Alfa a omega 2.Kapitola 1/2

11. listopadu 2015 v 16:38 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
Vlk, který Annu tolik vyděsil, nechtěl odejít, ale nebyl dostatečně dominantní na to, aby s tím něco udělal, dokud se Charles díval. Proto Cornick několik vteřin tiše počkal, pak ho následoval dolů ze schodů.
O patro níž našel Justina před jedněmi z dveří, na které se chystal zaklepat. Charles si byl docela jistý, že jde o Kařin byt. Nějak ho nepřekvapilo, že se Justin snažil najít způsob, jak Annu za vynucený odchod potrestat. Charles zašoupal nohama a viděl, jak druhý vlk ztuhl a spustil ruku.
"Kara není doma," řekl Cornick. "A neradil bych ti, abys jí jakkoli ublížil."
Charles přemýšlel, jestli by ho neměl rovnou zabít… ale měl jistou pověst, kterou si kvůli otci nemohl dovolit ztratit. Zabíjel jen ty, kdo porušili marokova pravidla, a až poté, co byla jejich vina jednoznačně prokázána.

Otec říkal, že podle Anny to byl Justin, kdo proměnil Alana MacKenzie Fraziera proti jeho vůli, ale ve zdejší smečce bylo tolik věcí špatně, že mohly existovat polehčující okolnosti. Anna byla vlkodlakem tři roky a nikdo jí neřekl, že nemůže mít děti. Pokud věděla tak málo Anna, možná neznal pravidla ani tento vlk.Ale ať už si byl svých zločinů vědom, nebo ne, Charles ho chtěl zabít. Když se k němu Justin otočil, nechal Charles ze svých očí vykouknout netvora a díval se, jak druhý vlk zbledl a sklopil hlavu.


"Co kdybys našel Lea a předal mu moji zprávu," řekl Charles. Tentokrát se postaral, aby Justin věděl, že ho sleduje, aby aspoň trochu pocítil, jaké to je být kořistí větší šelmy.

Justin byl houževnatý. Neustále se otáčel, aby se Charlesovi postavil - kdykoli mu ale pohlédl do očí, byl nucen se odvrátit. Hon probudil jeho vlka; a Charles, kterého pořád zlobilo, jak se Justin k Anně zachoval, dal vlkovi víc prostoru, než měl. Teď musel bojovat, aby se zastavil ve vchodu a nechal Justina jít. Vlk se vydal na lov, ale byl příliš, příliš krátký.

Ani bratru vlkovi se nelíbilo vidět Annu vyděšenou. Vztáhl na ni vlastní nárok a Charles musel vynaložit veškerou sebekontrolu, aby Justina nezabil rovnou v Annině bytě. Jen silné tušení, že by se ho znovu začala bát, mu umožnilo zůstat sedět, dokud se neovládl.

Čtyři schodiště mu měla poskytnout dost času na to, aby vlka uklidnil. A možná by poskytla, kdyby na něj Anna nečekala s válečkem v ruce na schodech do svého patra.

Zastavil se v polovině schodiště a ona se beze slova odvrátila. Následoval ji do bytu a do kuchyně, kde váleček vrátila na držák pro něj určený - hned vedle hrnce s hrstkou nožů.

"Proč váleček, a ne nůž?" zeptal se a hlas měl chraplavý touhou něco udělat.

Poprvé od chvíle, kdy ho na schodech spatřila, se k němu otočila. "Nůž by ho ani nezpomalil, ale zlomené kosti se nějaký čas hojí."

Líbilo se mu to. Kdo by byl řekl, že mu bude váleček připadat vzrušující. "Dobrá," pravil. "Dobrá."

Zprudka se otočil a nechal ji stát u pultu, protože kdyby zůstal u ní, vzal by si ji, svedl ji. Byt nebyl dost prostorný na to, aby mohl přecházet sem a tam a ani aby se od ní dostatečně vzdálil. Byla cítit strachem a vzrušením, a to bylo nebezpečné. Potřeboval se nějak rozptýlit.

Posadil se na židli, opřel se a zhoupl se na zadních nohách. Ruce si složil za hlavou, zaujal uvolněnou pózu, přivřel oči a řekl: "Chci, abys mi pověděla o svojí proměně." Neunikly mu náznaky ani to, jak sebou nyní škubla. Na její první proměně bylo něco špatného. Soustředil se na to.

"Proč?" zeptala se vyzývavě - asi ji pořád ovládal adrenalin z Justinovy návštěvy. Uvědomila si ale, co udělala, odvrátila se a přikrčila, jako by očekávala, že vybuchne.

Zavřel oči úplně. Ještě chvíli a zapomene na džentlmenské chování, kterému ho naučil otec, a vezme si ji i proti její vůli. To by ji rozhodně naučilo nebát se ho, pomyslel si uštěpačně.
"Potřebuji vědět, jak funguje Leova smečka," řekl trpělivě, i když zrovna teď mu to bylo srdečně jedno. "Raději bych napřed slyšel tvé dojmy a otázky kladl později. Pomůže mi to lépe pochopit, co dělá a proč."

Anna na něj obezřetně pohlédla, ale nepohnul se. Ve vzduchu pořád cítila vztek, mohlo se však jednat o pozůstatky po Justinově návštěvě. Charles byl také vzrušený - a ona na to reagovala, přestože věděla, že jde o běžný následek vítězného střetu mezi muži. Ignoroval svoji reakci, takže ji mohla ignorovat i ona.
Zhluboka se nadechla a vtáhla do plic jeho pach.
Odkašlala si a pustila se do vyprávění: "Když jsem Justina poznala, pracovala jsem v obchodě s hudebninami v Loopu. Řekl mi, že je kytarista jako já, a začal do obchodu chodit několikrát týdně, kupoval struny, hudbu… drobnosti. Flirtoval a škádlil mě," řekla a podrážděně si odfrkla nad vlastní pošetilostí. "Myslela jsem si, že je milý. A tak když mě pozval na oběd, souhlasila jsem."
Podívala se na Charlese, ale vypadal, jako by usnul. Svaly na ramenou měl uvolněné a dýchal pomalu a klidně.
"No. Několikrát jsme si vyšli. Vzal mě do malé restaurace u parku, u jedné z obor. Když jsme dojedli, šli jsme se projít do lesa. 'Podívej na ten měsíc,' řekl mi." Dokonce i po tak dlouhé době slyšela ve svém hlase napětí. "Požádal mě, abych na něj minutu počkala, že bude hned zpátky."
Vzpomínala si, že byl vzrušený, téměř šílel potlačenými emocemi. Prohledal si kapsy a řekl, že něco nechal v autě. Bála se, že šel pro snubní prsten. Zatímco čekala, zkoušela si různé způsoby, jak ho jemně odmítnout. Měli toho jen málo společného a nebyla mezi nimi žádná chemie. A i když se jí zdál docela milý, začínala mít divný pocit, že s ním není něco v pořádku, a instinkty ji nabádaly, aby se s ním rozešla.
"Trvalo to déle než minutu a zrovna jsem se chystala vrátit zpátky k autu, když jsem uslyšela šramot v křoví." Kůže na tváři ji zaštípala strachy stejně jako tehdy v noci.
"Nevěděla jsi, že je vlkodlak?" Charlesův hlas jí připomněl, že je v bezpečí svého bytu.
"Ne. Myslela jsem si, že vlkodlaci nejsou skuteční."
"Pověz mi o tom, co se stalo po útoku."
Nepotřeboval slyšet o tom, jak ji Justin hodinu pronásledoval a odháněl ji od okraje obory, kdykoli se dostala blíž. Chtěl vědět víc o Leově smečce, to bylo všechno. Anna si oddychla.
"Probudila jsem se v Leově domě. Napřed byl vzrušený. V jeho smečce byla zatím jen jedna žena. Pak zjistil, co jsem."

"A co jsi, Anno?" Jeho hlas byl jako kouř, napadlo ji, hebký a nehmotný. "Submisivní," řekla. "Nejnižší z nejnižších." A protože měl zavřené oči, dodala: "K ničemu."


"To ti řekli?" zeptal se zamyšleně.

"Je to pravda." Mělo by jí to víc vadit - vlci, kteří jí neopovrhovali, ji litovali. Ale nechtěla být dominantní, hrát mocenské hry a bojovat, což k tomu patřilo.

Nic víc neřekl, proto pokračovala a snažila se nevynechat žádné detaily. Zeptal se na několik věcí, jako třeba: "Kdo ti pomohl ovládnout vlka?" (Nikdo, zvládla to sama - řekli jí, že je to jen další věc, která hovoří proti ní, další známka toho, že není dominantní.) "Kdo ti dal marokovo telefonní číslo?" (Leův druhý zástupce, Boyd Hamilton.) "Kdy a proč?" (Těsně předtím, než Leova družka zakročila a zabránila mu, aby dál Annu půjčoval každému muži, který si zasloužil odměnu. Anna se snažila výše postaveným vlkům vyhýbat, proto netušila, proč jí číslo dal, a nechtěla se ptát.) "Kolik vlků se připojilo ke smečce po tobě?" (Tři, všichni muži - ale dva se nedokázali ovládnout a museli je zabít.) "Kolik členů smečka má?" (Dvacet šest.)

Když konečně skončila, skoro ji překvapilo, že sedí na podlaze na opačné straně místnosti než Charles a zády se opírá o stěnu. Cornick pomalu postavil židli na zem a stiskl si kořen nosu. Těžce si povzdychl a poprvé od chvíle, kdy se pustila do vyprávění, na ni zpříma pohlédl.

Ostře se nadechla, protože jeho oči měly jasně zlatou barvu, což jí napovědělo, že ho nějaká silná emoce zahnala na pokraj proměny - a přestože viděla jeho oči, jeho pach ani řeč těla jí nic neprozradily, tak dobře se maskoval.

"Můj otec má knihu, kterou dává všem, kdo se chtějí nechat proměnit. Stojí v ní základní pravidla, kterými se musí řídit všichni vlci v Novém světě - to znamená v Severní a Jižní Americe. Prvním je, že nikdo nesmí být proměněn proti své vůli. Druhé říká, že nikdo nesmí být proměněn, dokud si knihu nepřečte a neprojde jednoduchým testem, který ověří, že pochopil, co proměna znamená."

Nevěděla, co říct, ale konečně se vzpamatovala a sklopila oči před jeho upřeným pohledem.

"Podle toho, co jsi mi řekla, chybí Leovi aspoň sedm vlků - a neoznámil to marokovi. Loni přijel na naše každoroční setkání s družkou a se třetím zástupcem - Boydem Hamiltonem - a řekl nám, že jeho první a druhý zástupce mají práci jinde."

Anna se zamračila. "Boyd je druhým zástupcem, co jsem ve smečce - a Justin je první v pořadí."

"Říkala jsi, že ve smečce je kromě tebe už jen jedna žena?"

"Ano."

"Měly by být čtyři."

"Já o žádných jiných nevím," řekla.

Podíval se na obálku, kterou připravila Justinovi. "Kolik jim platíš?" Hlas měl hluboký a skrýval se v něm žár proměny.


"Čtyřicet procent."

"Aha." Znovu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítila pižmo jeho vzteku, i když ramena měl stále uvolněná.

Když nic dalšího neřekl, tiše se zeptala: "Můžu vám nějak pomoct? Mám odejít, mluvit nebo pustit hudbu?" Neměla televizi, ale zůstalo jí staré stereo.

Oči nechal zavřené, ale rty mu zacukaly v úsměvu. "Obvykle se lépe ovládám."

Čekala, ale zdálo se, že je to čím dál horší.

Zprudka oči otevřel, chladným žlutým pohledem ji připíchl ke stěně, zvedl se a přikradl se k ní přes pokoj.

Neklidně jí poskočilo srdce, sklopila hlavu a stočila se do klubíčka, aby byla co nejmenší. Spíše cítila, než slyšela, jak si před ní dřepl. Ruce, kterými se dotkl její tváře, měl tak horké, že sebou trhla - a litovala toho, když zavrčel.

Klesl na kolena, tvář jí stulil ke krku, pak na ni nalehl tělem, které měl napětím tvrdé jako železo, a uvěznil ji mezi sebou a stěnou. Opřel se rukama o zeď a strnul. Na krku cítila jeho horký dech.

Seděla tak nehybně, jak jen mohla, protože se obávala, aby neudělala něco, čím by ho zbavila zbytků sebekontroly. Ale bylo na něm cosi, co způsobilo, že se doopravdy nebála, co jí říkalo, že jí neublíží. Že by jí nikdy neublížil.

Což bylo hloupé. Všichni dominantní vlci ubližovali těm pod sebou. Vtloukli to do ní. To, že jako vlkodlačka snesla víc, neznamenalo, že to byla příjemná zkušenost. Ale přestože si opakovala, že by se ho měla bát, protože byl dominantní mezi dominantními, cizinec, kterého poznala teprve minulou noc (tedy vlastně dnes brzy ráno), nedokázala to.

Byl cítit vztekem, ale taky jarním deštěm, vlkem a mužem. Zavřela oči, přestala vzdorovat a dovolila, aby z ní sladká ostrost jeho pachu smyla strach a zlost, které v ní vyvolalo vyprávění o té nejhorší věci, jaká ji kdy potkala.

Jakmile se uvolnila, uvolnil se taky. Cítila, jak z jeho strnulých svalů odplývá napětí. Ruce, které ji věznily u stěny, sklouzly dolů a vzaly ji lehce za ramena.

Po chvíli se pomalu odtáhl, ale zůstal dřepět tak, že měl hlavu jen o kousek výš než ona. Něžně jí vsunul palec pod bradu a zvedl jí hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tmavých očí. Najednou ji ovládl pocit, že kdyby se mu mohla dívat do očí po zbytek života, byla by šťastná. Vyděsilo ji to víc než jeho zlost.

"Děláte něco, abych se takhle cítila?" zeptala se, než se mohla zastavit.
Nezeptal se, jak se cítí. Místo toho naklonil hlavu ve vlčím gestu na stranu a dál jí hleděl do očí, v jeho pachu ale nebyla žádná výzva. Spíše v ní vzbudil dojem, že je stejně zmatený jako ona. "Nemyslím. Určitě ne schválně."


Sevřel jí tvář v dlaních. Byly velké, mozolnaté a trochu se chvěly. Opřel se jí bradou o hlavu. "Ani já se takhle nikdy necítil."

Napadlo ho, že by tak mohl zůstat navěky, i když ho z klečení na tvrdé dřevěné podlaze bolela kolena. Ještě nikdy se tak necítil - rozhodně ne se ženou, kterou znal méně než dvacet čtyři hodin. Nevěděl, jak se s tím vypořádat, nechtěl se s tím vypořádat a - což se mu vůbec nepodobalo - byl odhodlaný odložit další úvahy na neurčito, jen když se k ní bude moct dál tisknout.

Samozřejmě tu bylo něco, co by dělal ještě raději, ale jestli se nemýlil, někdo šel opět nahoru po schodech. Čtyři schodiště očividně nestačila na to, aby odradila vetřelce. Zavřel oči a nechal vlčího bratra, aby identifikoval nejnovějšího návštěvníka podle pachu.

Návštěva zaklepala na dveře.

Anna se mu vyškubla a zhluboka se nadechla. Jednu jeho část potěšilo, že se mu podařilo rozptýlit ji natolik, že si do té chvíle ničeho jiného nevšímala.

Zdráhavě se postavil a vzdálil se od ní. "Pojď dál, Isabelle."

Dveře se otevřely a dovnitř strčila hlavu Leova družka. Upřeně se na Annu zadívala a potměšile se zakřenila. "Přerušila jsem něco zajímavého?"

Vždy měl Isabelle rád, i když se to ze všech sil snažil nedat najevo. Jako otcův popravčí se už dávno naučil nenavazovat vztahy s nikým, koho by jednou mohl dostat za úkol zabít - což znamenalo, že okruh jeho přátel byl skutečně malý - vlastně ho tvořili jen otec a bratr.

Anna se postavila a stydlivě oplatila Isabelle úsměv, i když bylo znát, že je pořád otřesená. K jeho překvapení ale řekla: "Ano. Dělo se tu něco velmi zajímavého. Přesto pojď dovnitř."

Jakmile byla pozvaná, vtrhla Isabelle do místnosti jako březnový vítr, jak bylo jejím zvykem, zavřela dveře a napřáhla ruku k Charlesovi. "Charlesi, tak ráda tě zase vidím."

Uchopil její ruku, sklonil se nad ní a lehce ji políbil. Voněla slabě skořicí a vanilkou. Zapomněl, že používá parfém zacílený na ostré vlkodlačí smysly. Byl právě tak dost silný na to, aby ji zamaskoval a trochu ochránil před ostrými nosy ostatních vlků. Když zrovna nebyla mimořádně rozrušená, nikdo nedokázal z jejího pachu poznat, jak se cítí.

"Vypadáš dobře," řekl jí, protože věděl, že to očekává. A byla to pravda.

"Jsem uzlíček nervů," řekla a rukou, kterou Charles políbil, si prohrábla vlasy podobné chmýří, díky nimž a jemným rysům vypadala jako pohádková princezna. Byla menší než Anna a měla jemnější kosti, ale Charles nikdy neudělal tu chybu, aby ji povapovažoval za křehkou. "Justin se přihrnul s nějakým nesmyslem o večerní schůzce. Byl skoro nepříčetný - proč jsi toho chlapce tak rozzuřil? - a tak jsem řekla Leovi, že se tu zastavím a podívám se, co děláš."


Proto neměl přátele.

"Leo obdržel moji zprávu?" zeptal se Charles.

Kývla. "A vypadal dost vyděšeně, což mu zrovna nesluší - jak jsem mu řekla." Naklonila se k němu a familiárně mu položila ruku na paži. "Co tě přivádí na naše území, Charlesi?"

Ustoupil z dosahu. Neměl rád doteky - na což ve společnosti Anny docela zapomněl. Své Anny.

Přinutil se soustředit. "Jsem tu, abych se dnes večer sešel s Leem."

Isabellina obvykle veselá tvář se zatvrdila a on čekal, že vybuchne. Isabelle proslula nejen přátelskostí, nýbrž i prchlivostí. Byla jedním z mála lidí, kteří se obořili na maroka, a přežili - Charlesův otec měl Isabelle taky rád.

Ale jemu už nic dalšího neřekla. Místo toho se otočila k Anně, kterou, jak si uvědomil, dosud zcela ignorovala. Pak obrátila pohled zpátky k Charlesovi a promluvila, ale ne na něj.

"Jaké báchorky jsi mu navyprávěla, Anno, drahoušku? Stěžovala sis na místo ve smečce? Jestli se ti nelíbí, vyber si druha. Říkala jsem ti to už dřív. Justin by se tě určitě ujal." V hlase měla jed. Kdyby se s Justinem nesetkal, možná by mu uniklo, jak Anna zbledla. Možná by nevnímal hrozbu.

"Já si na své místo nestěžuji," řekla Anna.

Isabelle zírala na Charlese. Napadlo ho, že studuje jeho reakce, ale věděl, že jeho výraz nic neprozradí - tentokrát byl připravený na to, jak se bratr vlk vztekle vzepjal, aby přispěchal Anně na pomoc.

"Spíš s ním?" zeptala se. "Je dobrý milenec, že?"

Přestože měla Isabelle druha, ráda si vyhodila z kopýtka a Leo ji nechal dělat, co se jí zlíbilo. To ale neznamenalo, že sama nežárlila, Leo se nesměl na jinou ženu ani podívat. Charles vždy považoval jejich vztah za zvláštní, ale klapalo jim to už hodně dlouho. Když o něj před lety projevila zájem, nechal se ulovit, protože věděl, že nejde o nic vážného. Nepřekvapilo ho, když se ho pokusila přemluvit, aby otce přesvědčil, že Leo potřebuje rozšířit území. Nerozzlobila se ale, když odmítl. Sex pro žádného z nich nic neznamenal - pro Annu však ano.

Musel by být člověk, aby mu unikla ublíženost a nedůvěra, které se jí po Isabellině popíchnutí objevily v očích.

"Nezlob, Isabelle," řekl jí, protože s ní rázem ztratil trpělivost. Vložil proto do hlasu trochu síly, když řekl: "Vrať se domů a pověz Leovi, že se dozví, proč jsem tady, dneska večer."

Oči jí zažhnuly vzteky, narovnala se a otevřela ústa.


"Nejsem otec," řekl tiše. "Nehraj si přede mnou na fúrii."
Strach zchladil její zlost - a jeho vlastně taky. Parfém možná maskoval její pach, ale ne její oči ani zaťaté pěsti. Nerad děsil lidi - obvykle. Justin trápil Annu.
"Vrať se domů, Isabelle. A obrň se trpělivostí."
Jemně za ní zavřel dveře a chvíli na ně zíral, protože se zdráhal otočit k Anně - i když netušil, proč by se měl cítit provinile kvůli něčemu, co se stalo dlouhé roky předtím, než ji poznal.
"Zabijete ji?"
Podíval se na ni, protože nedokázal říct, co si myslí. "Nevím."
Anna se kousla do rtu. "Byla ke mně laskavá."
Laskavá? Zdálo se mu, že všechno, co Annu od proměny potkalo, mělo k laskavosti hodně daleko. Ale její ustaraný výraz ho přiměl spolknout ostrou odpověď.
"V Leově smečce se děje něco divného," řekl jen. "Dneska večer zjistím co přesně."
"Jak?"
"Zeptám se," řekl. "Moc dobře ví, že mi nemůžou lhát - a když odmítnou odpovědět na moje otázky nebo se se mnou sejít, jako by přiznávali vinu."
Zatvářila se zmateně. "Jak to, že vám nemůžou lhát?"
Poklepal si prstem na nos. "Musíš si přečíst otcovu knihu. Je docela snadné vycítit lež, když zrovna nejednáš s někým, kdo nedokáže rozpoznat pravdu - ale existuje i jiný způsob, jak lež odhalit."
Zakručelo jí v břiše.
"Tak to by stačilo," řekl. Rozhodl se, že nastal čas trochu ji vykrmit. "Vezmi si kabát."
Nechtěl vzít auto do Loopu, protože si v její přítomnosti nebyl jistý svojí sebekontrolou a taky věděl, jak těžké tam bude zaparkovat. Nedokázal ji přesvědčit, aby jeli taxíkem, což pro něj byla nová zkušenost - jen málo lidí odmítlo poslechnout, když po nich něco chtěl. Na druhou stranu byla omega a nebyla omezená instinktivní potřebou poslechnout dominantního vlka. V duchu si povzdychl a následoval ji k nejbližší stanici metra.
Ještě nikdy chicagskou nadzemní dráhou nejel a nebýt jedné paličaté ženy, nejel by jí ani teď. Musel ale přiznat, aspoň sám sobě, že se dobře pobavil, když se skupina výrostků rozhodla udělit mu lekci.
"Hej, indiáne," řekl chlapec ve vytahaných šatech. "Jsi tady ve městě nový? Máš pěknou kost. Jestli ráda čokoládu, rád jí posloužím." Poplácal se po hrudi.

V Chicagu existovaly skutečné gangy, mladiství vychovaní ve světě, kde mohli zabít nebo být zabiti. Ale tihle kluci si na gang jenom hráli, patrně měli prázdniny nebo se prostě nudili. Proto se rozhodli pobavit strašením dospělých, kteří nedokázali odlišit amatéry od skutečných zločinců. Ne že by banda mladíků nemohla být za určitých okolností nebezpečná.Stará žena, která seděla vedle nich, se od mladíků odtáhla a pach jejího strachu odplavil jeho toleranci.


Charles se postavil, usmál se a sledoval, jak se jejich domýšlivost tváří v tvář jeho sebejistotě vytrácí. "Je kost, to jo," řekl. "Ale je moje."

"Hej, chlape," řekl kluk stojící za tím, který promluvil jako první. "Nic ve zlým."

Zakřenil se ještě víc a díval se, jak couvají. "Je hezky. Myslím, že byste si měli sednout támhle na ta volná sedadla, odkud lépe oceníte, jak sníh jiskří na slunci."

Utekli do přední části vozu, kde se posadili, a Charles se vrátil zpátky k Anně. Když si sedal, tvářil se tak spokojeně, že Anna musela potlačit úsměv. Obávala se, aby se jeden z mladíků neotočil a nenapadlo ho, že se směje jim.

"To byla prvotřídní ukázka otravy testosteronem," řekla suše. "Půjdete teď po skautkách?"

Charlesovi se pobaveně zaleskly oči. "Teď ví, že si musí pečlivěji vybírat kořist."

Do Loopu už jezdila jen vzácně - všechno, co potřebovala, mohla najít blíže domovu. Očividně se tam vyznal lépe než ona, a to i navzdory tomu, že tu byl jen na návštěvě. Vybral zastávku, na které vystoupili, a vzal ji rovnou do malé řecké restaurace ukryté ve stínu kolejí nadzemní dráhy, kde ho pozdravili jménem a odvedli do soukromého salónku jen s jedním stolem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama