Alfa a omega 6.Kapitola 2/2

15. listopadu 2015 v 11:14 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice

Jeho krev se rozlila po nádherném vzoru na podlaze. Peršany byly naštěstí dost daleko na to, aby byly v nebezpečí.
Druhá kulka mu prolétla lýtkem. Rána vypadala hůř než včera, byla oteklá a bolavá.
"Krev jí neublíží," odpověděl, jako by na podlahu krvácel neustále. "Teprve loni jsme na ni nanesli čtyři vrstvy polyuretanu. Bude v pořádku."
V lékárničce došly růžové obvazy, proto zvolila další do očí bijící barvu. Světle zelenou. Stejně jako růžová i tento ostrý odstín mu slušel. Opět vymotala celý obvaz a použila dva gázové polštářky, aby se nepřilepil - a byl hotový, deka, oblečení a podlaha byly ale celé od krve. Její šaty nedopadly o moc lépe.
"Mám tě odvést do postele, než se pustím do uklízení, nebo potřebuješ pár minut na to, aby ses vzpamatoval?"
"Počkám," řekl. Jeho černé oči zesvětlaly do vlčí žluté, zatímco pracovala.
I přes to, jak ráno vybuchl a vyděsil chicagské vlky, se uměl velmi, velmi dobře ovládat, když se nechal ošetřit - neexistoval ale důvod tlačit na něj.
"Kde je prádelna?" zeptala se a vytáhla si z krabice šaty na převlečení.
"Dole."
Chvíli trvalo, než "dole" našla. Nakonec otevřela dveře v krátké stěně mezi kuchyní a jídelnou, za kterými tušila skříň, a objevila schodiště. Prádelna se nacházela v koutě zpola dokončeného sklepa - zbytek tvořila posilovna vybavená s působivou pečlivostí.
Rozstříhané obvazy a šaty vyhodila do koše vedle pračky. V prádelně bylo umyvadlo, do kterého napustila studenou vodu a namočila do ní všechno, co se dalo zachránit. Nechala oblečení několik minut namáčet, zatím se převlékla do čistých šatů a přidala do umyvadla i své krví nasáklé triko a džíny. Nato našla vedle sušičky dvacetilitrový kbelík s čistými, poskládanými hadry a několik si jich vzala, aby mohla utřít podlahu.
Když se vrátila, nezareagoval; oči měl zavřené a tvář klidnou. V zakrváceném spodním prádle a s růžovými a zelenými obvazy měl vypadat směšně, ale vypadal prostě jako Charles.
Krev se dala z podlahy uklidit tak snadno, jak sliboval. Naposledy podlahu utřela, aby jí dodala lesku, pak vstala a chystala se vrátit s krvavými hadry do prádelny, když tu ji Charles chytil za kotník a ona strnula, protože ji napadlo, že se konečně přestal ovládat.
"Děkuji," řekl docela civilizovaně.
"Řekla bych 'kdykoli', ale jestli mě donutíš ošetřovat tě často, budu tě muset zabít," řekla mu.
Zakřenil se, ale oči neotevřel. "Pokusím se nekrvácet častěji, než je nutné," slíbil a pustil ji.
Jakmile dole běžela pračka, pustila se do rozmrazování burrit z mrazáku. Jestli měla hlad ona, pak on musel hlady umírat.
Nenašla žádnou kávu, zato instantní horkou čokoládu a různé čaje. Rozhodla se, že potřebuje cukr, proto uvařila vodu na kakao.
Když byla hotová, vzala do obýváku talíř a hrnek s kakaem a postavila je na zem před něj. Neotevřel oči ani se nepohnul, proto ho nechala být.
Prohledala dům, až našla ložnici. Nebylo to těžké. Navzdory přepychovému vybavení a výzdobě to nebyl velký dům. Byl tu jen jeden pokoj s postelí.
To ji přimělo znepokojeně zaváhat.
Odrhnula přikrývky. Aspoň že si několik následujících dnů nemusela dělat hlavu se sexem. Zrovna teď nebyl na podobné výkony připravený. Když se stala vlkodlakem, naučilo ji to - mimo jiné - ignorovat minulost, žít přítomností a nestarat se moc o budoucnost. A šlo to, dokud byla přítomnost snesitelná.
Byla unavená a připadalo jí, že sem nepatří. Udělala to, co se naučila v posledních několika letech, a to opřít se o sílu své vlčice. Ne natolik, aby to jiný vlk vycítil, a věděla, že kdyby pohlédla do zrcadla, hleděly by na ni její vlastní hnědé oči. Ale pod kůží cítila tu druhou. Využívala vlčici k tomu, aby překonala věci, které by lidská půlka nepřežila. Zrovna teď jí dodávala sílu a chránila ji před vlastními obavami.
Uhladila rukou povlečení v barvě lesní zeleně - zdálo se, že Charles má rád zelenou - a vrátila se do obýváku.
Pořád seděl na zemi, oči měl otevřené a kakao a burrita, které mu přinesla, byly pryč - což bylo dobré znamení. Ale pohled měl rozostřený, byl bledší, než by měl být, a tvář mu brázdily hluboké vrásky napětí.
"Pojď do postele," řekla mu z bezpečí chodby. Zraněného vlkodlaka bylo lepší nevylekat, i když byl v lidské podobě a měl problém udržet se v sedu bez pomoci.
Kývl a přijal nabízenou pomoc. I v lidské podobě byl větší, přinejmenším o třicet centimetrů, sama měřila metr padesát osm. A byl taky těžší.
Kdyby musela, dokázala by ho zvednout a odnést, ale bylo by to nešikovné a ublížila by mu. Namísto toho si hodila jeho paži přes ramena a podepřela ho.
Byl tak blízko, že nedokázala nereagovat na vůni jeho kůže. Cítila z něj muže a druha. S pomocí jeho pachu se ponořila hlouběji do citů své vlčice, která si jím byla jistá, a uvítala její spokojenost.
Celou cestu k posteli nevydal jediný zvuk, z jeho napjatých svalů ale vnímala, jak trpí. Působil rozpáleně a horečnatě, a to jí dělalo starosti. Ještě nikdy neviděla vlkodlaka s horečkou.
Se zasyčením se posadil na matraci. Krev na trenýrkách ušpiní povlečení, ale bylo jí trapné se o tom zmínit. Vypadal, jako by se měl každým okamžikem zhroutit - než se rozhodl změnit v člověka, byl na tom mnohem líp. Na to, jak byl starý, se měl chovat rozumněji.
"Proč jsi nezůstal vlkem?" plísnila ho.
Upřel na ni chladné oči, v jejich žlutých hlubinách bylo více vlka než muže. "Chystala ses odejít. Vlk by ti to nemohl rozmluvit."
Trpěl jen proto, že se bál, že ho opustí? Romantické… a hloupé.
Podrážděně obrátila oči v sloup. "Kam bych asi šla? A záleželo by na tom, kdybys vykrvácel?"
Úmyslně sklopil oči.
Dech se jí zadrhl v hrdle nad tím, že jí tento vlk, tento muž, který byl tak dominantní, že mu i lidé uskakovali z cesty, poskytl takovou výhodu.
"Otec by tě odvezl, kamkoli by sis přála," řekl měkce. "Byl jsem si docela jistý, že tě dokážu přemluvit, abys zůstala, ale podcenil jsem vážnost svých zranění."
"Hloupý," řekla ostře.
Vzhlédl k ní, a ať už viděl v její tváři cokoli, vyvolalo to u něj úsměv. Hlas měl ale vážný, když odpověděl na její obvinění: "Ano. Zatemňuješ mi rozum."
Začal si lehat a ona ho rychle podepřela, ruku mu položila těsně nad obvaz, a pomohla mu ulehnout.
"Neleželo by se ti líp na boku?"
Zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. Ze zkušenosti věděla, jak ležení při vážném zranění bolí.
"Nemám někoho zavolat?" zeptala se. "Doktora? Tvého otce?"
"Ne. Stačí, když se trochu prospím, a budu v pořádku."
S nedůvěrou se na něj zadívala, ale on si toho nevšiml. "Je tu nějaký doktor? Anebo aspoň medik, který by věděl víc než já? Třeba desetiletý skaut?"
Krátce se zakřenil a jeho strohou krásu to tak zahřálo, že ji z toho rozbolelo srdce. "Bratr je doktor, ale asi je pořád ve Washingtonu." Zaváhal. "Ale možná ne. Pravděpodobně se vrátil na pohřeb."
"Na pohřeb?" Vzpomněla si, že se Bran zmiňoval o pohřbu přítele - což byl důvod, proč nemohl zůstat déle v Chicagu.
"Koná se zítra," odpověděl, i když na to se neptala. Nebyla si jistá, jestli by chtěla vědět, kdo zemřel a proč. Zmlkl a ji napadlo, že usnul, pak ale znovu promluvil. "Anno, jsi příliš důvěřivá."
"Cože?" Položila mu ruku na čelo, ale nepřipadal jí víc rozpálený.
"Jestli se rozhodneš přijmout tátovu nabídku a odejít, pamatuj, že zřídkakdy dělá věci z jednoduchých důvodů. Nežil by tak dlouho a nezískal toho tolik, kdyby byl jednoduchý. Chce tě využít." Otevřel zlaté oči a zadíval se na ni. "Je dobrý muž. Ale je realista a ví, že přítomnost omegy může znamenat, že už nikdy nebude muset zabít dalšího přítele."
"Jako byl ten, který má zítra pohřeb?" řekla. Ano, takový z toho měla pocit.
Ostře kývl. "Jemu bys pomoct nedokázala, nikdo to nedokázal. Ale možná tomu dalšímu…"
"Tvůj otec mi nedovolí odejít, že ne?" Byla tu zajatcem?
Vycítil její úzkost. "Tak jsem to nemyslel. On nelže. Řekl ti, že jestli budeš chtít odejít, postará se o to - a udělá to. Pokusí se tě přesvědčit, abys odešla tam, kde tě bude nejvíc potřebovat, ale nebude tě tu držet proti tvé vůli."
Anna na něj pohlédla a vlčice v jejím nitru se uvolnila. "Ani ty bys mě tady nedržel, kdybych nechtěla zůstat."
Jeho ruce se pohnuly s dech beroucí rychlostí, a než mohla zareagovat, chytil ji za zápěstí. Oči mu zesvětlaly z naleštěného zlata ve vlčí jantar a chraplavě řekl: "Na to nespoléhej, Anno. Na to nespoléhej."
Měla se ho bát. Byl větší a silnější než ona a pohnul se tak rychle, aby ji vyděsil - i když netušila proč, tedy pokud se nechtěl ujistit, že ho chápe. Ale s vlčicí v popředí se ho nedokázala bát - byl její a neublížil by jí o nic víc než ona jemu.
Předklonila se a opřela se čelem o jeho. "Znám tě," řekla mu. "Nemůžeš mě oklamat." To přesvědčení ji zklidnilo. Možná ho znala jen krátce - velmi krátce - ale v jistých ohledech ho zároveň znala lépe než on sám sebe.
K jejímu překvapení se zasmál - bylo to tiché zafunění a ona doufala, že ho moc nebolelo. "Jak tě Leo dokázal oklamat a přesvědčit, aby ses chovala jako submisivní vlčice?"
Bití, nedobrovolné páření s muži, které nechtěla - podívala se dolů na svá zápěstí, která Charles držel. Použila stříbrný nůž, a kdyby nebyla netrpělivá, kdyby počkala, až bude sama, zemřela by.
Leo se ji snažil zlomit, protože nebyla submisivní, byla něco úplně jiného. Nechtěl, aby to věděla. Stála mimo hierarchii smečky, jak říkal Charles. Nebyla ani dominantní, ani submisivní. Byla omega. Ať už to znamenalo cokoli.
Charles rychle přesunul ruce ze zápěstí k její tváři. Odtáhl ji od sebe, aby jí viděl do obličeje. "Anno? Anno, omlouvám se. Nechtěl jsem…"
"Nemůžeš za to," řekla mu. "Jsem v pořádku." Zadívala se na něj a všimla si, že vypadá ještě unaveněji než předtím. "Musíš spát."
Pátravě si ji změřil, pak přikývl a pustil ji. "V jídelně je televize. Na počítači ve studovně se můžeš připojit k internetu. Jsou tu…"
"Taky jsem unavená." Možná ji donutili, abych se plížila kolem s ocasem mezi nohama, ale nebyla hloupá. Spánek byl přesně to, co její vyčerpaná mysl potřebovala, aby se vypořádala s nečekanými změnami. Výměna Chicaga za divočinu Montany byla to nejmenší: byla omega a ceněná, ne submisivní a k ničemu; a byla i družka, ať už to znamenalo cokoli. Byla na tom líp než předtím, o tom nebylo pochyb, přesto to byla trochu traumatická zkušenost.
"Vadilo by ti, kdybych si lehla tady?" Snažila se, aby to vyznělo ostýchavě, protože se nechtěla vnutit někam, kde nebyla vítaná. Bylo to jeho území - ale vlčice ho nechtěla nechat o samotě a raněného.
Její touha jí připadala trapná. Trapná a nebezpečná, jako by ji mohl celou spolknout - nebo změnit k nepoznání. Ale byla příliš unavená, než aby se tomu vzpírala nebo se snažila zjistit, jestli s tím chce bojovat.
"Prosím," řekl a to stačilo. Měla pravdu, věděl to. Potřeboval spát.
Poté co se vrátila z koupelny v omšelé flanelové košili a zašlých pyžamových kalhotách, se vedle něj stočila do klubíčka a ihned usnula.

Taky byl vyčerpaný, ale zjistil, že se nechce vzdát času, který mohl strávit s ní v náruči, se svým nečekaným darem.
Nevěděl, co si o něm myslí. Než ho postřelili, chtěl si dát načas a dvořit se jí. Tak by si jím mohla být jistější, než by ji odvedl z jejího teritoria.
Výraz na její tváři, když vstoupila do jeho domu… Vydala zvuk a on uvolnil stisk. Proměnou si ještě víc ublížil a v lidské podobě se bude uzdravovat déle - ale kdyby ji ztratil, obával se, že ta rána už by se nikdy nezacelila.
Byla houževnatá, když přežila Leovo zacházení a nezlomila se. Bez ohledu na to, co říkala o nedostatku svých možností, věděl, že kdyby ji nerozptýlil, utekla by mu. Nynější vyčerpání a bolest proměny za to stály. Čekal na ni hodně dlouho a nemínil riskovat, že ji ztratí.
Bylo zvláštní mít v posteli ženu - zároveň ale měl pocit, jako by tu byla vždy. Jeho. Položila mu ruku na ránu na hrudi, ale ignoroval to kvůli prudší, radostnější bolesti.
Jeho.
Marokův hlas mu protékal myslí jako teplý potok. Pohřeb se koná zítra ráno v devět. Dej mi vědět, jestli přijdeš. Bude tam Samuel; určitě se bude chtít podívat na tvoje rány.
Bran nebyl doopravdy telepat; mohl myšlenky posílat, ale ne je číst. Samuel kdysi Charlesovi řekl, že existovaly doby, kdy Bran nezvládl ani to, ale poté co se stal poprvé alfou, se u něj tento talent vyvinul.
A něco od tebe potřebuji…
Otcův hlas se vytratil a Charles věděl, že tu část neměl slyšet. Aspoň otec nechtěl, aby ji slyšel.
Nikdy nezpochybňoval otcovu víru v Boha ani dědečkovu víru v duchy, protože poznal obojí. Bůh s ním hovořil zřídka, když ho občas varoval nebo mu propůjčil útěchu či sílu. Ale duchové byli náročnější a často méně štědří a Charles se naučil rozpoznat, když se ho nějaký dotýkal.
"Promiň," pošeptal Anně a natáhl se pro telefon, který naštěstí ležel na jeho straně postele. Ani se nepohnula.
Vytočil číslo otcova mobilu.
"Nezvládneš přijít na pohřeb? Jsi na tom hůř?" Otec vždy věděl, kdo volá, už v dobách, kdy telefony ještě neměly funkci identifikace volajícího. S Charlesem už dávno neztrácel čas pozdravy a šel rovnou k věci.
"Jsem v pohodě, tati," řekl Charles. Anna se probudila a lehce se napjala. "Ale chtěl jsi mi říct ještě něco jiného."
Nastala odmlka. "Kdybych býval věděl, že tvoje matka je dcerou šamana, nikdy bych si ji nevzal za družku." Říkal to už od doby, kdy se u jeho syna začalo projevovat matčino nadání. Charles se usmál, otec dobře věděl, že jinému vlkodlakovi nemůže lhát - nebo aspoň svým synům. Ani po telefonu.
"Dobrá," řekl Bran, když Charles čekal. Frustrace dodala jeho hlasu na ostrosti. "V Cabinet Wilderness našli tělo. Před několika dny, v poslední den sezóny, tam něco na kusy roztrhalo lovce losů. Dal mi vědět náš člověk mezi lesníky. Zítra to bude v novinách. Oficiálně z toho viní medvěda grizzly."
"Byl to vlčí odpadlík?" zeptal se Charles.
"Možná. Anebo se mi někdo snaží dokázat, že vystoupit s vlky na veřejnost je špatný nápad." Anna strnula. Byla vzhůru a poslouchala.
Bran pokračoval: "Cabinet Wilderness leží hned před naším prahem, takže by se mi něco takového určitě doneslo. Odpadlíka jsme v Montaně neměli už patnáct, dvacet let." Většina byla dost chytrá na to, aby se držela stranou marokova území. "Lesníkům se taky asi před měsícem doneslo, že tam nějaký student narazil na stvůru - došlo k tomu několik kilometrů od místa, kde našli mrtvého lovce.
Student tvrdil, že ten tvor prostě vyšel z lesa. Prý zařval a odhalil tesáky a drápy - všichni předpokládali, že šlo o pumu, ale toho mladíka dost rozčílilo, když si mysleli, že by nepoznal pumu. Tvrdil, že to byl netvor, ale nakonec ho přemluvili, aby výpověď změnil."
"Proč ještě žije a může o tom vykládat?" zeptal se Charles a cítil, jak Anna ještě víc ztuhla. Špatně otázku pochopila. Proto pokračoval, spíše kvůli ní než kvůli otci: "Pokud to byl odpadlík, nenechal by ho jen tak jít, když ho viděl," objasnil.
Už hodně dlouho nemusel zabít žádného svědka. Většinou se mohli spolehnout na všeobecnou nevíru v nadpřirozeno, a hlavně na pacifickém severozápadě, na historky o Big Footovi. Jedna z oregonských smeček si z toho udělala koníčka a starala se, aby lidé čas od času Big Foota zahlédli, a to od chvíle, kdy škody, které jeden z nových vlků napáchal na cizím autě, byly připsány právě Big Footovi.
"Student tvrdil, že odnikud najednou vyskočil nějaký bláznivý stařík s nožem a řekl mu, aby utekl," řekl Bran. "A tak to udělal."
Charles o tom chvíli uvažoval. "Nějaký bláznivý stařík byl náhodou při tom, když se vlkodlak rozhodl toho kluka zabít? Starý muž by vlkodlaka ani nezpomalil."
"Nikdy jsem netvrdil, že ta historka dává smysl." Otcův hlas zněl suše. "A nevíme jistě, že šlo o vlkodlaka. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud o měsíc později nezabili ve stejné oblasti lovce."
"A co on? Víš jistě, že padl za oběť vlkodlakovi?"
"Řekla mi o tom Heather Morrellová. Ta pozná, jestli jde o útok grizzlyho nebo vlkodlaka."
Heather byla člověk, ale vyrostla v Aspen Creeku.
"Dobrá," souhlasil Charles. "Potřebuješ, abych to prověřil? Několik dní potrvá, než se zotavím." A nechtěl opustit Annu. "Nemůžeš poslat někoho jiného?" Musel by to být někdo dostatečně dominantní, aby dokázal dostat odpadlíka pod kontrolu.
"Nechci tam poslat nikoho, koho by mohli zabít."
"Jen mě." Charles se nedokázal ubránit suchému tónu.
"Jen tebe," souhlasil Bran mírně. "Ale zraněného ne. Samuel přijel na pohřeb. Může to prověřit on."
"Nesmíš poslat Samuela," odmítl ihned. Byl si tím tak jistý, že nemohlo jít jen o instinkt. Matčini duchové mu někdy pomáhali s plány do budoucna.
Tentokrát se odmlčel otec. A tak se pokusil zjistit, proč je to špatný nápad - a odpověď se mu nelíbila.
"Od chvíle, kdy se vrátil z Texasu, je se Samuelem něco v nepořádku," řekl Charles nakonec.
"Má sebevražedné sklony," řekl Bran bez obalu. "Hodil jsem ho na krk Mercy, protože jsem doufal, že ho z toho dostane. Proto jsem tě poslal do Chicaga místo do Washingtonu."
Chudák Mercy, chudák Samuel. Charles přejel Anně prstem po paži. Díky Bohu a všem duchům, že se otec nikdy nesnažil najít družku jemu. Pohlédl dolů na Annu a pomyslel si, díky Bohu, že otec poslal do Chicaga jeho, a ne Samuela.
Duchové odpověděli na jeho instinktivní modlitbičku a zapletli se do jeho věcí ještě víc.
"Samuel je silný," řekl a třídil varovné obrázky, které mu běžely myslí. "Ale je léčitel - a myslím, že to tahle situace nevyžaduje. Půjdu. Bude to muset pár dnů počkat, ale půjdu." Neklid, který cítil od chvíle, kdy ho otec kontaktoval, polevil. Rozhodnutí se mu zdálo správné.
Otec si to nemyslel. "Včera tě třikrát postřelili stříbrnými kulkami - nebo mi něco uniklo? A dneska ráno ses přestal ovládat."
"Dva zásahy a jedno škrábnutí," opravil ho Charles. "No tak budu kulhat. A už se mám pod kontrolou."
"Necháš Samuela, aby tě prohlédl, pak uvidíme." Otec bez rozloučení zavěsil, ale jeho hlas se dál ozýval Charlesovi v hlavě: Nechci ztratit obě děti.
Charles odložil sluchátko a řekl Anně: "Ptej se."
"Bran, marok, chce odhalit vlkodlaky veřejnosti?" Její hlas zněl tiše, jako by tomu nedokázala uvěřit.
"Myslí si, že už o nás ví příliš mnoho špatných lidí," řekl jí. "Kvůli vědě a počítačům je pro nás stále těžší skrývat se. Táta doufá, že se mu podaří situaci lépe zvládnout, když bude kontrolovat, jaké informace proniknou na veřejnost, místo aby čekal, až nás prozradí naši nepřátelé nebo nějaký nevinný idiot."
Uvolnila se a zvážila to. "Život bude zajímavější."

Zasmál se, přitáhl si ji blíž a konečně blaženě usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama