Alfa a omega 2. Kapitola 1/2

13. prosince 2015 v 2:04 | Patricia Briggs |  Alfa a omega 2 Loviště
"Miluju Seattle." Krissy se objala pažemi a zatočila se. Vzhlédla, nasadila dobře nacvičený úsměv malé holčičky a její milenec se na ni usmál.
Natáhl se a zastrčil jí za ucho zlatou kudrnu. "Přestěhujeme se sem, princezno? Mohl bych ti sehnat byt s výhledem na vodu."
Zvážila to a nakonec zavrtěla hlavou. "Chyběl by mi New York, však víš. Nikde se nedá nakupovat jako v New Yorku."
"Dobrá," zapředl shovívavě. "Jestli ale budeš chtít, můžeme si sem občas zajet a pohrát si."
Krissy zaklonila hlavu, aby nachytala do úst déšť, a rychle chňapla po kapkách jako netopýr po hmyzu. "Můžeme si jít hrát hned teď?"
"Napřed práce, potom zábava," prohlásila Hannah, ta otrava. Byla Ivanovou holkou před Krissy. Krissy zaujala její místo jak v Ivanově posteli, tak v jeho srdci, a to Hannah namíchlo.
"Ivane," zakňourala Krissy, položila mu ruce na košili, přitáhla si ho blíž a olízla si rty. "Můžeme si jít hrát? Dneska večer přece nemusíme pracovat, že ne?"
Nechal se políbit, pak zvedl hlavu a v očích měl žhavý pohled. "Hannah, odveď ostatní do hotelu a kontaktuj našeho zaměstnavatele. S Krissy dorazíme za několik hodin."
***

Zase pršelo, ale Jody vyrostl v Eugene, kde pršelo jednou ročně - od ledna do prosince. A kromě toho se narodil ve znamení ryb; voda byla jeho živel.
Zvedl tvář k nebi a nastavil ji dešti. Zkouška se protáhla a slunce zapadlo dřív, než se dostal ven. Dneska večer hráli dobře; všichni to cítili. Ze zadní kapsy si vytáhl paličky a bubnoval do vzduchu v rytmu, který slyšel jen on. V posledním úseku by měl něco změnit…
Domů to vzal zkratkou - šerou uličkou dost širokou sotva na auto a půl. Nebylo ještě pozdě, v okolí ale viděl jen staršího muže a děvče, které vypadalo asi na šestnáct. Oba byli promočení a spěchali jeho směrem.
"Promiňte," oslovil ho muž. "Jsme tu na návštěvě a zabloudili jsme. Nevíte, kde je tu nejbližší restaurace?" Na sobě měl drahý plášť - Jody hádal, že vlněný - a na zápěstí lesklé zlaté hodinky, které musely stát jmění. Dívka - a jak se blížili, Jody zjistil, že staršího muže od ní musí dělit víc než jedna generace; možná to byla jeho vnučka - měla obuté lodičky na deseticentimetrových podpatcích, díky nimž působily její nohy drobně.
Všimla si, že si ji prohlíží, a užívala si jeho obdivu. Nemohl si pomoct a oplatil jí úsměv. Položila mu ruku na zápěstí a řekla: "Potřebujeme najít něco k zakousnutí." Její úsměv se rozšířil a on si všiml jejích Špičáků.
Divné, pomyslel si, nevypadala na to, že by patřila k lidem, se kterými se tahala jeho bývalá a kteří nosili umělé Špičáky a hráli tu pitomou hru… ne D&D, ta byla bezva… něco s upíry.
Dívka měla vlasy stažené do culíku a vypadala spíše jako Britney Spears než Vampirella. Její lodičky měly ostře růžovou barvu a ani jediný kousek jejího oblečení nebyl černý.
Nelíbilo se mu, že se mu hrdlo stáhlo strachy jenom proto, že měla nasazené umělé Špičáky.
"Nejbližší restaurace je několik bloků odsud," řekl a zkroutil zápěstí, aby ji donutil pustit ho. "Podávají tam italské jídlo. Mají výbornou červenou omáčku."
Olízla si rty a nepustila ho. "Miluju červenou omáčku."
"Podívejte," řekl a znovu se jí pokusil vyškubnout, "nechte toho. Není to legrační."
"Ne," vydechl muž, který se, zatímco Jody mluvil s dívkou, dostal za něj. "Vůbec to není legrační." Jody ucítil na krku ostrou bolest.
"Kde tu budeme mít soukromí?" zeptal se stařec po chvíli. "Kde si budeme moct hrát, aniž by nás u toho někdo viděl?"
A Jody zavedl své nové přátele na místo vzdálené několik kilometrů, kam, jak dobře věděl, nikdo nechodil.
"Dobře," pochválil muž. "Velmi dobře."
Dívka zavřela oči a usmála se. "Provoz přehluší křik."
Muž se naklonil k Jodymu a pošeptal mu do ucha: "Teď se můžeš bát."
Jody se bál hodně, hodně dlouho, než ho nakonec hodili do vody, aby se jím nakrmily ryby. "Kamení ho udrží pod vodou dost dlouho na to, aby nepoznali, jak zemřel," řekl Ivan.
"Pořád si myslím, že jsme ho měli nechat viset nahého na stromě jako tu holku v Syrakusách."
Ivan jí promnul vršek hlavy. "Drahé dítě," řekl a vzdychl si. "To byl zvláštní případ; byla vzkazem pro svého otce. S tímhle jsme si jenom pohráli, a kdybychom dovolili, aby se ti hloupí lidé dozvěděli, že jsme ho zabili, narušilo by to naši práci."
Zadívala se na krvavé paličky, povzdychla si a hodila je za tělem. "A práce má vždycky přednost."
"Díky práci máme střechu nad hlavou a můžeme cestovat, kamkoli se nám zachce," řekl jí Ivan. "Musíš si umýt obličej a znovu se obléct, princezno."
***

Z bílé mlhy trčel vrchol velké hory a v celé své kráse vládl nebi. Anně se zatajil dech. Mount Mounier, pomyslela si, i když zeměpis Kaskád nebyl zrovna její silnou stránkou. Pod nimi se táhlo celé pohoří, ale tato hora byla mnohem větší než zvlněná krajina okolo. Postupně se v dálce objevily další horské štíty a topily se v mracích.
"Hej, Charlesi?"
Hory se nacházely na Charlesově straně letadla. Anna se k němu naklonila tak blízko, jak jen to šlo, aniž by se ho dotkla - pilotoval letadlo a ona ho nechtěla rozptylovat.
"Ano?"
Citlivé uši si chránili před burácením motoru sluchátky a jejich hlasy přenášely mikrofony. Ten jeho zněl ve sluchátkách tak hluboce, že bzučela, přestože byla nastavena na nejnižší hodnoty.
"Kolik letadel vlastně smečka má?"
Tohle bylo druhé, ve kterém letěla.
"Jenom learjet," odpověděl. "Jestli se nakloníš ještě o kousek dál, uškrtíš se. Tahle Cessna je moje."
On vlastnil letadlo? Pokaždé, když si začala myslet, že ho zná, objevilo se něco nového. Věděla, že má na starosti finance smečky - a že jejich smečce nehrozilo, že by v nejbližší době zůstala bez peněz. Věděla, že sám je finančně zabezpečený, i když o tom doopravdy nikdy nemluvili. Vlastnictví letadla ale bylo něco dočista jiného než finanční jistota, bylo to jako srovnávat Mount Rainier s kopci v Illinois.
"Nechystáme se vyřizovat záležitosti smečky?" zeptala se. "Proč jsme si vzali tohle letadlo?"
"Jet potřebuje k přistání tisíc pět set metrů," řekl. " A to znamená, že bychom museli přistát na Boeing Field nebo Sea-Tac, a já nechci, aby nás celý týden sledovaly úřady."
"Tebe sledují úřady?" Na mysli jí vytanula karikatura Charlese, za kterým se plíží muži v tmavých oblecích.
Kývl. "Zbytek světa o nás možná neví - ale špatní lidé už bohužel ano."
A proto se marok rozhodl, že nastal čas odhalit vlkodlaky veřejnosti. "Takže tě sledují špatní lidé?"
Věnoval jí vlčí úsměv. "Jenom když jim to dovolím."
Zamyslela se a dospěla k názoru, že se jí líbí, když se usmívá. "Takže kde teda přistaneme?"
"Na letišti, které spravuje Smečka Smaragdového města, asi padesát kilometrů od Seattlu."
Letadlo nadskočilo, propadlo se a ji zalechtalo v žaludku. Pevně sevřela područky a zasmála se, když Charles letadlo znovu narovnal. "Létání se mi moc líbí."
Sklonil hlavu a podíval se na ni přes okraj tmavých brýlí. Potom zkroutil koutky úst nahoru a obrátil pozornost zpátky k přístrojové desce. Letadlo se naklonilo doleva.
Anna čekala, že ho znovu narovná, ale točili se dál a dál, až byli vzhůru nohama, a pak ještě dál, až byli opět hlavou vzhůru.
Přes její smích řekl: "Tohle letadlo není stavěné pro akrobatické létání, ale taková otočka znamená přetížení jenom jednoho G." Naklonil letadlo na opačnou stranu a dodal: "Když se provede správně." A pak se s letadlem roztančil po nebi.
Připravil ji o dech a bránice ji bolela od smíchu, když letadlo konečně znovu narovnal. Pohlédla na Charlese, ale ani se neusmíval. Klidně mohl práškovat pole s obilím.
Nenáviděl letadla, stejně jako nenáviděl většinu moderní techniky. Řekl jí to. Přesto jedno vlastnil - u všech svátých, a uměl s ním létat. Když řídil náklaďák, jel opatrně a měl ho plně pod kontrolou. Tak proč se rozhodl hrát si s cessnou? Bavil jenom ji, nebo si to sám užíval?
Žena by měla o svém druhovi vědět víc. Když uzavřeli pouto, věřila, že se o něm víc i dozví. Ale počáteční schopnost cítit ho postupně odezněla, protože ji pohřbily jeho sebekontrola a její sebeobrana. Cítila jejich pouto, bylo silné, zářící a nerozbitné. Přemýšlela, jestli ho on cítí stejně, anebo v ní mohl číst, kdykoli se mu zachtělo.
"Station Air November, jedna osm osm tři Victor žádá o povolení k přistání," řekl a jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že nemluví s ní.
"Jděte na to, pane. Teda, jděte na to, osm tři Victore," odpověděl cizí hlas. "Vítejte na území Smečky Smaragdového města, pane."
Charles je navedl prudce dolů roztrhanými mračny a kolem zasněžených hor do měkce zeleného údolí. Než si uvědomila, že míří k přistávací dráze, kola se s jemným nadskočením dotkla země.
Místo, kde přistáli, vypadalo skoro stejně izolovaně jako Aspen Creek. Přestože na stráni asi tři sta metrů nad nimi ležel sníh, tady dole, kde přistáli, bylo všechno zelené jako v létě. Vlastně ještě zelenější. Až na přistávací dráhu a hangár byly kolem jenom stromy a křoví.
Charles si sundal sluchátka, rozepnul si pás a z hangáru se zatím k letadlu rozběhli lidé.
Odtáhl se a bolestivě ztenčil pouto mezi nimi. Kdyby ji předem varoval, nic by neřekla: tři roky v první smečce ji naučily ovládat bolest. Překvapil ji ale, proto zakňourala.
Charles si sundal sluneční brýle a zamračeně na ni pohlédl. Vzápětí rozevřel oči dokořán, protože pochopil… "Nikdy jsem si nemyslel…" Odvrátil se a řekl, ne však jí: "Dobrá. Dobrá." A bolestivě stažené pouto povolilo.
S vlčíma očima se k ní naklonil a dotkl se její tváře.
"Omlouvám se," řekl. "Nechtěl jsem se před tebou uzavřít. Já jenom…"
Zmlkl, protože nevěděl, jak má pokračovat.
"Nasadil sis zbroj?" nadhodila. "To je v pořádku, jenom jsem to nečekala. Dělej, co musíš."
Ale neudělal. Místo toho upřel pohled na blížící se muže a řekl: "Nejsou to nepřátelé. Aspoň protentokrát."
Než mohla něco říct, zvedl se. A co bys řekla? Uzavřel se, aby mohl zabíjet, kdyby musel, aby si žádného z nich nepustil příliš k tělu. Aby nezaváhal a udělal, co by bylo zapotřebí.
Přece jen o svém druhovi něco věděla. Následovala ho ven z letadla a vstříc cizím vlkům a uvažovala, jestli by ji to mělo uklidnit, nebo by si měla dělat starosti.
"Jsem rád, že jste to zvládl, pane," řekl muž, který to tu měl na starost. Pořád ji občas děsilo, že dokáže jen podle pohybů a držení těla poznat, kdo má velení. Lidé - normální lidé - nepotřebovali vědět, kdo je první a kdo poslední.
"Sledovali jsme vás na radaru a Jim se obával, že máte problémy, protože jste často měnili rychlost."
Charles se tvářil neutrálně a Annu napadlo, jak asi musely jeho akrobatické kousky vypadat na radaru.
"Žádné problémy jsme neměli," řekl.
Druhý vlk si odkašlal a sklopil oči. "Dobře. Já jsem Ian Gamer ze Smečky Smaragdového města a mám vám pomoct, jak jenom to půjde."
Zatímco Charles s ostatními vlky vykládali zavazadla a debatovali o tom, co je potřeba udělat na letadle a kde ho schovají, stála Anna kousek stranou. Nebyla v přítomnosti cizinců tak nervózní, jak čekala - a chvíli jí trvalo, než pochopila proč.
Ian stál v hierarchii smečky někde uprostřed a tady velel. Takže tato skupina vlků nepatřila ve smečce k nejdominantnějším, k alfovým zástupcům; byli to vlci, kteří by v dominantním jedinci nevzbudili potřebu ukázat jim, kam patří. Angus Hopper, alfa Smečky Smaragdového města, byl chytrý muž. Ne že by se musel bát, že nad sebou Charles ztratí kontrolu, bylo ale lepší hrát na jistotu.
Angus to neudělal proto, že cizí dominantní vlci Annu pořád děsili, jedna její část mu přesto byla vděčná.
Až začne jednání, bude se v dominantních jedincích doslova topit. Vlci, kteří přiletí z Evropy, vládli každý vlastnímu území; někteří byli u moci už celá staletí. Dokud ale bude s Charlesem, nikdo jí neublíží. Věděla to, ale trvalo několik let, než do ní vtloukli strach, a bude trvat déle než měsíc nebo dva, než se od něj osvobodí.
"Postarají se o letadlo," řekl Ian. Sebral ze země nejbližší zavazadlo a skloněným ramenem a uctivým kývnutím je vybídl, aby ho následovali po kamenné cestičce mezi stromy. Charles se chopil vlastního kufru a pustil Annu před sebe.
Jakmile vykročili, vlk ze Smaragdového města se dal do řeči rychlým, věcným tónem, kterým by před obyčejným člověkem zamaskoval úzkost. Charles tak na lidi působil, dokonce i na vlastní smečku, a Anna byla přesvědčená, že ani jeho otec neví, jak moc mu to vadí.
"Angus je v práci," řekl vlk. "Podle jeho instrukcí ale máte mít volný přístup k domu."
Anna si vzpomněla, že dům při přistávání zahlédla, na zemi ho ale maskovaly stromy. Právě k němu asi mířili. "Můžete si půjčit cokoli, co kdokoli z nás vlastní, samotné smečce pak patří novější land cruiser a corolla, která už zažila lepší časy. Angus říkal, že když budete chtít, můžete místo toho použít jeho BMW."
"Vezmeme si corollu," řekl Charles. "A ubytujeme se v hotelu ve městě. Odsud bychom to měli příliš daleko na místo schůzky."
"Napadlo ho, že to řeknete. Angus vás pozval do svého bytu ve městě."
"To nebude nutné," ujistil ho Charles. Anna si nebyla jistá, jestli si všiml, jak druhý muž stiskl rty. Patrně ho to prostě nezajímalo.
Smečka Smaragdového města sraz pořádala, a když Charles odmítl nabídku bydlení, mohlo to vypadat, že je nepovažuje za spojence. Charles upřednostňoval nezávislost - držel se stranou lidí, které mohl být nucen v budoucnu zabít. Byl otcův zabiják a vykonavatel spravedlnosti a jeho pochmurné povinnosti ovlivňovaly všechno, co dělal. Nesnažil se s ostatními vlkodlaky spřátelit, dokonce ani s těmi ve vlastní smečce. Bylo by mu milejší bydlet o samotě.
Ale to neznamenalo, že by Anna nemohla uhladit pocuchané peří.
"Vážíme si vaší nabídky," řekla Ianovi. "Jsme ale spolu teprve krátce a…" Zmlkla a ani se nemusela snažit červenat se. Ian se možná urazil, jeho zájem ale ublíženost překonal.
"Takže je to pravda?" Ian střelil pohledem po Charlesovi a zase se rychle odvrátil. "Slyšel jsem o tom."
"Je to šokující, já vím," zamumlal Charles.
Druhý vlk strnul a ustaraně na Charlese pohlédl, měl se před ním příliš na pozoru, než aby si uvědomil, že žertuje.
"Rád lidi škádlí," řekla Ianovi ve snaze pomoct.
Vlkovi ze Smaragdového města poklesla nevěřícně čelist.
Charles si toho všiml a zakřenil se na ni. Byla škoda, že jeho úsměv neviděl Ian, než se k němu totiž otočil, nasadil Charles znovu kamenný výraz, který používal na veřejnosti.
"Jasně," řekl Ian. Odkašlal si a změnil téma. "No… Angus chtěl, abych vám řekl, že už čekáme jenom na Rusy a na Francouze. Taky si myslel, že byste chtěl vědět, že britský alfa přijel jen s družkou. Až dorazí Rusové, dozvíme se to - ubytují se v apartmá, které vlastní Angusova společnost."
"Angusova společnost?" zeptala se Anna - zabalili si narychlo a Anna tak nedostala šanci zeptat se, co tu vlastně budou dělat.
"Angus vlastní počítačovou firmu," vysvětlil Charles. "Vymýšlí programy, díky kterým ostatní společnosti fungují. Tento týden využijeme budovy jeho firmy - dal zaměstnancům vánoční dovolenou dřív." Pohlédl na Iana. "Vsadím se, že Francouzi už jsou tady. Chastel bude chtít prověřit loviště, než dorazí kořist."
"Nezapsali se v hotelu, který si rezervovali."
Charles zavrtěl hlavou. "Pověz Angusovi, že Chastel by se nikdy neubytoval v hotelu. Byl by příliš na očích. Najal si dům, něco hezkého. Je tady pravděpodobně už týden nebo dva."
Charles tvrdil, že to s lidmi neumí, že jim nerozumí… a možná to byla pravda. Ale predátorům rozuměl velmi dobře.
Stromy prořídly a z lesa se vyloupl dům. Stejně jako Branův i tento využíval přirozený terén a okolní stromy ho z velké části účinně schovávaly. Angusův podnik na tom musel být dobře.
"Podle Anguse způsobí nejvíce problémů právě Francouz," řekl Ian.
"Nepodceňujte Rusy," řekl Charles. "Ale Angus má asi pravdu. Jean je mocný, děsivý a úplně šílený. Vyžívá se v zabíjení, hlavně když je kořist slabší a vyděšená - jeho život by neobstál pod drobnohledem, kterému budeme vystaveni, až se představíme světu."
"Angus říká, že všichni budou hlasovat stejně jako Jean Chastel, protože se ho bojí."
Charlesovi se na tváři objevil vlčí úsměv a oči měl studené a jasné. "Tohle není demokracie: žádné hlasování nebude. Ne v tomto případě. Evropané nebudou mít žádný vliv na to, jestli o sobě povíme světu, nebo ne. Jsem tu, abych si vyslechl jejich obavy a rozhodl, jak jim pomůžeme zmenšit dopad vystoupení na veřejnost."
"Mně se zdá, že evropské delegace, které už dorazily, na to mají jiný názor." Ian si dal dobrý pozor, aby to nevypadalo, že Charlesovi protiřečí.
"A co asijští vlkodlaci?" zeptala se Anna. "Nebo afričtí a australští? Anebo ti z Jižní Ameriky?"
"Na nich nezáleží." Ian mávl rukou.
"Záleží," řekl Charles tiše. "S nimi jsme se dohodli jinak."
Annina nosu se dotkl ostrý pach strachu; do Charlesova hlasu se vloudila hrozba, protože měl pocit, že si druhý vlk moc dovoluje - a Ian si toho všiml. Anna se na Charlese zamračila. "Přestaň ho děsit. Tyhle věci jsem měla vědět. Pověz mi o vlcích, kteří nežijí v Evropě."
Charles zvedl obočí, ale ochotně odpověděl: "Vlkodlaci jsou evropští netvoři a dost dobře se jim daří i v Novém světě. V Africe je nás málo a v Asii ještě míň, protože tam žijí stvůry, které nás nemají zrovna v lásce. V Austrálii bys našla dvě smečky, asi čtyřicet vlků. Oba alfy jsme o našich plánech informovali a žádný nic nenamítal. Bran probral svůj záměr i s vlky z Jižní Ameriky. Nemají z toho zrovna radost - ale stejně jako Evropané ani oni nemají žádný vliv na to, co otec udělá, nebo ne. Na rozdíl od Evropanů to ale vědí. Nabídli jsme jim stejnou pomoc jako Evropanům a oni se s tím spokojili. Pozvali jsme je, ale rozhodli se nepřijet."
***

Otlučená, pomačkaná corolla měla čtyři rychlosti a paličatou řadicí páku, takže se Anna musela pečlivě soustředit na řízení, dokud nenajeli na mezistátní a nezamířili k městu.
"Dobrá," řekla. "Potřebuju vědět víc. Měla jsem se zeptat dřív, ale všechno se seběhlo příšerně rychle. Britský alfa si s sebou kromě své družky nevzal žádné další vlky. Chce tím naznačit, že si poradí s každým, kdo by se mu postavil?"
Charles kývl. "Mezi Arthurem Maddenem, britským alfou, a Angusem je zlá krev." Odmlčel se. "Vlastně mám dojem, že i mezi Arthurem a mým otcem. Kdyby to měl být problém, zavolám tátovi a uvidím, co se s tím dá dělat. Podle táty je Arthur jediný alfa, který se postaví Chastelovi - a to je dobrá věc. Budeme potřebovat veškeré výhody."
Nepůsobil… ustaraně. Spíše zaujatě. Annu napadlo, že tento týden budou bojovat trochu jinak než obvykle; nepůjde o zuby a krev, nýbrž o souboj vůlí. Tolik dominantních vlků v jedné místnosti… a většina budou alfové. A budou se hádat. Možná se do sebe přece jen pustí postaru. Prozatím ale řídila a neměla nejmenší tušení, kam vlastně míří.
"Jedeme do hotelu?"
"Ano." A dal jí pokyny. Když ale sjeli z dálnice a ocitli se v ulicích Seattlu, řekl: "Co kdybychom se napřed někde zastavili? Mohli bychom zajet za Danou, fae, která nám slíbila, že na jednání dohlédne." A možná jí stejně jako otec četl tak trochu myšlenky. "Nebude jenom něco jako… pozorovatelka Spojených národů, elegantní hostitelka a Angusova výpomoc. Postará se o to, aby všechno proběhlo civilizovaně a my nemuseli platit Angusovi vyčištění zakrvácených koberců. Otec jí po mně poslal dárek, aby jí poděkoval za pomoc, za kterou jí platíme malé jmění."
"O tom jsem nevěděla." Anna nikdy žádného fae neviděla, tedy žádného, o kterém by věděla, že je fae. Zamrazilo ji vzrušením a rukama pevněji sevřela volant. "Bran zapojil do vlkodlačí věci fae?"
"Je nezbytné mít s sebou někoho nezávislého, kdo zajistí, že se násilí nevymkne z ruky."
Anna si vzpomněla na vlky, které znala: násilí se vždycky vymklo z ruky. Snažila si představit někoho, kdo by tomu dokázal zabránit. Bran, Charles - ale ti by museli sáhnout po dalším násilí. "Ona to dokáže?"
"Ano. A co je důležitější, všichni to vědí."
"Jaká fae je? Není Dana německé jméno? Myslela jsem, že většina fae pochází z Britských ostrovů - však víš, z Walesu, Irska a Skotska."
"Většina fae ve Spojených státech pochází ze severní Evropy, jsou to Keltové, Germáni, Francouzi, Comwallané, Angličané. Dana není její pravé jméno. Asi poslední desetiletí si říká ,Dana Sheaová' , což je varianta daoine sidhe. Hodně starších fae a někteří čarodějové nepoužívají skutečná jména - cokoli, co jim patří tak dlouho, nad nimi má moc a dá se to použít proti nim podobně jako třeba ostříhané vlasy nebo nehty."
"Znáš její pravé jméno? Anebo jaký druh fae je?"
"Neznám ho - myslím, že ho nezná ani táta. Patří ale k Šedým pánům, k nejmocnějším fae. Vládnou fae podobně jako táta vlkům." Pohlédl na ni. "Teda kdyby byl táta šílený masový vrah. Ale vím, jaký druh fae je. Až se s ní setkáš, promluv si s ní. Pak mi povíš svůj názor."
Anna napůl pobaveně zafuněla. "Co dostanu, když to uhádnu?"
Oči mu zesvětlaly vlkem, který se ukrýval v jeho nitru, a hlad v jeho pohledu jí prozradil, co přesně má na mysli, když řekl: "Stejnou věc, jako když se zmýlíš."
Očekávala strach nebo třeba nervozitu, které v ní pomyšlení na sex obvykle vzbuzovalo - ale nepřišly. Cítila jen vítané šimrání v žaludku. Za méně než měsíc udělal s jejími problémy v této věci velké pokroky. "Dobře," řekla mu.
Usmál se na ni a uvolněně se opřel.
Dálnice v okolí Seattlu klesaly a stoupaly víc než ty v Chicagu. Klenuly se nad vodou, klikatily se a zavrtávaly do kopců, na kterých stály domy, jichž se tisíce vozů projíždějících pod nimi nijak nedotýkaly. Přes výfukové plyny tu byla cítit voda a sůl z Pugetova zálivu a z dalších jezer a rybníků se slanou vodou. Z šedého nebe tu a tam zapršelo, ne dost na to, aby zapnula stěrače naplno, přesto nebylo radno dovolit, aby se dešťové kapky sbíraly na okně příliš dlouho.
Řídila se Charlesovými pokyny, sjela z dálnice a pomalu projížděla něčím, co mohlo být stejně dobře městečkem v Británii jako předměstím Seattlu. Všechno tu bylo staré, malebné a krásné, třebaže trochu kýčovité. Na vodě vpravo se u mol pohupovaly čluny a hausbóty, vlevo pak na strmém svahu kopce stály úzké budovy.
Nad vodou a silnicí, po které jela, se klenul obrovský stříbrný most končící na příkrém kopci nad nimi. Název ulice, která vedla napříč přímo pod mostem, přiměl Annu sundat nohu z plynu, protože si nebyla jistá, jestli četla správně.
"Trolova?"
"Cože?" Charles hleděl na vodu, teď se ale otočil k ní.
"Mají tady Trolovu ulici?"
Usmál se. "Na to jsem úplně zapomněl. Co kdybys po ní vyjela nahoru na kopec?"
Zahnula do ulice a na okamžik si byla jistá, že udělala chybu. Malé modré auto hlasitě supělo, protože svah byl strmější, než se zdola zdál. Silnice byla úzká a působila klaustrofobicky, most totiž nad ní tvořil střechu a jeho ocelové podpěry ji lemovaly z obou stran.
Anna se tak soustředila na řízení, že si ničeho nevšimla, dokud nebyli skoro na místě. Silnice, po které jeli, končila křižovatkou ve tvaru písmene T, kde se napojovala na další. Most nad hlavou končil ve vršku kopce. A v prostoru mezi silnicí a mostem dřepělo něco obrovského.
Aniž by se zeptala Charlese, zaparkovala.
Někdo vytvořil z betonu obrovské humanoidní monstrum zvedající se z písku: trola pod mostem. Jedno oko mu zakrývaly betonové vlasy, druhým hleděl přes Anninu hlavu na vodu pod svahem, po kterém právě i s autem vyšplhali nahoru. Jednu ruku měl položenou na opravdovém V-W Broukovi a byla dost velká na to, aby v ní sevřel celé auto. Čumák brouka byl schovaný pod trolovým vousem, jako by tam hledal úkryt.
Anna pomalu vysedla a s Charlesem po boku přešla silnici. Někdo se na soše nedávno vyřádil křídou a jasně růžová a zelená barva jen zvýrazňovaly tvorovu podivnost. Přikreslili mu nehty a záhyby kůže na kloubech. Broukův nárazník zdobily růžové a zelené květiny a na zadní okno - pokrývala ho vrstva betonu - někdo napsal "Novomanželé."
Anna si koutkem oka všimla, že je kdosi sleduje. Z výklenku nad trolem, z místa, kde most přecházel v kopec, je obezřetně pozorovali tři nebo čtyři bezdomovci. Jeden z mužů odložil noviny, které četl, a vydal se dolů k nim.
Byl nadprůměrně vysoký, ale hrbil se, aby vypadal menší. Na sobě měl omšelý baloňák silně potřísněný bahnem. Na nohy si nazul nike, ale každou jinou. Ta pravá měla díru na palci, ta levá na patě a odhalovala špinavou nohu bez ponožky. Jeho džíny byly nové a tuhé, ale stejně umazané jako plášť. Zahlédla několik vrstev oblečení - červenou flanelovou košili a pod ní žluté triko s dlouhým rukávem a zašedlý bílý nátělník.
Anna si muže všimla, s Charlesem po boku pro ni ale nepředstavoval žádnou hrozbu - a Annu víc zajímal trol. Proto nechala Charlese, aby si s mužem poradil, a sama vyšplhala na brouka a z něj na netvorovu paži a ještě výš, až mohla ruku položit na jeho obrovský nos.
"Líbí se vám můj malý trol?" ozval se cizí muž a hlas měl hrubý jako někdo, kdo dlouhé roky kouřil krabičku cigaret denně. Nepáchl ale cigaretami. K Anninu nosu se donesl zemitý, magický pach vyostřený dravčím pižmem.
"Je opravdový?" zeptala se ho Anna v bezpečí na soše, v bezpečí s Charlesem.
Cizinec k ní vzhlédl, zasmál se a odhalil rozeklané, zčernalé zuby stejně ostré, jako byl jeho pach. "No. Možná sochař něco viděl. Něco, co vidět neměl, vlče." Poplácal betonovou paži, na které stála, a ona obezřetně couvla. "V každém případě mi ale postavil tady kámoše a všichni jsme spokojení. Dokonce i támhle Šedá paní se tomu zasmála. Ani mi moc neublížila za to, že mě viděli a já jí o tom neřekl."
Fae se uměli maskovat. Dokázali vypadat jako kdokoli jiný. Ale hlad, který zářil muži z očí, když na ni pohlédl, byl nesmrtelný stejně jako ona a mnohem starší.
Vlčici se nelíbil, Anna přimhouřila oči a zavrčela na něj. Měl by vědět, že není kořist.
Znovu se zasmál a pleskl se do stehna rukou v obnošené rukavici bez prstů. "Kdybych se ale zapomněl a ukousl si," cvakl zuby a Anna v šeru pod mostem viděla, jak od nich odskočily jiskry, "rozžvýkala by mě a hodila velkým chobotnicím, které tu žijí, jo, to by udělala." To pomyšlení ho očividně pobavilo. "Dobrý kousek vlčího masa by za to ale mohl stát."
"Trole," řekl Charles.
Anna trola tak zaujala, že zapomněl na skutečnou hrozbu. Když se mu Charles připomněl, trol se prudce otočil, dřepl si a zasyčel.
Charles si vytáhl z ucha jednoduchou zlatou náušnici a hodil ji fae, který ji chytil nelidsky rychlýma rukama.
"Vezmi si mýto a běž, Starý," řekl Charles.
"Hej, Jere," ozval se ustaraný, tenký hlas nad nimi. "Neotravuj je, jinak nás odsud poldové vyženou. Víš to."
Trol v lidském převleku si přitiskl kousek zlata k nosu a začichal. Obličej mu zacukal a jeho oči se proměnily ve víry strašidelného modrého světla, než se znovu staly lidskými. "Mýto," řekl. "Mýto."
"Jerry?"
"Žádný problém, Bille," zavolal na své… přátele? Spolubydlící pod mostem, kteří byli lidštější než on. "Jenom jsem jim přišel popřát dobré odpoledne."
Pohlédl na Charlese a na okamžik se zatvářil nezvykle vznešeně, napřímil se a narovnal ramena. Čistým hlasem bez přízvuku řekl: "Za výslužku vám dám radu. Nevěřte té fae." Pak se zasmál, proměnil se zpátky v muže, který je přišel pozdravit, a vyškrábal se zpátky nahoru pod most.
Charles nic neřekl, Anna sklouzla dolů ze sochy a následovala ho zpět k autu.
"Jsou trolové opravdu tak velcí jako ta socha?" zeptala se, když si zapínala pás.
"Nevím," odpověděl Charles. Překvapeně na něj pohlédla a on se usmál. "Já nevím všechno. Nikdy jsem neviděl trola v jeho skutečné podobě."
Nastartovala. "Mýto se platí za přechod mostu. My přes most nepřešli."
"Vetřeli jsme se na jeho území. Zdálo se mi to vhodné."
"A co rada, kterou nám dal?"
Opět se usmál a tvář se mu pobaveně rozzářila. "Víš, co se říká: ,Nikdy nevěř fae."
"Dobrá." Byla to běžná rada, první věc, kterou lidé o fae říkali, a pointa většiny příběhů o nich. "A hlavně tehdy, když nám to sami poradí. Kam teď?"
"Zpátky dolů Trolovou. Vidíš ta mola dole? Dana žije na hausbótu pod kopcem."
Danu navštívil doma jen jednou, přesto Charles bez problémů našel cestu: její domov s okolím zrovna nesplýval.
Do vody vybíhala čtyři mola; u tří kotvila řada lodí různých typů. U čtvrtého jen jedna. Jednalo se o dvoupodlažní hausbót, který připomínal miniaturní viktoriánské sídlo, a to včetně ozdob ve všech barvách západu slunce na moři: v modré a oranžové, žluté a červené.
Dana věděla, jak se schovávat všem na očích. Nikdo ze sousedů, tedy až na ty, kdo byli sami fae, netušil, kdo je. Byla tak mocná, že jí dovolili vybrat si, jestli se chce odhalit lidem, nebo ne - a ona se rozhodla dál ukrývat.
Charles byl taky mocný. On ale neměl na vybranou.
"To je ono?" zeptala se Anna. "Vypadá to spíše jako obydlí víly."
"Počkej, až to uvidíš uvnitř," řekl jí.
Skoro dvě staletí šel šťastně… nebo aspoň spokojeně po rovné cestě. Celý život sloužil svému alfovi, který byl zároveň jeho otec i marok, a to jakkoli mohl.
Když mu otec prozradil, co zamýšlí udělat, že potřebuje vlky, kteří by propůjčili vlkodlakům před lidmi svoji tvář, vlky, o kterých si Bran mohl být jistý, že na veřejnosti nic neprovedou, Charles souhlasil, že bude jedním z nich. Ne že by jeho odmítnutí cokoli změnilo; vlk vždy nakonec uposlechl svého alfu nebo byl zabit. A Charles věděl s naprostou a uspokojivou jistotou, že by otce v boji nikdy nedokázal porazit.
Ale to bylo před Annou. Nyní se soustředil jen na ni, na její bezpečí. Přestože byl s otcem zajedno v tom, co bylo třeba udělat, s bratrem vlkem si dělali starosti, že nedokáží vystoupit na veřejnost a zároveň chránit Annu.
Tento týden ale nesměl dát skutečné pocity nijak najevo. Vlci museli přiznat svoji existenci lidem. Věděl to.
Byla tu ale Anna a ta všechno měnila.
"Neměli bychom se jít podívat, jestli tu je?" zeptala se Anna a dál si prohlížela hausbót z bezpečí souše.
Dana o nich už bezpochyby věděla - cestou k molu cítil, jak se o něj otřela magie, počká ale, dokud se jaksepatří nepřiblíží.
Dana, La belle dáme sans merci, dělala podobnou práci pro jeho otce už dřív. Dobře jí platili, ale v případě fae bylo vždy rozumné přinést zvláštní dárek jako "poděkování". Vyjádřit vděk slovně bylo nebezpečné, protože někteří fae to brali jako přiznání závazku. Marok nebyl jediný, kdo ji obdaruje, jeho dar ale musel být lepší než všechny ostatní dohromady. Přesto jí ho Charles mohl dát až na první schůzce, nemusel sem zvlášť jezdit.
Otec však navrhl, že by Dana mohla ocenit návštěvu, ještě než začne s prací - a že by se mohla líbit i Anně. A tak dorazili na místo. On nesl pod paží zabalený obrázek a Anna právě o několik kroků před ním zjistila, že se plovoucí mola houpají.
Šťastně na něj pohlédla a on ji následoval na vodou nasáklý dřevěný chodník. "To by mohla být zábava," prohlásila, pak se otočila, rozběhla se a udělala několik přemetů - jako školačka o přestávce. Zastavil se a ovládla ho směsice chtíče, lásky a strachu, se kterou si navzdory věku nevěděl rady.
"Co?" zeptala se. Po svých akrobatických kouscích byla trochu udýchaná. Odhrnula si z tváře vlnité vlasy a vážně se na něj zadívala. "Děje se něco?"
Sotva jí mohl říct, že má strach, protože netuší, co by dělal, kdyby se jí něco stalo. Že jeho nečekaná reakce probudila bratra vlka. Vyváděla ho z míry; jeho sebekontrola - se kterou neměl celé roky prakticky žádné problémy - byla v nejlepším případě nejistá. Přísně se pokusil donutit vlčího bratra ustoupit a získat zpátky kontrolu.
Anna sebou trhla a přitiskla si ruce na spánky. "Víš, pokud nechceš, abych věděla, jak se cítíš, mohl by ses pokusit nějak rozptýlit. Bolí to, když mě blokuješ."
Neuvědomil si, že to dělá. Nechtěl jí ublížit. Začal se jí otvírat, bratr vlk ale převzal nadvládu a otevřel je oba úplně. Bylo to, jako když člověk rozevře deštník, který byl celé roky někde schovaný. Některé části skřípaly a sténaly a sypal se z nich prach - jiné při náhlém napnutí zapraskaly a hrozily, že se zlomí.
Cítil se nahý - hůř. Měl pocit, jako by ho stáhli z kůže a on teď s obnaženými nervy čekal na to, až ho další závan větru rozřeže na kousky. Vše, co byl a čím býval, nyní leželo odhalené na denním světle, což se nikdy nemělo stát. Nikdo ho takto neměl vidět, ani on sám.
Nastala odmlka, krátký oddech, a pak ho všechno tvrdě zasáhlo.
Bylo tu příliš mnoho vzpomínek, věcí, které viděl a udělal. Bolest, potěšení i žal: vše bylo přímo před ním, jako by se to dělo právě teď - a bylo toho příliš mnoho, příliš mnoho a on nemohl dýchat…
Anna byl znenadání u něj, chytila ho a uvolnila pero, které ho drželo otevřené, dovolila jeho myšlenkám a pocitům vrátit se zpátky na soukromá místa, nebyly ale už tak dobře schované jako dřív. Čekal, že v něm bolest zapustí kořeny, rozplynula se však za zvuků Anniny písně, která jím protékala.
Znovu vztyčil štíty, stěny, které ho oddělovaly od světa, Anna ale zůstala uvnitř. Byl to zvláštní pocit, ale nebolelo to, spíše měl dojem, jako by mu někdo podtrhl koberec pod nohama. Bylo to ďábelsky intimní, děsivé a zázračné. Začínal si na podobné pocity v její přítomnosti zvykat.
Anna mu tiskla obličej na hruď, objímala ho a tiše, sladce si broukala Brahmse.
Pohladil ji po vlasech a políbil ji na vršek hlavy. "Promiň a díky. Bratr vlk má tendenci brát všechno doslova a nelíbí se mu, když tě něco bolí." Zjistil, že se usmívá, třebaže se mu stále trochu točila hlava. "Brahms?"
Nejistě se zasmála a on couvl, aby mu mohla pohlédnout do očí. "Promiň, zpanikařila jsem. A hudba mi pomáhá soustředit se… na to, co dělám, ať už je to cokoli. Uklidňující hudba. A Ukolébavka mi připadala příhodná. Jsi v pořádku?"
"Jsem…" řekl, pak si ale uvědomil, že lže, proto se opravil. "Budu." Ano, jeho život zahnul prudce doprava. Mít družku vyvádělo z míry jak jeho, tak vlka - nebyl ale zvyklý stěžovat si. Usmál se pro sebe. Dokonce mu zpívala i ukolébavky - líbilo se mu to.
Nějak se mu podařilo udržet se na nohou a nespadnout do vody a v rukou pořád držel dárek pro Danu.
"Půjdeme se podívat na fae?" zeptal se zdvořile, jako by právě nezažil… prozření, něco jako metafyzické zhroucení… Nedokázal to popsat.
"Jasně." Anna ho vzala za ruku a bylo to lepší než objetí, protože na kůži cítil tu její.
Bratr vlk spokojeně zasténal a uklidnil se, a to i přesto, že se ve společnosti fae nikdy necítil dobře, všech fae. Nepatřili ke smečce a nikdy patřit nebudou. On sám měl Danu rád víc než ostatní fae. Na názoru na ni se s bratrem vlkem prostě neshodli. Hausbót měl dveře jako opravdový dům. Anna se zastavila a Charles zavolal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama