ale zbytek jeho tváře a těla odpovídal tónu hlasu.

"Pojďte sem, seňor," zapředla žena - a vyrazila mu v ústrety. Z balvanu slezla s nezvyklou ladností. Hovořila s americkým přízvukem až na chvíle, kdy přešla do čisté kastilské španělštiny - aristokratické španělštiny. Jednu jeho část zaujalo, že tu žila dost dlouho na to, aby přejala americký přízvuk. Měl příliš dobrý sluch na to, aby se nechal oklamat, a tak poznal, který jazyk je její mateřský - i kdyby nevěděl, že loví čarodějku, co zabila Asilovu družku ve Španělsku. Jednu jeho část zaujala téměř vlčí mrštnost, se kterou seskočila dolů z balvanu za Asilem. Žádný člověk se nedokázal pohybovat tak hbitě, ani čaroděj. Ale když Brana zotročila matka, dokázala se taky takto pohybovat.

Obestoupila by ho hrůza, ale stala se horší věc: poslechl volání jako dobře cvičený mazlíček, kterým kdysi býval - velmi, velmi dávno.

"Tag," předla, když ho obcházela. "Colin Taggart. Trochu malý… na vlkodlaka."

Vnímal, i když ona očividně ne, Asilovo napětí, čekal totiž, jestli zjistí, že ji mystifikoval, aniž by lhal. Prohlásil: "Řekl jsem, že pošle Taga," a ne: "To je Tag." Asil se snažil a Bran mu za to byl vděčný, protože věděl, jak obtížné je pohybovat se na podobné hraně.

Podle strachu, který z Asila čišel, si byl dobře vědom toho, co by se mohlo stát, kdyby se čarodějka pokusila Brana ovládnout. Existovalo jen málo lidí, kteří si pamatovali, k čemu došlo, když se Bran konečně osvobodil od matky: Samuel, Asil… O nikom dalším nevěděl, bylo to už tak dávno. Patrně ani samotní čarodějové nevěděli, proč měli zakázáno brát si vlkodlaka za mazlíčka nebo důvěrníka - ne že by na to většina měla dost moci.

Bran chvíli vydrží. Čarodějka by mohla udělat chybu - obzvláště pokud neví, koho vlastně drží - a také se obával, že tentokrát by ho už nikdo nedokázal zabít. Posledně ho k rozumu přivedl Samuel… a ten už si nebyl sám sebou tak jistý jako dřív.

Čarodějka nad ním mohla získat kontrolu jen krví a masem a jediné pouto, které si skrze krev a maso vytvořil, bylo se smečkou. Musela do ní proniknout přes Asila - ale jak?

Zatímco si ho prohlížela, zkoumal své spojení s Asilem a hledal něco, co by se týkalo čarodějky. Stále na něj mluvila, ale on jí věnoval jen málo pozornosti. Zručností nabytou věkem vklouzl Bran do Asila a našel mrtvou ženu - mohla to být jedině jeho družka. Nemožné.

Nikdo se nemohl napojit na mrtvou; věděl to, protože když Modrá sojka, Charlesova matka, zemřela, pokusil se o to.

Ale nemožné se stane skutkem, když do rovnice přidáte čarodějku.

Dál už bádat nemohl; žena byla mrtvá a její spojení procházelo Asilem - a čarodějčina kontrola nad ním dávala smysl, jen pokud se spojila s Asilovou mrtvou družkou. V tom případě by mohla vyslat svoji magii poutem a ovládnout kteréhokoli z Branových vlků.

Chladně se na Asila zadíval. Určitě věděl, že jeho pouto s mrtvou družkou stále existuje - a měl o tom Branovi říct. Tušil, že mu Asil měl říct spoustu věcí.

Čarodějce se podařilo udržet pouto druhů živé, i když zabila Sarai.

Nenáviděl čaroděje.

"Coline Taggarte," zapředla. "Teď jsi můj. Tvoje vůle je má."

Cítil magii, kterou do něj nalévala. Část jí po něm stekla jako med po teplé topince, uchytila se jen tu a tam. Ale jak kolem něj chodila a šeptala zaklínadlo, magie se na něj nalepila a ztuhla. Moc to nebolelo, ale vzbuzovalo to klaustrofobický pocit, a když se pokusil pohnout, nemohl.

Ovládla ho panika a v jeho nitru se pohnulo něco, co kdysi dávno pohřbil. Zhluboka, roztřeseně se nadechl a pokusil se čarodějku vytěsnit z vědomí. Panika byla velmi, velmi nebezpečná - mnohem nebezpečnější než žena.

A tak obrátil pozornost k jiným věcem.

Napřed se pokusil odříznout Asila od smečky. Kdyby se mu povedlo přetnout pouto mezi sebou a Asilem, měl by šanci se od čarodějky osvobodit. Mělo to být jednoduché, ale zvláštnost Asilova pouta s družkou a způsob, jakým ho čarodějka překroutila, pošpinily magii smečky, až si nebyl jistý, jestli dokáže Asila odpoutat od kohokoli: od Sarai, čarodějky, smečky nebo od sebe samotného, a to i kdyby provedl zapuzení pomocí masa a krve.

Rytmus čarodějčina zaklínání se změnil a Bran cítil, jak její kontrola nad ním zesílila, až se nedokázal nadechnout… Ne.

Přestal čarodějku úplně poslouchat a pokusil se minimalizovat škody. Přiškrtil svá pouta se smečkou, až je sotva cítil. Kdyby byl alfou obyčejné smečky, možná by zariskoval a odřízl se od ní úplně - ale měl pod kontrolou příliš mnoho vlků, kteří by to sami nezvládli. Když ale spojení omezí, lépe je ukryje před čarodějčinou magií - a nebude pro ni snadné využít je.

Přes Asila dostala jeho, ale pokud to půjde, zabrání jí v přístupu ke zbytku vlků. A pokud ji Asil přesvědčí, že chytila Taga, ani nebude dál pátrat.

Bylo tu několik starých vlků, jejichž sebekontrola byla příliš nejistá; ty předal Samuelovi a úplně se od nich odřízl. Pro syna to bude šok, ale vlci ho znali a nebudou protestovat. Samuel je na čas zvládne.

Netušil, jestli čarodějka, která měla tolik vlastností vlkodlaka, bude vědět dost na to, aby se jí podařilo rozplést, co udělal, ale byl odhodlaný jí to co nejvíce ztížit. Přinejmenším ji zpomalí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama