Alfa a omega 17. Kapitola

2. prosince 2015 v 17:00 | Patricia Briggs |  Alfa a Omega 1 Štvanice
Neřekla mu, jak Charlese najít, proto Asil zamířil zpátky ke srubu. Opatrně Maripose vysvětlil, že tam Charlese cítil, že se možná rozhodl počkat na místě, kam by se mohli vrátit.
Možná Charles přesně to udělal - takže jí tak úplně nelhal. Bran uzavřel spojení se smečkou, proto si to Asil nemohl ověřit, ale byl si docela jistý, že Charles není nikde poblíž srubu. Ten chlapec byl opatrný a měl s sebou svoji křehkou novou družku. Určitě se vydal kontaktovat Brana, ještě než se k zemi snesly poslední trosky výbuchu. Čarodějka a Saraiina vlčice byly jedna věc - ale Charles určitě věděl, že s Asilem k tomu nemá šanci.
Charles by už měl být dávno na cestě k autům. Asil místní hory dobře neznal, ale uměl odhadnout vzdálenost. Až dorazí ke srubu - nebo k tomu, co z něj zbylo - bude muset Charlese stopovat, ale pokud se ten zachoval chytře a odjel, čarodějčino pátrání vyjde nazmar.
Avšak pokud Charles zjistil, že jeho otec je tady venku, ten zatracený blázen patrně zamířil zpátky do jámy lvové; byl to takový hrdinský idiot.
Přesto bude nějaký čas trvat, než se ke srubu dostanou, takže Asil získal pro Charlese náskok. Nevěděl, jak jinak pomoct.
A mimo to chtěl vidět Mariposin výraz, až uvidí ruinu srubu. Zničit ho bylo chytré, chytřejší, než od Charlese čekal. Možná nevěnoval Branovu zabijákovi dostatečnou pozornost.
Doufal, že Charles zabil i ubohého, polomrtvého kojota, kterého naživu udržovaly jen Mariposina vůle a magie. Už nikdy nechtěl strávit další noc na podlaze, pod kterou roztřeseně sípal zmučený tvor. Trvalo velkou část mizerné noci, než zjistil, co zvuky vydává. Dlouhou dobu měl děsivé podezření, že se jedná o ztraceného lovce, kvůli kterému dělali všichni takový poprask.
A už nikdy nechtěl vidět, jak někdo rozřezává zvíře zaživa. Už nikdy nechtěl vidět Saraiino milované tělo s někým cizím uvnitř, kdo Mariposu sledoval jako bohyni a plnil každé její přání. Jeho Sarai by čarodějce nikdy nepřinesla zvíře, aby ho mohla mučit. Nikdy by jí nepřivedla Asila. A udělala to bez rozkazu. Mariposa ho nečekala.
Strážci měli být poslušní, neschopní myslet sami za sebe. Předpokládal, že vlčice je víc, že není jen Mariposina nemyslící strážkyně. Stejně hloupá naděje ho přivedla do tohoto maléru.
Kdyby Charlesova Anna nebyla omega, Asilova zuřivost by přemohla svod Saraiiny přítomnosti. Zmítala jím teď - bezmocný žal, který ho rval na kusy, žal nad tím, že Mariposa ukradla Saraiinu vlčici a proměnila ji ve… věc.
Kdyby zůstal s Charlesem a pomohl mu vymyslet, co s Mariposou udělat, možná by měli šanci. Ale Annina přítomnost otupila jeho bolest a zanechala v jeho nitru jen vědomí, že ať už čarodějka provedla Sarai cokoli, nezlomila jejich pouto. Když se vlčice, která vypadala jako Sarai, dala na útěk, musel ji následovat.
Ne, byl příliš starý na to, aby svaloval vinu za své chyby na ostatní. Anna za nic nemohla, jen on. Byl příliš starý na to, aby věřil ve šťastné konce. To nejlepší, co mohl pro Sarai udělat, bylo zařídit, aby její vlčice tentokrát skutečně zemřela.
Když Mariposa ráno s pomocí vody věštila a zjistila, že se blíží další vlk, věděl, kdo to je. Tušil, jaká by to byla katastrofa, kdyby jí Bran padl do rukou. A tak když se zeptala, kterého vlka by Bran poslal za Charlesem, lhal. Lhal pravdou. Další vlk, kterého by Bran poslal, byl Tag.
Asil nepohlédl na Brana, který šel vedle nich a choval se asi stejně zuřivě jako zlatý retrívr. Marok byl lstivý bastard, který předstíral laskavost a mírnou povahu, dokud vám nerozsápal hrdlo. Měl i jiné dobré vlastnosti.
Asil si byl jistý, že i po tom, jak on sám narušil jeho obranu, se Bran dokáže nějak osvobodit. Možná kdyby ho lépe varoval? Kdyby Branovi řekl všechno hned, jak do Aspen Creeku před lety přišel?
Příliš pozdě, příliš pozdě.
Asil nebyl falešně skromný. Znal své silné stránky, a bylo jich mnoho - a přesto se jí nechal uhranout. Netušil, proč sám sebe přesvědčil, že Bran jí odolá, když jemu se to nepovedlo.
Aspoň že nevěděla, kdo Bran je. Zatím.
Litoval, že do lesů nevyrazil namísto Charlese Samuel. Charles byl rváč, zabiják. Moc toho nenamluvil, jen tiše postával za otcem a budil hrůzu, kterou měl vzbuzovat sám Bran, kdyby se schválně netvářil jako neškodný kluk.
Asil viděl Charlese jednou nebo dvakrát při práci - a byl působivý, to mu Asil musel nechat. Silný a rychlý. Zrovna teď ale potřebovali lstivost, ne svaly. Samuel byl starý a prohnaný. Vzdělaný. Charles byl zabiják, jehož rozptylovala nová družka, bezmocná a křehká. V ničem se nepodobala Sarai, která byla válečnice.
Něco se mu otřelo o bok.
Pohlédl dolů, ale nic neviděl, i když znovu ucítil dotyk. Opatrně, aby neupoutal pozornost čarodějky, spustil ruku a ucítil pod ní chlupatý hřbet - žádným jiným smyslem ho ale nevnímal. Přesto věděl, čeho se dotýká. Pošetile mu v srdci znovu vykvetla naděje a zabořil prsty do hedvábné srsti, kterou kdysi tak dobře znal.
Dokáže čarodějka měnit tvar?
Bran ho znovu vrátil zpátky do reality. Mariposa si naneštěstí všimla jeho zaváhání.
"Něco se děje?" zeptala se.
"Spousta věcí," řekl Asil. Měla pravdu, s chutí ji sváděl na falešnou stopu, kdykoli to jen šlo. Stále postrádala schopnost všech dobrých alfů klást přesné otázky. Brana bylo mnohem těžší oklamat.
"Sarai je mrtvá, a já ne." Nenápadně zavětřil a uvolnil se, protože divočina mu nabídla lepší odpověď. "A támhle mezi stromy něco je - nějaká velká šelma, ale ne medvěd. Slyšel jsem, že v okolí žijí rosomáci."
Pokrčila nad jeho varováním rameny a přestala mu věnovat pozornost. Přemýšlel, jestli ví, že si pobrukuje Saraiinu oblíbenou píseň. Dělala to proto, aby ho trápila vzpomínkou na to, co ztratil, anebo jí píseň přinášela útěchu?
Bran počkal, dokud Mariposu nezaměstnaly vlastní myšlenky, pak znovu promluvil Asilovi do mysli.
Čarodějka je nesmrtelná, silná a rychlá jako vlkodlak. Dokáže taky měnit podobu? Je opravdu vlkodlak? Maskuje nějak svůj pach, aby byla cítit člověkem a čarodějkou, ale ne vlkodlakem? Anebo jenom využívá schopnosti svého výtvoru?
Asil pokrčil rameny. Nikdy ji neviděl proměnit se. Zadíval se dolů na svoji ruku, kterou měl zabořenou do neviditelné srsti. Možná existoval způsob, jak se dozvědět víc.
Skoro dvě století, od chvíle, kdy si uvědomil, že k němu má Mariposa prostřednictvím jeho pouta s družkou přístup, spojení co nejlépe blokoval. Ale to nejhorší už se stalo, tak proč nezariskovat?
Spustil štíty a jen díky pevné sebekontrole šel dál, jako by se nic nestalo, když ho jako mořská vlna zalila Saraiina láska. Dlouho jen kladl jednu nohu před druhou.
Někteří druhové spolu mohli telepaticky komunikovat, ale se Sarai vždy sdíleli emoce. Během let své spojení cvikem vytříbili, takže se od telepatie moc nelišilo.
Byla tak šťastná, že ji konečně pustil dovnitř a mohla čerpat energii z něj namísto z Mariposy. Otevřel se jí, aby mohla dělat, co chce. Kdyby za tím byla čarodějka, byl by mrtvý, ale byl si jistý, že je to jeho Sarai. Nasála z něj jen trošku a on se mezitím dozvěděl víc o ní.
Sarai byla mrtvá, nikdy ji nezíská zpátky. Věděl to, protože mu to sdělil i napůl živý stín jeho družky. Jestli se mu podaří Mariposu zabít, zmizí stín navždy - když ne, zůstane Sarai lapena v položivotě, který byl živoucím peklem. Věděl to, ale jedna jeho část se nedokázala zabývat budoucím žalem, když ho teď pohltila radost z toho, že mu z ní něco zůstalo.
Co?
Vnímal Branovu frustraci a přemýšlel, kolik cítí z toho, co se Sarai sdíleli. Potřeboval, aby to Bran věděl? Sarai si to myslela, proto se mu to pokusil říct.
"Už vím, že tvá strážkyně není Sarai, ale já ji tak vnímám. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo promluvit si s ní. Jen jednou," řekl a Mariposa mu na oplátku zaryla nehty do rukávu bílé bundy.
"Je tady; je to Sarai. Ale je moje," řekla. "Nepotřebuješ s ní mluvit. Ona tě nechce."
Ale Bran pochopil; Asil to poznal ze zamyšleného pohledu, který na něj alfa upřel. Mohl tedy zmlknout. Ale Mariposa si dělala nárok na někoho, kdo patřil jemu.
"Pořád mě miluje," odpověděl Asil, i když věděl, že si ji tím proti sobě popudí. "Nějaká její část mě miluje. Viděl jsem jí to na očích, když pro mě přišla." A to, co spatřil, bylo skutečné, tím už si teď byl jistý. Vší silou se té myšlenky držel. "Přišla za mnou - ty jsi ji neposlala."
"Patří mi," prohlásila čarodějka rozčileně. "Stejně jako ty." Zůstala stát, zadumala se a přišla na něco, co ji potěšilo. Otočila se k němu a svůdně se usmála. "I ty mě miluješ." Cítil, jak se po něm natáhla skrze pouto, které sdílel se Saraiinou vlčicí, a vnímal i Saraiinu paniku nad tím, že čarodějka zjistí, co dělali. Tolik se bála - a on to nedokázal snést.
A tak se rozhodl Mariposu rozptýlit. Nebylo to nijak těžké.
Sklonil se k ní a vášnivě jí zaútočil na ústa. Po okamžiku překvapení to uvítala. Celé roky věděl, proč byla Sarai doopravdy tolik posedlá. Jakmile to pochopil, pokusil se to vysvětlit Sarai, ale ta vždy viděla v lidech jen to dobré. Myslela si, že je příliš podezřívavý - a ješitný, což byla pravda. Myslela si, že mu to zastřelo rozum - což pravda nebyla.
Nevěřila mu, když jí řekl, že se na něj Mariposa upnula, nevěřila mu až do noci, kdy ji čarodějka podruhé otrávila. Pokusila se vzít na sebe Saraiinu podobu. Samozřejmě zbytečně. Možná dokázala změnit zevnějšek, ale ne pach. Kdyby Sarai byla člověk, jed by ji zabil; místo toho byla tři dny nemocná. Mariposa chtěla, aby zemřela.
Teprve tehdy Sarai připustila, že s dívkou je něco v nepořádku, něco, s čím si sama neporadí. A souhlasila, že pošlou čarodějku pryč.
Líbal Mariposu, dokud ji nepřipravil o dech a vzrušení se z ní nešířilo ve vlnách. Pak ji pustil, hřbetem ruky si utřel ústa a řekl jí naprostou pravdu: "Nemiluju tě. Nikdy jsem tě nemiloval."
Slyšela to v jeho hlase, cítila to v jeho nevzrušeném těle. Z tváře jí na okamžik zmizel všechen výraz, tak ji šokoval. Skoro ji litoval. Skoro. Kdyby nebylo Sarai, ubohého kojota pod podlahou srubu a mývala, kterého rozřezala na kusy a nechala žít - ne proto, že by ho potřebovala živého kvůli čárám, nýbrž proto, že z toho měla radost.
Vzápětí její šok odezněl a rty se jí roztáhly v cynickém úsměvu děvky. "Možná ne, ale chtěl jsi mě. Viděla jsem ti to na očích. Vidím to i teď. Jsem mladá a krásná, a ona byla stará a velká jako kráva. Chtěl jsi mě, a ona to věděla. Žárlila, a proto mě poslala pryč."
Zvedl obočí. "Pleteš si pojmy. Myslel jsem, že to já žárlil na lásku, kterou Sarai chovala k tobě. Myslel jsem, že to já tě poslal pryč, protože tě Sarai milovala. Tohle jsi přece tvrdila, ne?"
"Cabrón!" Dupla nohou. "Hijo de puta."
Bylo těžké uvěřit, že žije už dvě století, že není mladá dívka, na kterou vypadala a podle toho se i chovala. Stejně jako Petr Pan nikdy nedospěla.
"Milovala mě. Nakonec si vybrala mě. Proto je se mnou a ne s tebou. Ale," zvedla prst, "ty jsi mě chtěl. Proto mě poslala pryč. Chtěl jsi mě a ji to rozzlobilo. Byla jsem mladá a bezmocná, dítě ve tvé péči, a ty jsi mě chtěl."
"Proč bych tě chtěl?" zeptal se chladně. "Měl jsem Sarai a ta byla víc ženou, než ty kdy budeš. Chtěl jsem Sarai; pro ni jsem žil a pro ni bych i zemřel. Ty jsi pro mě nebyla nikdy víc než nalezenec, o kterého se Sarai chtěla starat."
Dovolil, aby slyšela v jeho slovech čirou pravdu, a když zvedla ruce a zaútočila magií, nijak se nebránil. Byl si jistý, že ho nezabije - ne dokud ho nepřesvědčí o své pravdě. Nebo dokud ji nedožene k nepříčetnosti.
Čest vyžadovala, aby bojoval a žil, dokud to půjde, aby se pokusil zastavit hrozbu, kterou přivolal na maroka. Kromě smrti Asil všechno zvládne. A když se soustředila na něj, nevěnovala pozornost tomu, co dělali se Sarai - a co bylo důležitější, nevšímala si Brana.
Jenže Saraiina vlčice nebyla tak optimistická. Ve chvíli, kdy čarodějka zaútočila, ukázala mu, co ji viděla provádět lidem. Byly to věci, které by ho přiměly zpochybnit dřívější prohlášení, že zvládne cokoli, jen když nezemře. Kdyby potřeboval důkaz o tom, že jedná jen se stínem své družky, nyní by ho měl. Sarai by bylo jasné, že mu nepomůže, když ho bude děsit předem. Ale připomnělo mu to, že pokud neuzavře jejich pouto, bude trpět i ona. A i když byla pouhý stín, nechtěl jí ublížit. Zvedl mentální štíty a zablokoval Sarai okamžik předtím, než na něj čarodějka udeřila.
Útok byl spíše brutální než promyšlený. Vykřikl, protože nebyl připravený a netušil, jak moc to může bolet, a protože se jeho vlk rozhodl, že se nenechá jen tak týrat. Proměna byla v tu chvíli stejně nezbytná jako hloupá. Bolest se zmnohonásobila a propalovala se mu do nervových zakončení, která si v tu chvíli přál nemít. Čas se změnil, z vteřin se staly hodiny, až existoval jen v limbu agonie. Pak bylo po všem. Celé jeho tělo otupělo, jak dokončil proměnu. Byl to jen okamžik, chvilka svobody, kterou mu Sarai vydobyla tím, že převzala jeho bolest. Ocitl se ve vlčí podobě sotva půl metru od Mariposy a měl se zcela pod kontrolou.
Čarodějka poprvé vypadala vyděšeně a on hltal její strach, jako by to bylo čerstvé, krvácející maso. Na vteřinu se zastavil, aby si ho užil, pak se na ni vrhl. Ale ta jediná vteřina stačila na to, aby zvolala jméno jeho družky.
"Sarai!"
Otevřené čelisti se zakously do srsti a v tlamě ucítil Saraiinu krev, ne Mariposinu. Zaryl zuby hluboko do masa a znovu ho rozpálila bolest Mariposiny magie, která však vzápětí polevila, protože zakročil Bran.
***

"Není to odporné," řekla Anna Charlesovi. "Když mi bylo pět, milovala jsem lepkavé krémové sladkosti. Tohle by mi asi dokonce chutnalo."
Anna tichounce šeptala a ukusovala ze zmrzliny. Přesvědčil ji, že je důležité, aby do sebe dostala kalorie. Byla jen škoda, že zmrzlinou krmila i Waltera a jeho. Jenže Walter si to užíval.
Charles zamručel a zíral dolů do údolí na postavičky kráčející přes louku. Vítr k nim občas zanesl nějaké slovo, ale naštěstí foukal tak, že ostatní nevaroval před tím, že je sledují.
"Zajímalo by mě, proč to udělal," řekla Anna, když se Asil proměnil ve vlka.
Charles si nemyslel, že to provedl z vlastní vůle - možná šlo o nějaký bizarní trest. A pokud ano, nevyšel. Asil se nejistě postavil na nohy - a vzápětí se vrhl na čarodějku.
Všichni tři - Charles, Anna i Walter - vstali. Byli příliš daleko, než aby do boje zasáhli…
Odnikud se objevil tvor, který vypadal jako vlčice Asilovy družky, a zastoupil mu cestu. V tu chvíli se pohnul i otec. Čarodějka, kterou rozptýlila rvačka mezi vlky, si ho málem nevšimla.
Málem.
A Charles byl příliš daleko, než aby dokázal změnit, co se stalo pak.
***

Asil cítil Saraiinu frustraci, ale věděl, že družka nedokáže ignorovat podstatu své existence, a sice ochranu Mariposy. Ještě ne. Ještě jí nedal dost síly. A tak bojovali, protože nebyla schopna přestat, dokud nezemře nebo dokud čarodějka neporučí.
Obvykle by nebylo pochyb o tom, kdo zvítězí. Sarai možná byla válečnice, ale Asil ji naučil všechno, co znala, a ve vlčí podobě měl o dobrých pětadvacet kilo svalů navíc. Byl rychlejší a silnější, ale ona bojovala s cílem zabít ho. On se snažil zůstat naživu, aniž by jí ublížil.
Pokud ho zabije, bude navěky truchlit, a to nedokázal snést. Cítil, jak z něj na okamžik spadly čarodějčiny okovy, a Sarai zaváhala, protože to cítila taky.
A pak okamžik svobody pominul.
"Asile, sedni," přikázala Mariposa chraplavě a on na sobě ucítil bič její moci, který ho donutil poslechnout, protože byl spoutaný pevněji než dřív.
"Sarai, stůj." Nevšimla si, že vlčice nepokračovala v útoku, nedívala se totiž na ni, nýbrž na Brana.
Asil na něj pohlédl také.
Napřed si myslel, že je Bran mrtvý. Ale Mariposa k nehybnému tělu přiklopýtala a nakopla ho. "Vstávej. Dělej."
Ztuhle se postavil. Tělo bylo stále Branovo, byl to pořád tentýž šedý vlk s bílou špičkou ocasu. Když ale vzhlédl k čarodějce, v jeho očích z Brana nic nezbylo.
Asil viděl zombie se silnější osobností. A kdyby nebyl vlk, udělal by znamení na ochranu před zlem, které ho naučila matka, jakkoli by to bylo zbytečné. Fungovalo, jen když bylo načrtnuto krví čaroděje - a jestli to Mariposa nevěděla, nemínil ji to naučit.
I strážkyně, stín jeho družky, měla v sobě víc než to, co drželo naživu maroka.
Když se čarodějka ujistila, že ji Bran opět poslouchá, pohlédla na Asila. "Hussane, proměň se zpátky v člověka."
U Alláha, jak to bolelo! Za posledních několik hodin měl za sebou příliš mnoho proměn, ale její rozkazy byly nemilosrdné. Vrávoravě se postavil a ucítil ostré ledové krystaly ve sněhu. Chlad mu obvykle nevadil - vadil mu dokonce méně než většině vlkodlaků. Ale teď ho cítil.
"Obleč se," vyštěkla.
Šaty měl potrhané a zakrvácené, ale obléct si je bylo lepší než stát nahý v zimním vichru. Ruce se mu třásly, takže jen těžko rozvazoval tkaničky. Našel jenom jednu ponožku a byla tak mokrá, že si ji nenatáhl; puchýře mu zrovna teď starost nedělaly.
Asil se bál, byl k smrti vyděšený. Žádná čarodějka, kterou kdy potkal, a že jich za život poznal hodně, nedokázala provést něco takového vlkovi jen s magií, kterou měla po ruce. Člověku ano - mrtvému člověku. Uvědomil si, že chyboval. Smýšlel o ní pořád jako o dítěti, ať už jakkoli mocném, ale měla dvě století na to, aby nabyla vědomosti a moc.
Opatrně prohmatal pouto smečky, které ho vázalo k alfovi, a… nic necítil. Opravdu provedla Branovi totéž co Sarai? Dvě století byla spousta času na studium. Možná našla nový způsob, jak si stvořit strážce, způsob, který trval jen několik minut místo čtyř dnů mučení.
Pak si ale uvědomil, že se mu Bran uzavřel sám a pouta smečky jsou stále na místě. To mu dodalo naději; znovu pohlédl na maroka, ale viděl v jeho očích jen tupost, která se v ničem nepodobala Branovi, kterého znával… znal.
Jen pro jistotu prozkoumal Asil znovu pouta se smečkou, ale někdo je aktivně škrtil. A jediná osoba, která toho byla schopna, byl Bran.
Ale nebyla uzavřena úplně.
Něco se z maroka vyplížilo a dotklo se to Asila ledovými černými prsty, které mu pomalu pronikly do duše. Sarai tiše zakňučela, protože pochopila, co se děje, dřív než on, vždy byla v těchto věcech lepší - on vztek považoval za něco žhavého a prudkého. Toto bylo horší.
Byl to berserk.
Žil tehdy v Severní Africe a nebylo mu ještě ani sto let. Ale i tam se k němu donesly historky. Smrtonoš. Celé vesnice byly vyvražděny, od stařen po novorozeňata. Zpívaly se o něm písně a vyprávěly příběhy, ale většinu smazal čas.
Čarodějka vnutila proměnu svému synovi a vnukovi - aby si s nimi mohla hrát. Celé roky je držela v zajetí a nutila je plnit vlastní vůli. Stala se díky tomu nejnebezpečnější čarodějkou na Britských ostrovech. A pak se její syn osvobodil.
Zabil matku a sežral ji. Pak zahubil vše živé na kilometry daleko. Domov našel v temném srdci velšských lesů - a celé roky v okruhu jednoho dne chůze od jeho pelechu nic nežilo.
Velcí lovci své generace, lidé, vlkodlaci i jiní tvorové, chtěli získat slávu nebo prokázat odvahu tím, že ho zabijí - a všichni zemřeli. Někteří přišli pomstít smrt blízkých. A zemřeli. I hlupáci, kteří měli prostě smůlu a dostali se do netvorovy blízkosti náhodou, zemřeli.
A pak jednoho dne, tak to aspoň slyšel, opustil Bran po synově boku divočinu. Už nebyl berserkem, jen harfeníkem, vypravěčem a vlkem samotářem.
Po dostatečně dlouhé době se i z nejhrůznějších příběhů stanou pouhé legendy a nakonec jsou i ty zapomenuty. Asil si byl docela jistý, že je jediný, samozřejmě kromě Samuela, kdo ví dost na to, aby pochopil, co čarodějka provedla.
Myslela si, že má maroka pod kontrolou. Ale Mariposa vždy překrucovala realitu tak, aby jí vyhovovala.
"…him of eagum stod ligge gelicost leoht unfaeger," citoval Asil tiše.
"Co jsi říkal?" Mariposa byla bílá a viditelně vyčerpaná, ale okovy, které mu nasadila, byly pevné a nedaly se zlomit.
"Beowulf," řekl jí. "Hrubý překlad, myslím, zní: 'Jeho oči plály zhoubným ohněm.' Nejsem básník, abych překlad zveršoval."
Podezřívavě na Brana pohlédla, ale viděla jen oči tak mdlé, že byly spíše hnědé než jantarově žluté. Asil to věděl, protože na ně hleděl taky.
Jeho oči plály zhoubným ohněm. Grendel dlužil Branovu berserkovi a příběhům, které si lidé mezi sebou po staletí předávali, za hodně. Ale nedostatek inteligence v alfových očích a chladná, černá zuřivost, jež prosakovala z Brana do každého vlkodlaka, který k němu byl připoutaný, byly mnohem děsivější než Grendel nebo Grendelova matka, děsivé nestvůry z epické básně. Doufal, že tak Bran působí jen na nejbližší smečku, ale velmi se obával, že zuřivost ovládne všechny. Světem se bude šířit smrt jako v dobách morové rány, kdy vymřela třetina Evropy. A žádný z vlkodlaků už nikdy nepozná mír.
"Bojíš se," řekla mu. "A měl bys. Prozatím dovolím, abys byl sám sebou - ale jestli mi budeš dál působit problémy, udělám z tebe svého mazlíčka, jako jsem to udělala s ním. Mazlíčci jsou méně užiteční než Sarai, protože nedokáží reagovat na nic kromě přímých povelů - plánovala jsem z tebe udělat strážce jako ze Sarai. Měl by sis dát pozor, abych nezměnila názor."
Myslela si, že se bojí jí. A taky se jí bál, dokud ji netvor, kterého stvořila, nepřekonal. Neměla nejmenší tušení.
Udělala dva kroky k Asilovi a tvrdě ho uhodila. Nepokusil se bránit. Trochu ji omezila malá výška, ale udeřila ho vší silou, Saraiinou silou. Instinktivně si olízl krev ze rtu.
"To máš za to, že jsi mi lhal o tom vlkovi. Je to sám marok, ne žádný nižší vlk. Věděl jsi to, věděl - a dovolil jsi, abych si myslela, že je to někdo jiný. Mohl mi ublížit. A ty mě máš chránit, zapomněl jsi? Svěřili mě vám, abyste mě chránili."
Staří vlci nakonec ztráceli kontakt s realitou. První krize přišla ve chvíli, kdy zemřeli všichni lidé, které znali, a nezůstal už nikdo, kdo si je pamatoval jako lidi. Druhá nadešla pro každého vlka jindy, to když se svět změnil natolik, že jim nezůstalo žádné místo, kde by se cítili doma.
A Mariposa nikdy nebyla normální, ani předtím, než zabila Sarai. Pokud si myslela, že ji chce chránit… pak doopravdy zešílela.
"Jenže na tvojí zradě ve skutečnosti nesejde," řekla mu s dívčím pohozením hlavou. "Dokážu se ochránit sama. Tenhle je můj." Pohlédla na Brana. "Proměň se. Chci vidět, jak vypadáš. Nikde jsem nenašla tvoji fotku, Brane Cornicku."
Asil zatajil dech, když alfa poslechl. Bude bolest z proměny poslední kapkou, která dovolí netvorovi setřást její okovy?
Čekali v mrazu, Asil, jeho stínová družka a čarodějka, až se promění. Jejich dech stoupal k nebi jako pára a z nějakého směšného důvodu mu připomněl, jak před lety vzal Bran uprostřed zimy celou smečku, všechny vlky, kteří patřili jen jemu, v najatém autobuse do hotelu v parku Yellowstone. Pronajal si veškeré pokoje, aby mohli celou noc běhat a výt v zasněžené gejzírové kotlině, kde je nemohl spatřit nikdo až na několik buvolů a losů.
"Nemůžeš se pořád schovávat ve skleníku," řekl marok Asilovi, když ho zdvořile požádal, zda by nemohl zůstat doma. "Někdy si musíš vytvořit nové vzpomínky."
Asil zavřel oči a poprvé od chvíle, kdy přišel o Sarai, se modlil - přestože kdysi býval silně věřící. Modlil se k Alláhovi, ať nedopustí, aby se z Brana stal netvor, jenž by zničil domov, který tak pečlivě vybudoval, útočiště pro své vlky.
Když Asil konečně otevřel oči, stál Bran nahý ve sněhu. Netřásl se, přestože silně mrzlo. Kůži měl bledou a tenkou a zřetelně se pod ní rýsovaly žíly, které vedly krev zpátky k srdci. Měl málo jizev, jedna se mu táhla přes žebra, druhá pod pravou paží.
"Docela hezké tělo," řekla Mariposa. "Ale to máte všichni, vy vlci. Trochu jemnější, než mám u mužů ráda." Našpulila rty a potřásla hlavou. "Očekávala jsem něco… působivějšího. Marok by měl být…" Pohlédla na Asila. "Víc jako Hussan. Muž, za kterým se ostatní otáčí. Muž, jenž nutí ostatní opatrně našlapovat. Ne někdo, kdo musí poslat syna, aby udělal dojem a zabíjel za něj. Prověřila jsem si tě, víš? Když jsem to slyšela, věděla jsem, že jsi příliš slabý, než abys udržel všechny smečky pod kontrolou sám."
Snaží se Brana vyprovokovat, pomyslel si Asil nevěřícně. Testovala svoji nadvládu nad ním, aby se ujistila, že jejímu otrokovi nezůstala ani špetka nezávislosti. Lapáním po dechu nikomu nepomůžu, pomyslel si Asil trochu zoufale. Copak neviděla netvora, který se schovával za Branovým klidným zevnějškem?
Jediné, co mu zabránilo zpanikařit, bylo vědomí, že její názor by Brana spíše pobavil, než rozzuřil. Na druhou stranu nebyl marok v tuto chvíli zrovna sám sebou.
"Můžeš se proměnit zpátky?" zeptala se Brana, když neodpověděl na její komentář. "Nemám pro tebe boty a nerada bych ti byla nucena uříznout nohy kvůli omrzlinám."
"Ano." Branova odpověď byla nezřetelná a poslední samohlásku protáhl, jako by byl opilý.
Čekala, až začne, nakonec vydala netrpělivý zvuk a řekla: "Tak do toho."
Ještě než proměnu dokončil, pokynula Sarai, ať přistoupí blíž, a vylezla si na ni, jako by její strážkyně byla osel. Asil spolkl vztek, který byl na drobnou urážku Sarai, co ani nebyla jeho žena, příliš silný. Nervózně pohlédl na Brana a ze všech sil se snažil zůstat klidný.
"Až se promění, dožeňte nás."
Sarai se o něj otřela a zalila ho náklonností a obavami. Sotva zmizela z dohledu, Asil ucítil, jak zákeřný vztek vybuchl - jako by Saraiina přítomnost pomáhala Branovi zachovat klid, jako by pořád byla omegou… a proč vlastně ne?
Klesl na koleno, sklopil hlavu a navzdory všemu doufal, že až se Bran promění ve vlkodlaka, bude stále pod kontrolou, svojí vlastní nebo čarodějky.
A přestože se neodvažoval pohnout a bylo to už hodně dávno, co byl dobrý muslim, nedokázal potlačit nutkání modlit se. "Allahu akbar…"
***

Čarodějka zvedla prudce ruce a Charles i přes vzdálenost cítil, jak špinavá její magie je - zkažená, hnilobná, ale mocná. Velmi mocná.
Viděl, jak otec upadl - a najednou byl Bran pryč.
Charles strnul. Bylo to tak nečekané, že přišel o dech. Chladná přítomnost, kterou v sobě cítil, co si pamatoval, po sobě zanechala jen obrovské, prázdné ticho. Jeho plíce se na okamžik odmítly pohnout, pak ale znovu popadl dech a bratr vlk ze všeho nejvíce toužil výt k nebi.
Charles s bratrem vlkem ze všech sil bojoval, aby ho umlčel, ale cítil v sobě zvláštní divokou zuřivost, jakou nikdy dřív nepoznal, hlubší a temnější než obvyklé sklony k násilí; a pochopil nebo aspoň doufal, že pochopil.
Bran nezemřel. Proměnil se.
Otec mluvil hlavně o přítomnosti nebo nedávné minulosti. Vzpomínal na události, které se staly před deseti, dvaceti lety, ale ne před stem nebo i více. Charles se to naučil oceňovat, jak sám stárl.
To Samuel se někdy nechal přesvědčit, aby mladšímu bráškovi vyprávěl. A příběh o Branovi jako berserkovi patřil k jeho oblíbeným, dokud nedospěl natolik, aby pochopil, že to nebyl jen příběh. Nebýt toho, možná by přehlédl tmu, která do něj prosakovala, a myslel si, že čarodějka Brana skutečně zlomila.
Uchlácholil svojí nadějí bratra vlka a společně se vydali magií smečky, která je v alfově péči obestírala. Hledali a hledali, až pouta našli, změněná a téměř zcela uzavřená, takže jimi prosakovala jen trocha jedovaté zuřivosti. Bran pořád žil.

Ale jako co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama