Alfa a omega 8.Kapitola 1/2

18. listopadu 2015 v 21:57 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
Severozápadní Montana, Cabinet Wilderness
Walter nevěděl, proč útok bestie přežil, podobně jako netušil, jak přežil tři nasazení ve Vietnamu, když tolik jeho přátel a spolubojovníků padlo. Možná přežil v obou případech jen náhodou - anebo s ním měl osud nějaké plány.
Třeba se měl dalších třicet let toulat osaměle horami.
Pokud bylo to, že útok bestie přežil, nepravděpodobné, zbytek byl prostě divný.
První, čeho si všiml, bylo, že bolestivá artritida, která mu seděla v ramenou a v kolenou a tepala mu ve staré ráně v boku, zmizela. A nevadil mu už ani chlad.
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že se jeho vlasům a vousům vrátila barva, jakou měly zamlada - nenosil s sebou zrcátko.
A začal si všímat i jiných zvláštností. Byl rychlejší a silnější než dřív. Jediné rány, které se mu nehojily stejně pozoruhodně rychle jako ta na břichu, byly ty na jeho ztrápené duši.
Nechápal, co se děje, dokud se ráno po prvním úplňku neprobudil s krví v ústech, pod nehty a na nahém těle. Vzpomínky na to, co udělal, co se z něj stalo, byly průzračné jako diamanty. Teprve tehdy pochopil, že se stal svým vlastním nepřítelem, a plakal nad ztrátou posledního zbytku lidskosti.
***

ASPEN CREEK, MONTANA
S Charlesovou paží okolo ramen následovala Anna ostatní na mrazivé parkoviště před kostelem. Zastavili se na chodníku a sledovali, jak se prostor pomalu vyprazdňuje. Několik lidí se na Annu při odchodu podívalo, ale nikdo se nezastavil.
Když téměř osaměli, ucítila Anna na sobě upřený pohled Samuelových šedých očí. Vypadaly obezřetně, přestože se na ni přátelsky usmíval.
"Takže ty jsi ten nalezenec, kterého se bratr rozhodl přivést domů? Jsi menší, než jsem čekal."
Nemohla se urazit, protože ji očividně urazit nechtěl; aspoň ji nenazval čubou.
"Ano," řekla a odolala nutkání zavrtět se nebo prázdně tlachat, jak to obyčejně dělávala, když byla nervózní.
"Samueli, to je Anna. Anno, můj bratr Samuel," představil je Charles.
Jeho bratr ale krátké představení očividně nepovažoval za dostačující, proto tak učinil znovu: "Doktor Samuel Cornick, starší bratr a trýznitel. Rád tě poznávám, Anno…"
"Lathamová," dokončila za něj a přála si, aby dokázala přijít s něčím chytřejším.
Kouzelně se na ni usmál, ale Anna si všimla, že mu úsměv nezahřál oči. "Vítej do rodiny." Poplácal ji po hlavě a ona si uvědomila, že to udělal hlavně proto, aby pozlobil Charlese.
Ten ale jen řekl: "Přestaň flirtovat s mojí družkou."
"Chovejte se slušně," řekl Bran. "Samueli, mohl bys vzít Charlese na kliniku a prohlédnout mu rány? Mám pro něj úkol, ale jestli bude chvíli trvat, než se zotaví, budu muset poslat někoho jiného. Zdá se mi, že se neuzdravuje tak rychle, jak by měl."
Samuel pokrčil rameny. "Jasně. Žádný problém." Pohlédl na Annu. "Může to chvíli trvat."
Nebyla hloupá. Chtěl si s Charlesem promluvit o samotě - anebo to možná chtěl Bran a Samuel mu jen pomáhal.
Charles si toho taky všiml, protože plynule navrhl: "Co kdyby sis vzala pick-up a jela domů? Samuel nebo táta mě pak hodí zpátky."
"Jasně," řekla, rychle se usmála a přísně se napomenula, že nemá důvod cítit se ublíženě. Otočila se a odkráčela k vozu.
Čas o samotě se jí hodil. Potřebovala si promyslet pár věcí, a kdykoli byl Charles poblíž, zatemňoval jí rozum.
***

Její úleva nad tím, že ho opouští, která byla zřejmá z jejího úprku k pick-upu, vzbudila v Charlesovi touhu vrčet.
Bojoval s iracionální zlostí na Samuela, který ji tak šarmantně poslal pryč v reakci na rozkazy, jež mu Bran vložil do mysli. Vždycky poznal, když otec mluvil se Samuelem, prozradilo mu to něco v bratrově obličeji.
Samuel počkal, dokud nenasedla do vozu a nevyjela z parkoviště, pak řekl: "Zabil jsi vlka, který jí ublížil?"
"Je mrtvý." Z nějakého důvodu nedokázal Charles odtrhnout oči od pick-upu. Anně se nelíbilo, že ji poslal pryč. Věděl, že si nemusí dělat starosti, tady by se nikdo neodvážil dotknout se jí - a díky Asilově výstupu teď celé město vědělo, co Anna je.
I těch několik lidí, kteří na pohřbu nebyli, jako třeba otcova družka - jejíž nepřítomnost byla víc než výmluvná - se o tom do hodiny dozví. Přesto se mu nelíbilo, že nechal Annu samotnou. Vůbec.
"Charlesi?" Bratrův hlas byl tichý.
"Proto jsem chtěl, abys Annu poslal pryč," zamumlal Bran. "Přál jsem si, abys viděl, jak se změní. Stejně se choval i včera, když mu zmizela z očí. Je omega a myslím, že její vliv na něj maskuje jeho stav. Mám pocit, že z něj nedostali všechno stříbro."
"Kdy ho postřelili?"
"Předevčírem. Třikrát. Jedna kulka ho škrábla do ramene, druhá mu prolétla hrudí a třetí ho trefila do lýtka. Všechny byly stříbrné."
Charles sledoval, jak pick-up opatrně objíždí zatáčku na cestě, která vedla k němu domů.
"Na stříbrný jed je citlivější než… Charlesi!"
Za ramena ho vzaly bratrovy tvrdé ruce. Otec se dotkl jeho tváře a upoutal tak jeho pozornost.
"Musím jít," řekl Charles alfovi se srdcem v krku. Nedokázal myslet, nemohl zůstat. Musel ji chránit, i když na tom byl zle.
"Počkej," řekl otec. Jeho povel ho spoutal jako ocelové lano a přimrazil na místě, přestože z celého srdce toužil rozběhnout se za pick-upem. "Samuel tě musí prohlédnout. Pošlu za ní Sage, dobrá?"
Otcův dotyk, jeho hlas a ještě něco jiného mu pomohly vzchopit se. Ztrácel kontrolu.
Zavřel oči a dovolil otci, aby zklidnil jeho bestii, dokud nedokázal uvažovat jasněji.
"Zase jsem to udělal, že?" zeptal se, i když nepotřeboval Branovo potvrzení. Zhluboka se nadechl a kývl. "Sage by byla fajn."
Nelíbilo se mu mít někoho v domě: otce a bratra ano, ale jiné lidi, jen když to bylo nezbytně nutné. Na druhou stranu nechtěl, aby Anna zůstala sama. Sage představovala kompromis.
Neublíží Anně a bude ji chránit, dokud se nevrátí. Zažene od ní ostatní vlky. Něco nervózního v jeho nitru se zklidnilo. Přesto bedlivě sledoval, jak otec volá mobilem Sage a žádá ji, aby se sešla s Annou. Pak se nechal Samuelem odvézt na kliniku. Otec je následoval ve svém humvee.
"Táta říkal, že jsi musel zabít Gerryho," řekl bratrovi. Gerry byl syn doktora Wallace. Ve své honbě za drogou, která by ochromila Brana natolik, aby ho mohl využít ve svém bláznivém plánu, jehož cílem bylo donutit hodného doktora přijmout dvojí podstatu, přivodil utrpení a smrt mnoha lidem. Gerryho nezajímalo, jaké škody napáchá.
Samuel kývl a tvářil se ponuře. "Nedal mi na vybranou."
Přestože Charlese rozptylovaly touha chránit družku a pálení ran, které se nehojily správně, dobře slyšel, co bratr nevyslovil. Proto to řekl sám: "Napadlo tě, kolik lidí bychom zabili my, abychom ochránili našeho tátu? Kolik bychom jich mučili a odstranili?"
"O to jde," zašeptal bratr. "Zabíjeli jsme pro něj, vlky i nevinné lidi. V čem jsme jiní než Gerry, že pořád žijeme a on si zasloužil zemřít?"
Pokud Bran poslal Samuela za Mercy do Tri-Cities proto, aby ho zbavil melancholie, nevyšlo to. Charles se ze všech sil snažil odtrhnout pozornost od své družky a nějak bratrovi pomoct. Když se ho Bran nedotýkal, bylo pro něj nezvykle obtížné sebrat myšlenky.
"Otec chrání a ovládá ostatní smečky. Bez jeho velení bychom byli stejně roztroušení a žili ve stejném chaosu jako evropští vlci - a lidských obětí by bylo mnohem víc. Kdyby Gerryho plán vyšel, jak by to dopadlo?" zeptal se Charles. Sage se o Annu postará. Pro hříšnou, neodbytnou potřebu být s ní neexistoval nejmenší důvod.
"Gerry si myslel, že jeho otec přijímá svého vlka, aby porazil maroka," zamumlal Samuel. "Možná měl pravdu. Třeba mohl svého otce zachránit. Byly jeho činy horší, než když nás posílá zabíjet táta?"
"A kdyby měl Gerry pravdu? Kdyby ty plány vyšly a jeho otec skutečně potřeboval jen důvod pro to, aby svého vlka přijal, a potom s pomocí Gerryho drogy našeho otce zabil a stal se marokem - co pak?" zeptal se Charles. "Doktor byl dobrý člověk, ale jaký by byl marok?"
Samuel se zamyslel, pak si povzdychl. "Nebyl dost dominantní na to, aby si postavení udržel. Rozpoutal by se chaos, protože alfové by mezi sebou začali bojovat o nadvládu a Gerry by je zabíjel ze stínů jako šakal." Zaparkoval před klinikou, ale nevystoupil. "Jenže nezabil bys pro tátu tak jako tak? I kdyby nešlo o ochranu zdejších vlků? Byl Gerry tak špatný?"
"Porušil zákony," řekl Charles. Věděl, že pro bratra podobné záležitosti nejsou černobílé. Samuel nikdy nebyl nucen přijmout věci takové, jaké jsou, jako Charles. Proto si přebral fakta a pokusil se najít něco, co by pomohlo.
"Gerry zabíjel nevinné. Ne kvůli přežití smečky, ale kvůli malé naději, že přežije jeho otec." Usmál se, protože ho napadlo něco jiného, pravdivého. "Kdybychom my zabili nevinného, abychom ochránili tátu, a ne kvůli přežití nás všech, sám by nás zabil."
Samuelova ramena se uvolnila. "Ano, to by udělal, že?"
"Cítíš se líp, když jsi zase na straně andělů?" zeptal se Charles, jakmile otec zastavil vedle nich.
Samuel se unaveně zakřenil. "Povím tátovi, že jsi o něm řekl, že je anděl."
Charles vystoupil, a když na něj otec pobaveně pohlédl přes kapotu Samuelova vozu, jen pokrčil rameny. Samuel na klinice rozsvítil a odvedl je na jednu z ošetřoven.
"Dobrá, starochu," řekl. "Podíváme se na ty díry po kulkách." Ale jeho úsměv zmizel, jakmile se Charles začal soukat ze saka.
"Počkej," řekl, otevřel zásuvku a vytáhl z ní nůžky. Když spatřil Charlesův výraz, zakřenil se. "Hej, je to jenom oblek. Můžeš si dovolit nový."
"Je šitý na míru," zavrčel Charles. "Musel jsem si ho čtyřikrát zkoušet, jet až do města a nechat do sebe píchat a šťourat. Ne, děkuji. Tati, pomůžeš mi svléct se? A drž svého syna i s jeho nůžkami z dosahu."
"Odlož nůžky, Samueli," řekl Bran. "Když se dokázal obléct, předpokládám, že ho i svlečeme bez toho, abychom na něm museli šaty rozstříhat. A ty nevrč, Charlesi."
S pomocí se Charlesovi podařilo ze saka vysoukat, ale potil se a otec ho musel tiše konejšit. Když došlo na košili, ani se ho nezeptali a rozepnuli ji, aby ho z ní mohli svléct.
Samuel se zadíval na zářivě růžový obvaz a zakřenil se. "Tohle nebyl tvůj nápad."
"Anna."
"Myslím, že se mi tvoje malá vlčice začíná líbit. Možná se snadno vyleká, ale Asilovi se postavila a ani nehnula brvou. A každý, kdo by se odvážil obvázat tě růžovou…"
Samuel ale rázem zvážněl, když směšný růžový obvaz odstřihl a uviděl díry po kulce, vpředu i vzadu. Přiblížil nos k ráně a očichal ji, pak Charlese obvázal něčím méně výstředním.
Charlese pobavilo, že se mu růžová líbila víc, protože to byl její nápad.
"Málem jsme o tebe přišli, bráško. Ale rána voní čistě a hojí se docela dobře. Teď si sundej kalhoty, chci se podívat na tvoji nohu, na tu, na kterou se snažíš nenapadat."
Charles se nerad svlékal - asi v něm bylo příliš mnoho z indiána. A navíc nechtěl odhalit rány. Nelíbilo se mu, když ostatní věděli o jeho slabosti, i když šlo o bratra a otce. Zdráhavě si svlékl kalhoty.
Samuel se zamračil, ještě než zářivě zelený obvaz odstřihl. Když se ho zbavil, přiblížil nos k ráně a ucukl. "Kdo ji čistil?"
"Chicagská smečka má doktora." Lékařů, kteří byli zároveň vlkodlaky, nebylo mnoho. Sám věděl jen o Samuelovi: doktor chicagské smečky patřil mezi nové vlky, které Leo před marokem zatajil. Se vší krví a masem okolo bylo pro vlkodlaka obtížné soustředit se na léčení - nikdy si ale nevšiml, že by to vadilo Samuelovi.
"Je to obyčejný felčar," zavrčel bratr. "I z dvaceti centimetrů cítím stříbro."
"Nikdo ho nenaučil být vlkem," vysvětlil Charles. "Žádný z Leových nových vlků neumí používat čich - ani Anna. Pochybuji, že ho napadlo pokusit se stříbro vyčenichat."
"A mám takové tušení, že se tě i dost bál," ozval se otec z kouta, kam se odklidil. "Nejsi zrovna dobrý pacient."
"Na stůl," přikázal Samuel. "Musím se v tom trochu porýpat. Tati, budeš mu muset pomoct, jak budu pracovat."
Bolelo to mnohem víc než samotné postřelení, přesto Charles držel, když Samuel ránu prohlížel a vrtal se v ní. Z čela mu tekl pot a nutkání proměnit se a zaútočit jen stěží potlačoval jeho otec dotykem.
Snažil se nevěnovat pozornost tomu, co Samuel dělá, ale bylo nemožné zcela ignorovat jeho podrobný komentář. Když Samuel nalil do rány fyziologický roztok, všechny svaly v těle se mu v protestu napjaly a zasyčel.
"Ale… "Promiň, starochu, pořád tam trocha je." A znovu se pustil do vrtání a řezání. Sice si nedovolil vykřiknout, ale nedokázal potlačit vlčí kňučení, když Samuel ránu zase vypláchl - nebo úlevné zasténání, když se Samuel pustil do obvazování, což znamenalo, že mučení je u konce.
Charles pořád ležel, byl mimo a snažil se znovu naučit dýchat, když Samuel řekl: "Nezůstanu tady, tati."
Charles si přestal dělat starosti s nohou a zadíval se Samuelovi do tváře. Bratr nebyl ve stavu, aby mohl žít sám. Předpokládal, že to otec ví - Bran to s lidmi uměl líp než Charles.
Marok neodpověděl a dál se točil na stoličce v koutě vyšetřovny.
Samuel byl nakonec nucen pokračovat - bezpochyby přesně tak, jak Bran plánoval. "Nemůžu zůstat. Je tu spousta lidí, kteří očekávají příliš mnoho. Nechci patřit ke smečce."
Bran se točil dál. "Tak co uděláš?"
Samuel se usmál a Charlese zabolelo u srdce, protože v jeho výrazu nebyly žádné opravdové emoce. Ať už se jeho bratrovi stalo během let, kdy žil daleko odsud, cokoli, změnilo ho to a Charles se obával, že jde o změnu nezvratnou. "Napadlo mě, že bych na chvíli trápil Mercy."
Jeho hlas i výraz byly věcné, ale tělo měl napjaté, což prozrazovalo, jak moc mu na tom záleží.
Možná se táta úplně nezbláznil, když svedl Samuela s Mercy dohromady - jenže Charles ze zkušenosti věděl, že milostný vztah není ani bezbolestný, ani klidný. Ale možná bezbolestnost a klid nebyly to, co Samuel potřeboval.
"A co Adam?" zeptal se Charles opatrně. Mercy žila v Tri-Cities ve státě Washington a alfa Smečky columbijského poříčí nebyl dost dominantní na to, aby si smečku udržel, kdyby se k ní Samuel přidal - jenže Adam byl alfou příliš dlouho na to, aby dokázal své místo postoupit jinému.
"Už jsem s ním mluvil," odpověděl Samuel rychle.
"A nevadí mu, že ho nahradíš?" Charles si to neuměl představit. Jiný vlk možná, ale ne Adam.
Samuel se uvolněně opřel o pult a zazubil se. "Nepřevezmu smečku, starochu. Prostě budu žít na jeho území jako každý jiný vlk samotář. Tvrdil, že mu to nevadí."
Marokův obličej byl pečlivě neutrální - a Charles věděl, co mu dělá starosti. Během dvou let od chvíle, co se Samuel vrátil z Texasu, přicházely noci, kdy se musel dost silně opřít o smečku, aby si zachoval rovnováhu, a jako vlk samotář žádnou smečku mít nebude.
Samuel byl stejně jako jejich otec - a Asil - starý. Stáří bylo pro vlkodlaky nebezpečné. Věk se Samuela nikdy nijak zvlášť nedotýkal - dokud se po desetiletích života o samotě před pár roky nevrátil domů.
"Samozřejmě," pokračoval Samuel, "neví, že se nastěhuju k Mercy."
Charles si najednou vzpomněl, že i Adam chová k jejich malému kojotovi city. "Takže se Mercedes rozhodla ti odpustit?"
"Mercy?" Samuelovo obočí vystřelilo vzhůru a poprvé za hodně dlouhou dobu neměl v očích žádné stíny. "Naše Mercy, která se nikdy nezlobí, když se může pomstít? Jistěže ne."
"Tak jak jsi ji donutil souhlasit s tím, že se k ní nastěhuješ?"
"Ještě nesouhlasila," řekl sebejistě. "Ale bude." Ať už vymyslel jakýkoli plán, oči mu zářily bezstarostným veselím. Otec si toho všiml taky a Charles viděl, že dospěl k náhlému rozhodnutí.
"Dobrá," řekl Bran nečekaně. "Dobrá. Ano, běž. Možná to tak bude nejlepší."
Ať už bylo se Samuelem v nepořádku cokoli, pobyt v Aspen Creeku mu nepomáhal. Možná bude mít Mercedes víc štěstí. Pokud Samuela nezabije - anebo jejich otce, když na to přijde, za to, že ji popostrčil do palebné linie.
Charles, kterého už unavilo ležet na břiše jen ve spodním prádle, se posadil a musel bojovat se zvoněním v uších, které ho hrozilo znovu složit.
"Jak se cítíš?" zeptal se Samuel, jenž opět vklouzl do role doktora.
Charles zavřel oči a zvážil své pocity. "Už nemám chuť vyrazit dveře a zmizet, ale možná je to tím, že nic horšího mi provést nemůžeš."
Samuel se zakřenil. "Kdepak. Kdybych chtěl, mohl bych tě ještě chvíli trápit."
Charles na něj pohlédl. "Je mi mnohem líp, děkuji." Rány ho bolely, ale poprvé od chvíle, kdy ho postřelili, se cítil sám sebou. Přemýšlel, proč otrava stříbrem způsobila, že se choval tak ochranitelsky k Anně. Nikdy nic podobného necítil.
"Dobrá." Samuel pohlédl na otce. "Zítra ne a ani pozítří. Kdyby šlo o kohokoli jiného, řekl bych aspoň deset dnů, ale není pitomý a je houževnatý. Když jsem teď z něj dostal všechno stříbro, bude se uzdravovat skoro stejně rychle jako vždycky. Po středě už nikdo cizí nepozná, že s ním něco je, takže zmizí riziko, že ho napadne nějaký idiot přesvědčený, že ho dokáže sejmout. Ale jestli ho chceš nasadit na smečku, budeš s ním muset ještě pár týdnů posílat své lidi."
Charles se zadíval na otce a čekal na jeho rozhodnutí. Běhat uprostřed zimy Cabinety nepatřilo k jeho zálibám - ty hory neměly rády vetřelce. Přesto by si vedl lépe než kdokoli jiný, koho měl otec po ruce, a to i když byl zraněný, obzvláště pokud se nejednalo jen o odpadlíka, nýbrž o útok na otcovo území.
Nakonec Bran kývl. "Potřebuju tě víc než rychlé řešení. Týden to počká."
"Co uděláš s Asilem?" zeptal se Charles. "Přes veškerou snahu pastora Mitchella, Samuela i samotného doktora Wallace je na tom teď smečka dost špatně. Pokud ho budeš muset zabít, nevyhneš se následkům."
Bran se pousmál. "Já vím. Asil za mnou před měsícem přišel s tím, že se mu vrátily sny, a znovu mě začal žádat o to, abych ho zbavil utrpení. Obyčejně by mi to nedělalo velké starosti, ale mluvíme tu o Maurovi."
"O kom se mu zdá?" zeptal se Samuel.
"O mrtvé družce," řekl Bran. "Umučili ji. Nemluví o tom, ale vím, že se cítí provinile, protože byl na cestách, když se to stalo. Řekl mi, že jakmile se připojil k naší smečce, přestalo se mu o ní zdát - ale minulý měsíc se sny vrátily. Probouzí se dezorientovaný a… někdy i jinde, než kde usnul."
Nebezpečné, pomyslel si Charles, mít vlka Maurových schopností venku bez kontroly.
"Myslíš, že můžeš jeho smrt odložit?" zeptal se Samuel.
Bran se usmál, tentokrát doopravdy. "Myslím, že ano. Máme omegu, která mu pomůže." Otec pohlédl na Charlese a jeho úsměv se rozšířil. "Neopustí tě kvůli němu, Charlesi, bez ohledu na to, co Asil prohlašuje, aby tě zatahal za ocas."
***

Anna cítila, že Charlesův obývák je i přes drahé zařízení teplý a domácký. Ale nebyl to její domov. Neklidně se toulala domem a nakonec se schoulila na zemi v koutě ložnice, kolena si přitáhla k hrudi a objala je. Odmítla plakat. Chovala se hloupě: ani dobře nevěděla, proč je tak rozrušená.
Vadilo jí, když ji poslali pryč - a zároveň se jí ulevilo, když osaměla.
Vlkodlaci a násilí, vlkodlaci a smrt: šli ruku v ruce jako banán a burákové máslo. Možná to tady lépe maskovali než v Chicagu, ale pořád to byli netvoři.
Nebyla to vina zdejších vlků; prostě se snažili žít co nejlépe s prokletím, které z nich dělalo divoké bestie. Dokonce i Charles. A marok. I ona sama. Být vlkodlakem znamenalo dodržovat určitá pravidla: někdy bylo třeba zabít nejlepšího přítele pro dobro všech. Lidští manželé a manželky stárli, zatímco vlkodlaci zůstávali mladí. Vlci jako Asil se snažili ostatní donutit, aby je napadli, protože chtěli zemřít… nebo zabíjet.
Roztřeseně se nadechla. Kdyby někdo zabil Lea a jeho družku už před lety, spousta lidí by pořád žila - a ona by dokončovala studia na severozápadní a titul z hudební teorie by měla na dosah. A místo toho… co?
Musela si najít zaměstnání, které by dávalo jejímu životu smysl, nebyla jen vlkodlak. Práce u Scorciho ji v mnoha ohledech zachránila, neznamenala jen stálý příjem. Je dost těžké litovat se, když musíte makat osm až deset hodin denně. Ale pochybovala, že by tu potřebovali číšnici.
Ozval se zvonek u dveří.
Vyskočila a rychle si utřela tváře - ale byly suché. Zvonek se ozval znovu, proto si pospíšila otevřít. Nevíš, co chceš, pokárala se. Ještě před chvílí se radovala z několika minut o samotě a nyní toužila po rozptýlení.
Uviděla tmavě šedý lexus, pak její pozornost upoutala žena na verandě. Tvářila se příjemně a přátelsky. Tmavě blond vlasy měla spletené do francouzského copu a skoro stejně dlouhé jako Charles.
Annin čich jí prozradil, že je vlkodlačka.
Žena se usmála a napřáhla ruku. "Jsem Leah," řekla. "Marokova žena."
Anna jí stiskla ruku a rychle ji pustila.
"Co kdybychom šly dovnitř a promluvily si?" navrhla příjemně.
Anna věděla, že Charles nemá nevlastní matku rád - stejně jako letadla, auta a mobily. Jiný důvod pro její neklid neexistoval. A nemohla ji odmítnout vpustit, aniž by ji urazila.
"Prosím, vstupte," pozvala ji zdvořile.
Marokova manželka kolem ní rázně prošla do obýváku. Uvnitř zpomalila a dobře se rozhlédla, jako by tu nikdy dřív nebyla. Anna se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že udělala chybu, když ji pustila dovnitř. Možná ji Charles do svého domu nepouštěl - jinak si nedokázala Leahino uchvácení domem vysvětlit.
Pokud ovšem nebyla zevrubná prohlídka jen mocenskou hrou, kterou chtěla dát Anně najevo, že není ani zdaleka tak zajímavá jako zařízení pokoje. Leah se dál rozhlížela a Anna se rozhodla pro druhou možnost - pokoj nebyl dost velký na to, aby si zasloužil tak dlouhou prohlídku.
"Čekala jsem někoho jiného," zamumlala Leah nakonec. Zastavila se před ručně vyrobenou kytarou, která visela na stěně, ale dost daleko od ohniště, aby žár dřevo nepoškodil. Mohla to být ozdoba, ale nástroj byl opotřebovaný hraním.
Anna nic neřekla ani se nepohnula ode dveří.
Leah se k ní otočila a v jejím výrazu nyní nebylo nic laskavého ani přátelského.
"Musel vyškrábat dno sudu, aby tě objevil, co? Musel jet až do Chicaga, aby si našel takové mimino, ženu, která nepředstavuje žádnou výzvu. Řekni, posloucháš ho na slovo?"
Jedovatost jejího útoku naznačila, že jde o něco osobnějšího než jen o touhu pokořit níže postavenou vlčici. Leah možná byla marokovou družkou, ale čišela z ní žárlivost. Chtěla snad i Charlese?
Dveře se znovu otevřely. Dovnitř vešla další žena a přinesla s sebou závan chladného vzduchu a francouzského parfému. Byla vysoká a štíhlá jako modelka - a vypadala luxusně. Hnědé vlasy se zlatými pramínky zvýrazněnými zlatými třpytkami se jí otíraly o lícní kosti a padaly jí do úžasných modrých očí. Anna ji viděla na pohřbu - byla nejen krásná, nýbrž i působivá, a ta kombinace byla nezapomenutelná. Zavřela za sebou dveře, svlékla si lyžařskou bundu a ledabyle ji hodila na nejbližší křeslo. Pořád na sobě měla tmavou sukni a svetr.
"Ale no tak, Leah. 'Posloucháš na slovo?' Umíš to líp, zlato." Její předoucí hlas prosycoval jižanský šarm. Anně řekla: "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, ale znělo to, jako bys potřebovala zachránit před naší královskou čubkou."
"Odejdi, Sage. Tohle s tebou nemá nic společného," poručila Leah ostře, i když se nezdálo, že by ji přezdívka urazila.
"Zlato," řekla žena sladce, "ráda bych ti vyhověla, ale jsem tu na rozkaz šéfa - a ten stojí o stupínek nad tebou." Jasně modré oči přesunula k Anně. "Ty musíš být Charlesova Anna. Já jsem Sage Carhardtová. Omlouvám se za hrubé uvítání, ale Charlesovo štěstí dokáže téhle bábě zkroutit ocas do vývrtky, protože alfa svoje syny miluje."
"Sklapni," vyštěkla Leah a pokojem se rozlila moc, která postrčila Sage o dva kroky dozadu.
Zvláštní bylo, že Anna považovala Sage za dominantnější… pak si uvědomila, že moc byla cítit marokem. Dobře věděla, že postavení ženy vyplývá z postavení jejího muže, ale nikdy by si nepomyslela, že moc je opravdová.
"Ty…" Leah obrátila se k Anně, "…si sedni na gauč. S tebou se vypořádám později."
Rozumná žena by poslechla, pomyslela si Anna lítostivě. Žena, kterou byla před týdnem, by se přikrčila, sedla si a čekala, až se rozpoutá peklo. Ale Anna, která byla Charlesovou družkou a omegou a stála mimo hierarchii smečky, vystrčila bradu a řekla: "Ne, děkuji. Myslím, že bude lepší, když půjdete a vrátíte se, až se můj…" Byla vlkodlakem už tři roky, přesto jí připadalo divné nazvat Charlese druhem, a její manžel nebyl, "…až bude zpátky Charles." Zaváhání okradlo její prohlášení o velkou část důrazu.
Sage se usmála a její tvář se nadšeně rozzářila. "Ano, Leah, co kdyby ses vrátila, až tu bude Charles? To bych ráda viděla."
Ale Leah jí nevěnovala pozornost. Zmateně stáhla obočí a zírala na Annu. "Sednout," poručila hlubokým hlasem prosyceným mocí, která se přes Annu znovu neškodně přelila.
Anna se také zamračila. "Ne. Děkuji." Něco ji napadlo, a než se mohla zarazit, řekla: "Sage jsem viděla na pohřbu, ale marok přišel sám. Proč jste nebyla s ním?"
"Neměl tam co dělat," prohlásila Leah vášnivě. "Zabil Cartera. A teď předstírá, že pro něj truchlí? Nemohla jsem mu zabránit, aby tam šel. Stejně mě neposlouchá, že? Jeho rádci jsou synové a já jsem jenom náhražka za ztracenou lásku, neskutečně krásnou, obětavou, indiánskou čubku. Nemůžu ho zastavit, ale ani ho nepodpořím." Když skončila, po tváři se jí skutálela slza. Utřela si ji, podívala se na ruku, pak na Annu a na obličeji se jí objevila hrůza. "Ach bože. Ach, můj bože. Ty jsi jedna z nich. Měla jsem to vědět, měla jsem vědět, že Charles přitáhne něco takového na mé území."
Vyběhla z domu v poryvu studeného vzduchu a otřesené moci a Anna se snažila skrýt zmatek.
"Za tuhle scénu bych klidně zaplatila." Po Sageině tváři se rozlil úsměv. "Ach, zlato," zabroukala, "jsem tak ráda, že si tě Charles přivedl. Napřed Asil, teď Leah. Život tady bude hned zajímavější."
Anna si utřela zpocené dlaně do džínů. Na Leahině odpovědi bylo něco divného, jako by byla donucena mluvit.
Polkla a snažila se působit klidně a přívětivě. "Dáš si něco k pití?"

"Jasně," řekla Sage. "Ale jak znám Charlese, nemá tu nic dobrého. Dám si čaj a povím ti o sobě. Ty mi pak můžeš oplatit stejným."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama