Alfa a omega 6.Kapitola 1/2

15. listopadu 2015 v 11:13 | Patricia Briggs
Po katastrofickém ránu se Anna letu do Montany děsila. Ještě nikdy letadlem necestovala a myslela si, že to bude děsivý zážitek, obzvláště v malém šestimístném learuse se dvěma motory, ke kterému je Bran zavedl.
Marok se posadil na sedadlo druhého pilota, takže všech šest sedadel zůstalo prázdných. Charles ji čenichem protlačil kolem první řady obrácené dopředu a zíral na zadní dvě sedadla, dokud si Anna nesedla. Když si lehl na volné místo na podlaze a hlavu jí složil na nohy, odložila krabici na sedadlo vedle sebe, zapnula si pás a čekala na odlet.
Neočekávala, že to bude zábava, obzvláště když se Charles očividně nebavil. Ležel jí ztuhle a nabručeně u nohou a pokaždé, když letadlo nadskočilo, tiše zavrčel.
Ale letět v malém letadle jí připadalo jako být na největší zábavní atrakci světa. Na něčem krotkém, jako třeba na ruském kole, ale s podtónem nebezpečí, díky čemuž to byla o to větší zábava. Nevěřila, že by spadli, o nic víc než tomu, že se ruské kolo na pouti utrhne a odkutálí se. A z žádného ruského kola na světě nebyl takový výhled.
Ani když začali klesat dolů na mrňavou přistávací dráhu, která nevypadala o moc větší než parkoviště Wal-Martu, nedokázalo jí to pokazit náladu. Zapnula si pás a položila ruku na krabici, aby nespadla na Charlese, letadlo totiž najednou kleslo a její žaludek se snažil zůstat, kde byl. Když dosedli na dráhu, dvakrát nadskočili, než zůstali na zemi, a ona se křenila od ucha k uchu.
Pilot zajel s letadlem do hangáru, který byl dost velký pro dvě letadla, jako bylo to jejich, druhá polovina budovy ale byla prázdná. Anna sebrala krabici a následovala Charlese ven. Ošklivě kulhal - ležet tak dlouho bez hnutí mu očividně neprospělo - pořád se ale držel mezi ní a svým otcem.
Venku se okamžitě roztřásla. Její bunda byla i na Chicago trochu tenká, sem se ale nehodila vůbec. Hangár nebyl vyhřívaný a byla tu taková zima, že se jí dech srážel v páru.
Neuvědomila si, jak se na ni Charles lepí, a když se otočila, aby se podívala na letadlo, kolenem ho kopla do ovázaného boku. Nevydal žádný zvuk, ale muselo to bolet. Jenže byla to jeho vina. Kdyby se na ni tak netlačil, nestrčila by do něj.
"Klid," řekla mu podrážděně. "Tvůj otec mě určitě nenapadne."
"Nemyslím si, že by se bál, že ti ublížím," řekl Bran pobaveně. "Dostaňme tě pryč od ostatních mužů, aby se mohl uvolnit."
Pilot, který je následoval ven a teď se věnoval údržbě, se na něj zakřenil. "Nikdy bych si nepomyslel, že uvidím toho starého indiána tak vyšilovat."
Charles na něj pohlédl a pilot sklopil oči, ale nepřestal se zubit. "Hej, nemrač se na mě - já tě dostal bezpečně domů. Skoro stejně dobře, jako bys to zvládl sám, ne?"
"Děkuji, Hanku." Bran se otočil k Anně. "Hank se musí postarat o letadlo, takže půjdeme zahřát pick-up." Vzal ji za loket a společně vyšli z hangáru do třicet centimetrů hlubokého sněhu. Charles zavrčel; Bran mu vrčení podrážděně oplatil. "Dost. Dost. Nemám o tvou dámu zájem a země je tu nerovná."
Charles přestal vrčet, ale tak se na Annu lepil, že neustále vrážela do Brana, jak se snažila Charlesovi neublížit. Bran ji podepřel a zamračil se na syna, ale nic víc neřekl.
Kromě hangáru, přistávací dráhy a dvou kolejí v hlubokém sněhu v místě, kudy někdo nedávno projel, tu nebyly prakticky žádné známky civilizace. Hory vypadaly impozantně, byly vyšší, tmavší a drsnější než kopce na středozápadě, které tak dobře znala. Ve vzduchu ale cítila kouř, takže nemohli být tak izolovaní, jak se zdálo.
"Myslela jsem, že tu bude větší ticho." Nemínila nic říct, ale zvuky ji překvapily.
"Vítr ve stromech," řekl Bran. "A některé druhy ptactva tu zůstávají po celý rok. Někdy, když se zklidní vítr a nastanou prudké mrazy, ticho je tak hluboké, že ho cítíš v kostech." Děsilo ji to, ale z jeho hlasu poznala, že to miluje.
Bran je odvedl za hangár, kde na ně čekal zasněžený šedý pick-up. Sáhl do korby, vytáhl smeták a několikrát s ním uhodil o zem, aby z něj oklepal sníh.
"Nasedněte," řekl. "Co kdybys nastartovala, aby se pick-up zahřál? Klíčky jsou v zapalování." Smetl sníh ze dveří spolujezdce a otevřel je. Věci si odložila na podlahu a vyšplhala dovnitř, kvůli krabici na zemi se jí ale špatně přesunovalo po koženém sedadle na místo řidiče. Charles vyskočil za ní, zahákl tlapu za dveře a zavřel je. Srst měl mokrou, ale po prvotním ucuknutí zjistila, že z něj sálá tělesné teplo. Motor naskočil a z ventilátorů začal fučet studený vzduch. Jakmile se ujistila, že motor nezhasne, přesunula se doprostřed sedadla.
Když byl pick-up z velké části ometený, hodil Bran smeták dozadu na korbu a vyhoupl se na sedadlo řidiče. "Hankovi by to už nemělo dlouho trvat." Když si všiml, jak se třese, zamračil se. "Seženeme ti teplejší bundu a boty vhodnější do místní zimy. Chicago neleží zrovna v tropech - měla bys mít lepší zimní výbavu."
Zatímco Bran mluvil, Charles ji překročil a donutil ji přesunout se ke dveřím. Usadil se, aby se mezi ně ale vešel, musel jí zčásti ležet na klíně.
"Platila jsem elektřinu, plyn, vodu a nájem," řekla lehce. "Uf, Charlesi, vážíš tunu. My číšnice nevyděláme dost, abychom si mohly dovolit luxus."
Zadní dveře kabiny se otevřely, dovnitř se vsoukal Hank, zapnul si pás a dýchl si do dlaní. "Vítr je pěkně řezavý."
"Je čas jet domů," souhlasil Bran, zařadil a rozjel se, ale pokud sledoval nějakou cestu, byla úplně zasypaná sněhem. "Napřed odvezu Charlese a jeho družku."
"Družku?" Byla otočená dopředu, ale překvapení v Hankově hlase se nedalo přeslechnout. "Už se nedivím, že starouš tak vyšiluje. Bože, Charlesi, to byla fakt rychlá práce. A je hezká."
Nelíbilo se jí, že o ní mluví, jako by tam nebyla. Byla ale příliš vystrašená, než aby něco řekla.
Charles se otočil k Hankovi, ohrnul pysk a vycenil velmi ostré zuby.
Pilot se zasmál. "No jo, no jo. Ale dobrá práce, chlape."
Teprve v tu chvíli jí nos prozradil něco, čeho si v letadle nevšimla: Hank nebyl vlkodlak. A přesto věděl, kdo Charles je.
"Myslela jsem, že to nemáme nikomu říkat," řekla.
"Komu co?" zeptal se Bran.
Ohlédla se po Hankovi. "Říkat jim, kdo jsme."
"Ach, tohle je Aspen Creek," odpověděl Hank. "Tady ví o vlkodlacích všichni. Pokud nejsi za jednoho provdaná, pak tě nějaký zplodil - anebo některého z tvých rodičů. Jsme v marokově teritoriu a jsme jedna velká, šťastná rodina." Slyšela v jeho hlase uštěpačnost? Neznala ho dost dobře na to, aby to odhadla.
Vzduch, který jí foukal na tvář, se konečně zahřál. Díky tomu a Charlesovi se přestávala cítit jako kostka ledu.
"Myslela jsem, že vlkodlaci nemají žádnou rodinu, jen smečku," pokračovala.
Bran na ni pohlédl, pak obrátil pohled zpět k silnici. "S Charlesem si musíte dlouze promluvit. Jak dlouho jsi vlkodlakem?"
"Tři roky."
Zamračil se. "Máš rodinu?"
"Otce a bratra. Neviděla jsem je od…" pokrčila rameny. "Leo mi poručil, že s nimi musím přerušit styky - jinak je bude považovat za hrozbu pro smečku." A zabije je.
Bran se zamračil. "Mimo Aspen Creek smějí vlci říct pravdu jen manželům a manželkám - jde o jejich vlastní bezpečí. Ale nemusíš se od své rodiny izolovat." Skoro sám pro sebe dodal: "Leo se asi bál, aby tvoje rodina nezasáhla proti tomu, co se ti snažil provést."
Mohla zavolat rodině? Málem se zeptala Brana, ale rozhodla se počkat a raději si promluvit s Charlesem. Stejně jako let i Charlesův dům byl jiný, než čekala. Žil v zapadákově v Montaně, proto očekávala, že bude bydlet ve srubu nebo v něčem tak starém, jako bylo sídlo její smečky. Ale dům, u kterého je Bran vysadil, nebyl ani obrovský, ani z klád. Místo toho stylem připomínal jednoduchý ranč a byl natřený příjemnou kombinací šedé a zelené. Choulil se na svahu a nabízel výhled na oplocené pastviny s několika koňmi.
Bran se rozjel pryč a ona mu máváním poděkovala. Pak odnesla krabici, která začínala po tom, co namokla na podlaze pick-upu, vypadat trochu ucouraně, nahoru po schodech a Charles se jí přitom plížil v patách. Schody byly lehce poprášené sněhem, ale bylo očividné, že obvykle jsou zametené.
Na okamžik zneklidněla, když si uvědomila, že se zapomněla Brana zeptat, kde najde klíč - ale klika se pod její rukou lehce otočila. Předpokládala, že když všichni v Aspen Creeku ví o vlkodlacích, asi také vědí, že není dobrý nápad jim něco krást. Přesto jí, která vyrostla ve městě, připadalo divné, že by Charles nechal svůj dům odemčený, když odjel přes půlku země.
Otevřela dveře - a všechny myšlenky na zámky se jí vypařily z hlavy. Zvnějšku možná vypadal dům obyčejně, uvnitř tomu ale tak rozhodně nebylo.
Stejně jako u ní v bytě i podlaha v obýváku byla dřevěná, tvořily ji ale parkety v tmavém a světlém vzoru, který se jí zdál indiánský. Střed podlahy v obývacím pokoji a v jídelně pokrývaly husté, měkce vypadající peršany. Protilehlou stěnu zdobil obrovský žulový krb, krásný a často používaný.
Pohodlně vypadající gauče a křesla se mísily se stolky a knihovnami ručně vyrobenými z javoru. Olejomalba vodopádu obklopeného borovicovým lesem mohla klidně viset v muzeu a Anna hádala, že stála víc, než kolik ona vydělala za celý život.
Ode dveří viděla rovnou do kuchyně, kde jemně jiskřící světle šedé žulové pracovní desky kontrastovaly s tmavými dubovými skříňkami ve stylu Shaker, které lehkou nepravidelností ukazovaly na ruční výrobu stejně jako nábytek v obývacím pokoji. Spotřebiče z nerez oceli lemované černou barvou měly působit moderně, ladily ale s ostatním zařízením. Nebyla to obrovská kuchyň, ale ani v ní nebylo nic, co by se nehodilo do vznešeného sídla.
Stála tam, tající sníh z ní kapal na naleštěnou podlahu a bez sebemenších pochyb věděla, že ona ani její krabice sem nepatří. Kdyby měla kam jít, otočila by se na podpatku a odešla by, ale venku ji čekaly jen zima a sníh. A i kdyby tady sehnala taxi, v peněžence jí zbyly čtyři dolary a na bankovním účtu ještě míň. S šekem, který měla v kapse, by se dostala napůl cesty do Chicaga, kdyby našla banku, kde by ho mohla zpeněžit, a autobusovou zastávku.
Charles se kolem ní protáhl dovnitř, ale zastavil se, když si uvědomil, že nejde za ním. Dlouze se na ni zadíval a ona pevně sevřela mokrou krabici. Možná měl taky pochybnosti.
"Omlouvám se," řekla a sklopila oči před jeho žlutým pohledem. Litovala, že dělá potíže, že není silnější, lepší, něco.
Přes kůži se jí přelila moc, proto prudce zvedla oči. Klesl na zem a začal se měnit v člověka.
Bylo na to brzy, byl příliš vážně zraněný. Rychle zavřela bokem dveře, upustila krabici na zem a pospíšila si k němu.
"Co to děláš? Nech toho."
Ale proměna už začala a ona se neodvažovala dotknout se ho. Proměnit se bolelo - a i něžný dotek mohl způsobit agonii.
"Sakra, Charlesi."
Byla vlkodlakem už tři roky, pořád ale nerada sledovala proměnu - svoji vlastní i někoho jiného. Na tom, jak se paže a nohy kroutily a ohýbaly, bylo něco děsivého - a uprostřed nastal okamžik, ze kterého se jí převracel žaludek, kdy svaly a kosti nepokrývala ani srst, ani kůže.
Charlesova proměna byla jiná. Řekl jí, že buďto díky matčině magii, nebo proto, že se jako vlkodlak narodil, je ta jeho rychlejší. A taky skoro krásná. Když ho poprvé viděla proměnit se, užasla.
Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát se měnil stejně pomalu a děsivě jako ona. Zapomněl na obvazy, které nebyly uvázány tak, aby se proměnily spolu s ním. Věděla, že se nakonec přetrhnou, ale taky věděla, že to bude bolet.
Proto se protáhla podél stěny, dala si dobrý pozor, aby se ho nedotkla, a vběhla do kuchyně. Zoufale prohledávala zásuvky, až našla tu s ostrými a špičatými věcmi a v ní nůžky. Rozhodla se, že je méně pravděpodobné, že ho bodne nůžkami než nožem, proto je sebrala a vrátila se k němu.
Pustila se do stříhání, zatímco se měnil, a ignorovala jeho dunivé vrčení, když vmáčkla nůžky pod příliš utažený obvaz. Dodatečný tlak bude bolet, ale bude to lepší než čekat, dokud tah obvazy nezpřetrhá.
Rychlost jeho proměny se postupně snižovala, až si začala dělat starosti, že uvízne uprostřed: měla noční můry, ve kterých se nedokázala proměnit ani v jednu, ani v druhou podobu. Nakonec to ale přece jen zvládl a stočil se jí do klubíčka u nohou.
Myslela si, že skončil, ale pak se na jeho nahém těle zformovaly šaty, prostě se mu přelily přes kůži, jako se předtím kůže přelila přes svalstvo. Nešlo o žádné přepychové oblečení, byly to jen obyčejné džíny a bílé triko, ale neslyšela o žádném vlkodlakovi, který by něco takového dokázal. Tohle byla opravdová magie.
Netušila, kolik skutečné magie ovládá. Věděla o něm málo, vlastně jen to, že jí dokázal rozbušit srdce a potlačit obvyklou paniku.
Zachvěla se a najednou si uvědomila, že v domě je zima. Musel snížit teplotu, než odjel do Chicaga. Rozhlédla se a z opěradla houpacího křesla sebrala vyšívaný přehoz. Dala si dobrý pozor, aby se moc neotřela o jeho přecitlivělou kůži, a lehce přes něj přikrývku přehodila.
Tváří ležel na zemi, třásl se a lapal po dechu.
"Charlesi?" Cítila nutkání dotknout se ho, ale po proměně byl dotyk to poslední, po čem toužila. Kůži bude mít novou a živou.
Deka mu sklouzla z ramene, a když ji zvedla, aby ho znovu přikryla, uviděla, že se mu vzadu na triku rychle zvětšuje tmavá skvrna. Obyčejná zranění by proměna zahojila. Rány způsobené stříbrem se ale hojily mnohem pomaleji.
"Máš lékárničku?" zeptala se. Lékárnička její smečky byla vybavená tak, že se s její pomocí daly ošetřit rány utržené v napůl vážných soubojích, které se strhly pokaždé, když se smečka sešla. Nemohla uvěřit tomu, že by Charles nebyl připravený stejně dobře jako její… jako chicagská smečka.
"V koupelně." Hlas mu zdrsněl bolestí.
Koupelnu našla za prvními dveřmi, které otevřela, byla to velká místnost s vanou na nožkách, obrovským sprchovým koutem a bílým porcelánovým umyvadlem. V jednom koutě stála skříň. Na spodní polici našla profesionálně vypadající lékárničku, kterou odnesla do obýváku.
Charlesova obvykle teple hnědá pleť zešedla, čelist zatínal bolestí a černé oči se mu leskly horečkou a zlatě se třpytily jako náušnice, kterou nosil v uchu. Posadil se a deka se svezla na zem.
"To bylo hloupé. Proměna ranám způsobeným stříbrem nepomáhá," hubovala ho, protože ji rozzlobilo, jakou bolest si způsobil. "Jenom jsi tak spotřeboval energii, kterou tvoje tělo potřebuje na uzdravení. Ovážu ti rány a najdu něco k jídlu." Sama měla hlad.
Usmál se na ni - byl to jen malý úsměv. Pak zavřel oči. "Dobrá." Hlas měl chraplavý.
Bude mu muset svléct většinu šatů. "Odkud se bere tvoje oblečení?"
Předpokládala by, že půjde o stejný oděv, jaký měl na sobě, když se proměnil z člověka ve vlka, ale pomohla chicagskému doktorovi svléknout ho, aby ho mohl prohlédnout. Když se proměnil ve vlka, měl na sobě jen obvazy.
Zavrtěl hlavou. "Odněkud. Nevím."
Džíny byly značky Levi, prošoupané na koleni, a triko neslo nášivku Hanes. Napadlo ji, jestli někdo někde zrovna teď neběhá jenom ve spodním prádle.
"Hezké," řekla, když mu opatrně svlékala triko, aby se dostala k ráně na jeho hrudi. "Ale bylo by to snadnější, kdyby ses neoblékl."
"Promiň," zabručel. "Zvyk."
Kulka ho trefila do hrudi kousek napravo od hrudní kosti. Díra vzadu na zádech byla horší, větší. Kdyby byl člověk, ještě pořád by byl v nemocnici, ale vlkodlaci byli houževnatí.
"Když zepředu přiložíš gázu," řekl jí, "podržím ti ji. Tu vzadu budeš muset držet sama. Pak použij adhezivní obvaz."
"Co?"
"Ten barevný, který trochu připomíná obinadlo. Přilepí se, takže ho nemusíš svazovat. Asi budeš muset použít dva gázové polštářky, aby krytí bylo dostatečné."
Nakonec na něm triko rozstříhala nůžkami. Pak roztrhla balíček gázy, jednu vrstvu přitiskla na malou ránu na jeho hrudi a snažila se nemyslet na díru, která vede skrz naskrz jeho tělem. Zatlačil na gázu silněji, než by se sama odvažovala.
Prohrabala lékárničku a na dně našla tucet adhezivních obvazů. Většina byla hnědá nebo černá, ale byly tu i jiné. A protože se na něj zlobila za to, že si tak ublížil, když mohl zůstat několik dní vlkem a netrpět, popadla dvě neónově růžové rolky.
Zasmál se, když je vytáhla, ale muselo to bolet - stiskl pevně rty a chvíli mělce dýchal. "Ty tam dal brácha," řekl, když nejhorší bolest odezněla.
"Taky jsi ho něčím podráždil?" zeptala se.
Zakřenil se. "Když jsem lékárničku doplňoval, tvrdil, že žádné jiné v ordinaci nemá."
Chystala se ho zeptat na bratra, ale veškerá touha škádlit ho ji přešla, když uviděla jeho záda. Během několika minut, kdy si připravovala všechno na převaz, se mu mezi kůží a horní částí džínů nahromadila krev. Měla nechat triko být, dokud neměla všechno po ruce.
"Tarditas et procrastinatio odiosa est," řekla si a rozstřihla další balíček gázy.
"Umíš latinsky?" zeptal se.
"Ne, jen hodně cituji. Měl to být Cicero, ale tvůj otec říká, že mám špatnou výslovnost. Chceš znát překlad?" Po první kulce, před kterou ji ochránil, mu na zádech zůstal rozpálený, nateklý rudý šrám přes vážnější ránu. Nějaký čas bude bolet, ale nebylo to nic vážného.
"Latinsky nemluvím," řekl. "Ale umím trochu francouzsky a španělsky. Otálení je na houby?"
"Něco takového." Všechno jenom zhoršila; měl ho ošetřit doktor.
"Jsem v pořádku," řekl a odpověděl tak na napětí v jejím hlase. "Jenom ucpi díru."
Ponuře se rozhodla udělat právě to. Shrnula jeho po pás dlouhé, potem zvlhlé vlasy a hodila mu je přes rameno.
Neměla gázový polštářek dost velký na to, aby jím zakryla ránu na zádech, proto vytáhla dva, přidržela je na místě kolenem a natáhla se kolem něj s obvazem. Chytil konec, aniž ho o to musela požádat, a přidržel si ho na žebrech. Využila toho, že obvaz drží, a ovázala ho.
Ubližovala mu. Skoro přestal dýchat, jen mělce lapal po dechu. Ošetřovat vlkodlaky bylo nebezpečné. Bolest mohla způsobit, že se vlk přestane ovládat, jako se to stalo dnes ráno jemu. Ale Charles držel a ona tak utáhla obvaz dost na to, aby udržel gázu na místě.
Použila obě rolky obvazů a snažila se nevšímat si, jak jasně růžová barva vystupuje na pozadí jeho tmavé kůže. Když hrozilo, že omdlí bolestí, nepřipadalo jí správné všímat si toho, jak je krásný. Hladká snědá kůže se mu napínala na vypracovaných svalech a kostech… Možná kdyby pod krví a potem tak dobře nevoněl, dokázala by si udržet odstup.
Její. Byl její, šeptala ta část, kterou lidské starosti nezajímaly. I když Annu rychlé změny v jejím životě děsily, vlčice byla s událostmi posledních několika dnů velmi spokojená.
Zašla do kuchyně pro žínku, namočila ji a setřela mu z kůže krev, zatímco se vzpamatovával z jejích neohrabaných pokusů o první pomoc.
"I na nohavici máš krev," řekla. "Musíš si svléct džíny. Nedokážeš se jich prostě zbavit magií?"
Zavrtěl hlavou. "Teď ne. Dokonce ani abych se před tebou vytáhl."
Zvážila, jak obtížně by mu svlékala džíny, a nakonec vzala do ruky nůžky, kterými se zbavila trika. Byly hezky ostré - a džínovinu rozstříhaly stejně snadno jako bavlnu, takže zůstal jen v tmavě zelených trenýrkách.
"Doufám, že máš podlahu dobře nalakovanou," zamumlala, aby si udržela odstup. "Byla by škoda, kdyby na ní zůstaly fleky."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama