Alfa a omega 16.Kapitola 2/2

30. listopadu 2015 v 15:22 | Patricia Briggs
Ale pravým důvodem bylo, že až zešílí… pokud zešílí, nevezme s sebou celou smečku najednou. Někdo - doufal, že Charles, ale možná se to podaří i Asilovi - dostane šanci zabít ho.

Dokončil práci dřív než čarodějka. Už celá staletí nebyl ve své hlavě tak sám. Za jiných okolností by si to možná i užil. Nebránil se, když čarodějka luskla prsty a přivolala ho k sobě. Šel po její levici a Asil v lidské podobě ji doprovázel zprava.

Nezdálo se, že by vnímala stínového tvora, který se přidal k Asilovi. Ani on by si ho nevšiml, kdyby nezahlédl mělký otisk tlapy, již neviděl - ale cítil ji a také magii, kterou byla opředená.

Těmto stvořením se říkalo strážci. Vždy si myslel, že je to velmi charismatický název pro zvrhlost. Potěšilo ho, když se dozvěděl, že rodinu, která tyto čáry ovládala, konečně vyhladili. Jeho informace očividně nebyly přesné. Jenže ani v dobách, kdy byla na vrcholu moci, neslyšel, že by vytvořila strážce z vlkodlaka.

Bran pohlédl na Asila, ale netušil, jestli Maur ví, že je část jeho družky doprovází - jako by ji paní povolávala tak často, že se od ní do jisté míry oddělila. Pokud si vzpomínal, strážci byli vždy po sedmi letech ničeni právě proto, aby se podobná věc nestala. Saraiina vlčice tu byla už dvě stě let - přemýšlel, jak dalece je samostatná.

"Pověz, Asile," poručila čarodějka a zavěsila se do Maura, jako by byl starodávný džentlmen a ona dáma procházející se plesovým sálem, namísto aby se brodila půl metru hlubokým sněhem. "Jak ses cítil, když se Sarai rozhodla chránit mě, místo aby zůstala věrná tobě?"

Říkala pravdu; skutečně věřila tomu, že to bylo Saraiino rozhodnutí. Podle toho, jak Asil zaváhal, to slyšel i on.

"To udělala?" zeptal se.

"Milovala mě víc než tebe," řekla čarodějka. "Jsem její motýlek a ona se o mě stará."

Asil chvíli mlčel, pak řekl: "Myslím, že už dlouho nejsi ničí Mariposa."

Čarodějka se zastavila a rázem přešla do španělštiny. "Lháři. Lháři. Nic nevíš. Milovala mě. Mě! Zůstávala se mnou, když ty jsi cestoval. Poslala mě pryč jen kvůli tobě."

"Milovala tě," souhlasil. "Kdysi. Teď už není. Nemůže milovat nikoho."

Bran pohlédl koutkem oka na otisky tlap ve sněhu vedle Asila a nebyl si tím tak jistý.

"Vždycky jsi byl hloupý," prohlásila čarodějka. "Donutil jsi ji, aby mě poslala pryč. Nechala by si mě doma, kam jsem patřila."

"Neovládala jsi svoji moc," řekl Asil. "Potřebovala jsi výcvik."

"Neposlali jste mě do učení," zaječela. Oči se jí leskly slzami, vyškubla se mu a couvla. "Poslali jste mě do vězení. A tys to věděl. Četla jsem dopisy, které jsi Linnee poslal. Věděl jsi, jaký výcvik ta čarodějnice poskytovala. Nebyla učitelka, ale žalářnice."

Asil na ni pohlédl a tvář měl bez výrazu. "Mohli jsme tě buďto poslat k Linnee, nebo tě zabít. Linnea se proslavila převýchovou."

"Převýchovou? Neudělala jsem nic špatného!" Dupla nohou, jako by pořád byla dítě, a ne čarodějka, která žila o celých sto let déle, než měla.

"Nic?" řekl Asil chladně. "Dvakrát ses pokusila Sarai otrávit. Vesničané nevysvětlitelně ztráceli domácí zvířata. Vydávala ses za Sarai a vlezla mi do postele. Myslím, že by ti všechno odpustila, ale tohle ne."

Čarodějka zaječela, byl to téměř nelidský, zuřivý vřískot - když tu se v dálce ozval výbuch.

Strnula, sklopila hlavu a přitiskla si ruce na spánky. Bran cítil, jak její kontrola polevila. Okamžitě zaútočil. Ne fyzicky. Jeho tělo pořád ovládala.

Použil pouto stejně jako ona a vyslal svůj vztek spojením s Asilem do Sarai a ještě dál. Kdyby měl pět minut nebo aspoň tři, osvobodil by se. Udělal něco s poutem, které ji vázalo k Sarai, ale nestačilo to.

Čarodějka se rychle vzpamatovala - ale stálo ji to spoustu sil. Vytlačila ho ze spojení a spoutala pevněji, aby mu zabránila udělat to znovu. Když bylo po všem, pořád jí patřil - ale jí tekla z nosu krev.

"Tvrdil jsi, že je to nižší vlk," vyplivla, a kdyby nebyla zraněná, určitě by Asila na místě zabila. "A já ti věřila - jako jsem věřila, že jste mě poslali pryč pro mé vlastní dobro. Měla jsem se poučit. Marok je chytřejší. Po tom, co jste selhali, ty a ten druhý vlk, poslal toho nejlepšího. Lžeš a lžeš, aby to vypadalo jako pravda."

"Nemusíš mi věřit," řekl Asil. "Ale cítíš pravdu - tvé pouto se Sarai je dost silné. Ohrožovala jsi sebe i nás. Udělali jsme to pro tvé dobro. Mohli jsme tě poslat pryč, nebo tě zabít."

Ukázala na něj roztřeseným prstem. "Sklapni."

Asil se přestal ovládat a zašklebil se. Když pokračoval, sípal bolestí. "To, co jsi udělala, je zvrácenost. Tvor, ve kterého jsi Sarai proměnila, tě nemiluje, slouží ti jako otrok, nemá na vybranou stejně jako já. Brana nezvládneš. Zabije tě - a bude to tvoje vlastní vina."

"Nezemřu," zakřičela. "Nezemřela jsem, když se mě pokusila zabít Linnea - nevěděla, jak mocná jsem nebo kolik mě toho matka naučila. Zabila jsem ji i její učně a prostudovala knihy, které po ní zůstaly - psala jsem vám celé měsíce a podepisovala dopisy jejím jménem, a zatím jsem studovala. Ale věděla jsem, že bez ochrany zemřu. I moje matka zemřela. A tak jsem udělala ze Sarai svoji strážkyni a ona mi dala svůj dlouhý život, aby tady nemusela být beze mě. Něco takového nemůžeš nikomu udělat proti jeho vůli. Nemůžeš. Musela mě milovat, aby to vyšlo."
Pro stvoření strážce to neplatilo, pomyslel si Bran, ale pro pouto, které Asilově čarodějce umožnilo sdílet vlkodlakovu nesmrtelnost, možná ano. Nejspíš proto využila matmatka jeho namísto netvora, kterým nechala jeho a Samuela proměnit.

"Milovala jsi ty ji?" zeptal se Asil.
"Samozřejmě že jsem ji milovala!"
Zašklebil se a zašeptal: "Já bych za ni dal život - a tys ukradla ten její pro sebe. Nevíš, co je láska."
Najednou ji ovládl dokonalý klid. Panovačně vystrčila bradu a řekla: "Budu žít déle než ty. Pojď, mám práci." Podívala se dolů na Brana. "Ty taky, Coline Taggarte. Čeká nás práce."
Vyslal Asilovým směrem otázku, i když si nebyl jistý, jestli mu to čarodějčina magie dovolí. Jak důležité je, aby nezjistila, kdo jsem? Jeho matka dokázala zařídit, aby mohl telepaticky komunikovat jen s ní. Ale tato čarodějka k rodině nepatřila, takže by to mohlo fungovat.
Majestátně natáhla ruku a Asil jí nabídl rámě. "Za jak dlouho dorazí sám Bran, co myslíš? A kolik vlků s sebou přivede?"
Jakmile se odvrátila, pohlédl Asil dolů na Brana, pak v odpověď na jeho otázku obrátil oči k nebi. Bylo velmi důležité, aby se nezjistilo, kdo je.
"Brzy," řekl Asil čarodějce. "A nemyslím si, že s sebou někoho vezme. Když ovládneš jeho, ovládneš celou smečku."
Poslední věta patřila jemu. No, takže prozatím udělal pro ochranu smečky, co mohl.
"Dobře," řekla čarodějka. "Pojďme se zbavit jeho syna a té otravné čubky. Možná z něj udělám dárek pro Brana - na uvítanou. Co by se mu líbilo víc? Vlčí srst, nebo lidská kůže? Kožešina je měkká a teplá, ale lidská kůže je mnohem děsivější - a později i užitečnější. Vezmi mě k Charlesovi."
Berserk v Branově nitru o sobě dal vědět. Snažil se ho i sebe uchlácholit. Charles byl lstivý starý vlk a zkušený lovec. Pokud ho čarodějka ještě nedostala a výbuch způsobil on, pak věděl, čemu čelí. Jeho nezaskočí.
Dávej si pozor, synu. Čarodějka po tobě jde. Uteč.
***

Charles tak trochu čekal, že si čarodějka pospíší zpátky, ale cestou k vozu ji ani nezahlédl. Tam je však štěstí opustilo.
"Není to tvůj pick-up?" zeptala se Anna.
"Ano," řekl ponuře. Otevřel dveře a dovolil nosu, aby mu řekl, co už věděl. Přijel sem s ním jeho otec. Kabina byla studená. Auto tu stálo už několik hodin.
Přesně jak Tag slíbil, stačilo chvíli chodit kolem a našel místo, odkud mohl zavolat. Když vytočil číslo Branova mobilu, ukázalo se, že ho nechal v kapse u kalhot, které zůstaly úhledně složené na sedadle pick-upu. Zavoláním otcově družce nezjistil nic nového - marok odjel uprostřed noci a Leah kvůli tomu neměla Branova mladšího syna o nic radši. Samuel mu pomohl víc, ale Charlesovi se nelíbilo, co zjistil.
Charles po několika neuspokojivých minutách zavěsil. "Slyšeli jste?"
"Tvůj otec ví, že asi jdeme po čarodějce, která zabila Asilovu družku. Ví, že nás Asil přišel hledat." Dotkla se jeho ramene.
Existovala jen malá šance, že to pomůže, Charles přesto sebral všechnu magii, kterou jako syn své matky měl, a natáhl se po smečce, aby zjistil, co má otec v plánu.
"Charlesi?"
Užasl nad tím, že pořád stojí. Měl pocit, jako by ho někdo vzal po hlavě, a musel několikrát zamrkat, aby zaostřil. Napadlo ho, že se stalo nepředstavitelné - Bran byl mrtvý.
"Charlesi, co se děje?"
Zvedl ruku a soustředil veškerou pozornost na prázdnotu v místě, kde dříve bývalo jeho spojení s otcem, a jeho prostřednictvím s celou smečkou. To, co našel, mu dovolilo znovu dýchat.
"Táta uzavřel všechna svá pouta ke smečce." Usmál se na Annu tak pochmurně, jak se cítil. "Není mrtvý; nejsou úplně pryč."
"Proč by to udělal? Co to znamená?"
"Nevím." Podíval se dolů na Annu. "Chci, abys vzala Waltera a odjela do Kennewicku ve Washingtonu, kde žije můj bratr."
Založila si paže na hrudi a upřela na něj paličatý pohled. "Ne. A už to znovu nezkoušej. Cítila jsem, jak jsi na mě zatlačil. Můžeš být dominantní, jak chceš, ale pamatuj, že na mě to nepůsobí. Jestli používá pouta se smečkou, s Walterem jsme tvoje esa v rukávu. Neopustím tě, a ty se přestaň snažit donutit mě k tomu."
Prudce se na ni zamračil - tím pohledem zastrašil starší, mocnější lidi - a ona mu poklepala prstem na hrudní kost. "Nebude to fungovat. Když mě tu necháš, prostě tě budu sledovat."
Nepřiváže ji tu - a měl nepříjemný pocit, že jinak ji zůstat nedonutí. A tak rezignoval a připravil je k dalšímu výšlapu do divočiny. Budou cestovat nalehko. Do Annina batohu zabalil jídlo, věci na rozdělání ohně a kotlík na ohřev vody. Vytáhl sněžnice, které v zimě byly za zadním sedadlem jeho pick-upu. Všechno ostatní nechal ve voze.
"Myslíš, že už ji našel?" zeptala se Anna, když se vlekli zpátky do hor po stopách jeho otce.
"Nevím," řekl, i když se obával, že ano. Pokud Bran skutečně nedokázal číst myšlenky, pak jediný způsob, jak mohl vědět, že čarodějka dokáže použít magii smečky proti nim, byl, že to viděl na vlastní oči.
Přál si, aby věděl jistě, jestli má otce sledovat, nebo raději naskočit do auta a rozjet se do Mexika. Jedna jeho část toužila věřit v mýtus nezranitelného maroka, ale ta chytřejší, která krotce stála a pokorně odpovídala na čarodějčiny otázky, věděla, že otec je skutečná bytost, ať už jakkoli stará a mocná: nebyl nezranitelný.
Charles se nadechl. Byl vyčerpaný a hruď i noha ho bolely. Hůř než ráno. Nebyl tak hloupý, aby nevěděl proč. Otec mu dodával sílu mocí smečky.
I v náhradních sněžnicích se mu šlo těžko. Pokud Brana ovládla, pak si Charles nebyl jistý, jestli se dokáží zachránit.
Anně to ale neřekl. Ne že by si myslel, že ji to vyleká - ale kdyby nahlas vyslovil své obavy, mohly by se stát skutečnými. Přesto to věděla; viděl jí to na očích.
Dávej si pozor, synu. Čarodějka po tobě jde. Uteč.
"To bylo fakt užitečné, tati," řekl nahlas. "Proč mi raději nepovíš, kde jsi nebo kam jdeš?"
"Charlesi?"
"Otec dokáže promlouvat ostatním do mysli," řekl. "Myšlenky prý ale nečte. Což znamená, že když ti něco poví, nemůžeš se s ním hádat nebo se na cokoli zeptat."
"Co ti řekl?"
"Že ho čarodějka dostala a teď jde po nás. Má Asila - najde nás. Nedal mi žádnou užitečnou informaci, jako třeba kde jsou nebo něco takového."
"Chtěl, abys odešel."
"Chtěl, abych utekl." Charles se na ni zamračil. Otec přiškrtil pouta smečky natolik, že se z rozkazu stal pouze návrh. "Ať se propadnu, jestli jí ho přenechám."
"Jistěže ne," řekla Anna. "Ale jdeme špatným směrem."
"Co tím myslíš?"
"Myslím si, že zamíří ke srubu, který jsme vyhodili do vzduchu."
Charles se zastavil a pohlédl na ni. "Proč?"
"Pokud Asilovi poručí, aby nás našel, půjde právě tam - aby nám dal šanci utéct." Unaveně se na něj zakřenila. "Asil se umí vyhýbat rozkazům - slyšela jsem historky."
Znělo to jako něco, co by ten starý bastard udělal. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, taky by ho to napadlo. V každém případě to bylo lepší než se plahočit v otcových stopách.
Charles pohlédl dolů na Waltera. "Jak se odsud dostaneme nejrychleji ke srubu?"
Už když se otáčeli a Waltera následovali, Charles věděl, že dělají chybu. Otec měl pravdu, měli by utéct. Nabádaly ho k tomu všechny instinkty. Ale pokud existovala šance Brana zachránit, Charles ho nemohl ponechat osudu. Otec vždy rád říkal, že poslouchat instinkty neznamená slepě se jim podřizovat.
Anna chápala, proč se Charles pokusil poslat je s Walterem k bratrovi a do bezpečí. Ona toužila udělat totéž.
Charles zpomaloval. Zčásti za to mohla chůze sněhem, který byl někde hluboký pět centimetrů, a jinde po pas; i když měli oba sněžnice, šlo se jim těžce. Ale hlavně byly na vině jeho rány, tím si byla jistá.
Walter ve vlčí podobě šel vedle Charlese a nevtíravě ho podpíral.
Když uviděla, jak se její druh zachvěl, zastavila se.
"Proměň se." Věděla, že to moc nepomůže, ale vlka podpíraly čtyři nohy, ne dvě. A vlk taky vygeneruje víc tepla a kožich ho lépe udrží. Z vlastních rozsáhlých zkušeností jí bylo jasné, že vlk dokáže fungovat zraněný lépe než člověk.
Charles se začal bez protestů svlékat, což jen dokazovalo, jak je unavený. Sněžnice, obvazy, boty a šaty úhledně schoval do křoví.
Když se obnažil, dobře viděla jeho rány. Vypadaly strašlivě, rozšklebená znesvěcení hladké dokonalosti svalů a kostí.
Dřepl si, aby nespadl z takové výšky, kdyby při proměně ztratil rovnováhu. Rána na jeho zádech nevypadala tak zle, jako když ji viděla posledně. Všemu navzdory se uzdravoval.
Proměnit se mu trvalo skoro stejně dlouho jako ostatním vlkům. Díra po kulce vypadala na vlčích žebrech zvláštně; otvory už nebyly za sebou, větší výstupní rána se nyní nacházela nad menší vstupní.
"Než se dostaneme na místo, budeme si muset odpočinout a najíst se," řekla mu. "Vyčerpaní tvému otci nijak nepomůžeme."
Neodpověděl, jen sklopil hlavu a následoval Waltera.
Jeho zkratka byla nejdrsnějším terénem, jakým zatím šli, a Anna proklínala sněžnice i křoví, které ji chytalo za popruhy i za vlasy. Zrovna se škrábali nahoru do prudkého srázu, když se vlci zastavili a zalehli.
Anna je napodobila a snažila se zjistit, co je vylekalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama