Alfa a omega 3.Kapitola

12. listopadu 2015 v 19:20 | Patricia Briggs
Už to bylo dlouho, co ho naposledy postřelili, ale pálení stříbrné kulky se nedalo zapomenout. Nebyl dost rychlý - a kvůli davu se nemohl pustit za vozem, který po výstřelu ihned vyrazil z místa. Ani si střelce dobře neprohlédl, získal jen určitý dojem.
"Charlesi?" Anna ležela pod ním, oči jí zčernaly šokem a hladila ho po ramenou. "Někdo po nás střílel? Jsi v pořádku?"
"Ano," řekl, i když rozsah zranění nemohl odhadnout, dokud se nepohne, což se mu zrovna nechtělo.
"Nehýbejte se, dokud vás neprohlédnu," ozval se pevný hlas. "Jsem zdravotník."
Povel v mužově hlase naopak přiměl Charlese k pohybu - nepřijímal rozkazy od nikoho kromě otce. Zvedl se ze země a z Anny a postavil se. Pak se sehnul, chytil ji a pomohl jí vstát ze zmrzlého chodníku.
"Zatraceně, chlape, krvácíte. Nebuďte pitomec," vyštěkl cizinec. "Sedněte si."
Střelba Charlesova vlka rozzuřila, proto se otočil, aby na zdravotníka, kompetentně vypadajícího muže středního věku s pískově žlutými vlasy a prošedivělým rusým knírem, vycenil zuby.
Anna mu ale stiskla ruku a zdravotníkovi řekla: "Děkuji." Pak se otočila k němu. "Dovol mu, ať tě prohlédne, Charlesi." Díky ní se Charlesovi podařilo ovládnout se, když mu ale cizinec prohlížel rány, tiše, hrdelně vrčel. Nikdy neprojevoval slabost před možným nepřítelem. Na chodníku se cítil odhalený, zíralo na něj příliš mnoho lidí - kolem se srotil docela velký dav.
"Ignorujte ho," řekla Anna. "Když se zraní, je protivný."
George, vlkodlak, který vlastnil restauraci, kam Charles Annu vzal, mu přinesl židli, aby si mohl sednout. Někdo zavolal policii, protože se objevila dvě auta s blikajícími majáčky a ječícími sirénami, ze kterých Charlese bolely uši. Vzápětí dorazila i sanitka.
Řekli mu, že kulka rozřízla kůži a svrchní vrstvu svalů, ale nenapáchala velké škody. Měl nějaké nepřátele? Byla to Anna, kdo jim řekl, že právě přiletěl z Montany, a neexistoval tedy důvod myslet si, že by mu někdo v Chicagu chtěl ublížit. Muselo tedy jít o náhodnou střelbu, i když k ní tady v sousedství nedocházelo.
Kdyby měl policista vlkodlačí čich, lež by jí neprošla. Byl ale zkušený, a proto neměl ani tak z její odpovědi radost. Když mu však Charles ukázal svůj montanský řidičák, uvolnil se.
Díky Annině přítomnosti si Charles nechal ránu vyčistit a ovázat a podvolil se i výslechu, ale nic ho nemohlo donutit nastoupit do sanitky a nechat se odvézt do nemocnice. I když by jeho rána nevzbudila žádnou pozornost, protože byla způsobená stříbrnou kulkou, a bude se proto hojit stejně pomalu jako u lidí. I nyní cítil horkou bolest, jak mu stříbro pronikalo do svalů.
Jak tam tak seděl, dovolil úplnému cizinci, aby se ho dotýkal. Snažil se ovládnout a nekousnout ho do ruky. Nedokázal z mysli vymazat obrázek střelce. Ve skle uviděl pistoli, pak člověka, který ji držel, zakryl si ale obličej šálem a na očích měl sluneční brýle. Nestačilo to k jeho identifikaci, ale získal z něj určitý dojem - a mohl by přísahat, že se muž nedíval na něj, když prstem v rukavici zmáčkl spoušť. Hleděl na Annu.
Což nedávalo smysl. Proč by chtěl někdo zabít Annu?
Nakonec do ZOO nešli a Anna neprotestovala, když zavolal taxík, aby je odvezl k ní domů. Kousek od místa, kde ho postřelili, si v obchodě koupil košili a bundu, aby zamaskoval obvazy a nevytruboval do světa, že je zraněný. George mu dovolil umýt se a převléct ve své koupelně, takže vypadali zcela spořádaně, jakmile do taxíku nastupovali.
Zazvonil mu telefon, ale umlčel ho, aniž by se podíval, kdo volá, a nechal ho nahrát vzkaz. Mohl to být otec, který dokázal šestým smyslem vycítit, kdykoli byl zraněný. Ale nechtěl s ním mluvit, když ho mohl slyšet taxikář. Marok bude muset počkat, dokud se nedostanou někam, kde budou mít víc soukromí. Pravděpodobněji to ale byl Jaimie. George určitě zavolal svému alfovi a řekl mu, že Charlese postřelili.
Když zajeli k Anninu domu, přiměl ji počkat v taxíku a napřed dobře prozkoumal okolí. Z Loopu je nikdo nesledoval, s největší pravděpodobností je ale napadli Leovi lidé - a ti věděli, kde Anna bydlí. Střelce sice nepoznal, ale taky neznal všechny vlkodlaky v Chicagu.
Anna s ním měla strpení. Nehádala se a čekala, i když na něj řidič hleděl, jako by se pomátl.
Její trpělivost mu pomohla ovládnout se - jeho sebekontrola byla poprvé za velmi dlouhou dobu skutečně otřesena. Přemýšlel, jak by se asi choval, kdyby jeho družka nebyla omega, jejíž konejšivý vliv skoro vynuloval ochranitelský vztek, který ho popadl, když se ji někdo pokusil připravit o život. Bolestivé pálení v ramenou, které se zhoršovalo, což bylo u ran způsobených stříbrem běžné, rozhodně nepomáhalo, a stejně tak ani vědomí, že jeho schopnost bojovat byla narušena. Bylo jen dobře, že Anna nebyla obyčejný vlk.
Někdo se ji pokusil zabít. Nedávalo to smysl, ale během cesty zpátky do Oak Park akceptoval, že tomu tak je.
Nabídl Anně ruku, pomohl jí ven z taxíku, pak zaplatil a celou dobu bloudil očima po okolí a hledal cokoli, co by nezapadalo. Nic nenašel.
Za vchodovými dveřmi si zrovna nějaký muž vybíral ze schránky poštu. Usmál se na Annu a pozdravil ji. Prohodili spolu pár vět, když ale pohlédla Charlesovi do tváře, ihned vyrazila nahoru po schodech.
Charles si nedokázal vzpomenout na jediné slovo, které pronesla, což nebylo dobré znamení. Ponuře ji následoval a v ramenou mu tepalo do rytmu tlukotu srdce. Když odemykala dveře bytu, protáhl si prsty, protože ho klouby bolely potřebou proměnit se, ale odolával - jen tak tak. Jestli na tom byl tak špatně v lidské podobě, až se promění, kontrolu převezme vlk.
Posadil se na futon a sledoval, jak otevřela ledničku a následně výparník. Nakonec sáhla do kredence a vytáhla velkou plechovku. Otevřela ji a vyklopila nevábně vypadající obsah do hrnce, který postavila na sporák.
Pak si před něj klekla. Dotkla se jeho tváře a jasně a zřetelně řekla: "Proměň se." Přidala ještě další slova, která se mu otírala o uši jako křídla motýlů.
Zavřel oči a opřel se o ni.
Věděl, že existuje naléhavý důvod, proč by se neměl proměnit, ale když ji sledoval, zapomněl ho.
"Do schůzky zbývá pět hodin," řekla pomalu. Její hlas dával při zavřených očích větší smysl. "Když se proměníš ve vlka a zpátky, pomůže ti to."
"Ztrácím kontrolu," řekl. To bylo ono. To byl ten důvod. "Rána není tak zlá - ale kulka byla stříbrná. Moje proměna by tě mohla ohrozit. Nemůžu."
Odmlčela se, pak řekla: "Pokud jsem opravdu tvoje družka, tvůj vlk mi neublíží, i když nad ním ztratíš kontrolu." Nechala Charlese rozhodnout se a šla zamíchat dušené hovězí, aby se nepřipálilo. Ne že by připálené chutnalo hůř. Koupila ho ve výprodeji před šesti měsíci, ale nikdy nebyla tak hladová, aby ho snědla. Bylo však bohaté na bílkoviny a přesně ty po zranění potřeboval - a byly to taky jediné bílkoviny, které měla doma.
Rána vypadala bolestivě, ale nezdála se tak vážná a žádný ze zdravotníků se netvářil příliš ustaraně.
Vytáhla kulku z kapsy džínů a cítila, jak ji pálí na kůži. Zatímco mu zdravotník ošetřoval záda, zachytil Charles její pohled a očima ukázal na zakrvácenou kulku na chodníku.
Uposlechla jeho tichý příkaz a schovala ji do kapsy. Teď ji položila na pult. Stříbro bylo zlé. Znamenalo to, že přece jen nešlo o náhodou střelbu. Neviděla, kdo střílel, ale mohla jen předpokládat, že to byl jeden z vlků její smečky, patrně Justin.
Rány způsobené stříbrem se nezahojí za pár minut nebo hodin, Charles půjde do Leova domu zraněný.
Na dřevené podlaze zacvakaly drápy. Charlesův rusý vlk přišel blíž, zhroutil se na zem a hlavu položil na její nohu. Tu a tam mu na srsti zůstaly viset kousky potrhané látky. Pohlédla na futon a pochopila, že se neobtěžoval svléknout a ani obvaz proměnu nevydržel. Šrám na lopatkách byl hluboký a slabě krvácel.
Působil ale spíše vyčerpaně než divoce a hladově, takže předpokládala, že se jeho obavy nevyplnily. Ze zkušenosti věděla, že vlk, který se neovládá, by vrčel a přecházel sem a tam, neležel by jí tiše u nohou. Vyklopila dušené do misky a postavila ji na zem před něj.
Okusil a zarazil se.
"Já vím," řekla omluvně. "Není to zrovna lahůdka. Mohla bych zajít dolů a podívat se, jestli Kara nemá v lednici steaky nebo pečeni, kterou bych si mohla vypůjčit."
Pustil se do žrádla. Napadlo ji, že by mu rozhodně prospělo, kdyby do sebe dostal víc bílkovin. Kara nebude doma, ale Anna měla klíč a Kaře by určitě nevadilo, kdyby si vypůjčila pečeni, pokud by jí koupila novou.
Zdálo se, že se Charles plně soustředí na žrádlo, proto zamířila ke dveřím. Ještě ale nebyla ani v půlce cesty, když nechal žraní a vydal se za ní. Bolelo ho hýbat se - nebyla si jistá, jak to ví, protože nekulhal ani se viditelně nevlekl.
"Musíš zůstat tady," řekla mu. "Jsem hned zpátky."
Když se ale pokusila otevřít dveře, postavil se před ně, takže s nimi nemohla hnout.
"Charlesi," řekla, když mu ale pohlédla do očí, těžce polkla. V žlutých očích vlka z Charlese nezůstalo vůbec nic.
Opustit byt nepřicházelo v úvahu.
Vrátila se zpátky do kuchyně a zastavila se u misky s žrádlem. Ještě chvíli zůstal u dveří, pak ji následoval. Když dožral, posadila se na futon. Vyskočil nahoru k ní, složil jí hlavu do klína, těžce vydechl a zavřel oči.
"Máš být divoký," řekla mu. "Rozzuřený a zákeřný, když tě člověk nemá pod kontrolou."
Otevřel jedno oko a zase ho zavřel. Projížděla mu prsty srst a opatrně se vyhýbala ráně.
Stali se z nich druhové? Nemyslela si to. Nebyl k podobné věci zapotřebí formální obřad? Ještě mu neřekla, že přijímá - a on se jí vlastně ani nezeptal.
Přesto… Zavřela oči, vdechla jeho pach a majetnicky mu zabořila ruku do srsti. Když je znovu otevřela, zjistila, že hledí do světle zlatých očí.
Někde pod ní zazvonil telefon. Sáhla dolů, sebrala z podlahy zbytky jeho kalhot, vytáhla z nich mobil a zkontrolovala číslo. Otočila ho tak, aby viděl na displej.
"Stojí tu 'otec'," řekla mu. Ale kontrolu měl očividně vlk, protože na telefon ani nepohlédl. "Můžeš mu zavolat zpátky, až budeš zase sám sebou." Doufala, že to bude brzy. I při otravě stříbrem by mu večer mělo být líp. Aspoň doufala.
Telefon na chvíli zmlkl. Pak začal vyzvánět znovu. A zvonil déle. Přestal. Zazvonil třikrát. Přestal. A když se opět ozval, zdráhavě ho zvedla.
"Dobrý den, pane," řekla.
"Je v pořádku?"
Vzpomněla si na vlkodlaka, který Charlesovi přinesl židli, když ho zdravotník ošetřoval. Musel zavolat marokovi.
"Asi ano. Postřelili ho před řeckou restaurací v Loopu. Samotné zranění není vážné, vlastně jde jenom o hluboký šrám přes lopatky, ale kulka byla stříbrná a špatně na ni reaguje."
Na chvíli se odmlčel. "Můžu s ním mluvit?"
"Je z něj vlk," řekla, "ale slyší vás." Charles natočil jedno ucho k telefonu.
"Potřebuješ s Charlesem pomoct? Jeho reakce na stříbro může být trochu extrémní."
"Ne. Nepůsobí žádné problémy."
"Stříbro způsobuje, že Charles ztrácí kontrolu nad vlkem," zabroukal marok tiše. "Tobě však žádné problémy nepůsobí? Pročpak?"
Nikdy se s marokem nesetkala, ale nebyla hloupá. Jeho broukání bylo nebezpečné. Myslel si, že měla něco společného s Charlesovým zraněním a teď ho tu vězní? Pokusila se odpovědět, i když se styděla.
"No, Charles si myslí, že si mě jeho vlk vybral za družku."
"Přestože se znáte ani ne den?" Když to řekl takhle, znělo to hloupě.
"Ano." Její hlas byl ale nejistý a Charlesovi to očividně vadilo. Překulil se na nohy a tiše zavrčel.
"Charles taky říkal, že jsem omega," řekla jeho otci. "Možná to s tím má něco společného."
Ticho na opačném konci se prodlužovalo a ji napadlo, že se možná přerušilo spojení. Pak se marok tiše zasmál. "Ach, jeho bratr si ho bude nemilosrdně dobírat. Co kdybys mi řekla, co se stalo. A začni prosím tím, jak jsi Charlese vyzvedla na letišti."
***

Svírala volant tak pevně, až jí zbělely klouby, ale Charles neměl náladu na to uklidňovat ji.
Žádal ji, aby zůstala doma. Nechtěl, aby se stala svědkem souboje, ke kterému ten večer patrně dojde. Nechtěl, aby se zranila - a nechtěl, aby ho viděla v úloze, kterou mu kdysi dávno svěřili.
"Vím, kde Leo bydlí," řekla mu. "Pokud mě s sebou nevezmeš, prostě si zavolám taxi a pojedu za tebou. Nepůjdeš tam sám. Pořád je cítit, že jsi zraněný, a oni využijí každé slabiny."
Měla pravdu, což ho málem přimělo hrubě odseknout. Na jazyk se mu drala otázka, jak by mu ona, omega a žena, mohla v souboji pomoct - ale bratr vlk ho umlčel. Už jí ublížili dost a on nemínil dovolit, aby ji ranil ještě víc. Bylo to poprvé, co vlk nějak omezil jeho lidskou půlku, a ne naopak. A stejně by plácl lež. Vzpomněl si, jak se oháněla mramorovým válečkem. Možná nebyla agresivní, ale ani se nenechala donekonečna postrkovat.
Pokorně s jejím doprovodem souhlasil, ale jak se blížili k Leovu domu v Naperville, měl z její společnosti navzdory svému ústupku čím dál menší radost.
"Leův dům stojí na patnácti akrech půdy," řekla. "Pozemek je dost velký na to, aby tam smečka mohla lovit, ale musíme se chovat tiše."
Její hlas zněl napjatě. Napadlo ho, že se snaží udržet rozhovor, aby potlačila úzkost. Přestože se na ni zlobil, nemohl jí nepřispěchat na pomoc.
"Ve velkých městech se loví těžko," souhlasil. Pak dodal, aby zjistil, jak zareaguje, protože neměli šanci dokončit rozhovor o tom, co pro něj znamená: "Brzy tě vezmu na lov do Montany. Už nikdy nebudeš chtít žít ve velkém městě. Obyčejně lovíme jeleny nebo losy, ale někdy i soby, protože jejich stáda se dostatečně rozrostla. Sob představuje skutečnou výzvu."
"Pokud ti to nevadí, zůstanu u králíků," řekla. "Obyčejně se stejně držím vzadu." Usmála se na něj. "Myslím, že jsem příliš často koukala na Bambiho."
Zasmál se. Ano, nechá si ji. Vzdávala se bez boje. Představovala výzvu, to ano - vzpomněl si na to, jak mu řekla, že ji nezajímá sex - ale nebojovala s ním. "Lov je součástí toho, co jsme. Nejsme kočky, které si s kořistí hrají, a zvířata, která lovíme, potřebují protřídit, aby jejich stáda zůstala silná a zdravá. Ale jestli ti to vadí, můžeš se i nadále držet vzadu. Aspoň se dobře proběhneš."
Zajela ke kontrolnímu panelu před šednoucí cedrovou bránou a vyťukala čtyři čísla. Po chvíli se řetěz nahoře pohnul a brána se začala sunout podél stěny.
Byl tu už dvakrát. Poprvé před více než stoletím, to tu namísto domu stála obyčejná chatrč, pozemek měl velikost padesát akrů a alfou byl malý irský katolík jménem Willie O'Shaughnessy, který překvapivě dobře zapadl mezi povětšinou německé a luteránské sousedy. Podruhé sem přijel na počátku dvacátého století na Willieho pohřeb. Willie byl starý, skoro stejně starý jako marok. Vlky, kteří žili hodně dlouho, občas přepadlo šílenství. Když Willie ucítil jeho první známky, přestal jíst - byla to ukázka síly vůle, díky níž se stal alfou. Charles si vzpomínal, jak otec pro Willieho truchlil. Charles s bratrem Samuelem se dlouhé měsíce báli, že se rozhodne Willieho následovat.
Willieho dům - přestavěný v mnohem působivějším stylu - a pozemky připadly dalšímu alfovi, německému vlkodlakovi, který se oženil s O'Shaughnessyho dcerou. Charles si nevzpomínal, co se s ním stalo ani jak se jmenoval. Po něm následovalo několik dalších alfů, než se smečky ujal Leo.
Dům, před kterým zastavili, postavil Willie spolu s hrstkou německých kameníků s umem, za který se v dnešní době těžce platilo. Několik oken ve spodní části věkem zesílilo - někdo mu kdysi řekl, že sklo je prostě velmi pomalu tekoucí kapalina. Pamatoval si ta okna ještě úplně nová.
Charles nenáviděl připomínky toho, jak starý je.
Anna vypnula motor a chystala se otevřít dveře, ale zastavil ji.
"Počkej chvíli." Smysly, které zdědil po magií obdařené matce, ho varovaly, že něco není v pořádku, a on se naučil jim naslouchat. Pohlédl na Annu a zamračil se - byla příliš zranitelná. Kdyby se mu něco stalo, roztrhali by ji na kousky.
"Potřebuji, aby ses proměnila," řekl a něco v jeho nitru se uvolnilo: ano, to bylo ono. "Kdyby se mi něco stalo, chci, abys zavolala mému otci a požádala ho, aby tě odsud dostal."
Zaváhala.
Neměl ve zvyku vysvětlovat svá rozhodnutí. Jako dominantní vlk v otcově smečce to musel dělat zřídkakdy. Kvůli ní se ale vynasnaží.
"Nevím proč, ale je důležité, abys šla dovnitř jako vlk." Pokrčil rameny. "Naučil jsem se věřit svým instinktům."
"Dobrá."
Chvíli jí to trvalo. Měl dost času na to, aby otevřel notýsek a pročetl si její seznam. Řekl Justinovi, že si Leo s sebou může vzít Isabelle a prvních šest vlků. Ze jmen na Annině seznamu se s tím otcovým shodovalo kromě Lea a Isabelle už jen jedno, Boyd. Jestli byl Leovým zástupcem Justin, pak na seznamu nebyl kromě Lea nikdo, kdo by ho mohl ohrozit.
Bolest, která se mu šířila z rány, ho varovala, že lže sám sobě, proto se opravil. Na seznamu nebyl nikdo, kdo by ho mohl ohrozit ve férovém souboji nebo kdo by neuposlechl, kdyby mu vydal rozkaz. Leo se zbavil všech vlků, kteří by mu dokázali vzdorovat.
Anna dokončila proměnu a udýchaně zůstala sedět na předním sedadle. Napadlo ho, že je krásná. Byla černá jako uhel, jen na čenichu měla bílou skvrnu. Na vlkodlaka byla malá, přesto vypadala mnohem větší než německý ovčák. Její oči byly světlounce modré, což bylo zvláštní, protože v lidské podobě je měla hnědé.
"Připravená?" zeptal se.
Zakňourala, vstala a drápy dělala do kůže sedadla malinké dírky. Otřásla se, jako by vylezla z vody, pak kývla.
Vystoupil z SUV a dal si dobrý pozor, aby nedal najevo bolest, kterou mu rána působila. Nevšiml si, že by je někdo sledoval z oken, ale v dřevěném obložení verandy spatřil chytře ukrytou malou bezpečnostní kameru.
Prohlédl si zranění v koupelně Annina bytu a nezdálo se mu, že by ho mělo znatelně zpomalit, obzvláště když nejhorší otrava stříbrem už pominula. Napadlo ho, že by mohl předstírat vážnější zranění - a udělal by to, kdyby si byl jistý, že to Leo musí zaplatit za všechny mrtvé, za vlky na seznamu i ty, kdo zemřeli, aby si mohl doplnit smečku.
Než zjistil, že Anna je omega, byl přesvědčený o tom, že Leovi jde jenom o peníze. Kdyby předstíral vážné zranění, Leo by mohl zaútočit - a Charles neměl v úmyslu zabít ho, dokud nebude s naprostou jistotou vědět, o co tu jde.
Otevřel dveře na straně řidiče, nechal Annu vyskočit, pak je zavřel a zamířil spolu s ní k domu. Neobtěžoval se klepat, nepřišel na přátelskou návštěvu.
Uvnitř se dům hodně změnil. Tmavé obložení bylo vybělené a staré plynové lustry nahradila elektrická světla. Anna šla vedle něj, ale nepotřeboval, aby mu ukázala cestu do přijímacího salónu, byla to totiž jediná místnost v domě, kde někdo byl.
Všechno ostatní se možná změnilo, na místě ale zůstala Willieho radost a pýcha, obrovský, ručně tesaný žulový krb, který salónu dominoval. Leo stál přímo před ním. Justin po jeho levici, Boyd po pravici. Zbývající čtyři muži, které Charles Leovi povolil, seděli v elegantních viktoriánských křeslech a všichni až na Lea byli oblečeni do tmavých proužkovaných obleků. Leo si vzal jen černé kalhoty a ukázal tak opálenou, svalnatou postavu.
Hrozivý dojem, kterým společně působili, poněkud narušovalo růžovofialové polstrování a stěny místnosti - a Isabelle, oděná do džínů a krátkého trika stejné barvy.
Charles udělal dva kroky do salónu a zůstal stát. Anna se mu opřela o nohy, ne tak silně, aby ztratil rovnováhu, jen aby mu připomněla, že je tu s ním.
Nikdo nepromluvil, protože bylo na něm, aby prolomil ticho. Zhluboka nasál vzduch do plic, zadržel dech a počkal, co mu prozradí smysly. Po matce zdědil víc než jen barvu pleti a rysy, víc než schopnost proměnit se rychleji než ostatní vlkodlaci. Zdědil po ní dar vidění. Ne očima, nýbrž duchem.
A v Leově smečce bylo něco zvráceného, špatného, zřetelně to cítil.
Zadíval se Leovi do nebesky modrých očí, ale neviděl v nich nic, co tam nebylo už dřív. Ani náznak šílenství. Takže to nebyl on, nýbrž někdo jiný.
Pohlédl na čtyři vlky, se kterými se zatím nesetkal - a pochopil, co Anna myslela, když se zmínila o jejich vzhledu. Leo nebyl ošklivý, jistým způsobem připomínal Vikinga, ale byl válečník a taky tak vypadal. Boyd měl dlouhý, ostrý nos a díky vojenskému sestřihu to vypadalo, jako by mu silně odstávaly uši.
Vlci, které Charles neznal, připomínali modely předvádějící obleky v půjčovně. Měli ostré rysy a byli hubení, takže linie jejich sak nehyzdily žádné opravdové svaly. Navzdory jiné barvě pleti si byli do jisté míry podobní.
Isabelle si vytáhla nohy nahoru na krbovou římsu, na které seděla, a začala jednou poklepávat do mahagonového obložení.
Ignoroval její netrpělivost, protože teď nebyla důležitá - důležitý byl Leo.
Charles usoudil, že se dozví víc, když promluví, proto se zadíval Leovi zpříma do očí a řekl: "Marok mě poslal, abych se tě zeptal, proč jsi prodal dítě do otroctví."
Takovou otázku Leo nečekal. Myslel si, že Charles je tu, protože si Anna stěžovala. Vyřídí i to, ale otcova otázka byla lepším způsobem, jak začít, protože vyvedla Lea z rovnováhy.
"Nemám děti," řekl Leo.
Charles zavrtěl hlavou. "Všichni ti vlci jsou tvé děti, Leo, to bys měl vědět. Jsou tvoji, abys je miloval a živil, střežil a chránil, vedl a učil. Prodal jsi mladíka jménem Alan Mackenzie Frazier. Komu a proč?"
Leo rozpřáhl paže dlaněmi nahoru. "Zajistit chod smečky ve městě něco stojí. Potřeboval jsem peníze. A co se týká toho komu, rád ti dám jeho jméno, i když jsem přesvědčen, že byl jen prostředníkem."
Pravda. Všechno to byla pravda. Ale Leo si dával dobrý pozor na to, jak odpověď formuloval.
"Můj otec by chtěl znát jméno a způsob, jakým jsi tu osobu kontaktoval."
Leo kývl na jednoho z pohledných mužů. Vlk prošel kolem Charlese s očima sklopenýma k podlaze, na Annu se ale zamračil. Vycenila na něj zuby a zavrčela.
Mám na ni špatný vliv, pomyslel si Charles nestoudně.
"Můžu ti pomoct ještě s něčím?" zeptal se Leo zdvořile.
Všichni do jednoho použili Isabellin trik s parfémem, ale Charles měl ostrý čich a Leo byl… smutný.
"Už pět nebo šest let jsi neaktualizoval seznam členů své smečky," řekl Charles a zvažoval Leovu reakci. Setkával se se vzdorem, zlostí, strachem, ale nikdy ne se smutkem.
"Myslel jsem si, že si toho všimneš. Srovnali jste s Annou své seznamy? Ano, ve smečce došlo k pokusu o převrat, se kterým jsem se musel vypořádat poněkud drsným způsobem."
Opět to byla pravda, ale ne úplná. Leo měl výmluvnost právníka, který si dával dobrý pozor na to, aby říkal pravdu, ale lhal tím, že kladl falešnou stopu.
"Proto jsi zabil všechny ženy ve smečce? Vzepřely se ti?"
"Nebylo jich tolik, nikdy jich není moc."
Znovu. Něco mu unikalo. Leo Fraziera nenapadl - byl to Justin.
Vrátil se Leův muž a podal Charlesovi lístek se jménem a adresou napsanými fialovým inkoustem.
Charles schoval lístek do kapsy a kývl. "Máš pravdu. Žen není dost - proto bychom měli ty, které máme, chránit, ne je zabíjet. Zabil jsi je všechny sám?"
"Všechny ženy? Ne."
"Které jsi zabil?"
Leo neodpověděl a Charles cítil, jak jeho vlk zbystřil, protože lov pokračoval.
"Nezabil jsi žádnou," řekl Charles. Zadíval se na dokonalé, modelům podobné muže a na Justina, který byl taky krásný, jen jistým nedokončeným způsobem.
Leo někoho chránil. Charles pohlédl na Isabellu, která milovala krásné muže. Na Isabellu, která by byla starší než Willie, kdyby žil.
Napadlo ho, jak dlouho Leo ví, že je šílená.
Podíval se na alfu. "Měl jsi požádat maroka o pomoc."
O pomoc s čím? uvažovala Anna.
Leo Charlesovu poznámku bez problémů pochopil.
Zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, starý příteli," řekl. "Ale to byla jediná věc, kterou jsem udělat nemohl. Stejně jako ti nedovolím, abys jí ublížil. Je moje družka."
"Nemůžeš bránit výkonu spravedlnosti," řekl Charles. "Zabila přinejmenším tři ženy a dnes odpoledne se pokusila zastřelit Annu."
Isabelle? To Isabelle střílela - a po ní?
Leo se usmál a byl to drobný, smutný úsměv. "Isabelle nerada soupeří o pozornost muže. Kteréhokoli muže."
"Zabila vlky s družkami," řekl Charles pomalu. "Měl jsem si to uvědomit. A ženy. Zabila muže, kteří se jí odmítli dotknout - a když začínalo být očividné, co se děje, musel jsi zabít ty, kteří by se obrátili na maroka."
"Všichni se musíme vyrovnat se svým břemenem," řekl Leo a zaútočil.
Anna viděla Lea bojovat už dřív. Ve smečce nebyl žádný vlk, který by se mu ve férovém boji vyrovnal. Byl rychlý a silný - ale Charlese se ani nedotkl, protože ten mu vyklouzl jako voda obtékající kámen, který jí přehradil cestu. Oba se pohybovali tak rychle, že se dali jen těžko sledovat.
Aby se Anna do boje nezapletla, couvla ke stěně za ostatními vlky, kteří souboj uchváceně sledovali. Justin zatínal ruce v pěst, poskakoval lehce z nohy na nohu a pořád dokola sípavě opakoval: "Zabij ho. Zabij ho."
Nelíbilo se jí být mu nablízku. Kdyby si jí všiml, bylo stejně pravděpodobné, že by si vybil agresi na ní, jako že by se zapojil do boje.
Přesunula se podél stěny ke krbu. Opatrně vzhlédla, ale Isabelle zcela uchvátil souboj a vzrušeně si olizovala rty.
Bojovali tiše a první úder pěstí tak odtrhl její pozornost od Isabelly.
Charles změnil taktiku, postavil se do cesty Leově pěsti, chytil ji a využil setrvačnosti Leova úderu k tomu, aby alfou smýknul a vyvedl ho z rovnováhy. Charles přesunul váhu, zkroutil Leovi paži dozadu a rychle ho udeřil loktem do ramene.
Anna sebou trhla, když uslyšela prasknout kost. Stáhl se jí žaludek a přála si, aby existoval nějaký jednoduchý způsob, jak z toho ven. Ale byla vlkodlakem dost dlouho, a tak chápala, že souboj nebude mít dobrý konec. Dnes večer někdo zemře.
Netrvalo to dlouho. Se zlomeným ramenem se Leo ocitl v obrovské nevýhodě a Charlesovi tak stačil jeden rychlý, efektivní pohyb a Leo skončil nehybný na podlaze. Charles si klekl vedle něj a zkontroloval mu tep. Otočil se, aby něco řekl, ale strhl ho pod sebe Justinův vlk.
Anna si ani nevšimla, kdy se proměnil.
"Justine, ne!" řekl Boyd a vyrazil, aby se pokusil vlka odtrhnout.
Kdyby Anna nestála tak blízko u krbu, asi by tiché cvaknutí neslyšela, anebo kdyby ano, nevěnovala by mu pozornost. Isabelle držela v ruce pistoli.
Anna bez přemýšlení vyskočila, zahákla se tlapami o mahagonovou římsu a zaryla do ní drápy. Vrazila do Isabelly, zrovna když pistole vypálila, nedokázala říct, co se stalo dřív. Isabelle spadla na zem a pistoli stále držela v ruce.
Anna na ni skočila. V zubech jí křupla kost, což byl zvuk, který ji bude ještě celé roky pronásledovat ve snech. Ještě horší pak bylo nutkání spolknout maso, které držela v tlamě.
Vyplivla ho, zakašlala, potřásla hlavou a snažila se pachuti zbavit. Ani ne dvě stopy od ní najednou přistál na zemi Justin s hlavou napůl odtrženou od těla a mrtvýma očima.
Zadívala se směrem, odkud přilétl, a spatřila Boyda s rukama potřísněnýma Justinovou krví. Nedíval se ale na ni, nýbrž na Charlese, který ležel tváří dolů na zemi, do koberce vsakovala jeho krev a v malé stružce zpod něj vytékala na dubové parkety.
Anna se jediným skokem přenesla přes místnost a přistála dvěma tlapami na každé straně Charlesova těla. Když k němu Boyd vykročil, vycenila na něj zuby a vrčela, dokud pomalu necouvl a nezvedl ruce. Teprve později dokázala ocenit, že jí tím prokázal laskavost - ten, kdo dokázal Justinovi holýma rukama skoro utrhnout hlavu, se od ní neměl čeho obávat.
Dotkla se čenichem Charlesova krku a zakňučela. Pořád žil, ale ve vlčí podobě mu nemohla nijak pomoct ani zjistit, jak vážně je zraněný. Ohlédla se po Boydovi, který se znovu o krok přiblížil.
Pokrčil rameny. "Nemůžu mu pomoct, když mě k němu nepustíš."
Dal jí marokovo číslo. Zírala na něj a přemýšlela, jestli mu může svěřit zraněného druha. Ne že by měla na vybranou.
Přeskočila Charlesovo tělo a pustila ho k němu. Ale nemohla si pomoct a zavrčela, když se natáhl, aby Charlese převrátil na záda.
"Nech ho pracovat, Anno."
Zprudka se otočila, protože s Leem nepočítala. Posadil se, rty mu zbělely bolestí a jeho hlas byl tenký a šeptavý.
Ucouvla od něj, dokud Charlesovi skoro neseděla na nohách. Leo ji chladně sledoval, pak se odvrátil a zadíval se na Isabellino tělo. S chroptěním se zvedl, přistoupil ke své družce a vykopl jí pistoli z ruky, i když už byla mrtvá. Dokonce ani vlk nepřežil zlomený vaz.
Zavřel oči, zaklonil hlavu a dal hlas svému žalu. Pokojem s vysokým stropem se rozlehlo vlčí vytí.
"Anno, podrž to." Boyd Charlese napůl převrátil, strhl mu košili a odhalil úhlednou dírku v hrudi. Podal jí jeden konec Charlesovy džínové košile a ona ho vzala do tlamy a držela ho tak, aby Boyd mohl ovázat Charlesovi hruď. "Díky." Vzal si konec zpátky a pevně košili svázal.
"Nezemře," řekl Boyd, když tu se pokojem rozlehl druhý výstřel. Oba vzhlédli. Leo se zhroutil na zem s Isabellinou pistolí v ochablé ruce.
"Nemohlo to potkat vhodnějšího chlapa," zamumlal Boyd. "Ale tady to teď připomíná poslední scénu z Hamleta. Odnesme Charlese na nějaké tišší místo." Zvedl ho. "Gardnere, ty a Simon se pusťte do uklízení. Holdene, zavolej zbytek smečky - začni Rashidem. Pověz mu, že si má přinést všechno potřebné na ošetření střelné rány. Pak můžeš zavolat marokovi a říct mu, co se tu stalo. Jeho číslo najdeš v Isabellině adresáři v zásuvce pod telefonem v kuchyni."

Anna ležela na posteli vedle Charlese. Doktor přišel a zase odešel a vyměnil Boydův provizorní obvaz za něco sterilnějšího.
Potom se objevil Boyd a řekl jí, že by měla odejít, než se Charles probudí. Místnost byla zbudována tak, aby odolala zuřivému vlkovi - Anna ne.
Když odmítla, nehádal se. Při odchodu za sebou zamkl. Počkala, dokud neodešel, pak se proměnila. Ve starobylé skříni našla oblečení, různé kusy v jedné velikosti pro všechny. Vzala si triko a džíny, které jí víceméně padly.
Nezareagoval, když si k němu vlezla do postele, ale dýchal. Položila si hlavu na polštář vedle něj.
Neprobudil se tiše. V jednu chvíli ochable ležel, vzápětí vystřelil z postele. Nikdy předtím ho neviděla proměnit se, a přestože věděla, že jeho proměna je zázračně rychlá, netušila, že je taky krásná. Začala u jeho nohou, jako by mu někdo na těle rozvinoval koberec rudé srsti, a najednou tu stál zlý a velmi rozzlobený vlk, ze kterého visely obvazy a kapala z něj krev.
Jasně žluté oči přelétly místnost, vzaly na vědomí zavřené dveře, mříže na oknech a pak ji.
Ležela naprosto nehybně a čekala, až začne vnímat okolí. Jakmile na ni pohlédl podruhé, posadila se a pustila se do práce na obvazech.
Zavrčel na ni a ona ho něžně klepla po čenichu. "Dneska už jsi ztratil dost krve. Obvazy nejsou o nic nápadnější než kapající krev. Takhle aspoň nezničíš koberec."
Když skončila, zabořila mu prsty do srsti na krku a sklonila hlavu k jeho.
"Myslela jsem si, že jsem tě ztratila. Myslela jsem si, že tě zabila."
Minutu snášel její objetí, pak se jí vykroutil. Seskočil z postele a přikradl se ke dveřím.
"Jsou zamčené," řekla mu a následovala ho.
Upřel na ni výmluvný pohled. Ozvalo se cvaknutí a dveře otevřel štíhlý, nenápadný mladík, kterému mohlo být něco přes dvacet. Dřepl si, zadíval se na Charlese, pak vzhlédl k ní.
Síla osobnosti v jeho očích ji zasáhla jako rána do žaludku - proto ji nepřekvapilo, když poznala jeho hlas.
"Postřelili tě dvakrát za jeden den," zamumlal marok. "Myslím, že ti Chicago svědčí ještě méně než obvykle, synu. Asi bude nejlepší, když tě vezmu domů, nemyslíš?"
Nevěděla, co říct, proto mlčela. Položila Charlesovi ruku na hřbet a polkla.
Charles pohlédl na otce.
"Zeptal ses jí?"
Charles hluboko v hrudi zavrčel.
Marok se zasmál a vstal. "Přesto se jí zeptám. Anno?"
V krku jí tak vyprahlo, že ze sebe nedokázala nic dostat, proto jen kývla.
"Můj syn by byl rád, kdybys nás doprovodila do Montany. Ujišťuju tě, že pokud se ti tam nebude líbit, postarám se o to, aby ses mohla přestěhovat, kamkoli budeš chtít."
Charles zavrčel. Bran zvedl obočí a pohlédl na něj. "Já jsem marok, Charlesi. Pokud to dítě bude chtít jít jinam, může."

Anna se opřela o Charlesův bok. "Myslím, že bych Montanu viděla ráda," řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama