Alfa a omega 4.Kapitola

20. prosince 2015 v 18:05 | Patricia Briggs

Než mohla odpovědět, zazvonil mu mobil. Nebyl to jeho otec - a kdyby byli doma, nechal by odpovědět záznamník. Ale nebyli. Byl tu kvůli práci, a to znamenalo zvedat telefony i v nevhodnou dobu. Zvedl z podlahy svoji bundu a z kapsy vytáhl mobil.
"Charles," řekl.
Z telefonu se ozvala záplava jižanské francouzštiny, a to tak rychlá, že zachytil každé čtvrté slovo. Ale stačilo to.
"Jsem na cestě," řekl a zavěsil, přestože vlk na opačném konci stále mluvil.
"Slyšela jsi?" zeptal se, když si obouval boty.
Anna vrazila nohy do tenisek. "Nemluvím francouzsky."
"Španělští vlci večeřeli v restauraci, kam zašel i Jean Chastel s těmi svými. Věci se vymkly z ruky - a aby toho nebylo málo, na místě je i britský alfa."
"Kdo ti volal?"
"Michel, jeden z francouzských alfů - Jean ho potrestá, pokud se to někdy dozví. Hádám, že volal z pánské toalety. Doufám, že si dal dobrý pozor." Trhnutím si oblékl bundu. "Seattle je velké město. Neumím si představit, že by tři frakce skončily v jedné restauraci náhodou. Jestli zjistím, že to někdo naplánoval, utrhnu mu hlavu."
"Jestli jde o Bubbovo sklepní barbecue, může to být náhoda," řekla Anna, zatímco si natahovala bundu. "Aspoň pět členů smečky - a to včetně tvého otce a Asila - mi radilo, abych tě donutila vzít mě tam. Ta restaurace prý proslula velkými porcemi neuvěřitelně lahodných žebírek. Asii říkal, že tam nikdy nebyl, ale její pověst se rozšířila až do Evropy."
Charles na ni zamyšleně pohlédl. "Lidi s tebou mluví," řekl. "To by se mohlo hodit."
***
Očividně měli k restauraci běžet. Anna byla ráda, že má na nohou tenisky, když se tryskem rozběhli dolů ze strmého, mokrého kopce.
Přestože byl Charles mrštný jako kočka, v lijáku mu podkluzovaly nohy. Jeho kovbojské boty měly hladkou podrážku, nezdálo se ale, že by ho to nějak zvlášť zpomalilo. Běželi tiše, přesto cítila, že přitahují pozornost. Když utíkáte, budíte ve městě rozruch, protože jste buďto dravec, nebo kořist.
Chvíli jí to dělalo starosti, nakonec ale nechala odhad rizika na Charlesovi. Neznala vlky, kteří potyčku zavinili - ani jak daleko vlastně restaurace byla. Udržoval jejich tempo v míře lidských schopností, takže si očividně všiml zájmu, který budili.
Běhala s ním ráda. Bez něj si vždy dělala trochu starosti, že se z ní stane kořist. Neuměla si představit, že by Charles byl něčí kořistí.
Po několika blocích zpomalil do rychlé chůze a zabočil do ulice, která se táhla rovnoběžně se zálivem. Stejně jako u Lake Michigan v rodném Chicagu i tady silně vnímala přítomnost vody, představovala tíhu, kterou by cítila, i kdyby ji neviděla mezerami mezi budovami a ulicemi.
Červený neonový nápis hlásající Bubbův sklep, nejlepší barbecue v Seattlu doprovázela šipka ukazující na široké schodiště vedoucí do sklepení budovy, ve které se mohla nacházet banka nebo možná kanceláře - měla totiž neutrálně nóbl vzhled.
Charles otevřel jedno křídlo vchodových dveří a ven se vyvalila omamná vůně hovězího, omáčky a kávy. Restaurace byla tlumeně osvětlená, a jak Anna po rychlém rozhlédnutí zjistila, téměř plná. Nad restaurací visela zvláštní tíha připomínající blížící se bouřku a byla tak tísnivá, až Annu napadlo, že ji musí cílit dokonce i lidé.
Charles vydechl, zahnul doleva, minul zástěnu z pokojových rostlin a lítacími dveřmi vešel do místnosti oddělené od zbytku restaurace. Diskrétní nápis nad dveřmi oznamoval, že se dá za malý poplatek rezervovat pro větší skupiny a vejde se do ní až šedesát lidí. Anna následovala Charlese a všimla si, že uvnitř se jich nachází sotva čtvrtina - i kdyby ale byla čtyřikrát větší, nebyla by pro ně dost velká.
Alfové si nevedou ve společnosti jiných alfů zrovna dobře. Anna přemýšlela, jestli se tu sešli schválně, nebo se někdo z obsluhy restaurace chybně rozhodl posadit všechny potenciálně problematické hosty na jedno místo.
Narychlo tu vyklidili prostor pro rvačku, dva stoly totiž ležely převržené na bok u stěny a i židle byly odhozené stranou.
"Nemáš odvahu pouličního čokla," prohlásil jeden z mužů stojících uprostřed místnosti chladně. Hovořil s přízvukem, ale byl tak slabý, že ho nedokázala hned určit.
Charles pohlédl na ni, pak na dveře, kterými vešli. Anna pochopila. Jednalo se o soukromou věc a nepotřebovali, aby ji ještě víc zkomplikovali nezvaní hosté. Zavřela dveře a opřela se o ně.
Měla tak rovněž na dosah únikovou cestu, kdyby bylo potřeba - tolik dominantních vlků… Ani s Charlesem po boku si nemohla nevzpomenout na to, co jí dominantní vlci v její první smečce provedli. Zrychlil se jí tep. Nepanikařila. Ještě ne. Ale ani se necítila příjemně.
Místnost připomínala scénu z West Side Story nebo z Přestřelky u O. K. Corralu, jen s trochu jinými kostýmy a rekvizitami. Na jedné straně stáli čtyři muži, na druhé šest. Několik kroků před každou skupinou byl muž připravený bojovat. Hladina testosteronu tu byla tak vysoká, že žasla nad tím, že nespustila protipožární systém.
Byl tu ještě třináctý muž, který seděl klidně v koutě místnosti. Zády byl otočený ke stěně a utíral si ruce vlhkým ubrouskem. Charlesova příchodu si všiml jako první a kývnutím ho pozdravil. "Ach," řekl s půvabným britským přízvukem horních tříd, "přemýšlel jsem, kdy dorazí kavalerie. Rád tě vidím, Charlesi. Aspoň že tu nejsou Rusové, co? Nebo Turci."
Všichni na okamžik strnuli, když si uvědomili, že na scénu vstoupil nový hráč.
"Umíš najít slunce i na zataženém nebi," ozval se muž s tmavou pletí ve větší skupině. "To se mi na tobě líbí, Arthure." Podle přízvuku patřil on i celá jeho družina ke Španělům.
A to znamenalo, že muž, který ze sebe chrlil urážky, nemohl být nikdo jiný než Jean Chastel, Netvor z Gévaudanu.
Nebyl zrovna pohledný, z jeho tváře ale vyzařovala moc a díky způsobu, jakým se nesl, by vedle něj její první alfa, Leo, vypadal jako nedospělé štěně. Působil na ni jako většina alfů, se kterými se setkala; zabíral v místnosti víc místa, než měl, jako by byl fyzicky i metafyzicky hmotnější, než měl být. Vzal Charlese na vědomí, světlé oči ale neodtrhl od protivníka. Chastel byl štíhlý a ani vysoký, ani malý. Delší hnědé vlasy mu padaly na ramena. Plnovous o něco tmavší než vlasy měl krátce zastřižený. Tělesné detaily ale nebyly tak důležité jako síla toho, kdo a co byl.
Jeho protivník proti němu neměl šanci - a Španěl to věděl. Anna to vyčetla z jeho postoje, z toho, jak odmítal pohlédnout Francouzovi do očí. Cítila v jeho pachu strach.
"Sergio, mi amigo," řekl Španěl, který promluvil už předtím. "Uvolni se. Je po všem. Je tu Charles."
Španělský bojovník si Charlesova příchodu nevšiml a jeho překvapený pohled ho málem zničil. Jean Chastel tvrdě udeřil pravou rukou a trefil by protivníka do krku, kdyby nezasáhl Charles - který jako by věděl, co francouzský vlk udělá, ještě předtím, než se Chastel k útoku rozhodl.
Charles ránu zastavil, trhnutím Chastela obrátil, využil jeho setrvačnosti a smýkl s ním mezi jeho lidi. Rychlý pohled, kterým střelil po španělských vlcích, je všechny donutil o krok couvnout, pak se opět soustředil na Chastela.
"Blázni," zavrčel Charles. "Jsme na veřejnosti. Nedovolím, abyste jako hosté Smečky Smaragdového města rušili pořádek."
"Ty nám to nedovolíš, štěně?" zamumlal Francouz, který se mezitím vzpamatoval ze srážky se svými vlky. Stáhl si dolů dlouhé rukávy trika a vypadalo to, že to dělá spíše ze zvyku než pro efekt. "Slyšel jsem, že nám starý vlk předhodil své mládě, myslel jsem ale, že je to jen zbožné přání."
Něco na postoji zbytku francouzské družiny Anně napovědělo, že se žádnému z nich nelíbí, co jejich vůdce dělá, že Jeana Chastela následují jenom ze strachu. Neznamenalo to ale, že by kvůli tomu byli méně nebezpeční - možná právě naopak. Její vlčice poznala, že to jsou alfové, všichni do jednoho, a všichni se báli.
Agrese a silácké postoje všech v místnosti maskovaly strach, její, Španělův i francouzských vlků, který byl tak silný, že ji donutil kýchnout, čímž k sobě přitáhla nechtěnou pozornost. Jean Chastel jí pohlédl do očí a ona se neodvrátila, přestože jeho pohled sliboval násilí. Tohle, pomyslela si, je netvor horší než trol pod mostem. Páchl zlem.
"Ach," řekl téměř něžně. "Další drb, kterému jsem nevěřil. Takže sis našel omegu, míšence. Hezké dítě. Tak jemné a delikátní." Olízl si rty. "Vsadil bych se, že dobře chutná."
"Nikdy to nezjistíš," řekl Charles tiše. "Ustup, nebo vypadni."
"Zvolím třetí možnost," zašeptal Chastel. "Ta se mi líbí nejvíc."
Anna cítila, jak ji do zad tlačí klika dveří, a uvědomila si, že to nemůže dobře skončit. Španělé a snad i britský vlk by Charlese možná podpořili. Jejich zásah by ale byl důkazem Charlesovy slabosti. Z celé duše věřila, že by Charles dokázal s francouzským vlkem zamést podlahu, ale i to bylo v jistém smyslu selháním. Byli na veřejném místě - rvačka by znamenala příjezd policie a docela jiný druh pozornosti, než si Bran přál.
Třeba by mohla napjatou situaci uvolnit. Pracovala s Asilem, se starým vlkem ve své nové smečce, a snažila se pochopit svůj dar. Jeho mrtvá družka byla omega stejně jako Anna, takže věděl něco o tom, jak její schopnosti fungují - což bylo víc, než věděl kdokoli jiný. Dokonce i Bran, marok, měl jen vágní představu. S Asilovou pomocí dokázala několik zajímavých věcí.
Charles Chastelovi neodpověděl. Jen tam stál s pažemi svěšenými u boků, váhu přenesl na špičky a čekal, co Chastel udělá.
Jedině díky Charlesovi se zbavila strachu - díky němu, své vlčici a dveřím za zády.
V mysli si vybavila místo hluboko v lese, kde sníh lehce pokrýval zemi a dech se jí srážel v páru. Panovaly tam ticho a klid. Mír. Pod tenkou slupkou zamlženého ledu bublal potůček plný tlustých úhořů. V duchu jednoho sledovala, stříbrný stín klouzající rychle tekoucí vodou.
Když si to všechno zřetelně představila, vytlačila ten pocit ven.
Její moc zasáhla jako prvního britského vlka; viděla, jak se mu uvolnila ramena. Poznal, co dělá. Pohlédl na ni, zvedl obočí, vzal ze stolu šálek s kávou (anebo možná s čajem - nepili všichni Britové čaj?) a napil se. Několik Španělů začalo dýchat klidněji a napětí v místnosti prudce pokleslo.
Charles se otočil, oči měl oslnivě zlaté - a zavrčel. Na ni.
A nechal Annu o samotě v místnosti plné dominantních vlků a násilí. Pachy jí připadaly tak známé, že její tělo sevřela agónie a bolelo i dýchat.
Utekla dveřmi, které hlídala, dřív než její hrůza mohla zažehnout orgie násilí. Stalo se to už dřív, nikdy ale na tak veřejném místě.
Ještě než se za ní zavřely dveře, vyštěkl Francouz něco sprostého, nevěnovala mu ale pozornost. Ovládla ji syrová, ošklivá panika a těžce se jí dýchalo, jak její nacvičené reakce hrozily přemoct zdravý rozum.
Potřebovala soustředit pozornost na něco jiného. Rozhlédla se.
Hosté v restauraci byli pořád nepřirozeně zamlklí - a bylo jich tu mnohem méně, než když s Charlesem dorazili. Většina klopila oči a ji napadlo, že se jedná o instinktivní reakci na alfy. Dokonce i lidé to cítili, doufala ale, že netuší, proč jsou tak neklidní.
Přestože byli alfové v sousední místnosti, jejich přítomnost byla stejně nepřehlédnutelná jako Pugetský záliv. Dokud stál Charles na její straně, dokázala ji potlačit - ale teď ji užírala. Srdce jí hlasitě bušilo v uších. Od vlků ji ale dělily dveře - a Charles by nedovolil, aby se jí dotkli.
Zastavila se před východem.
Mohla se vrátit zpátky do hotelového pokoje a čekat. Noční město ji neděsilo - všichni zloduši byli tady. Bylo by to ale zbabělé. A Charles by dospěl k mylnému závěru.
Jakmile opustila dramatickou scénu a potlačila prvotní impuls utéct, pochopila, proč na ni zavrčel: potřeboval ji zastavit. Nemohl dovolit, aby ukonejšila bratra vlka. Charles byl přirozeně dominantnější - ale byl také jediný v místnosti, kdo nebyl alfa. Věděla, že na konferenci dorazí i méně dominantní vlci, ale tady žádní nebyli.
Přítomnost tolika alfů stavěla Charlese do špatného světla. Museli se ho bát, museli vědět, že je zabije, pokud se proti němu obrátí - kdyby vycítili slabinu, napadli by ho jako smečka vlků a uštvali ho jako karibu. Málem ho připravila o výhodu.
Na pódiu v koutě místnosti stál otlučený klavír, který ji vábil jako oáza v poušti. Dokáže tady počkat, pokud se bude moct soustředit na něco jiného než na staré vzpomínky na bolest a ponížení. Anna zachytila pohled kolemjdoucí číšnice.
"Mohla bych si zahrát?"
Číšnice, která působila trochu vystresovaně, se zastavila uprostřed kroku a pokrčila rameny. "Klidně, jestli ale nehrajete dobře, může se objevit kuchař a požádat vás, abyste přestala. Z každého vystoupení dělá velkou produkci. Anebo vás vypíská dav. Je to tradice."
"Díky."
Číšnice se rozhlédla. "Zahrajte něco veselého, pokud můžete. Někdo to tu musí oživit."
Starožitné pianino si označení stařičké vysloužilo už hodně dávno. Někdo ho natřel načerno, barva ale vybledla do matně šedé, na rozích bylo otlučené a hyzdily ho vyryté iniciály. Slonovinové klávesy byly oštípané a nejvyšší E trčelo kousek nad ostatní.
Něco veselého.
Zahrála melodii ze Sezamové ulice. Klavír mnohem lépe zněl, než vypadal - a byl víceméně naladěný. Přešla k "Maple Leaf Rag", k jednomu ze dvou ragtimových kousků, které se naučil každý student druhého ročníku hry na klavír. Nebyl to sice její nástroj, šest roků ale chodila do hudební školy, takže byla průměrně schopná.
Živá a snadná melodie sváděla k tomu hrát příliš rychle.
"Ragtime není závod."
***

Charles hleděl za Annou s vědomím, že vrátil jejich vztah zpět na úplný začátek. Kdyby ji ale nezastavil, mělo by to katastrofální následky. Nemohl se nechat rozptýlit. Ani omegou, ani velmi reálnou možností, že mezi nimi něco zničil.
Většina žen by se rozčílila, kdyby je druh okřikl na veřejnosti. Většinu ale nemučili, aby je zlomili. Anna zlomená nebyla, ne úplně.
Nemohl ale riskovat, že zklidní bratra vlka dřív než Netvora. Jeho agrese a ochota zabíjet byly jedinou zbraní, kterou mohl Charles ovládnout situaci.
Chastel už Charlese unavil, přestože v jeho společnosti strávil sotva čtvrt hodiny, zavolal proto bratra vlka, kterého budoucnost nezajímala, a předal mu kontrolu. Podle jeho názoru totiž jednání skončilo, a to okamžikem, kdy musel zavrčet na Annu. Anebo když o ní Chastel začal mluvit, jako by nic neznamenala.
"O mojí družce mluvit nebudeš," řekl Chastelovi velmi tiše. Bratra vlka politika nezajímala. Kvůli tomu muži ublížil Anně - a ani v nejmenším by mu nevadilo, kdyby ho musel zabít.
Chastel ohrnul horní ret - ale nedokázal odseknout, ne když se ocitl tváří v tvář bratru vlkovi. Stáli tam a dlouhé čtyři vteřiny si hleděli do očí. Potom je Chastel sklopil, sebral bundu a opustil místnost.
Charles ho sledoval ven, aby se ujistil, že Netvora nenapadne jít po Anně. Udělal ale sotva dva kroky do restaurace a jen vágně vnímal, že Chastel opouští budovu - Anna totiž neodešla.
Myslel si, že už bude napůl cesty do hotelu. Místo toho seděla na rozviklané barové stoličce u nechvalně známého otlučeného klavíru, zády k němu i k ostatním lidem v místnosti. Hrála jednoduchou, za to veselou melodii, která mu byla povědomá. Zamračil se, nedokázal ale určit, o co jde, věděl jen, že se jedná o nějakou dětskou písničku.
Automaticky zapátral okolo po možných hrozbách, žádné však nenašel. Byli tu jen lidé - které hudba postupně uvolňovala. Někdo se zasmál a jiný požádal o další žebírka.
Neodešla. A to znamenalo, že mohl uklidit svinčík, který po sobě Chastel zanechal. Bude to trvat jen několik minut, pak se k ní vrátí a ochrání ji před…
Charles se zarazil a zhluboka se nadechl. Bratr vlk si myslel, že může všechno napravit tím, že ji ochrání před nějakou hrozbou - nerozuměl ale ženám. A to, že tu Anna pořád byla, možná znamenalo, že jim tak dobře, jak si myslel, nerozumí ani Charles.
***

Rozhlédla se po publiku a všimla si, že se tíživé ticho, které v restauraci panovalo, trochu uvolnilo. A protože neslyšela žádný rámus, který by znamenal rvačku, doufala, že má Charles všechno pod kontrolou. Potřebovala zahrát něco modernějšího, něco, co by vyhovovalo lidem povětšinou středního věku, kterým hrála - a to při hře na klavír obvykle znamenalo Eltona Johna nebo Billyho Joela, pianisty, kteří uměli i zpívat. Posledními tóny "Maple Leaf' přešla v "The Downeaster ,Alexa. Nebyla to sice zrovna veselá písnička, zato byla krásná.
***

Charlesovi netrvalo dlouho, než ostatní vlky uklidnil. Bez Chastela, který by je ponoukal, neměl nikdo o bitku na veřejnosti zájem.
Objednal pro všechny jídlo - zdejší specialitou byla nekonečná žebírka za cenu na osobu - a požádal je, aby na něj počkali, než se ujistí, že jeho družka je v pořádku. Francouzští vlci byli trochu neklidní, protože věděli, že Chastel pozná, jak dlouho se tu bez něj zdrželi - ale nikdo neprotestoval. Alfové chápali nutnost postarat se o své lidi.
Anna přešla k nějakému melodickému kousku. Bez vokálů mu chvíli trvalo, než písničku poznal. Byl fanouškem Billyho Joela, ale "The Downeaster Alexa nepatřila k jeho oblíbeným písním. Příliš mu připomínala všechny lidi, které znal a kteří trpěli změnami, jež přinesl čas a zničily jejich životy. Promlouvala k němu jako jména mrtvých a vynášela na povrch mrazivé vzpomínky, které bylo lepší zapomenout - přesto to byla krásná píseň.
Ruce se jí ladně klenuly nad otlučenými klávesami a vysílaly do místnosti hudbu a ještě něco jiného. Bylo to jemné, projevovalo se to ale v hovoru a chování lidí okolo. Jeden ze starců, který se doposud shýbal nad talířem, se pomalu narovnal, oči se mu rozzářily a něco pošeptal velkému mladíkovi vedle sebe. Muž tiše odpověděl a stařec zavrtěl hlavou.
"Běž se jí zeptat," řekl tiše, přesto dost hlasitě na to, aby ho Charles přes hudbu slyšel. "Vsadím se, že děvče, které umí hrát ragtime, zná i jiné staré písničky."
"Je tu sama, dědo. Vyděsím ji. Teta Molly…"
"Ne. Ne. Molly to neudělá. Nebude chtít, abych se ztrapnil - nebude jí to stát za námahu. Udělej to ty. No tak." A křehký stařeček skoro vystrkal velkého muže ze židle.
Charles se usmál. Tak to bylo správně. Lidé často chybovali a jednali se starými lidmi jako s dětmi, o které je třeba pečovat, ale také je možné ignorovat. Věděl, že to tak není, a věděl to i velký muž. Staří lidé měli blíž ke Stvořiteli všech věcí a jejich vůle si zasloužila respekt.
Trochu se napjal, když se velký muž propletl mezi stoly a přiblížil se k Anně. V jeho řeči těla ale nebyla žádná hrozba. Charlese napadlo, že asi tráví spoustu času tím, že se snaží působit méně… nebezpečně, ne jako rváč, který je o dobrých deset centimetrů vyšší než většina lidí okolo. Charles s ním soucítil - sám se ale naučil dojem, kterým působil, využít, ne ho skrývat.
***

Ještě než dohrála, všimla si, že vedle klavíru stojí velký muž. Tvářil se ztrápeně, hrbil ramena a snažil se nepůsobit děsivě. Odhadovala, že se mu to zrovna dvakrát nedaří.
Na bradě měl jizvu a další na kloubech na ruce a odhadovala, že je o několik centimetrů vyšší než Charles. Kdyby byla člověk, možná by si dělala starosti, ale podle jeho postoje poznala, že pro ni nepředstavuje žádnou hrozbu. Lidé zřídkakdy lžou tělem.
Očividně s ní chtěl mluvit, proto po posledních tónech písničky přestala hrát. Nějak neměla náladu na veselé melodie, takže to možná bylo jen dobře.
Několik lidí si všimlo, že dohrála, a začalo tleskat. Ostatní přestali jíst, přidali se a zase se vrátili k jídlu.
"Promiňte, slečno. Dědeček se ptá, jestli byste mohla zahrát ,Mr. Bojangles' - a jestli by vám nevadilo, kdyby si s vámi zazpíval."
"Žádný problém," řekla, usmála se a ramena nechala uvolněná, aby dala najevo, že se ho nebojí.
"Bojangles" nazpívala už spousta lidí, ale štíhlounký stařík, který vstal od stolu, těžce se opřel o hůl a zamířil ke klavíru, jí připomínal Sammyho Davise Jr., který nahrál její oblíbenou verzi této písničky - měl dokonce stejně javorový odstín tmavé pleti.
Když promluvil, jeho hlas byl mnohem silnější, než jeho křehké tělo napovídalo.
"Něco vám zazpívám," řekl publiku - a všichni v místnosti vzhlédli od jídla. Takový měl hlas. Odmlčel se a užíval si pozornosti. "Budete mi muset odpustit, že tanec už nepřidám." Počkala, dokud neutichl smích, teprve pak spustila.
Obvykle, když poprvé hrála s někým, koho neznala, a obzvláště pokud se jednalo o kousek, který dobře znala, musela rychle přizpůsobit svoji verzi písně druhé osobě a jejímu pojetí. Tentokrát to však kromě začátku byla učiněná magie.
***

Charles si dělal starosti, když stařík propásl svůj okamžik, a jeho neklid ještě zesílil, když ho propásl i podruhé a potřetí - a zavřel oči, jakmile se muž pustil do zpěvu v naprosto špatnou chvíli.
Anna si s tím však chytře poradila, a to způsobem, který mu ukázal, že hru na klavír ovládá lépe, než zatím předvedla.
Hlas starého muže k písni dokonale sedl. Spolu s otlučeným pianinem a Anninou sladkostí utvořili jeden z těch vzácných okamžiků, kdy zpěv a hudba splývají v něco víc.
"Bojangles" byla píseň, která si dávala s vyvrcholením načas a odhalovala obrázky ze života starého muže. Alkoholismus, vězení, smrt milovaného kamaráda - nic z toho pana Bojangla nezničilo a i v nejtemnější hodince se dokázal smát a zatančit spoluvězni.
Vyskočil tak vysoko…
Byla to píseň válečníka. Píseň o vítězství.
A na konci, navzdory předchozímu tvrzení, stařík přece jen zatančil. Pohyboval se ztuhle, protože ho bolely klouby a jeho svaly už nebyly tak silné jako dřív. Pořád ale působil ladně a byl plný radosti.
Smál se… smál se…
Když Anna s krátkým trylkem skončila a starý muž se uklonil, uklonila se také.
"Děkuju," řekla mu. "Byla to opravdu zábava."
Vzal její ruku do svých sedřených a poplácal ji. "Děkuju, drahoušku. Vrátila jste mi staré dobré časy - stydím se říct, jak staré. Udělala jste tohoto muže o jeho narozeninách šťastným. Doufám, že až vám bude osmdesát šest, i vás někdo o narozeninách podobně potěší."
Lidé znovu zatleskali a několik se jich dožadovalo "přídavku". Stařík potřásl hlavou, chvíli hovořil s Annou, a když přikývla, usmál se. "Právě jsme zjistili, že oba milujeme staré hity," řekl. "Až na to, že já je znám z mládí."
A dal se do zpěvu "You're Nobody til Somebody Loves You", písně, kterou Charles neslyšel dobrých čtyřicet let. Anna se k němu po několika taktech připojila s klavírem a nechala se vést jeho cvičeným hlasem.
Když skončili, místnost vybuchla potleskem - a Charles přivolal číšnici. Podal jí kreditní kartu s tím, že by rád zaplatil starému muži a jeho rodině večeři - jako poděkování za jeho výstup. Usmála se, vzala si od něj kartu a odešla.
Stařec vzal Annu za ruku a přiměl ji, aby se také znovu uklonila. Políbil jí ruku, pak se nechal vnukem odvést zpátky ke stolu a užíval si triumfu. Jeho rodina vstala a láskyplně o něj pečovala, jak si zasloužil, a on se zatím posadil jako král a přijímal poklony.
Anna zakryla klávesnici přehozem, vzhlédla a spatřila Charlese. Zaváhala a jeho rozbolelo u srdce z toho, že ji vyděsil. Zvedla ale bradu a s očima stále plnýma hudby se k němu vydala.
"Děkuju," řekl jí, než mohla promluvit. Nevěděl, jestli děkuje za to, že odešla, když požádal, že zůstala v restauraci, místo aby ho opustila, nebo za hudbu - která mu připomněla, že tu nejde jen o vlkodlaky.
Šlo tu i o lidi, s nimiž sdíleli zemi.
Číšnice, která se zrovna vracela s kartou, ho slyšela. "Já taky, zlatíčko," řekla Anně. "Než jste si sedla ke klavíru, vládla tu tak ponurá nálada. Jako na pohřbu." Pak se obrátila k Charlesovi. "Všechno jsem zařídila. Chcete zůstat anonymní, že?"
"Ano," řekl. "Bude to tak lepší, nemyslíte?"
Usmála se na něj, potom na Annu a odspěchala.
"Omlouvám se," pravil Anně.
Upřela na něj zvláštní, moudrý pohled. "Nic se neděje. Všechno v pořádku?"
Netušil. Z velké části to záleželo na ní. Věděl ale, že to na mysli neměla. Ptala se na vlkodlaky v sousední místnosti, proto pokrčil rameny. "Víceméně. Počítal jsem s tím, že s Chastelem budou potíže. Donutil jsem ho couvnout hned na začátku, takže ho to možná donutí chovat se slušně. Někdy to tak je."
Hudba pomohla. Hudba obvykle pomáhala. Dělat lidi šťastnými pomáhalo ještě víc. Ze všeho ale nejvíce pomohlo, když si všimla, že na ni Charles čeká a usmívá se. Znamenalo to, že nikdo nezemřel, že nic nezbabrala - a že se na ni nezlobí.
Doprovodil ji do místnosti, kde čekali vlci. Chastel byl pryč. Anna si jeho odchodu nevšimla, a měla, i když seděla zády ke dveřím a prsty vyluzovala hudbu. Bylo nebezpečné nevěnovat podobným věcem pozornost.
Znovu přeskupili stoly a srazili je uprostřed místnosti k sobě. Ze tří velkých talířů s jídlem, které na nich stály, byl jeden plný a dva skoro prázdné.
Nechovali se najednou jako nejlepší přátelé. Španělé seděli na jedné straně, Francouzi na druhé. Britský vlkodlak zaujal místo na jednom konci a na druhém čekala dvě netknutá prostírání.
"Byla by škoda neochutnat zdejší jídlo, když už jsme tady," zamumlal Charles s rukou lehce položenou na jejích bedrech. Neviděla mu do tváře, protože stál přímo za ní, vycítila ale, jaký dopad měl jeho pohled na místnost plnou alfu, kteří dali jasně najevo, že je ten největší a nejděsivější vlk v okolí.
Většina se s tím spokojila. Vlci si nelámou hlavu s věcmi, které nemůžou změnit - měla dojem, že jedinou výjimku tvoří britský alfa. Rozhodně neměl z něčeho radost. Když ale Charles pohlédl jeho směrem, sklopil oči.
"Pánové, moje družka a manželka, Anna Lathamová Comicková, omega Smečky Aspen Creeku." Charles zvedl ruku a položil ji Anně na rameno.
"Promiňte, monsieur," řekl jeden z Francouzů. Měl dvojí přízvuk, francouzský s britskými podtóny. "Možná bychom se mohli představit a jít. Pojedli jsme a déle se zdržet nemůžeme. Chastel není náš marok, ne jako je Bran marokem zdejších vlků, ale mohl by nám ošklivě znepříjemnit život."
"Jistě."
Francouz rychle představil své krajany a ti se postupně ukláněli. "A já jsem Michel Girard."
"Těším se, že si spolu promluvíme později a za příjemnějších okolností," řekla Anna.
"Já taky." Usmál se, v očích měl ale unavený pohled. "Takže zítra." A s tím odešli.
"Anno, to je Arthur Madden, Pán ostrovů - britský protějšek maroka."
"Ráda vás poznávám, pane," řekla. Takže není alfa, pomyslela si, nebo aspoň není jen alfa.
"Potěšení je na mé straně," řekl Arthur, vstal, přistoupil k ní a políbil jí ruku. "Bohužel musím říct, že i já jsem zůstal déle, než jsem plánoval, třebaže mi nehrozí trest od Chastela. Čeká na mě manželka a já se k ní musím vrátit. Než ale odejdu, rád bych vás pozval k sobě. Pronajal jsem si byt v univerzitní čtvrti a nesmírně by mě potěšilo, kdybyste vy dva přišli zítra na večeři."
Anna pohlédla na Charlese. Madden vyloučil Španěly tak okatě, až to bylo nepříjemné. Netušila co říct, aby celou situaci ještě nezhoršila.
"Děkuju," řekl Charles. "Promluvíme si o tom a dám ti vědět."
Arthur se usmál a Anna si všimla, že je pohledný. Do té chvíle tomu nevěnovala pozornost.
"To mi stačí." Arthur pohlédl na Španěly. "Prostě se neovládám dost dobře na to, abych na své území vpustil víc než jednoho dominantního vlka najednou, pánové. Omlouvám se."
"De nada, " ujistil ho taktně muž s tmavou pletí, který se zdál být vůdcem družiny. "Jistěže to chápeme."
Arthur se omluvil. Celá místnost ztichla a vypadalo to, že všichni poslouchají. Když se dveře restaurace ve vedlejší místnosti otevřely a zavřely, zdálo se, jako by se celý svět uvolnil.
Sergio, vlk, který se postavil Chastelovi, odhodil kost na talíř. "Nadutý sráč," prohlásil.
"Chytrý, nadutý sráč," opravil ho Charles.
"Pošetilý, chytrý, nadutý sráč," dodal muž s tmavou pletí. "Už ses rozhodl, jak nás představíš? Co takhle podle věku?" Zadíval se na Annu. "Charles nás zná kompletně - a pravděpodobně i Francouze. Váš druh ví všechno."
Byla to výzva, méně vážná, ale neméně důležitá, jak Anna pochopila, než rvačka, ke které málem došlo mezi Charlesem a Chastelem. Španěl se vlastně ptal: Jsme pro vás dostatečně důležití?
"Když to zvládnu, zaplatíte spropitné." Charles byl tak uvolněný jako snad nikdy dřív.
"Dobrá."
"Sergio del Fino," řekl Charles. Muž vstal, položil si ruku na srdce a uklonil se.
Bezchybně představil i ostatní a zaváhal až ve chvíli, kdy došel k posledním dvěma vlkům: k muži s tmavou pletí a k rusovlasému. Nakonec kývl na tmavšího muže. "Hussan Ibn Hussan." Pak ukázal na rusovlasého. "Pedro Herrera."
Hussan se usmál. "Špatně. Jsem starší než Pedro."
Pedro se zakřenil, "byl jsem u toho, když ses narodil. Nevěděl jsem, že to Charles ví."
Charles sklonil hlavu, aniž by sklopil oči. "Prozradil mi to Asil."
Hussan se pleskl do nohy. "Myslím, že jsem se nechal nachytat. Pověz mi, že to po tobě nechtěl můj otec."
Charles se jen usmál.
"Vy jste Asilův syn?" zeptala se Anna. Když si ho teď pozorně prohlédla, všimla si, že pleť má skoro stejně tmavou jako její učitel a má i stejný nos.
"Mám tu čest," souhlasil Hussan.
"Ibn Hussan? Arabsky skoro neumím, ale neměl bys být Ibn Asil?" zeptal se Sergio.
"Hussan je otcovo pravé jméno. Už dlouho ale používá Asil," vysvětlil Hussan s pokrčením ramen. "Je starý. Může si dělat, co se mu zachce." Trpce se usmál. "A obvykle taky dělá. Jak je mu? Pořád se na mě zlobí za to, že jsem ho odmítl zabít, když o to požádal? Neodpovídá mi na telefonáty ani na dopisy. A tak jsem přestal volat a psát."
"Je mu dobře," řekla Anna. "Líp."
Charles se pousmál. "Myslím, že teď už to zvedne, když zavoláš."
Hussan naklonil hlavu na stranu. "Něco se stalo?"
"Ano." Charles vytáhl židli zpod stolu před čistým prostíráním a pokynul Anně, ať si taky sedne. "Jestli se nepustíme do jídla, ti ďáblové nám všechno sní a my budeme muset čekat na přídavek."
Anna se posadila a on jí přisunul židli, teprve pak si sednul. Jeho slova zněla nedbale, jednal ale formálně. Možná proto, že byli ve společnosti starších vlků, kteří od Charlese podobné chování očekávali. Nebyla si jistá, jestli se jí to líbí, byla ale ochotná hrát s ním tu hru. Víceméně. Kleštěmi si naložila na talíř dvojnásobnou porci: už to bylo dlouho, co naposledy jedla.
"Asil bude v pořádku," řekla. "Tedy pokud Branovi nepůjde příliš na nervy."
Vzhlédla a všimla si, že na ni Hussan zírá.
"To vy," řekl. "Omega. Vy jste ho zachránila."
Zavrtěla hlavou. "Zeptejte se jeho."
"Poví ti, že to byla ona," předpověděl Charles. "Ona bude tvrdit, že to tak není. Přesto bude aspoň další století v pohodě - tak v pohodě, jak býval."
***

Zpátky do hotelu šli opět pěšky. Pořád lilo, voda ale Anně nikdy nevadila - a Charles měl očividně stejný názor. Kráčeli bok po boku, ale nedotýkali se.
"Přijmeme pozvání na večeři Arthura Maddena?" zeptala se.
"Jestli chceš. Na další večer Angus obstaral nějakou zábavu, ale zítřek máme volný."
"Způsobíme nějaký diplomatický problém, když půjdeme?"
Udělal netrpělivé gesto. "Jak neustále opakuju - nejsme tu, abychom vyjednávali. Souhlasili jsme, že si poslechneme, co jim dělá starosti, a já se je pokusím uklidnit. Otec ale trvá na svém. Při první příležitosti, kdy se budeme moct představit lidem v pozitivním světle, uděláme to. Nezáleží na tom, jestli se někdo urazí nebo bude mít pocit, že jiného protežujeme. Neucházíme se o jejich přízeň."
Anna mlčela.
Nakonec pokračoval: "Arthur umí být okouzlující - a je zajímavý." Podíval se na ni, pak obrátil pohled zpátky k ulici. "Všem vykládá, že je Artuš, že se vrátil král."
"Cože?"
"Myslí to vážně. Skutečně věří tomu, že je Artuš."
"Opravdu?"
"Opravdu. Před proměnou byl amatérský archeolog - jeho rodina je šlechtická, třebaže nepatří ke královskému rodu, a už tehdy byl dost bohatý na to, aby nemusel pracovat. A tedy ani studovat, aby se věnoval svému koníčku. Tvrdí, že krátce po proměně našel při vykopávkách Excalibur, a když ho vzal do ruky, posedl ho Artušův duch."
Pokrčil rameny. "Potom začal postupně přejímat smečky ve Velké Británii. Napřed zabíjel alfy - spojením smeček ale vytvoříš úplně nové problémy. A tak si vybudoval vládu po vzoru mého otce." Usmál se na ni. "Táta je přesvědčený, že to jeho rozhodnutí říkat si ,marok' přimělo Arthura prohlásit se za Artuše. Koneckonců sir Marrok byl pouze rytířem krále Artuše."
"Takže tvůj otec si myslí, že to jenom předstírá? Jak by mohl, aniž by všichni vycítili lež?"
"Táta umí lhát tak dokonale, že to nikdo kromě Samuela a mě nepozná," řekl Charles. Pohlédl na ni - poprvé od chvíle, kdy opustili restauraci, se jí podíval do tváře. "Nikomu to neříkej - má to být tajemství."
"Jak starý je Arthur?"
Charles se usmál. "Arthur nebo Artuš? Myslím, že ho proměnili krátce po první světové válce. Říkáš si, že není dost starý na to, aby měl v rukávu podobné triky jako můj otec? Podle táty je důležité přesvědčit sebe sama, že nelžeš."
"Takže možná ze všech sil věří vlastní propagandě?"
"Pravděpodobně s sebou přivezl Excalibur," řekl Charles. "Obyčejně ho má po ruce. Když ho požádáš, možná ti ho ukáže."
"Opravdu?"
"Opravdu."
Zavěsila se do něj. "To by mohla být zábava."
"Takže mu zavolám." V přátelském tichu ušli další půlku bloku. "Vyděsil jsem tě," řekl.
"Skoro tě kvůli mně zabili," opáčila Anna důrazně. "Děkuju, že jsi mě zastavil, než jsem všechno pokazila."
Zprudka zůstal stát a trhnutím zastavil i ji. "Ty jsi to pochopila."
"V tu chvíli ne," přiznala. "Prostě jsem zareagovala - to je vždycky protivné. Pokaždé, když si začnu myslet, že už nejsem zbabělec, uteču."
Znovu vykročil. "Nejsi zbabělec. Zbabělec by nepřežil to co ty." Řekl to ale nepřítomně, jako by uvažoval o něčem jiném. "Víš, že bych ti neublížil."
Neznělo to, jako by tomu sám věřil. Stiskla mu pevně paži. "Vím. Moje instinkty jsou někdy trochu pošramocené, ale vím, že bys mi nikdy neublížil."
Upřel na ni dlouhý zamyšlený pohled.
Zvedla bradu. "Řekla jsem, že vím, že bys mi nikdy neublížil." Pak svá slova pozměnila, aby vycítil úplnou pravdu. "Úmyslně." To taky nestačilo. "A všechno, co děláš, děláš úmyslně." Ani to nebylo úplně správné. "Vždycky si dáváš pozor na to, co děláš. Chci říct se mnou."
"Dost." Třásla se mu ramena a oči mu tančily. "Prosím. Věřím ti. Do minuty ale přesvědčíš samu sebe, že mi přece jenom nevěříš."
Po chvíli řekl: "Máme krásný večer."

Anna se zadívala do deště a na městské ulice plné burácejících aut. Líbilo se jí, jak světla v dešti jiskří. Zvuky města jí připadaly stejně povědomé a vítané jako domov jejího dětství. Věděla ale jistě, že Charles by si to obyčejně nemyslel. Usmála se do noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama