Alfa a omega 8.Kapitola 2/2

18. listopadu 2015 v 21:58 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
***

Charlesovi musel do humveeho pomoct otec.
"No," řekl táta a trochu zavrčel, což jasně dokazovalo, jak velké starosti si o něj dělal, "to tě naučí příště uskočit rychleji."
"Promiň," omluvil se pokorně ze sedadla spolujezdce.
"Dobře," řekl Bran a jemně zabouchl dveře. "Ať už se to znovu nestane."
Charles si zapnul pás. Nehodu by patrně přežil, ale při otcově stylu jízdy ho bezpečnostní pás aspoň udrží na sedadle.
Pálivý žár, který mu kalil mysl, pominul, ale pořád na tom nebyl dobře. Samuel mu v mikrovlnce ohřál polévku a donutil ho sníst ji, přesto byl slabý jako kotě. Bratr vlk byl neklidný, toužil si totiž najít nějaké tmavé, bezpečné místo, kde by se mohl zotavit.
"Opravdu Samuelovi dovolíš stát se vlkem samotářem?" zeptal se, když vyjeli.
Marok byl majetnický a teritoriální - nepodobalo se mu, aby nechal někoho, kdo mu patřil, jen tak odejít. Když Samuel odešel posledně, nežádal o svolení, prostě zmizel. Charlesovi trvalo několik let, než ho našel.
"Jsem tak vděčný, že Samuela něco, cokoli zaujalo, že bych se klidně uchýlil k vydírání, kdybych musel."
"Ještě jsi to neudělal?" Měl Adama, alfu Tri-Cities, rád, ale překvapilo ho, že na něj marok nemusel zatlačit; jen málo alfů by si vpustilo na území vlka samotáře tak dominantního, jako byl Samuel.
"Ještě ne…" řekl otec zamyšleně. "Možná ale budu muset Samuelovi pomoct s Mercedes. Neměla radost, když jsem ho s ní poslal zpátky."
"Samuel si s Mercedes poradí."
"To doufám." Bran bubnoval prsty na volant. "Anna se mi líbí. Vypadá tak jemně a stydlivě jako květinka, která při prvním ostřejším slovu zvadne - a pak udělá něco takového, jako že se postaví Asilovi."
Charles zatlačil ramena do sedadla, když vzali zledovatělou zatáčku smykem a najeli na cestu k jeho domu. "Měl bys ji vidět s válečkem." Nesnažil se skrýt uspokojení v hlase. Cítil se čím dál líp. Přestalo mu zvonit v uších a měl se opět pod kontrolou. Trocha jídla a spánku a bude zase jako nový.
"Nechtěl bys jít dovnitř?" zeptal se spíše ze zdvořilosti.
"Ne." Otec zavrtěl hlavou. "Pošli domů i Sage. Bude chtít klábosit, ale s Annou potřebujete nějaký čas o samotě. Anna byla po pohřbu dost rozrušená."
Charles ostře vzhlédl. "Myslel jsem, že reagovala na pohřeb. Bylo tam příliš mnoho lidí, které neznala."
"Ne, jde o víc."
Charles si v duchu prošel poslední část pohřbu, ale na rozdíl od otce si ničeho nevšiml. "Nevím, co máš na mysli."
"Ale víš." Otec se křivě usmál. "Proč myslíš, že jsi tak panikařil, když odjížděla?"
"Jde o tu věc s Asilem?" Jestli ji Maur rozrušil, Charles se o něj postará a otec už si s ním nebude muset dělat starosti.
Bran zavrtěl hlavou a zasmál se. "Říkám ti, že dokážu vkládat lidem myšlenky do hlavy, neumím je číst. Nevím, co jí dělá starosti. Zeptej se jí."
Nějakým zázrakem dorazili k domu bez nehody. Charles vyklouzl z veeho a na okamžik se obával, že ho kolena neudrží. Otec ho pozorně sledoval, ale pomoc mu nenabídl.
"Díky." Nenáviděl slabost a to, když ho lidé obskakovali. Tedy nenáviděl to, dokud nepoznal Annu.
"Běž dovnitř, než skončíš na zemi," řekl otec. "To mi jako dík postačí."
Buďto pohyb, anebo chlad pomohl, protože kolena se mu přestala klepat, a když dorazil ke dveřím, šel už skoro normálně.
Sotva se dotkl kliky, otec dvakrát zatroubil a rozjel se pryč. Charles vešel do domu a našel Sage s Annou, jak sedí naproti sobě u jídelního stolu. Před každou stál šálek s čajem. Ale čich mu prozradil, že Anna měla ještě jinou návštěvnici.
Připadal si směšně, že otce přiměl, aby sem poslal Sage. Když ale ucítil Leahin pach, byl za svoji paranoiu vděčný. Leah netrvalo dlouho udělat první tah.
Sage přerušila vyprávění a změřila si ho od hlavy k patě.
"Charlie," řekla, "vypadáš, jako bys vstal z hrobu." Vyskočila, políbila ho na tvář, pak zašla do kuchyně a vylila obsah svého šálku do dřezu.
"Díky," řekl suše.
Zakřenila se. "Nechám vás o samotě, vy hrdličky. Anno, nedovol, aby tě tu držel - zavolej mi a uděláme si výlet do Missouly na nákupy nebo něco takového." Poplácala Charlese lehce po rameni, jako vítr se prohnala kolem a zmizela.
Anna srkala čaj a hleděla na něj tmavýma, nečitelnýma očima. Ráno si stáhla vlasy gumičkou a jemu se stýskalo po kudrnách barvy whisky, které jí dříve rámovaly tvář.
"Říká ti 'Charlie'," nadhodila.
Povytáhl obočí.
Usmála se a tvář se jí rozzářila. "Hodí se to k tobě."
"Sage je jediná, které to prochází," přiznal. "Naštěstí."
Vstala. "Chceš trochu čaje? Něco k jídlu?"
Cestou domů ho přepadl hlad, ale teď toužil jen spát. Necítil se ani na to, aby odešel do ložnice. "Ne, myslím, že půjdu do postele."
Odnesla šálek do kuchyně a oba strčila do myčky. Navzdory svým slovům ji následoval. "Co říkal tvůj bratr?" zeptala se.
"V lýtku jsem měl pořád trochu stříbra. Vytáhl ho."
Ostře mu pohlédla do obličeje. "To asi nebyla velká zábava."
Musel se usmát, protože to bylo mírně řečeno. "Ne."
Vklouzla mu pod paži. "Pojď, potácíš se. Odvedu tě do postele, než se sklátíš k zemi."
Její pomoc mu vůbec nevadila. Mohla by mu dokonce říkat Charlie a neprotestoval by, pokud se bokem otírala o jeho.
Pomohla mu z šatů - sako si znovu neoblékl, takže to příliš nebolelo. Vlezl si do postele a ona zatím zatáhla žaluzie, aby dovnitř nepronikalo světlo. Když ho začala zakrývat dekou, chytil ji za ruku.
"Budeš se mnou?" požádal. Byl příliš unavený, než aby si s ní povídal, ale nechtěl, aby zůstala o samotě s tím, co ji podle jeho otce trápilo.
Strnula a nečekaný pach její hrůzy pokoušel jeho sebekontrolu, kterou znovu nalezl poté, co ho bratr zbavil posledních zbytků stříbra. Neměl koho zabít, jen duchy, proto ovládl nával ochranitelské zuřivosti a čekal, aby zjistil, co bude dál. Mohl ji pustit a byl připravený to udělat - ale jen kdyby se pokusila odtáhnout.
Nebyl si jistý, proč ji tak vyděsil, když včera v noci spala vedle něj, dokud nesklopila oči k jeho ruce na její. Někdo ji hrubě chytil, napadlo ho, možná víc než jednou. Znovu v něm začala sílit zuřivost, ale ona obrátila ruku a zakryla jeho.
"Dobrá," řekla trochu chraptivě.
Po půlvteřině vyprostila ruku z jeho a posadila se na kraj postele, aby si zula tenisky. V džínech a triku si lehla vedle něj, ztuhle a neochotně.
Překulil se na bok a doufal, že když jí nastaví záda, ujistí ji tak, že na ni nebude naléhat. Pobavilo ho, jakmile si uvědomil, že ji nepožádal, aby zůstala, jen kvůli ní. Cítil se líp, když věděl, že je bezpečně vedle něj. Uspal ho zvuk jejího dechu.

Voněl dobře. Když se jeho tělo uvolnilo ve spánku, cítila, jak napětí odplývá i z ní. Nebyla zraněná, přesto se cítila unavená. Unavovalo ji být vystavena na odiv, snažit se zjistit co dál, dělat si starosti s tím, že se dostala z louže pod okap.
Měla tolik otázek. Ale nezeptala se ho na zvláštní reakci jeho macechy ani na Asila, protože vypadal, že usne, sotva se přestane hýbat - což se víceméně stalo.
Podívala se na své zápěstí, na kterém se jí neobjevily žádné nové modřiny; vůbec jí neublížil. Netušila, proč zpanikařila, když ucítila jeho ruku - vlčice před ní tajila většinu z utrpení, které prožila. Ale její tělo si pamatovalo drtivý stisk i to, jak na ni někdo křičel, jak jí ubližoval… to, že byla uvězněná a nemohla uniknout.
Srdce jí bušilo a cítila, že proměnu má na dosah, jak se vlčice připravila znovu ji chránit. Vdechla Charlesův pach a nechala ho sebou protékat, aby vlčici uklidnila; Charles by jí nikdy neublížil, o tom byla přesvědčena jak ona, tak vlčice.
Po chvíli Anna sebrala odvahu a vklouzla pod přikrývku. Když se neprobudil, přisunula se blíž, co chvíli ale znehybněla, jak se jí tělo snažilo připomenout, že Charles je mnohem silnější a mohl by jí snadno ublížit.
Z toho, co slyšela, věděla, že vlci obvykle touží po dotyku. Vlci v chicagské smečce se dotýkali mnohem častěji, než bylo u heterosexuálních mužů běžné. Ale blízkost jiného vlka jí nikdy nepřinášela mír ani útěchu.
Kdykoli mohla povolat na pomoc vlčici, jako to udělala minulou noc. Pak by se k němu mohla stulit a s každým nádechem nasávat jeho pach. Ale protože spal, rozhodla se, že nastala příhodná chvíle zapracovat na zábranách. Vlčice se o ni dokázala postarat, ale Anna chtěla být schopná dotknout se ho i bez její pomoci.
Všechno jí ztěžovala postel - cítila se v ní zranitelnější a bylo pro ni složitější donutit se přiblížit se k němu. Asil říkal, že ani Charles nemá rád dotyky. Uvažovala proč asi. Nezdálo se, že by mu vadilo, když se ho dotýkala, právě naopak.
Přesunula ruku až k místu, kde přikrývku zahřál jeho tělesný žár. Dotkla se ho prsty a celé její tělo strnulo hrůzou. Byla ráda, že Charles spí a neviděl tedy, jak ucukla rukou a přitáhla si kolena ke zranitelnému břichu. Snažila se netřást, protože nechtěla, aby ji tak viděl: jako zbabělce.

Napadlo ji, že naděje je mnohem těžší než zoufalství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama