Alfa a omega 2.- 3.Kapitola

16. prosince 2015 v 17:12 | Patricia Briggs |  Alfa a omega 2 Loviště
Odvážná žena, pomyslela si Anna. Napřed si nás znepřátelí a teď nám ukáže něco, na čem jí doopravdy záleží.
V Danině tváři nebylo nic, co by dokazovalo, že přikládá jejich názoru váhu - Anně to ale prozradila řeč jejího těla.
Anna nevěděla, co může čekat, když ale poprvé pohlédla na obraz, ostře se nadechla. Byl zručně provedený, jedinečný v detailu, barvě i textuře. Robustní mladá žena s rusými vlasy a bledou pletí si opírala hlavu o bílou stěnu a hleděla z obrazu na někoho nebo na něco. V hrubých, silných rukou držela žlutou květinu delikátní a jemné textury.
Barvy neodpovídaly skutečnosti, byly jasnější - na ženě ale bylo něco povědomého, na křivce její tváře, na tvaru jejího ramene.


"Vypadá, jako by ho namaloval jeden ze starých holandských mistrů," řekla Anna.
"Vermeer," souhlasil Charles. "Ještě nikdy jsem ho ale neviděl."
Fae si vzdychla a přikročila ke stolu. Rychlými, skoro horečnatými pohyby začala čistit štětce.
"Nikdo ho nezná, protože před několika staletími shořel. A nikdo ho už ani nepozná, protože můj obraz není ten jeho." Pohlédla na Annu. "Ano, je to Vermeer. Na co se ta žena dívá?"
A v tu chvíli to Anna spatřila, cizost pod maskovacím kouzlem. Něco neznámého, a přesto… povědomého. Ani mi moc neublížila, řekl trol. Ta žena byla šelma na vrcholu potravního řetězce. Její pohled nebyl Anně příjemný, proto zavrtěla hlavou. "Nevím…"
Dana udělala ostré gesto rukou. "Nedíváš se."
Pravda. Anna se zadívala na ženu na obraze, která na ni hleděla čistě modrýma očima jen o několik odstínů světlejšíma, než byly Daniny. Napadla ji naprostá hloupost, přesto ji řekla: "Na někoho tady v pokoji?"
Dana svěsila ramena a otočila se k Charlesovi. "Ne. Vidíš? Když obraz dokončil, přivlekl dovnitř nějakého chudáka z ulice - a dokonce i ten nevzdělaný hlupák to viděl. Vermeerovi studenti, kteří byli u toho, když obraz dokončil, ho pojmenovali podle toho, co ten žebrák jejich mistrovi řekl: Ta, která hledí na lásku. Vermeer dal obrazu jméno Žena se žlutou květinou, nebo nějaké podobně prozaické, jak měl ve zvyku."
Anna se na obraz zadívala a čím déle na něj hleděla, tím víc chyb nacházela. Ne že by byl špatný - um, který zachytil svůdnou texturu pleti, vlasů a látky ženiných šatů, se nedal popřít - ale bylo to jako poslouchat počítačový program hrající hudbu podle not: obraz představoval dokonalost techniky… ale neměl žádnou duši.
"Já toho o obrazech moc nevím," řekla Anna omluvně.
Dana zavrtěla hlavou a smutně se na Annu usmála, po dravci cizosti v ní nezbyla ani památka. "Ne, to nevadí. Můj lid je prokletý láskou ke krásným věcem, ale neschopností tvořit je." Usušila si ruce. "Samozřejmě ne všichni fae. Ale ti z nás, kdo jsou nejvíce nadáni magií, obvykle nemají žádné tvůrčí schopnosti. Ach jo."
"Draci jsou úplně stejní," pravil Charles tajemně.
Znal draka? Anna na něj se zájmem pohlédla. Usmál se, pozornost ale upíral na fae, která se přestala drhnout.
"Ani draci nedokáží tvořit?"
Pokrčil rameny. "Tvrdí to táta. Většinou říká jenom věci, o kterých ví, že jsou pravdivé."
Usmála se a zdálo se, jako by vyšlo slunce. "Být jako drak není tak špatné. Viděla jsem jenom jednoho - myslím, že říkal, že je na průzkumu. Nemluvili jsme spolu dlouho, ale byl jako… jako Vermeerův obraz. Umělecké dílo."
Naklonil hlavu na stranu. "Přesně."
Dana ho napodobila a zadívala se na něj, opravdu si ho prohlédla. "Jsi marokův kat. Drzý. Nebezpečný."
"To je pravda," řekl Charles.
Annu zaujalo, že fae považovala "drzost" za významnější než "nebezpečnost".
"To mě na tobě přitahovalo," řekla Dana. "Bývala bych řekla, že tě znám dost dobře. Ale netušila jsem, že umíš být i laskavý." Položila mu ruce na ramena, zakřenila se na Annu a políbila ho na tvář. Anna ucítila zapulzovat magii, jak ji přehodila přes Charlese jako plášť nebo síť. Sklouzla po něm, ale dokonce i Annu, na kterou nebyla soustředěná, zasáhly fascinace a chtíč, který vyzařovala.
"Tak," řekla Anně. "Ani sestra by nemohla být cudnější. A teď, neříkal jsi, že pro mě něco máš?"
Nelhala. A pokud ano, Anna to nepoznala - jenže fae lhát nemohli, nebo ano? Mohla magii použít mimoděk; možná se to stávalo pokaždé a fae to už prostě nevnímali.
Nezdálo se, že by měla na Charlese nějaký vliv, dalo by se to ale jen těžko odhadnout. Na tváři měl obvyklý výraz pro veřejnost. Nepomohlo jí dokonce ani pouto druhů, protože jí nic neřeklo. Nebylo ale možné, aby ho fae s takovou magií políbila, aniž by něco cítil, nebo ano? Náklonnost, obdiv či chtíč? Ať už fae použila magii úmyslně, nebo ne, obrátila ji proti němu a o Annu se otřel jen její stín - a ji nikdy dřív žádná žena nepřitahovala.
Lehce se dotkla Charlesovy paže. Ještě se mu nepodařilo vybudovat si proti ní ochranu, proto ihned poznala, co k Daně Sheaové cítí - obezřetnost. Žádnou touhu ani strach, jen opatrný respekt - jako jedna šelma ke druhé na neutrálním území. A pak tu byl bratr vlk…
Vlkodlaci mluvili o vlcích, s nimiž sdíleli kůži, jako by byli jedna bytost. Na některých nebylo skoro nic vlčího, a to dokonce ani ve vlčí podobě, tedy kromě vznětlivosti a potřeby zabíjet tvory, kteří se před nimi dali na útěk. Během prvních měsíců po proměně musela Anna bojovat o zdravý rozum, dál o tom ale nepřemýšlela.
Charles někdy mluvil o svém vlkovi, jako by se jednalo o samostatného tvora, s nímž sdílel tělo, jako o bratru vlkovi.
Možná za to mohl děsivý okamžik, kdy ucítila všechno, čím byl - informací bylo příliš mnoho, než aby je dokázala vstřebat nebo třeba jen vzít na vědomí - poprvé ale ucítila Charlesova vlka. Byli dvě samostatné duše. A bratr vlk ji cítil taky.
Družko, řekl jí ne právě nelaskavě. Zmiz z naší hlavy, abychom se mohli vypořádat s Tou, která k nám nepatří.
Ze jména, jímž ji označil, nevyčetla jen to, že Dana není vlk. Vycítila rovněž, že je mocný, nemilosrdný zabiják. Že je vázaná pravidly. Příliš civilizovaná. Respektovaná nepřítelkyně. Hlas bratra vlka zněl v její hlavě dokonce zřetelněji než marokův. A marok se vyjadřoval slovy - bratra vlka něco tak lidského neomezovalo.
Anna se Charlesovi vyškubla, jako by ji spálil, a zadívala se na své prsty. Charles do ní strčil ramenem, aby ji uklidnil. Bylo to nedbalé gesto, kterého si faeská žena patrně ani nevšimla. Anebo byla příliš zdvořilá, než aby se o něm zmínila.
Později, zamumlal bratr vlk tiše a znovu ve své hlavě osaměla. Zůstala sama se žárlivostí a… ublížeností nad odmítnutím bratra vlka. Vědomí, že by se tak cítit neměla, nepomáhalo.
Charles vzal do ruky balíček, který přinesl, a podal ho Daně.
Dana zvedl obočí. "Obyčejný balicí papír a motouz?"
Pokrčil rameny. "Tak mi to dal táta."
Fae potřásla hlavou, otevřela zásuvku ve stole z javorového dřeva a vytáhla jemné nůžky z pravého stříbra. Balíček položila na desku stolu, přestřihla provázek a rozbalila ho.
A cizost, kterou v ní Anna předtím zahlédla, byla v plné míře zpátky. Dana se nepohnula, dokonce ani nemrkla, ale prostor, který obývali, naplnilo… něco. Všechny svaly, každičký chloupek na Annině těle ji nabádal, aby utekla.
Pohlédla na Charlese. Soustředil se na fae, ale nepůsobil znepokojeně. Copak to necítil? Anebo si byl jistý, že se s hrozbou, kterou Dana představovala, dokáže vypořádat? Jeho klid ale Anně umožnil získat zpět ten vlastní. Čekala, aby zjistila, co tak silnou reakci vyvolalo.
Ještě předtím, než Dana balíček otevřela, bylo jasné, že se uvnitř nachází obraz. Nebyl velký. Měřil možná dvacetpět centimetrů na třicet, měl dubový rámeček o několik odstínů tmavší, než byl javor stolu, a jednalo se o obrázek vody.
"Táta chtěl, abych ti řekl, že tak si to pamatuje," řekl Charles. "Možná se zmýlil v detailech, ale nemyslel si to."
"Nevěděla jsem, že marok maluje." Danin hlas se zdál… hlubší. Plný a starobylý. Ruce se jí třásly, když se obrazu dotkla. Faeská moc, kterou Anna ještě před okamžikem tak silně cítila, zmizela, jako by nikdy neexistovala.
"Nemaluje." Charles zavrtěl hlavou. "Máme ale ve smečce umělce, ten má dar malovat podle popisu - a otec to se slovy opravdu umí."
"Nevěděla jsem, že tam tvůj otec někdy byl." Fae působila… ztraceně.
Charles pokrčil rameny. "Znáš ho. Nikdo si ho nevšimne, když nechce. A je bard. Byl všude."
Dana zvedla hlavu. Oči měla opuchlé a nos zarudlý, třebaže jí po tvářích nekanuly žádné slzy. Vypadala velmi lidsky. "Jak to věděl?"
Charles zvedl ruce. "Kdo ví, jak táta na podobné věci přichází. Myslel si, že tě to potěší."
Znovu se zadívala na obraz a Anna nedokázala říct, jestli má radost, nebo ne - rozhodně ji zasáhl. Šokoval. "Můj domov. Je dávno pryč. Zničily ho magie a geologie, pramen vyschl už před staletími. Na jeho místě teď stojí ulice, která nese jméno stovky jiných ulic ve stovkách jiných měst. Myslela jsem, že už na něj všichni zapomněli." Dotkla se obrazu stejně, jako se Anna dotýkala Charlese: lehce, jako by se bála bolesti, ale nedokázala si pomoct.
Naklonila ho tak, aby ho oba lépe viděli. Část jezera, hádala Anna. Hlubokého jezera, které odráželo barvu nebe a ztmavovalo ji téměř dočerna. Umělecký styl byl jednodušší než u obrazu, na kterém pracovala Dana, a plátno mnohem menší. Několika prostými tahy štětcem ale malíř zachytil nadpřirozenou atmosféru, která z obrázku dělala okno do cizího světa. Na místo, kde Anna nebyla vítaná - nějak ale odpovídalo cizosti, již zahlédla v Daniných očích.
"Pověz otci," řekla Dana a obrátila pozornost zpátky k obrazu, "že se pokusím odvděčit se mu něčím stejné hodnoty. A pokud se mi to nepodaří, předem se omlouvám."
***

"No," řekla Anna, jakmile byli znovu bezpečně na cestě. "To bylo… znepokojivé."
"Nelíbila se ti?"
Pohlédla na něj, pak se otočila zpátky k silnici. Když se o ni otřely faeské čáry, toužila ji Anna milovat, schoulit se jí u nohou a čekat na drobky její náklonnosti. Po zbytek času ji toužila zabít za to, že flirtovala s Charlesem - že s ním spala.
Chtěla se schovat v nějaké tmavé díře, aby už nikdy neobtěžovala bratra vlka svojí přítomností - i když věděla, že je to hloupé. Nezavrhl ji. Ne doopravdy. V jeho pokárání ale zaznělo tak silné… odmítnutí. Soustředil se na Danu.
Na Danu, která byla fae, Šedá paní, sebejistá a mocná. Ne třiadvacetiletá, nedostudovaná ženská, která po třech letech života ve smečce neznala ani čtvrtinu toho, co by měla o vlkodlacích vědět. K Charlesovi se vůbec nehodila.
O ničem z toho ale nemohla Charlesovi říct, protože by vypadala jako hloupá nána - komplikovaná, hloupá nána, která se dožaduje neustálé pozornosti. Naštěstí mu mohla odpovědět, aniž by přiznala, co jí na návštěvě u fae doopravdy vadilo.
"V Brookfieldské zoo v Chicagu mají pavilón plazů. Jako dítě jsem ho navštívila se školou. Chovají tam zelenou mambu. Je to nejkrásnější had, jakého jsem kdy viděla; není nijak okázalá, má ale… nepopsatelně zelenou barvu - a je tak jedovatá, že když někoho kousne, obyčejně není dost času na podání protijedu."
"Myslíš, že je krásná?" Zvážil to. "Já bych řekl, že je zajímavá, ale ne krásná. Jen málokterý fae je s maskovacím kouzlem krásný. Krása dost dobře nesplývá s okolím. A fae stejně jako my dlouho zdokonalovali způsob, jak se ukrýt všem na očích."
Anna hleděla dopředu. "Je krásná. Výrazná. V místnosti plné filmových hvězd by se všichni podívali napřed na ni."
Upřeně ji sledoval; cítila to, i když se věnovala řízení. "To je dominance," řekl. "Ne krása."
"Opravdu?" Předjela dvojici mladíků ve ferrari a ti se urazili a za burácení motoru se na ni tak nalepili, až poznala, že se jeden z nich lépe oholil. "Krása není vždycky jednoduchá," řekla. "Vezmi si kupříkladu Paganiniho."
"To je hudba."
"Víš, co mám na mysli."
Nepřitakal prostě na souhlas a jí se líbilo, že zvážil, co řekla, namísto aby ji nechal jen mluvit.
"Viděl jsem ji bez maskování," řekl nakonec. "Možná mě to zaslepilo, takže nerozeznám detaily. Stali se z nás milenci, protože mě zaujala." Sledoval její reakci.
Ještě ráno by mu na rovinu řekla, jak se cítí, když jí popisuje bývalou milenku. Mezitím ale zahlédla jeho odhalené nitro - třebaže se snažila nedívat. Nikdo by se neměl takto odkrýt jiné osobě. Ale všimla si něčeho…nečekaného. Věděla, kdo je a kdo je on. Nemohla říct, že by si sama sebe nevážila; vážila. Ale Charles byl… přírodní živel.
A obával se, že když Anna spatří jeho skutečné já, nedokáže ho milovat - protože při pohledu do zrcadla viděl jen zabijáka. Právě proto uzavíral pouto mezi nimi. Miloval ji víc než život a nečekal, že mu city oplatí. Prostě očekával, že jednoho dne zmoudří.
Byla vyděšená - jako by jí dal křehoučkou, cennou skleněnou ozdobu a sebemenší špatný pohyb ji mohl rozbít. Cítila, že by se jí měl ujmout někdo silnější a schopnější, aby nepřišla k úhoně. Ne že by před Danou nevznesla svůj nárok dostatečně rychle.
Když Anna nic neřekla, pokračoval: "Přijala mě za milence po tom, co zjistila, že na mě nepůsobí její schopnost vzbudit v každém vášeň, a byla zvědavá, jaký bude sex s někým, koho neočarovala."
Anna si odfrkla. "Vsadila bych se, že tvůj vzhled jí taky nevadil."
Charles si povzdychl. "Zachoval jsem se špatně, že? Dlužím ti omluvu."
Pohlédla na něj.
"Nechtěl jsem zabřednout do staré historie - ale ani jsem nezabránil tomu, aby to udělala ona. A pak… slova nejsou mojí silnou stránkou. Jedno ale musíš pochopit: nebylo mezi námi nic než vzájemné porozumění - a to ještě před více než stoletím."
"To je v pořádku," řekla mu. "Chápu to." Humor, rozhodla se, a musí být trefný. Suchý. "Měl jsi spoustu času nahromadit milenky, které ti budu moct vyčítat."
Stiskl ji koleno a obestřel ji vřelým hlasem beze slov, načež řekl: "Líbilo se mi, když jsi na mě před ní vztáhla nárok." Zaváhal. "Myslím, že to, jak jsi o ní dokázala mluvit bez žárlivosti, ranilo moje city."
Sundala ruku z volantu a pohladila ho po paži. "Nech si vyšetřit čich, Kemo Sabe." Když mohl být upřímný on, zvládne to i ona. "Nelíbí se mi, když o ní mluvíš. Toužila jsem jí rozškrábat obličej, když tě políbila. A když mě bratr vlk odstrčil…"
"Nemyslel to tak." Charles klepal volnou rukou do rámu dveří. "Neumí brát… ohledy, dokonce ani aby ušetřil něčí city. Je velmi přímý."
Pořád měla za sebou kluky ve ferrari, proto varovně šlápla na brzdy.
"No," řekla. Přímý. "To všechno vysvětluje." Už jí to ale nevadilo. Neuchlácholilo ji Charlesovo vysvětlení, nýbrž přímý souhlas, který, jak cítila, vyjádřil bratr vlk s Charlesovým potěšením z toho, že se postavila Daně a prohlásila ho za svého. Nedokázala rozluštit vše. Zrovna teď necítila z Charlesovy strany vůbec nic - ale zdálo se, že bratr vlk je víc než ochotný podělit se s ní o své pocity.
"Vy dva máte mnohem víc společného než jenom tělo," řekla.
Charles se rozesmál a svezl se dolů na sedadle. "Asi ano, v dobrém i ve zlém, co? Nemá fae rád, dokonce ani Danu. A taky… oba si pořád zvykáme na to, že máme tebe. Chráníme smečku, to byla vždycky naše práce. Hlavně submisivní vlky, kteří jsou naším srdcem."
"A on… ty mě vidíš jako supersubmisivní," uhádla. Ve skutečnosti byla omega a ani zdaleka ne submisivní. Hrála ale ve smečce skoro stejnou roli. Dominantní vlci se v její společnosti mohli… uvolnit, protože věděli, že je nikdy nevyzve - ne proto, že by nemohla, ale protože nechtěla. Omegy postavení nezajímalo, zajímala je jenom smečka.
"Jsi naše," prohlásil nezvratně a bez humoru. "Bratra vlka a moje. Postaráme se o tvé bezpečí. Dana je mnohé, ale bezpečná rozhodně není. Rozptylovala jsi nás - a kdybychom s tebou mluvili příliš dlouho, vycítila by to a urazila se. Fae není těžké urazit a Dana není výjimkou."
"Její reakce na Branův obraz byla divná," řekla Anna.
"Mocná," souhlasil Charles. "Ale nehodilo by se, aby jeho dar byl menší než dary, které během konference dostane od ostatních. Zachovat si přízeň fae je zajímavý tanec a já ho s radostí přenechám otci."
"Vermeer… Proč ho okopírovala, místo aby namalovala něco vlastního?"
"Její vlastní malby jsou… horší. Vzpomínáš si na obrazy smutných klaunů? Anebo jsi příliš mladá? V jednu dobu byly úplně všude. Byly zářivě barevné a mdlé. Prázdné."
Anna se zachvěla. "Můj zubař jich měl plnou ordinaci."
"Něco takového," řekl Charles.
"Možná by měla malovat krajinky," navrhla Anna. "Vermeerovo pozadí bylo velmi dobré."
"Jednou jsem jí to navrhl, ale neměla zájem. Chce malovat objekty, které ráda pozoruje - milence a snílky."
"Myslíš, že má smečka dobré pojištění?" zeptala se Anna a znovu se zadívala do zpětného zrcátka.
Charles se ohlédl a přimhouřil oči.
Ferrari okamžitě zvětšilo odstup.
"Ježíši," řekla Anna. "Je dobré mít tě po ruce."
"Děkuju."
Anna se proplétala provozem a uvažovala o Daně, začala o ní přitom smýšlet shovívavěji než dřív.
Jaké by to bylo milovat hudbu, jako ji milovala ona, a nebýt schopna zpívat ani hrát? Anebo hůř, hrát dovedně, ale nikdy nepřekročit hranici mezi notami, tóninou a rytmem, a skutečnou hudbou? Vědět, že uniká jen o chloupek, ale prostě netušit, jak přejít od přesnosti metronomu k moci a skutečné kráse?
Poznala několik takových lidí ve škole. Některým se přechod povedl, jiným ne.
Na Severozápadní, než ji proměna donutila školy nechat, studovala hudbu jako hlavní předmět. Jejím nástrojem bylo cello.
Chlapec, který hrál ve školním kvartetu první housle, tak mistrně ovládal techniku, že ošálil profesory a přesvědčil je o tom, že hraje skutečnou hudbu. Byl doslova zázračné dítě.
Myslela si, že to sám neví, pak ale jednou večer zašli po koncertu do místního baru, aby ho zapili pivem. Ostatní šli tančit, ona ale zůstala u stolu s ním, protože si o něj dělala starosti, vypadalo to totiž, jako by se chystal vypít celou hospodu dosucha, třebaže obvykle řídil a držel se ledového čaje nebo kávy.
"Anno," řekl a zahleděl se do jantarové tekutiny ve sklenici, jako by v ní mohl najít moudrost věků. "Tebe jsem neoklamal, že? Ostatní," vágně mávl rukou na přátele, "si myslí, že jsem něco - ale ty víš, že to není pravda, že?"
"Vím co?" zeptala se.
Naklonil se blíž. Táhly z něj pivo a cigarety. "Víš, že jsem podvodník. Cítím zvíře v sobě, řve a chce se dostat ven. A když mu dám volnost, vyzdvihne mě do výšin i mně navzdory."
"Tak proč to neuděláš?" Tehdy ještě nebyla vlkodlak. Svět byl milejší, netvoři se krčili ve skříních a ona byla kurážná ve své nevědomosti.
V očích měl starý, unavený pohled a trochu mu splývala slova. "Protože pak by všichni viděli," řekl jí.
"Viděli co?"
"Mě."
Velké umění vyžadovalo odhalení duše a některé věci bylo bezpečnější nechat ve tmě. Poté co ji násilím proměnili, nějaký čas vůbec nehrála - a nejen proto, že musela prodat cello.
"Anno?"
Přesunula ruce na volantu. "Myslím na Danu a na to, proč nedokáže malovat, jak by chtěla." Zaváhala. "Napadlo mě, jestli je to proto, že nemá duši - jak tvrdí některé církve. Anebo proto, že ji to, co ukrývá v nitru, příliš děsí, než aby to ukázala světu."
***

Vybral ten hotel proto, aby Anna měla pohodlí. V Seattlu se dala najít i přepychovější místa, třpytivé klenoty z oceli a skla.
A on si je mohl dovolit.
V některých městech marokova společnost několik hotelů vlastnila a v jiných měla velký podíl. Vzpomněl si ale, jak ji sotva před několika týdny zastrašil jeho dům, který nebyl ani extravagantní, ani zvlášť velký, proto ho napadlo, že by se cítila příjemněji v tomto hotelu, který byl jeho oblíbený.
Někdy ho to zahanbovalo, ta potřeba ukázat jí věci, které miloval, v naději, že si je taky zamiluje. Byl příliš starý, než aby si dopřával něco podobného: předvedl se jí v letadle, vzal ji sem do hotelu. Někdy jí bude muset povědět o investičním portfoliu, které jí založil. Byl ale zkušený lovec a věděl, že nesmí kořist vylekat. Počká, dokud si nezvykne na něj, na smečku, na… všechno.
Anna zastavila u obrubníku a on vycítil její stres, když si obsluha parkoviště přišla pro klíče od vozu. Objala se pažemi a Charles zatím uvedl své jméno a dal mladíkovi spropitné za to, že se nenechal vzhledem otlučené toyoty zaskočit.
Vzal jejich kufry a s pohledem upřeným na Annu, která si zírala na nohy, odmítl pomoc. Cítila by se líp, kdyby jim nikdo nepomáhal.
Možná ji měl vzít na neosobnější místo? Někam, kde jste zaparkovali a nikdo se nezeptal, jestli potřebujete pomoc? Možná byla pořád rozrušená z Daniny snahy vyvolat v ní žárlivost. Anebo si dělala starosti s bratrem vlkem.
Bratr vlk s nikým kromě něj podobně nemluvil. Dokonce ani s tátou. Možná ji to rozrušilo? Anebo za to mohl způsob, jakým je bratr vlk před domem fae odhalil. Spatřila něco, co ji znechutilo? Vyděsilo? Možná neměl způsob, jakým se od něj po odchodu z Danina domu odtáhla, nic společného se žárlivostí.
Nebyl zvyklý na emocionální horskou dráhu, na které se poté, co ji potkal, ocitl. Dobře že byla omega a dokázala všechny okolo uklidnit - a ne dominantní vlčice. Bratr vlk byl už tak na hraně; jen když se ho dotýkala nebo byla šťastná, měl se plně pod kontrolou.
Potřebovali si promluvit, ale ne na veřejnosti.
Hotel byl starší: z cihel, ne z oceli, a měl jen jedenáct podlaží, ne třicet. Zároveň byl ale postaru nóbl, vyzdobený s vrtošivostí, které se mu líbila a jejímž cílem bylo potěšit, ne udělat dojem Středomořím ovlivněným stylem art deco. Když vešli do vestibulu, zastavila se Anna - která stále mlčela - těsně za dveřmi. Vzhlédla a zadívala se na vánoční strom ověšený velkými pentlemi ve světle růžové, tmavě fialové a stříbrné barvě namísto žárovek a s ještě větší zlatou a tmavě zelenou mašlí na špičce.
Anna se na něj usmála a vzala ho za paži. A on poznal, že zvolil dobře. Zamilovala si to tu. Bratr vlk byl spokojený, protože potěšili svoji družku.
Jejich pokoj se nacházel v šestém patře, s čímž bratr vlk nesouhlasil. Bylo by mu milejší, kdyby mohli použít okna jako únikovou cestu a nemuseli přitom riskovat krk. Charles ale dal přednost pokoji, který byl obtížněji přístupný pro nečekané návštěvníky, a vlk nakonec ustoupil.
Dveře výtahu se otevřely a přímo před nimi viselo na stěně zrcadlo, díky němuž se chodba zdála větší a světlejší - a na malém stolku plavala v čirém akváriu zlatá rybka.
"Zlatá rybka?" zeptala se Anna.
"Jsou to houževnatá stvoření," řekl.
Zasmála se. "Proti tomu nic nenamítám. Vím o někom, kdo zachránil zlatou rybku z kolejí, kde žila v míse piva. Ale proč mají zlatou rybku v hotelu?"
Pokrčil rameny. "Nikdy jsem se nezeptal. Když ale přijedeš sama, dají ti ji do pokoje, abys měla společnost." Neřekl jí, že je to poprvé, co tu přespí a nebude mít v pokoji rybku.
Byl sám hodně dlouho, a to navzdory smečce i milenkám, které si našel a které si našly jeho. Musel být, protože, jak Dana říkala, byl otcův zabiják. Musel být sám: známí se zabíjeli snáze než přátelé.
Už ale nebyl. Miloval to, liboval si v tom - třebaže byl někdy tak trochu přesvědčen o tom, že mu jejich pouto přivodí smrt. Kvůli ní by zničil svět.
Pravděpodobně k tomu nedojde.
Otevřel dveře apartmá a počkal u nich, zatímco ona prozkoumávala své nové území.
Prošla si pokoje a dotkla se stolu a gauče v salónu. Lehce zatahala za střapec tapiserie, která oddělovala ložnici od zbytku pokojů.
"Vypadá to tu jako na natáčení Šejka," řekla Anna. "Dokonce tu mají i pruhované tapety, které připomínají stěny stanu, a závěsy. Bezva."
Posadila se na postel a zasténala. "Na tohle bych si dokázala zvyknout." Potom k němu obrátila vřelé hnědé oči a řekla: "Myslím, že si musíme promluvit."
Souhlasil s ní, přesto ho zamrazilo v žaludku. V mluvení zrovna nevynikal.
Posunula se dozadu, v tureckém sedu se usadila na straně postele a poplácala matraci vedle sebe.
"Nekoušu," řekla.
"Opravdu?"
Anna se zakřenila a s jeho světem bylo najednou všechno v naprostém pořádku - jo, byl v tom až po uši.
"Anebo se aspoň postarám, aby sis to užil."
Charles nechal zavazadla před koupelnou. Blokovala tak sice dveře ven na chodbu, bratru vlkovi ale nevadilo, že jim zatarasil únikovou cestu. Její teplo ho přitahovalo jako oheň v zimě a on ani jeho bratr nemohli uniknout. A ani jednomu to nevadilo.
Svlékl si koženou bundu a upustil ji na podlahu. Potom se posadil na postel a zul si boty. Když se natáhl vedle ní, aniž by na ni pohlédl, uslyšel, jak její tenisky bouchly o zem. Promluvit si. Řekla "promluvit si". Půjde mu to lépe, když bude hledět na stěnu.
První slovo přenechal jí. Kdyby jí začal klást otázky, Anna by se ho nemusela zeptat na to, co potřebovala vědět. Zjistil to už dávno s méně dominantními vlky.
Po chvíli si lehla na postel vedle něj. Zavřel oči a nechal se obklopit jejím pachem.
"Připadá ti naše pouto stejně divné jako mně?" zeptala se tichounce. "Někdy je tak silné, že si ho přeju přerušit, i když to pak bolí. A když se ztenčí, chybí mi intimita vědomí, co cítíš."
"Ano," souhlasil Charles. "Nejsem zvyklý sdílet cokoli s kýmkoli kromě bratra vlka." Moje družka, pomyslel si. Měla za sebou krušné chvíle a potřebovala všechno, co jí mohl dát. Proto použil slova, jimž nedůvěřoval, aby jí řekl, co mohl. "Nezajímá mě, co si o mně myslí bratr vlk. S tebou je to… jiné. Těžké."
Pohnula se, až mu její dech ovanul zezadu krk. Velice tiše řekla: "Přeješ si někdy, aby k tomu vůbec nedošlo?"
Posadil se, otočil se k ní a změřil si ji, aby zjistil, jak to myslela. Po jeho nečekaném pohybu sebou trhla, a kdyby postel nebyla tak velká, spadla by z ní, jak se snažila dostat se od něj co nejdál.
Zavřel oči a ovládl se. Nebyli tu žádní nepřátelé, které by mohl zabít. "Nikdy," ujistil ji a doufal, že slyší upřímnost v jeho hlase. "Nikdy toho nebudu litovat. Kdybys věděla, jaký jsem vedl život, než ses v něm objevila ty, ani by ses na to neptala."
Cítil její teplo, její blízkost, ještě než se ho dotkla. "Působím ti tolik problémů. A než skončíme, bude jich asi ještě víc."
Charles otevřel oči, utápěl se v jejím pachu a v její přítomnosti a políbil pihu na její tváři. Pak tu u nosu a další nad rtem. "Můj bratr Samuel už dlouho tvrdí, že potřebuju, aby mým životem něco zatřáslo."
Políbila ho - byl to tak vzácný úkaz, že zůstal naprosto nehybně sedět a užíval si důvěru, kterou ho obdarovala. Týraly ji nestvůry a někdy ji ještě pořád ovládaly.
Anna se odtáhla. "Jestli budeme pokračovat takhle, k žádnému rozhovoru nedojde."
Dobře, pomyslel si. Věděl ale, že si musí promluvit o několika věcech, proto si lehl a založil si ruce za hlavou, přestože na posteli byly přinejmenším tři vrstvy polštářů.
"Pořád mám pocit, jako bych dělala všechno špatně," řekla. "Jako by naše pouto mělo být něčím víc, než mu dovolujeme."
"Mezi námi nic špatného není," ujistil ji.
Vydala frustrovaný zvuk, takže to asi nebyla odpověď, kterou chtěla slyšet. Charles to zkusil znovu. "Máme čas, lásko. Když si budeme dávat pozor a půjdeme cestou, kterou chceme jít, budeme mít dost času na to, abychom udělali všechno, jak se patří."
Vycítil, že se na něj soustředila. "Dobrá," řekla nakonec. "S tím můžu žít. Znamená to, že ti můžu říct, když se vydáš špatným směrem?"
Zakřenil se. "Dokázala by ses držet zpátky?"
"Mezi námi nic špatného není," zopakovala spokojeněji jeho slova. "To znamená ano, že?"
Znovu na ni pohlédl. "To znamená ano. Správně."
"A jsi stejně zmatený jako já?"
Zdálo se, že je pro ni důležité, aby byli rovnocenní. Nemohl jí ale lhát. "Ne. Myslím, že jsem zmatený trochu jinak. A patrně i víc. Ty za sebou nemáš skoro dvě staletí, během nichž ses už rozhodla, kdo jsi a kdo ne. Když se pak všechno změní…" Charles pokrčil rameny.
Nebyl zvyklý na tolik emocí. Kdysi dávno sebral pocity a touhy své lidské půlky a někam je schoval, aby se mu nepletly do cesty při tom, co musel udělat. A teď byly zpátky a jemu scházely nástroje, jak se s nimi vypořádat - a nebyl natolik hloupý, aby si myslel, že se nechají znovu někam odstrčit.
"Jinak zmatený," řekla. "Dobře. To je v pořádku."
Natáhla se, dotkla se jeho paže a přejela po ní prstem. "Když jsem se tě dneska dotkla… zdálo se mi, jako bys měl v těle dvě duše. Máš takový pocit i u mě?"
"Anno," řekl jí. "Jsi, kdo jsi. Bratr vlk a já… Víš, že jsem se jako vlkodlak narodil, že mě neproměnili. Myslím, že proto jsem trochu jiný. Většina vlkodlaků musí své vlky k poslušnosti donutit, nebo si je dokonce podřídit, aby mohli fungovat. Po čase se vlčí duch stane součástí toho lidského. Nemyslící, násilnická část plná instinktů a tužeb, ale bez skutečných myšlenek."
Zadíval se na její bledou ruku na své zelené hedvábné košili. "Nejsem dědeček, abych hleděl člověku do duše," řekl jí. "Nevím, jestli jsem ti řekl pravdu. Tak to prostě vidím a cítím. S bratrem vlkem jsme uzavřeli kompromis. V situacích, pro které jsem lépe stvořený já, mi přenechává plnou kontrolu - a já mu prokazuju stejnou laskavost."
"Dvě duše," řekla.
"Ne." Zavrtěl hlavou. "Jedna duše, jeden muž, dva duchové. Bratr vlk a já jsme jedno. Neoddělitelní. Kdyby zemřel on, zemřel bych i já."
"Ochromila jsem svoji vlčici?"
Překulil se na bok, protože ho k ní táhla její starost. "Není to nic, nad čím bys měla truchlit. Jde o prosté přežití. Jestli ti to pomůže, zdá se mi, že ty a tvá vlčice jste uzavřely úplně jiný kompromis." Usmál se. "Myslím, že právě proto si tě bratr vlk vybral - krátce potom, co jsme se poprvé potkali. Jsme v rovnováze, víš? Ty a já, tvá vlčice a můj vlk. Ona se drží zpátky, dokud nejsi v ohrožení, ale pořád tu je."
Anna mu stiskla paži. "Dobrá. S tím se vyrovnám lépe než s možnými alternativami."

"Potřebuješ další slova?" zeptal se a její dotyk mu zastřel hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama