Alfa a omega 4.Kapitola

12. listopadu 2015 v 19:22 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
Druhá část - Štvanice


Severozápadní Montana, Cabinet Wilderness, říjen

Nikdo nevěděl líp než Walter Rice, že nejbezpečnější je, když se drží daleko od lidí. Tedy, nejbezpečnější pro ně. Problém byl, že lidi pořád potřeboval, potřeboval slyšet lidské hlasy a smích. Styděl se za to, ale někdy se připlížil k některému z táborů, poslouchal lidi a předstíral, že mluví s ním.
Což byl jeden z mnoha důvodů, proč teď ležel na břiše na staré modřínové kůře a jehličí ve stínu hloučku stromů a sledoval mladíka, který nabral do silonového sáčku vzorek medvědího trusu, schoval ho do batohu a zapsal si něco tužkou do notesu s kovovými deskami.
Walter se nebál, že si ho mladík všimne: strýček Sam se postaral o to, aby Walter věděl, jak se schovat a stopovat, a po desetiletích osamělého života v nejpustější divočině Spojených států připomínal tajemné, neviditelné indiány, hrdiny knížek a filmů, které si oblíbil v dětství. Když nechtěl, aby ho někdo viděl, neviděl ho - a kromě
toho se ten mladík vyznal v lese asi stejně jako ženuška z předměstí. Neměli ho poslat do země medvědů grizzly samotného - krmit medvědy studenty nebyl dobrý nápad, mohli by si na to zvyknout.
Ne že by dnes medvědi byli venku. Stejně jako Walter uměli číst znamení: během čtyř, pěti hodin se přižene obrovská sněhová bouře. Cítil to v kostech a podle velikosti batohu na ni mladík nebyl připravený. Na sněhovou bouři bylo brzy, ale taková už byla tahle země. Viděl tu sníh už i v srpnu.
Bouře byla druhým důvodem, proč mladíka sledoval. Nevěděl, co dělat - v poslední době se často nestávalo, aby byl zmítán nerozhodností.
Mohl toho kluka nechat jít. Bouře se přižene a zabije ho, ale tak už to v horách, v divočině chodilo. Byla to čistá smrt. Jen kdyby ten student nebyl tak mladý. Kdysi dávno viděl umírat tolik chlapců - jeden by si pomyslel, že si na to zvykne. Místo toho mu připadalo, že další smrt už nesnese.
Mohl mladíka varovat. Všechno v něm se ale té představě vzpíralo. Bylo to tak dávno, co s někým naposledy mluvil… už jen při tom pomyšlení se mu zadrhl dech v hrdle. Bylo to příliš nebezpečné. Mohly by ho opět zaskočit vzpomínky - to už se dlouho nestalo - ale měly tendenci vplížit se mu do mysli nečekaně. Bylo by zlé, kdyby se pokusil chlapce varovat a místo toho ho zabil.
Ne. Nemohl riskovat tu trochu míru, kterou nabyl, jen proto, aby varoval úplného cizince - ale na druhou stranu ho nemohl nechat zemřít.
Zmítala jím frustrace. Sledoval mladíka už několik hodin a ten zatím klopýtal dál a dál a vzdaloval se od nejbližší cesty a bezpečí. Svinutá přikrývka na batohu naznačovala, že se chystá zůstat přes noc - což by mělo znamenat, že se v lese vyzná. Bohužel bylo čím dál jasnější, že jeho sebejistota je falešná. Bylo to jako sledovat
při táboření June Cleaverovou. Smutné. Prostě smutné.
Jako sledovat vymydlené zelenáče, kteří přišli do Vietnamu, aby se z nich stali muži, přestože všichni věděli, že jsou prostě na odstřel.
Zatracený kluk probouzel ve Walterovi tolik věcí, na které by raději zapomněl. Jeho svědomí ale na síle jeho podrážděnosti nezáviselo. Sledoval mladíka už téměř deset kilometrů a pořád se nedokázal rozhodnout: což ho rozptýlilo natolik, že nevycítil nebezpečí, dokud student nestrnul uprostřed pěšiny.
Přes husté křoví viděl Walter jen vršek chlapcova batohu, a ať už ho zastavilo cokoli, bylo to menší. Dobré bylo, že se nejednalo o losa. S medvědem černým se dalo dohodnout - a dokonce i s grizzlym, pokud nebyl hladový (což se podle jeho zkušeností nestávalo často), ale los…
Walter vytáhl velký nůž, jakkoli si nebyl jistý, jestli mladíkovi pomůže. Medvěd představoval rychlejší smrt než sněhová bouře - i když krvavější. A zdejší medvědy znal, což o mladíkovi říct nemohl. Pomalu se plížil křovím a nevydal ani ten nejmenší zvuk, přestože zem byla poseta topolovým listím. Když nechtěl dělat hluk, nedělal ho.
Hluboké vrčení způsobilo, že se do něj zařízl strach a jeho adrenalin vystřelil do ozónové vrstvy. Podobný zvuk ještě nikdy neslyšel, a to znal všechny šelmy, které na jeho území žili.
Ještě metr a nic už mu nezakrývalo výhled.
Uprostřed pěšiny stál pes - nebo nějaký psu podobný tvor. Napřed si kvůli zbarvení myslel, že jde o německého ovčáka, ale s klouby na jeho předních nohách bylo něco v nepořádku, díky nim vypadal spíše jako medvěd než jako pes. A byl větší než jakýkoli zatracený pes či vlk, jakého kdy spatřil. Měl studené oči, oči zabijáka, a neuvěřitelně dlouhé zuby.
Walter nevěděl, o jakého netvora jde, přesto ho poznal. V jeho obličeji se ukrývaly všechny noční můry, které ho celý život pronásledovaly. Bojoval s nimi během dvou nasazení ve Vietnamu a každou následující noc: byla to tělesněná smrt. A musel se jí postavit zkrvavený válečník, zbitý a pošpiněný jako on, ne někdo nevinný.
S hlasitým zaječením, které mělo upoutat pozornost, vyrazil z úkrytu a ignoroval protestující kolena, která byla na boj už příliš stará. Od jeho posledního uplynula už spousta času, ale nezapomněl na pocit krve tepající v žilách.
"Utíkej, chlapče," řekl, když se s odhodlaným úsměvem hnal kolem kluka, připravený pustit se do křížku s nepřítelem.
Zvíře mohlo utéct. Chvíli si mladíka měřilo. Někdy, když kořist napadne šelmu, dá se agresor na ústup. Ale vycítil, že tento netvor je jiný - z jeho oslnivě zlatých očí zářila děsivá inteligence.
Ať už mu v okamžitém útoku na chlapce zabránilo cokoli, u Waltera podobný problém neměl. Vrhl se na něj, jako by byl neozbrojený. Možná nebyl tvor tak chytrý, jak si Walter myslel - anebo se nechal oklamat starým zevnějškem a neuvědomil si, co dokáže veterán s nožem dlouhým jako předloktí. Možná ho vzrušil útěk mladíka, který si vzal Walterovu radu k srdci a pelášil odsud jako špičkový sprinter, a ve Walterovi viděl jen překážku k čerstvému, měkkému masu.
Ale Walter nebyl bezmocný kluk. Nůž sebral nepřátelskému generálovi, kterého zabil, potmě ho zavraždil, jak ho učili. Do čepele byly vytepány magické symboly, zvláštní znamení, jejichž stříbrná barva už dávno zčernala. Navzdory exotickým ozdobám to byl dobrý nůž a hluboce se zabodl psovi do ramene.
Zvíře bylo rychlejší než on, rychlejší a silnější. Ale zasadil první ránu a ochromil ho a jen na tom záleželo.
Nezvítězil, přesto triumfoval. Zaměstnal netvora a vážně mu ublížil. Ten večer se po mladíkově stopě nevydá - a jestli měl kluk kousek rozumu v hlavě, bude už napůl cesty ke svému autu.
Nakonec se netvor odvlekl, táhl za sebou přední tlapu a krvácel z tuctu ran - i když nebylo pochyb o tom, kdo je na tom hůř. Viděl umírat spoustu mužů a podle zápachu perforovaných střev poznal, že přišel jeho čas.
Ale student byl v bezpečí. Snad to bude aspoň malá náhrada za všechny mladíky, kteří nepřežili.
Uvolnil si svaly na zádech a cítil, jak se suchá tráva a hlína poddala jeho váze. Půda pod jeho horkým, zpoceným tělem byla chladná, a to mu přinášelo útěchu. Připadalo mu správné, že položí život za záchranu cizího člověka, když ho sem smrt jiného cizího člověka přivedla.
Zvedl se vítr a zdálo se mu, jako by teplota klesla o několik stupňů - ale na vině musela být ztráta krve a šok. Zavřel oči a trpělivě čekal, až si pro něj konečně přijde jeho dávný nepřítel smrt. Nůž stále držel v pravé ruce, jen po případ, že by bolest byla příliš velká. Zranění břicha nebyl právě nejmilosrdnější způsob, jak zemřít.

Nakonec ale v srdci první sněhové bouře sezóny smrt nenašel.





*Pls komenty :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama