Alfa a omega 7.Kapitola

17. listopadu 2015 v 8:55 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
Opravdu tu bylo město. Nebylo nijak velké, ale mělo benzinovou pumpu, hotel a kamenný dvoupodlažní budovu z cihel a kamene, před níž nápis hlásal Škola Aspen Creek. Za školou, schovaný mezi stromy a viditelný pouze z parkoviště, stál starý kostel. Kdyby ji Charles nenaváděl, asi by ho minula.
Anna zajela s jeho velkým zeleným pick-upem na parkoviště a zastavila na místě určeném pro mnohem menší vůz. Bylo to jediné volné místo. Cestou neviděla žádné domy, ale byla tu spousta pick-upů a jiných čtyřkolových vozidel.
Charlesův pick-up byl starší než ona, ale vypadal úplně nový. Pokud měla věřit počítadlu, nenajel s ním ani osmdesát tisíc kilometrů - sotva tři tisíce kilometrů ročně. Charles říkal, že nerad řídí.
Vypnula motor a úzkostně sledovala, jak Charles otevřel dveře a vyklouzl ven. Výška kabiny mu očividně problémy nedělala. Na růžovém obvazu neměl to ráno o nic větší krvavou skvrnu než předchozí večer. Ale pořád působil vyčerpaně a kůži měl zrudlou, což jí dělalo starosti.
Kdyby byli v Chicagu a chystali se na schůzku s její starou smečkou, nepustila by ho. Příliš mnoho vlků by tam využilo jeho slabosti. Anebo by se ho aspoň pokusila zastavit důrazněji.
Vyjádřila své obavy se sklopenýma očima. Ze zkušenosti věděla, že dominantní vlci nesnáší, když někdo zpochybňuje jejich schopnosti, a občas reagují špatně. Ne že by si myslela, že by jí doopravdy ublížil.
Odpověděl jen: "Nikdo by se neodvážil něco mi udělat. Kdybych je nezabil já, udělal by to otec. Nejsem bezmocný."
Neodvážila se znovu zpochybnit jeho úsudek. Mohla jen doufat, že bude v pořádku.
Musela přiznat, že bezmocně rozhodně nevypadá, protože obvazy schoval pod tmavou bundou. Kontrast mezi oblekem a po pás dlouhými vlasy, které si zapletl a ozdobil perličkami, byl zvláštně svůdný. Díky krásné a exotické tváři a velkému, svalnatému tělu by ale vypadal úžasně ve všem.
Působil mnohem víc nóbl než ona. Musela si na sebe vzít džíny a žlutou halenku, protože jinak už měla jen dvě trika. Když si balila věci, nepředpokládala, že půjde na pohřeb.
Povzdychla si a opatrně otevřela dveře na své straně, aby nepoškrábala subaru, které stálo hned vedle. Charles na ni čekal před pick-upem a nabídl jí rámě v gestu, které pro ni začínalo být známé, i když působilo staromódně. Zavěsila se do něj a nechala ho jít vlastním tempem.
Na veřejnosti nekulhal, ale dobře věděla, že bystré oči si všimnou prkennosti jeho kroku. Když se vydali nahoru po schodech ke kostelu, vzhlédla k němu, ale nedokázala z jeho obličeje nic vyčíst: nasadil si bezvýraznou masku pro veřejnost.
Uvnitř kostela to hučelo jako v úle, nesla se jím stovka hlasů, takže tu a tam pochytila nějaké slovo, ale nic jí nedávalo smysl. Vnímala vlky, ale byli tu i lidé. Celá kongregace byla cítit žalem, ale také zlostí a odporem.
Vešli a ona spatřila, že všechny lavice jsou obsazené a několik lidí dokonce stojí vzadu. Když s Charlesem vstoupili dovnitř, všichni se otočili a zadívali se na ni - na cizinku, která jako jediná přišla v džínech. A ve žluté.
Sevřela Charlesovi pevněji paži. Sklopil k ní oči, pak se rozhlédl kolem. Neminuli ještě ani tři lavice a všichni už si našli nějaký neodkladný důvod, proč se otočit jinam.
Pevně mu stiskla paži, aby mu poděkovala, pak se rozhlédla po kostele. Tmavým dřevem, vysokým stropem a křížovým půdorysem jí trochu připomněl kostel, kam chodila jako dítě. Kazatelna stála přímo před uličkou, kterou šli, a na stupínku asi půl metru nad podlahou. Za ní se nacházelo několik řad sedadel obrácených čelem ke kongregaci.
Jak šli uličkou, uvědomila si, že se zmýlila a kostel není úplně plný. První řada nalevo byla až na Brana prázdná.
Seděl tam a vypadal, jako by čekal na autobus, ne na pohřeb, a to navzdory značkovému černému obleku. Paže si položil na opěradlo lavice a lokty svěsil dozadu; nohy si natáhl před sebe a zkřížil je v kotníku. Oči upřel na zábradlí před sebou anebo možná do prázdna. Jeho tvář nedávala najevo o nic víc než Charlesova, což bylo zlé. Neznala maroka dlouho, ale jeho obličej byl živý, nebyl stvořený k takové nehybnosti.
Působil izolovaně a Anna si vzpomněla, že muže, pro kterého město truchlilo, zabil právě Bran. Byl to jeho přítel, jak říkal.
Charles tiše zavrčel, čímž upoutal otcovu pozornost. Bran na ně pohlédl, pozvedl obočí a jeho obličej ztratil na prázdnotě. Poplácal lavici vedle sebe a řekl: "Co? Očekával jsi, že mě za to budou milovat?"
Charles se otočil na podpatku a Anna se tak nečekaně ocitla čelem k němu. Nedíval se ale na ni, přelétl pohledem ty, kdo se v kostele shromáždili - a všichni se opět odvrátili. Kostelem se rozlila jeho kypící moc a rázem se rozhostilo ticho.
"Hlupáci," řekl dost hlasitě na to, aby ho slyšeli.
Bran se zasmál. "Pojď, sedni si ke mně, než je všechny k smrti vyděsíš. Nejsem politik, nezajímá mě, co si o mně myslí, dokud mě poslouchají."
Charles to po chvíli udělal a Anna se ocitla mezi nimi.
Sotva se Charles odvrátil, kostelem se znovu rozlehlo šeptání a sílilo, až hukot dosáhl předchozí úrovně. Byly tu ale skryté proudy dost silné na to, aby se jimi člověk udusil. Anna se opět cítila jako outsider.
"Kde je Samuel?" Charles pohlédl přes její hlavu na otce.
"Právě přichází." Bran to řekl, aniž by se ohlédl, ale Charles se otočil a stejně tak i Anna.
Muž, který se blížil uličkou, byl skoro stejně vysoký jako Charles a jeho rysy byly hrubší verzí Branových. Díky tomu nepůsobil ani tak nevýrazně, ani tak mladě jako jeho otec. Připadal jí zvláštně přitažlivý, i když ne tak pohledný jako Charles.
Blátivě hnědé vlasy měl nedbale ostříhané, přesto vypadal upraveně a byl hezky oblečený. V jedné ruce nesl otlučené pouzdro na housle, ve druhé tmavě modrou, westernově střiženou bundu.
Když už byl skoro vpředu, otočil se a pohledem přelétl lidi. Pak mu oči padly na Annu a obličej se mu roztáhl ve sladkém úsměvu - který spatřila už dříve na Charlesově tváři. Díky tomu dokázala odhlédnout od povrchních rozdílů a vidět podobnost, která ležela hluboko v kostech a v pohybech, ne v konkrétních rysech.
Posadil se vedle Charlese a přinesl s sebou čerstvou vůni sněhu. Jeho úsměv se rozšířil a chystal se něco říct, ale zarazil se, protože kostelem se zezadu dopředu rozšířilo ticho.
Středovou uličkou pomalu kráčel pastor oděný do staromódního kněžského roucha a v ohbí levé paže nesl stařičce vypadající bibli. Než dorazil dopředu, v kostele se rozhostilo úplné ticho.
Jeho stáří jí prozradilo, že není vlkodlak, ale díky síle osobnosti působilo jeho: "Vítejte a děkuju vám, že jste se přišli rozloučit s naším přítelem," skutečně obřadně. Položil bibli na kazatelnu s očividnou péčí o šedivějící kůži. Opatrně otevřel reliéfy zdobené desky a odložil stranou záložku.
Přečetl část patnácté kapitoly Pavlova prvního dopisu Korintským. A poslední verše pronesl s pohledem upřeným na kongregaci: "'Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé žihadlo?'"
Odmlčel se, zabloudil očima po kostele podobně jako předtím Charles, a řekl: "Krátce po tom, co jsme se přistěhovali, přišel Carter Wallace ve dvě ráno ke mně domů, aby držel moji ženu za ruku, zatímco naše fenka retrívra vrhala první štěňata. Odmítl si vzít peníze s tím, že kdyby si chtěl nechat platit za objetí krásných žen, stal by se z něj gigolo, ne veterinář."
Odstoupil od kazatelny a posadil se do křesla podobného trůnu po pravé straně. Ozvalo se šoupání a praskání dřeva, jak vstala stará žena. Podepřel ji muž se zářivě kaštanovými vlasy a doprovodil ji uličkou. Když procházeli kolem, ucítila z něj Anna vlka.
Stařence trvalo několik minut, než se vyšourala po schodech nahoru ke kazatelně. Byla tak maličká, že si musela vylézt na stoličku. Vlkodlak se postavil za ni a uchopil ji za pas.
"Když bylo Carterovi osm, přišel k nám do obchodu," pronesla dýchavičným, křehkým hlasem. "Dal mi patnáct centů. Zeptala jsem se za co, a on řekl, že tu byl před několika dny s Hammondem Markhamem a ten nám ukradl čokoládovou tyčinku. Zeptala jsem se, proč mi dává peníze on, a ne Hammond. Odpověděl, že Hammond neví, že je tady." Zasmála se a utřela si slzu z oka. "Ale ujistil mě, že to jsou Hammondovy peníze, které mu to ráno ukradl z prasátka."
Vlkodlak, který ji doprovázel, zvedl její ruku k ústům a políbil ji. Pak ji navzdory jejím protestům vzal do náruče a odnesl k místu, kde seděli. Byli manželé, ne vnuk a babička, na které vypadali.
Další lidé vstávali a vyprávěli příběhy nebo četli úryvky z bible. Plakali. Zesnulý, Carter Wallace - nebo spíše doktor Carter Wallace, protože očividně byl místní veterinář - byl mezi místními velmi oblíbený.
Charles si natáhl nohy před sebe a sklonil hlavu. Samuel si nevědomky hrál s houslovým pouzdrem a mnul ošoupané místo na kůži.
Přemýšlela, kolika pohřbů už zažili, kolik přátel a příbuzných pohřbili. Už dříve své bezvěké tělo a jeho regenerační schopnosti proklela - když jí zatraceně ztížilo pokus o sebevraždu. Ale napětí v Charlesových ramenou, Samuelovo nervózní vrtění a Branova uzavřená nehybnost jí ukázaly, že i jiné věci dělají z praktické nesmrtelnosti prokletí.
Přemýšlela, jestli byl Charles už dříve ženatý. S lidskou ženou, která zestárla, zatímco on ne. Jaké to bude vidět lidi, které znala jako děti, stárnout a zemřít, aniž by se jí na hlavě objevil jediný šedivý vlas.
Pohlédla na Charlese. Řekl jí, že je mu dvě stě let a jeho bratr a otec jsou ještě starší. Byla to spousta pohřbů.
Z myšlenek ji vytrhla sílící nervozita kongregace. Rozhlédla se a všimla si, že se uličkou blíží mladá dívka. Nic na ní nevysvětlovalo takové pozdvižení. Přestože byla příliš daleko, než aby ji přes ostatní pachy cítila, něco na ní křičelo, že je člověk.
Dívka vystoupala nahoru po schodech a vzduch doslova vibroval napětím, když listovala biblí a přes řasy sledovala diváky.
Položila prst na stránku a četla: "'Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali. Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé.'"
"Shawna, Carterova vnučka," pošeptal jí Charles. "Tohle bude ošklivé."
"Moc se nesnažila," řekl Samuel stejně tiše a s náznakem pobavení. "V bibli jsou jedovatější citáty než Janův."
Přečetla ještě několik veršů, pak se zadívala zpříma na maroka, který jí vyhověl a pohlédl jí do očí. Anna z něj necítila moc alfy, dívka přesto sotva po půlvteřině sklopila oči.
"Nebyla tu, byla ve škole," řekl Charles skoro neslyšně. Nikdo, ani vlk, ani člověk, který by od něj seděl dál než Anna, by ho neslyšel. "Je mladá a pyšná - a nenáviděla tátovu moc nad Aspen Creekem dlouho předtím, než doktor Wallace dospěl k fatálnímu rozhodnutí stát se vlkodlakem. Ale je neomluvitelné, že s tím přišla o jeho pohřbu."
Aha. Napětí a vztek najednou dávaly smysl. Carter Wallace podstoupil proměnu. Nedopadla ale dobře a Bran byl nucen ho zabít.
Bran říkal, že Carter byl jeho přítel. Když pohlédla na jeho uzavřenou tvář, vytušila, že jich nemá mnoho.
Natáhla se a vzala ho za ruku, kterou měl ledabyle položenou na opěradle lavice. Byl to impulz; sotva si uvědomila, co udělala, strnula. Ale to už jí pevně stiskl ruku, což jen dokazovalo, že jeho netečný postoj je jen přetvářka. Bolelo to, ale nemyslela si, že by za tím byl úmysl. Po chvíli jeho stisk zjemněl.
Shawna za kazatelnou znovu spustila a fakt, že nedokázala Branovi pohlédnout do očí, její hořkost nijak nezkrotil. "Dědeček umíral na rakovinu kostí, když ho marok přemluvil, aby se nechal proměnit. Děda nikdy nechtěl být vlkodlak, ale byl oslabený a nemocný a dal se přesvědčit." Anně se zdálo, že její řeč zní naučeně, jako by si ji cvičila před zrcadlem.
"Poslechl přítele." Znovu už na Brana nepohlédla, ale ani Anna, která zesnulého neznala, neměla pochyb o tom, koho má na mysli. "A tak ho místo nemoci zabil zlomený vaz, protože Bran se rozhodl, že není dost dobrý vlkodlak. Možná to děda považoval za lepší smrt." Nevyslovené "já ne" se hlasitě neslo kostelem, když odcházela od kazatelny.
Anna byla připravená ji nenávidět, když ale dívka šla se vzdorně vystrčenou bradou kolem, Anna si všimla, že má zarudlé, oteklé oči.
V jednu chvíli ji napadlo, že Charles vybuchne a vyskočí na nohy, cítila totiž, jak v něm bublá vztek, ale byl to Samuel, kdo vstal. Pouzdro s houslemi nechal na lavici, když zamířil k pódiu.
Jako by atmosféru v kostele nevnímal, pustil se do historky o velmi mladém Carteru Wallaceovi, který utekl matce, vydal se na procházku a zatoulal se dobrých pět kilometrů do lesa, než ho otec konečně našel ani ne půl metru od velmi podrážděného chřestýše. Carterův vlkodlačí otec hada zabil - čímž syna rozzuřil. "Nikdy předtím ani potom jsem neviděl Cartera tak rozzlobeného." Samuel se zakřenil. "Tvrdil, že se s hadem spřátelil, a chudák starý Henry, Carterův táta, byl příliš otřesený, než aby se s ním hádal."
Samuelův úsměv povadl a na chvíli se rozhostilo ticho, než pokračoval. "Shawna tady nebyla, když se o tom hovořilo, takže musím omluvit její nevědomost," řekl. "Můj otec si nemyslel, že je to dobrý nápad, aby Carter podstoupil proměnu. Všem, a to včetně doktora, jasně řekl, že Carter má příliš měkké srdce na to, aby z něj byl dobrý vlk."
Kazatelna v Samuelových rukou hrozivě zapraskala, proto je rozevřel.
"Stydím se za to, že jsem se postavil na stranu jeho syna Gerryho, a tak se nám, jeho lékaři a synovi, podařilo Cartera přesvědčit, aby to zkusil. Můj otec dobře věděl, že proměnit muže tak nemocného, jako byl on, je velmi riskantní, proto se jeho proměny ujal sám - a zvládl ji. Ale měl pravdu. Carter nedokázal akceptovat ani ovládnout svého vlka. Kdokoli jiný by zemřel už v únoru spolu s ostatními, u nichž proměna selhala. Ale Gerry, který měl za úkol se o to postarat, odmítl. A otec cítil, že bez jeho svolení to udělat nemůže."
Zhluboka se nadechl a pohlédl zpříma na Carterovu vnučku. "Málem zabil tvoji matku, Shawno. Ošetřil jsem ji a můžu dosvědčit, že přežila jen náhodou, ne proto, že by se Carter nad ní smiloval - můžeš se jí zeptat sama. Jak by se cítil muž, který život zasvětil pomoci jiným, kdyby zabil vlastní dceru? Byl jsem u toho, když požádala maroka, aby udělal, co její bratr odmítl. V té době už byl Carterův vlk mimo kontrolu a nemohl o to požádat sám. Takže ne, můj otec Cartera nepřemluvil, aby se nechal proměnit - jen udělal, co bylo správné, a vyřešil problémy, které z toho vzešly."
Když Samuel domluvil, pomalu přelétl očima místnost a hlavy se pod jeho pohledem submisivně skláněly. Kývl a znovu se posadil vedle Charlese.
Promluvilo ještě několik lidí, pohledu na maroka a jeho syny se však důsledně vyhýbali, Anna ale měla dojem, že to dělají spíše ze studu než ze zatvrzelé zlosti, která vládla v kostele sotva před čtvrthodinou.
Nakonec vstal pastor. "Mám u sebe dopis, který mi dal před několika týdny Carter," řekl. "Měl jsem ho otevřít v případě jeho smrti - cítil, že nadejde brzy, tak či onak." Otevřel dopis a nasadil si brýle.
"'Přátelé,'" četl. "'Netruchlete pro mě, protože já nebudu. Poslední rok života mi ukázal, že snažit se změnit Boží plány je zřídkakdy dobrý nápad. S radostí a úlevou se připojím ke své milované ženě. Mám ale poslední přání. Brane, ty starý barde, zazpíval bys mi na pohřbu?'"
V kostele se rozhostilo dokonalé ticho. Charles cítil k zesnulému zdráhavou úctu. Bůh žehnej Carterovi, který byl stejně tak léčitel jako Samuel. Věděl, co přijde a jak lidé zareagují - a to včetně maroka.
Vstal a napřáhl ruku k otci, protože Bran působil zvláštně překvapeně. Bran ho za ruku nevzal, ale pustil Annu a postavil se. Anna si přitáhla ruku do klína a protáhla si ji, jako by ji bolela.
"Věděl jsi, že to doktor udělá?" pošeptal Charles Samuelovi a kývl na otlučené houslové pouzdro, když následovali otce do přední části kostela. Kdyby to věděl, taky by si s sebou vzal nějaký nástroj. Tak ho posadili ke klavíru - který měl tři falešně hrající klapky, kolem nichž musel improvizovat.
Samuel zavrtěl hlavou. "Chtěl jsem místo mluvení něco zahrát." Pak otevřel pouzdro a vytáhl housle a trochu hlasitěji se zeptal: "Co zazpíváš, tati?"
Charles pohlédl na otce, ale nedokázal z jeho tváře nic vyčíst. Příliš mnoho pohřbů, příliš mnoho mrtvých přátel, pomyslel si.
"'Prosté dary,'" řekl Bran po chvíli.
Charles se posadil ke klavíru a Samuel si naladil housle. Když bratr kývl, pustil se Charles do úvodní melodie. Napadlo ho, že je to dobrá volba. Nebyla to smutná ani přehnaně zbožná píseň a ke Carteru Wallaceovi se hodila, protože byl především prostý muž - a všichni píseň dobře znali.
Je dar být něžný, je dar být fér.
Je dar vstát a dýchat ranní vzduch.
Kráčet cestou a držet pevný směr.
Ten dar nechť je s námi dál,
to ať dopřeje nám bůh.
Když otec tiše dozpíval druhou sloku, Charles si uvědomil, že se píseň dobře hodí i k němu. Přestože byl Bran složitý, jeho potřeby a touhy byly velmi jednoduché: udržet své lidi naživu a v bezpečí. A aby toho dosáhl, byl připravený být nekonečně nemilosrdný.
Pohlédl na Annu, která seděla osaměle na lavici. Měla zavřené oči a bezhlesně zpívala spolu s Branem. Přemýšlel, jak by zněl její zpěv - a jestli by se hlas hodil k jeho. Nebyl si jistý, jestli vůbec umí zpívat, ale říkala, že pracovala v obchodě s hudebninami, když se setkala s vlkem, který ji později napadl a proti její vůli proměnil.
Otevřela oči a upřela je na něj. Tíha jejího pohledu byla tak velká, až užasl, že se jeho prsty nezastavily a hrály dál.
Jeho.
Kdyby znala hloubku jeho citů, utekla by. Nebyl zvyklý na tak majetnické pocity ani na divokou radost, kterou mu vnášela do srdce. Nahlodávalo to jeho sebekontrolu, proto obrátil pozornost zpátky k hudbě. Té rozuměl.
Anna měla co dělat, aby si nebroukala do rytmu. Kdyby obecenstvo bylo zcela lidské, udělala by to. Ale bylo tu příliš mnoho lidí, jejichž sluch byl stejně dobrý jako její.
Jednou z věcí, které na své vlkodlačí existenci nenáviděla, bylo, že se musela vzdát tolika oblíbených hudebníků. Její sluch nyní dokázal zachytit i nejslabší zakolísání v hlase nebo zašumění nahrávky. Ale těch pár zpěváků, které dokázala poslouchat i nadále…
Branův hlas byl čistý a dokonale držel tón, ale to z jeho bohatého zabarvení se jí ježily chlupy na krku.
Když dozpíval, muž sedící na lavici za Annou se předklonil, až se ústy skoro dotkl jejího krku.
"Charles si přivedl domů hračku, co? Zajímalo by mě, jestli se podělí." Jeho hlas měl lehký přízvuk.
Sklouzla na lavici dopředu, úplně na kraj, a upřela oči na Charlese, který ale zavíral klavír a byl k ní otočený zády.
"Nechal tě jako jehňátko mezi vlky," mumlal vlkodlak. "Někdo tak hebký a jemný by se lépe hodil k jinému muži. K někomu, kdo má rád dotyky." Položil jí ruce na ramena a pokusil se přitáhnout si ji blíž.
Anna se mu vytrhla a zapomněla na pohřeb i okolí. Nemínila dovolit, aby se jí kdokoli bez dovolení dotýkal. Vyskočila na nohy a bleskurychle se otočila k vlkodlakovi, který se opřel o opěradlo své lavice a usmál se na ni. Lidé po stranách se od něj odsunuli, aby mu poskytli co nejvíce prostoru - o tom, co je, to vypovídalo lépe než lehký úsměv, který mu zkroutil rty.
Anna musela uznat, že je pohledný. Tvář měl uhlazenou a elegantní, pleť barvy týku a opálenou stejně jako Charles. Podle nosu a černých očí odhadovala, že pochází ze Středního Východu, ale jeho přízvuk byl čistě španělský - na přízvuky měla sluch.
Vypadal stejně starý jako ona, tak na dvacet tři, dvacet čtyři let, ale z nějakého důvodu si byla naprosto jistá, že je velmi, velmi starý. Čišela z něj divokost, nějaká nemoc, která v ní vzbuzovala obezřetnost.
"Nech ji být, Asile," řekl Charles a položil jí ruce na ramena jako předtím druhý muž. "Jestli ji budeš obtěžovat, vykuchá tě a nechá tě napospas vranám."
Opřela se o jeho teplo a překvapilo ji, že má pravdu - aspoň v tom, že její první reakcí nebyl strach, nýbrž zlost.
Vlk se zasmál a ramena mu drsně zacukala. "Dobře," řekl. "Dobře, někdo by měl." Pak mu z tváře zmizel všechen humor a unaveně si ji promnul. "Už ne dlouho." Zadíval se za Annu a Charlese. "Říkal jsem, že se sny vrátily. Zdá se mi o ní skoro každou noc. Musíš to udělat brzy, dřív, než bude pozdě. Dnes."
"Dobrá, Asile." Branův hlas zněl dutě a unaveně. "Ale ne dnes. Ani zítra. Ještě chvíli to vydržíš."
Asil se otočil ke kongregaci, která je tiše sledovala, a promluvil jasným, zvučným hlasem. "Máte štěstí, protože je tu někdo, kdo ví, co je třeba udělat, a udělá to. Díky němu máte domov, bezpečné místo. Musel jsem opustit svého alfu a přijít sem, protože by mě z lásky nechal hnít v šílenství." Otočil hlavu a symbolicky si plivl přes rameno. "Láska, která zrazuje, je slabá. Kdybyste věděli, jak se cítím, jak se cítil Carter Wallace, pochopili byste, jakého požehnání se vám dostalo v Branu Cornickovi, který dokáže zabít ty, kdo zabít potřebují."
V tu chvíli Anna pochopila, že vlk žádá Brana o smrt. Impulzivně od Charlese odstoupila. Klekla si na lavici, na které předtím seděla, natáhla se a vzala Asila za zápěstí ruky, již si položil na opěradlo své lavice.
Šokovaně zasyčel, ale neodtáhl se. Jak ho držela, pach divočiny a nemoci se rozplynul. Zíral na ni, bělmo mu jasně zářilo a z duhovek zůstal jen tenký kroužek kolem roztažených zorniček.
"Omega," zašeptal a drsně dýchal.
Charles k ní zezadu přistoupil, ale nedotkl se jí, a studená kůže pod jejími prsty se postupně zahřála. Všichni strnuli. Anna věděla, že stačí, aby z něj sundala ruku, a bude po všem, ale zdráhala se to udělat.
Z Asilovy tváře zmizel šok a kolem očí a úst se mu usadil žal, který zesílil a prohloubil se, než ho schoval tam, kde se všechny soukromé myšlenky schovávají před příliš bystrými pozorovateli. Natáhl se, lehce se dotkl její tváře a ignoroval Charlesovo varovné vrčení.
"Víc darů, než jsem považoval za možné." Napjatě se na Annu usmál, očima i ústy. "Pro mě je příliš pozdě, me querida. Na takovém starci, jako jsem já, svými dary plýtváš. Ale za tento odklad ti děkuji." Pohlédl na Brana. "Dnes a zítra a možná ještě jeden den. Vidět Charlese, ztělesnění vlka samotáře, chytit se pasti amor - myslím, že mě to ještě na čas pobaví."
Vysmekl se zpod jejího dotyku, vzal ji za ruku a se lstivým pohledem na Charlese ji políbil na dlaň. Pak ji pustil a vyklouzl z kostela. Nespěchal, ale ani neotálel.
"Dávej si na něj pozor," varoval Charles, ale neznělo to, jako by se zlobil.
Někdo si odkašlal, a když se Anna ohlédla, zjistila, že ji sleduje pastor. Usmál se a rozhlédl se po kostele. Narušení bohoslužby mu očividně ani v nejmenším nevadilo. Možná už si zvykl na to, že vlkodlaci porušují pořádek. Anna cítila, jak rudne, rychle se svezla zpátky na lavici a přála si, aby se mohla propadnout do země. Právě narušila pohřeb muže, kterého ani neznala.

"Nadešel čas naše shromáždění ukončit," řekl pastor. "Naše společné truchlení skončilo, a až budeme odcházet, musíme si pamatovat doktorův dobře prožitý život a srdce otevřené všem. Skloňte hlavy k závěrečné modlitbě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama