Alfa a omega-1.Kapitola 2/3

11. listopadu 2015 v 12:17 | Patricia Briggs
Řídila dobře, i když až příliš opatrně - což mu nijak nevadilo, přesto se ještě raději zapřel rukou o přístrojovou desku. Nic nenamítla, když jí řekl, že bude řídit a odveze je k sobě, ale všiml si její hrůzy.
Mohl jí povědět, že mu otec přikázal, aby ji udržel naživu, pokud to půjde - a kvůli tomu musel zůstat blízko. Nechtěl ji ale ještě víc vyděsit. Mohl jí říct, že nemá v úmyslu vyspat se s ní - ale snažil se nelhat. Dokonce ani sám sobě. Proto zůstal zticha.
Zatímco je vezla ve vypůjčeném SUV po magistrále, jeho vlčího bratra přešla chuť zabíjet, která ho popadla na přecpaném letišti, a působil tak uvolněně a spokojeně jako nikdy dřív. V životě poznal dva omegy a měli na něj podobný vliv, ale nikdy ne do takové míry. Tak se asi cítí lidé.
Po vlčí zlosti a lovecké ostražitosti zbyla už jen vzdálená vzpomínka a cítil pouze odhodlání udělat z té ženy svoji družku - něco takového Charles taky ještě nikdy nepoznal. Samozřejmě věděl, že v ní našel zalíbení především vlk, s tím on nemusel dělat nic.
Byla docela pěkná - i když ji toužil nakrmit a uvolnit ztuhlou obezřetnost v jejích ramenou. Vlk s ní toužil jít do postele a vzít si ji. Charles byl ale opatrnější než jeho vlk, proto se rozhodl počkat, dokud se nedozví víc, než se o ni začne ucházet.

"Můj byt není nic moc," řekla ve snaze přerušit mlčení. Tiché chraptění v jejím hlase mu prozradilo, že jí vyschlo v krku.
Měla z něj hrůzu. Byl otcovým popravčím, proto byl zvyklý na to, že budil strach, i když si to nijak neužíval.
Opřel se o dveře, aby jí dal trochu prostoru, a zadíval se ven na osvětlené město, aby na něj mohla pokradmu pohlédnout, kdyby chtěla. Mlčel, protože chtěl, aby si na něj zvykla, ale teď ho napadlo, že to možná byla chyba.
"Žádný strach," řekl jí. "Nejsem vybíravý. Ať už tvůj byt vypadá jakkoli, určitě je civilizovanější než indiánská chatrč, ve které jsem vyrostl."
"Indiánská chatrč?"
"Jsem trochu starší, než vypadám," řekl s úsměvem. "Před dvěma sty lety považovali v Montaně indiánskou chatrč za přepychové bydlení." Jako většina starých vlků i on nerad mluvil o minulosti, ale zjistil, že s radostí udělá i horší věci, jen aby ji uklidnil.
"Zapomněla jsem, že můžete být starší, než vypadáte," řekla omluvně. Viděla jeho úsměv, pomyslel si, protože její strach začal polevovat. "Ve zdejší smečce nejsou žádní staří vlci."
"Několik ano," nesouhlasil a všiml si, že o smečce mluví jako o "zdejší", ne "mé". Leovi bylo sedmdesát nebo osmdesát a jeho manželka byla mnohem starší - byli dost staří, a tak měli umět ocenit dar, jakým byla omega, místo aby z ní udělali ponížené dítě, které se krčilo, kdykoli se na ně někdo déle zadíval. "Někdy se dá těžko odhadnout, jak starý vlk je. Většina z nás o tom nemluví. Je dost těžké přizpůsobit se i bez toho, abychom donekonečna rozebírali staré časy."
Neodpověděla a on se tak snažil najít něco jiného, o čem by mohli mluvit. Konverzace nebyla jeho silná stránka, přenechával ji otci a bratrovi, kteří byli výmluvnější.
"Ze kterého kmene pocházíte?" zeptala se, než mohl vybrat jiné téma. "O montanských kmenech toho moc nevím."
"Moje matka byla sejlišská indiánka," řekl. "Z kmene Ploskohlavých." Koukla na jeho zcela normální čelo. Ach, napadlo ho s úlevou, tohle je dobrý příběh, který by jí mohl povědět. "Víš, jak Ploskohlaví získali své jméno?"
Zavrtěla hlavou. Tvářila se tak vážně, že byl v pokušení něco si vymyslet, aby ji poškádlil. Ale na to ho dost dobře neznala, proto se rozhodl říct pravdu.
"Spousta indiánských kmenů v columbijském poříčí, a hlavně Sejlišové, měla ve zvyku zplošťovat čela novorozeňat - Ploskohlaví patřili k několika málo kmenům, kteří to nedělali."

"Tak proč jim ostatní říkali Ploskohlaví?" zeptala se. "Protože jiným kmenům nešlo o to změnit si čela, ale zašpičatět si vršek hlavy. A protože Ploskohlaví to nedělali, ostatní kmeny je označili za 'ploské hlavy'. Nebyla to lichotka."

Pach jejího strachu ještě víc polevil, když poslouchala jeho historku.
"Byli jsme oškliví, barbarští bratranci, víš?" Zasmál se. "Ironií bylo, že bílí lovci jméno špatně pochopili. Dlouhou dobu jsme byli nechvalně známí praktikou, kterou jsme vůbec neprovozovali. A tak nás i bílí muži stejně jako naši bratranci považovali za barbary."
"Říkal jste, že vaše matka byla Sejliška," pravila. "Takže marok je indián?"
Zavrtěl hlavou. "Otec je Velšan. Přišel sem kvůli kožešinám v době lovců kožešin a zůstal, protože si zamiloval vůni borovic a sněhu." Tak to vykládal otec. Charles se znovu usmál, tentokrát doopravdy, a cítil, jak se ještě víc uvolnila - a vůbec při tom nebolel obličej. Bude muset zavolat bratrovi a oznámit mu, že konečně přišel na to, že mu obličej nepopraská, když se usměje. A jediné, co k tomu potřeboval, byla omega.
Zabočila do uličky a zajela na malé parkoviště za jedním z všudypřítomných čtyřpatrových cihlových nájemních domů, které vládly starším předměstím této části města.
"Kde to jsme?" zeptal se.
"V Oak Park," řekla. "V domově Franka Lloyda Wrighta, Edgara Rice Burroughse a Scorciho."
"Scorciho?"
Kývla a vyskočila z auta. "Nejlepší italské restaurace v Chicagu. Pracuju tam."
Aha. Tak proto voní česnekem.
"Tvůj názor je tedy zcela nezaujatý?" Vysedl s pocitem úlevy. Bratr si z něj kvůli odporu k autům utahoval, protože ani vážná nehoda by ho pravděpodobně nezabila. Ale Charles si nedělal starosti s umíráním - auta prostě jezdila příliš rychle. Ztrácel cit pro zemi, kterou projížděli. A když si chtěl zdřímnout, nedokázala auta sledovat cestu sama. Dával přednost koním.
Vytáhl si zezadu kufr a Anna zamkla vůz dálkovým ovládáním. Auto zatroubilo a on vyskočil a střelil po voze podrážděným pohledem. Když se otočil zpátky, zírala Anna upřeně na zem.
Zlost, kterou v její přítomnosti cítil, se v něm vzedmula s novou silou, když ucítil, jak moc se bojí. Někdo se na ní dost vyřádil.
"Omlouvám se," zašeptala. Kdyby byla vlk, krčila by se u země s ocasem staženým pod sebou.

"Za co?" zeptal se a nedokázal potlačit vztek, který mu snížil hlas o celou oktávu. "Za to, že mě znervózňují auta, nemůžeš."
Uvědomil si, že bude muset být opatrnější, a pokusil se dostat svého vlka pod kontrolu. Když ho otec poslal vyřídit nějaký problém, obyčejně to dokázal udělat bez emocí. Ale v přítomnosti omegy, na kterou reagoval hned v několika ohledech, se bude muset lépe ovládat.
"Anno," řekl, když měl opět sám sebe pod kontrolou. "Jsem otcův zabiják. Je to moje práce jako jeho zástupce. Ale neznamená to, že se mi líbí, co dělám. Neublížím ti, máš mé slovo."
"Ano, pane," řekla, ale očividně mu nevěřila.
Připomněl si, že slovo muže v moderním světě moc neznamená. Pomohlo, že z ní cítil nejen strach, nýbrž i zlost - ještě ji úplně nezlomili. Možná Leo zapomněl, že submisivní neznamená slabý - obzvláště u vlků. Slaboch by proměnu nepřežil.
Dospěl k názoru, že další pokusy o to uklidnit ji budou mít přesně opačný účinek. Prostě se bude muset naučit přijmout, že je mužem držícím slovo. A zatím jí dá něco na přemýšlení.
"A kromě toho," řekl něžněji, "můj vlk by se ti raději dvořil, než prosazoval svoji dominanci."
Prošel kolem ní a teprve pak se usmál tomu, jak její strach a zlost zmizely a nahradil je šok… a něco, co mohlo být počínajícím zájmem.
Vytáhla klíče od vchodových dveří, pustila ho dovnitř a vedla nahoru po schodech, aniž by na něj pohlédla. V druhém podlaží zmizely z jejího pachu všechny emoce až na úplné vyčerpání.
V nejvyšším patře už se sotva vlekla. Ruka se jí třásla, když se snažila vsunout klíč do zámku jedněch ze dvou dveří. Potřebovala víc jíst. Vlkodlaci by neměli být tak hubení - mohlo to být nebezpečné pro všechny okolo. Nepodobal se žádnému dominantnímu vlkovi, kterého kdy poznala. Říkal, že je zabiják a otec ho posílá vyřizovat problémy mezi vlkodlaky. Musel být ještě nebezpečnější než Leo, když přežil tak dlouho. Přesto musela bojovat se svými instinkty, aby zůstala ostražitá a připravená na jakýkoli agresivní pohyb, který by mohl udělat.
Beze slova ji následoval nahoru po schodišti. Odmítla se znovu omluvit za svůj byt, koneckonců se pozval dovnitř. Může si za to sám, že bude spát na futonu namísto v pohodlné hotelové posteli. Nevěděla, čím ho nakrmí - doufala, že se najedl cestou. Zítra pro něco zaběhne, na ledničce měla šek ze Scorciho restaurace, který čekal na uložení v bance.
Dříve bývaly v nejvyšším patře dva dvoupokojové byty, ale v sedmdesátých letech je někdo přestavěl a udělal z nich jeden třípokojový a její studio.
Její domov vypadal omšele a prázdně, protože tu měla jen futon a karetní stolek se dvěma skládacími židlemi. Přepychově působila pouze naleštěná dubová podlaha.
Pohlédla na něj, když vcházel dovnitř za ní, ale jeho výraz prozrazoval jen velmi málo z toho, co nechtěl, takže netušila, na co myslí. Zdálo se jí ale, že očima uvízl na futonu, který pro něj bude příliš malý.

"Koupelna je za těmi dveřmi," řekla zbytečně, protože byly otevřené a odhalovaly vanu uvnitř.
Kývl, sledoval ji a jeho oči se v tlumeném světle lustru zdály matné. "Musíš zítra do práce?" zeptal se.
"Ne. Až do soboty ne."
"Dobře. Takže si budeme moct ráno promluvit." Vzal si do koupelny malý kufřík.
Snažila se neposlouchat neznámé zvuky toho, jak se někdo jiný chystá v koupelně ke spaní, a vytáhla ze skříně starou přikrývku, kterou tam schovávala. Přitom si přála, aby na podlaze měla levný koberec namísto naleštěného dřeva, které sice vypadalo hezky, ale bylo studené a určitě ji z něj bude bolet zadek, když se na něm pokusí spát.
Dveře se otevřely, když klečela na zemi a skládala přikrývku do provizorní matrace co nejdál od místa, kde bude spát on. "Můžete si vzít postel," začala. Když se ale otočila, ocitla se tváří v tvář rudohnědému vlkodlakovi.
Zavrtěl ocasem a usmál se jejímu překvapení, pak se protáhl okolo a stočil se do klubíčka na dece. Chvíli se vrtěl, pak složil hlavu na přední tlapy, zavřel oči a zdálo se, že ihned usnul. Věděla, že nespí, ale ani se nepohnul, když sama zašla do koupelny a opustila ji oblečená v nejhrubších teplácích.
S mužem v bytě by neusnula, ale vlk na ni působil méně hrozivě. Aspoň tento vlk. Zamkla dveře, zhasla, vlezla si do postele a poprvé od chvíle, kdy zjistila, že svět je plný netvorů, se cítila bezpečně.
Když se následující ráno ozvaly na schodech kroky, napřed si jich nevšímala. Rodina, která žila naproti, přicházela a odcházela ve dne i v noci. Zakryla si hlavu polštářem, aby zvuky ztlumila, ale pak si uvědomila, že rychlý, rázný krok patří Kaře - a že má v bytě vlkodlaka.
Vlk byl ve dne ještě krásnější než v noci, srst měl opravdu rusou, jen nohy a tlapy černé. Když se posadila, zvedl hlavu, a když vstala, taky se postavil.
Kara zaklepala ostře na dveře a Anna si přitiskla prst na rty.
"Anno, jsi tam, děvče? Víš, že někdo zase zaparkoval na tvém místě? Mám zavolat odtahovku, nebo tam máš pro jednou chlapa?"
Kara jen tak neodejde.

"Jsem tady, dej mi minutku." Zoufale se rozhlédla, ale neměla vlkodlaka kam schovat. Do skříně se nevešel, a kdyby zavřela dveře do koupelny, Kara by chtěla vědět proč - stejně jako by chtěla vědět, proč má Anna v obýváku psa o velikosti irského vlkodava a s mnohem méně přátelským výrazem. Střelila po Charlesovi zoufalým pohledem, pak si pospíšila ke vchodu, zatímco on odběhl do koupelny. Když se za ním zacvakly dveře, odemkla.

"Jsem zpátky," řekla Kara vesele, vešla dovnitř a odložila na stůl dva pytlíky. Její pleť tmavá jako noc byla po týdnu stráveném pod tropickým sluncem ještě tmavší. "Cestou domů jsem koupila snídani. Nejíš dost na to, abys udržela při životě myš."
Pohled jí zalétl k zavřeným dveřím koupelny. "Máš tu někoho." Usmála se, ale v očích měla obezřetný pohled. Kara se nijak netajila tím, že nemá ráda Justina - kterého jí Anna popravdě představila jako bývalého přítele.
"Hm." Anna se cítila mizerně, protože věděla, že Kara neodejde, dokud nezjistí, koho v koupelně má. Kara se Anny z nějakého důvodu hned první den, co se nastěhovala, ujala, bylo to krátce po její proměně.
V tu chvíli otevřel Charles dveře a zastavil se před nimi. "Máš gumičku do vlasů, Anno?"
Byl zcela oblečený a v lidské podobě, ale Anna věděla, že by to nemělo být možné. V koupelně zmizel sotva před pěti minutami a vlkodlakům trvalo mnohem déle proměnit se zpátky v člověka.
Horečnatě pohlédla na Karu - ale její sousedku muž ve dveřích koupelny tak uchvátil, že si Annina šoku ani nevšimla.
Kařin zaujatý pohled přiměl i ji na Charlese znovu pohlédnout - a musela přiznat, že stál za pohled, modročerné vlasy mu totiž visely v husté oponě až k pasu a vypadal díky nim zvláštně nahý, a to i přes dokonale cudnou flanelovou košili a džíny. Usmál se na Karu, pak se obrátil k Anně.
"Někam jsem založil tu svoji. Nemáš náhradní?"
Trhaně kývla a protáhla se kolem něj do koupelny. Jak se mohl proměnit tak rychle? Do koupelny se schoval před pár minutami a proměna trvala mnohem déle. Ale s Karou v místnosti se na to mohla sotva zeptat.
A krásně voněl. I po třech letech ji znepokojovalo, že si všímá podobných věcí. Obvykle se snažila čichové vjemy ignorovat - ale musela se přemáhat, aby se nezastavila a zhluboka nenasála jeho silný pach.
"A kdopak jste vy?" zeptala se Kara podezřívavě.
"Charles Cornick." Z jeho hlasu nepoznala, jestli mu Kařino nepřátelství vadí, nebo ne. "A vy?"
"To je Kara, moje sousedka zdola," řekla a podala mu gumičku. "Promiňte, měla jsem vás představit. Karo, to je Charles Cornick, je tu na návštěvě z Montany. Charlesi, Kara Mosleyová, moje sousedka. Podejte si ruce a chovejte se slušně."
Napomenutí patřilo Kaře, která dokázala být k lidem, které neměla ráda, jedovatá - Charles na ni ale pohlédl s vytaženým obočím, pak se otočil ke Kaře a napřáhl ruku s dlouhými prsty.

"Z Montany?" zeptala se Kara, když mu jednou pevně potřásla rukou.
a to i přes dokonale cudnou flanelovou košili a džíny. Usmál se na Karu, pak se obrátil k Anně.
"Někam jsem založil tu svoji. Nemáš náhradní?"
Trhaně kývla a protáhla se kolem něj do koupelny. Jak se mohl proměnit tak rychle? Do koupelny se schoval před pár minutami a proměna trvala mnohem déle. Ale s Karou v místnosti se na to mohla sotva zeptat.
A krásně voněl. I po třech letech ji znepokojovalo, že si všímá podobných věcí. Obvykle se snažila čichové vjemy ignorovat - ale musela se přemáhat, aby se nezastavila a zhluboka nenasála jeho silný pach.
"A kdopak jste vy?" zeptala se Kara podezřívavě.
"Charles Cornick." Z jeho hlasu nepoznala, jestli mu Kařino nepřátelství vadí, nebo ne. "A vy?"
"To je Kara, moje sousedka zdola," řekla a podala mu gumičku. "Promiňte, měla jsem vás představit. Karo, to je Charles Cornick, je tu na návštěvě z Montany. Charlesi, Kara Mosleyová, moje sousedka. Podejte si ruce a chovejte se slušně."
Napomenutí patřilo Kaře, která dokázala být k lidem, které neměla ráda, jedovatá - Charles na ni ale pohlédl s vytaženým obočím, pak se otočil ke Kaře a napřáhl ruku s dlouhými prsty.
"Z Montany?" zeptala se Kara, když mu jednou pevně potřásla rukou.
Kývl a začal si rychlými, nacvičenými pohyby plést francouzský cop. "Poslal mě otec, protože se doslechl, že tu nějaký muž působí Anně problémy."
Anna věděla, že si touto jedinou poznámkou Karu zcela získal.
"Justin? Postaráte se o tu krysu?" Změřila si Charlese. "Jste ve formě, to jo - ale Justin je pěkný neřád. Žila jsem v Cabri Green, dokud máma nezmoudřela a nenašla si hodného mužského. Dal se tam najít zvláštní druh šelem - milují násilí kvůli násilí. Tenhle Justin má mrtvé oči - když jsem ho poprvé uviděla, vrátila jsem se o dvacet let zpátky. Ubližuje lidem a líbí se mu to. Obyčejným varováním se ho nezbavíte."
Charles zvedl koutek úst, oči se mu zahřály a změnilo se tím úplně jeho vzezření. "Děkuju za varování," řekl jí.
Kara vznosně kývla. "Jak znám Annu, nemá v bytě ani kus žvance, protože včera měla výplatu a ještě nestačila zajít do banky. Musíte to děvče vykrmit. V pytlících jsou bagety a tavený sýr - a ne, nezůstanu. Za poslední týden se mi nakupila práce, ale chtěla jsem se ujistit, že má Anna co jíst."
"Postarám se, aby se najedla," ujistil ji Charles s úsměvem na tváři.
Kara se natáhla a mateřsky ho poplácala po tváři. "Děkuji." Rychle Annu objala, pak z kapsy vytáhla obálku a položila ji na stůl k bagetám. "Vezmi si tohle. Až příště někam pojedu, pohlídáš mi zase kocoura, abych ho nemusela dát do útulku ke psům, které nesnáší, a ještě zaplatit čtyřikrát tolik. A jestli to zase najdu doma v dóze na sušenky, vezmu ho příště do útulku na truc, aby ses cítila provinile."
Pak odešla.
Anna počkala, dokud ji neslyšela sejít o patro níž, a zeptala se: "Jak to, že jste se proměnil tak rychle?"
"Chceš česnek, nebo borůvky?" zeptal se Charles a otevřel tašku.
Když neodpověděla, opřel se rukama o stůl a povzdychl si. "Chceš tím říct, že jsi neslyšela příběh o marokovi a jeho indiánské panně?" Tón jeho hlasu nedokázala rozluštit a hlavu měl skloněnou, takže mu ani neviděla do obličeje.
"Ne," řekla.
Krátce se zasmál a jí se nezdálo, že by jeho smích zněl pobaveně. "Matka byla krásná, a to jí zachránilo život. Sbírala byliny, když ji překvapil los. Srazil ji na zem a ona umírala na zranění, která jí způsobil. V tu chvíli se objevil otec, kterého přilákaly zvuky. Zachránil matce život tím, že ji proměnil ve vlkodlaka."
Vytáhl bagety a položil je na stůl k ubrouskům. Posadil se a pokynul jí, aby si taky sedla. "Jez, a já ti povím zbytek příběhu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama