Alfa a omega 5. Kapitola 2/2

23. prosince 2015 v 21:05 | Patricia Briggs |  Alfa a omega 2 Loviště

Uvažovala, jak je možné, že jí karty, které jí Charles dal, nepropálily kabelku, tak je žhavila. Už odnesli jednu náruč tašek do hotelu a právě dokončili poslední nákupy.
"Jsme někde uprostřed mezi hotelem a Angusovou kanceláří," řekla. "Kam zamíříme?"
"Rád bych tě vzal zpátky k Charlesovi," řekl Tom.
"Pokud chceš jít na večeři s tím nafoukaným Britem, musíš se připravit," poradila jí Moira přesně opačnou věc. "Vrať se do hotelu a začni na sobě pracovat. Máš mobil, tvůj druh má mobil. Pokud neví, kde tě najde, může ti zavolat."
Anna pohlédla na Toma.
Pokrčil rameny, jeho tvář ale nepůsobila ani zdaleka tak pokorně jako jeho slova. "Jestli si myslíš, že se s ní budu hádat, pak jsi na omylu."
Moira do něj šťouchla bokem. "O. Bojíš se mě."
Velký, děsivý vlk se zakřenil a jizva na tváři mu zkroutila ústa. "Pravda. Je to čirá pravda." Vzápětí ale pokazil dojem tím, že jí rozcuchal vlasy a podržel ji tak, aby na něj nedosáhla.
Anna přestala být v jeho společnosti nervózní, poté co je hodinu trpělivě vodil z jednoho obchodu do druhého. O Pike Place Market slýchala léta… a zpočátku na ni tržiště velký dojem neudělalo. Vypadalo jako kterýkoli jiný bleší trh… s čerstvým ovocem a rybami.
Potom ji ale Moira začala vláčet sem a tam, z krámku ke Stánku - na slepou ženu uměla zatraceně dobře nakupovat. A Tom byl vždy na místě, aby ji vzal za ruku, vedl ji nebo ji tiše před něčím varoval, jak se vyhýbali jiným nakupujícím a nerovnostem v podlaze.
Tom tu byl od barev a střihu, Moira osahávala látky a handrkovala se s prodavači. Výsledkem bylo, že za méně, než kolik na střední vydala jen za džíny, si pořídila část šatníku. U Stánků, které nepřijímaly kreditky, platil Tom i přes Anniny protesty hotovostí.
"Klid," řekl jí. "Charles mi to vrátí." Tvářil se přitom pobaveně.
Podle rozkazu sehnala i celou hromadu dárků. Minulý rok se příliš bála (a byla na mizině), než aby poslala dárky otci a bratrovi. Tentokrát musela… museli s Charlesem pořídit něco její rodině a Charlesově rodině a celému houfu lidí.
Konference měla pokračovat i během Vánoc - měla dojem, že něco uspíšilo marokův plán. Charles na pár dnů zmizel a vrátil se zachmuřenější než obvykle. Neřekl jí, kde byl nebo co dělal, a jeho tíživé mlčení ji tak zastrašilo, že se nezeptala. Hned následující den začal marok plánovat konferenci - a rozhádal se s Charlesem.
Našla pár náušnic, malé zlaté kroužky s kousky neopracovaného jantaru, pro Charlese - aby mu nahradila náušnici, již daroval trolovi. A v obchodě se podvolila a pro sebe si koupila levnější, větší pár. Cítila se provinile - ale možná by mu je mohla splatit. Byly levnější než v Chicagu.
Z malého krámku vyšla ven jako hrdá majitelka tří hedvábných košil - a upoutala ji výkladní skříň obchodu o několik dveří dál.
"Co?" zeptala se Moira naléhavě. "Co se děje, Tome?"
"Myslím, že se jí zalíbila prošívaná deka," brblal. "Ježíši, Moiro, jestli nepřestanete nakupovat, budu vám muset pomoct ty věci nést - a jaký pak budu strážce?"
Deku lemovaly tenké červené a zelené proužky, barvy starých pendletonských přikrývek. Vnitřní část tvořily čtyři čtverce a kulatý střed. Čtverce znázorňovaly abstraktní scény jedné a té samé hory, horní představovaly den, jaro a léto. Spodní noc, podzim a zimu. Prostřední panel byl tmavě zelený s červeným obrysem vyjícího vlka.
"Nemyslím si, že by nás tady ohrozilo něco horšího než kapsář," řekla Moira Tomovi. "A věřím, že s tím by sis poradil i s taškami v ruce."
Moira se dotkla Annina ramene. "Co ještě děláš tady venku? Běž a kup si ji. Tome, jak vypadá?"
Anna se zadívala na cenovku diskrétně připíchnutou k okraji deky a polkla. Když se ale vrátili do hotelu, byla Anna hrdou majitelkou tří… tří…prošívaných dek. Jednu dá otci, druhou marokovi a třetí Charlesovi - tu, kterou viděla ve výkladní skříni.
"Můžeš je položit na postel," řekl Tom pobaveně. "Nerozbijí se - ani neutečou."
"Jsem v šoku," přiznala Anna. "Kromě chvíle, kdy jsem poprvé spatřila Charlese, jsem nikdy po ničem jiném tak netoužila." A pak, protože přinejmenším Tom poznal, že neříkala úplnou pravdu, dodala: "Dobrá. V Chicagu jsem viděla cello, za které chtěli víc než za auto, ale stálo za každý cent."
"A objevovala další a další deky," prohodila Moira pobaveně.
"Nemohla jsem si pomoct," řekla Anna. Přestože z velké části žertovala, vlastní majetnické pocity ji šokovaly. Měli štěstí, že skončila u tří. "Možná bych se měla dát na šití dek."
"Umíš šít?" zeptala se Moira.
"Ještě ne," řekla Anna odhodlaně. "Co myslíte? Najdu někoho, kdo by mě to naučil, v Aspen Creeku v Montaně?"
Tom se zasmál. "Anno, myslím, že Charles by tě vzal dvakrát týdně letadlem do Anglie, kdybys chtěla. Určitě najdeš někoho, kdo by tě to naučil, blíž."
Jeho slova v ní vzbudila zvláštní pocit. Dotkla se balíčku pro Charlese, pak se s úsměvem otočila, protože Moira prohlásila, že musí jít, jelikož ještě nenašli správné boty a den běží.
Anna za sebou zavřela dveře hotelového pokoje a snažila se vyrovnat s jistotou, že Tom má pravdu.
Teprve u výtahů se vzchopila. No tak by ji vzal do Anglie, kdyby chtěla - ona ho uprostřed montanské zimy následovala na zmrzlou horu, ne? Byli si rovni.
"Hej." Moira luskla Anně prsty před nosem. "Boty, vzpomínáš?"
Dveře výtahu se otevřely.
"Promiň," řekla. "Rozsvítilo se mi."
"Aha." Moira o tom chvíli uvažovala. "Ne. Boty jsou důležitější. Hlavně pokud chceš, aby ti k nohám padl britský snob."
A tak se Anna obrnila a vyrazila na další rundu nakupování. V zimě se rychle stmívalo, přestože jen pršelo. Když Moira udělala, co mohla, Tom si začal stěžovat, že necítí nohy, a Anna si koupila boty - a nechala si zastřihnout a upravit vlasy - Moira konečně souhlasila, že zamíří zpátky.
Do hotelu, trvala čarodějka na svém, ne do auly.
Moira se naklonila přes Toma, jako by potřebovala Annu vidět, když prohlásila: "Muže nezajímá, co si na sebe vezmou. Oholí se, uvážou si kravatu, a , puf, to jim stačí. Žen…"
Vyrazili ze tmy sklepního schodiště činžáku a přinesli s sebou magii ticha a stínu. Magii, která je schovala před Tomovými ostrými smysly stejně jako před Anninými, méně vycvičenými.
Zpočátku se zaměřili jen na Toma, ale jen na okamžik. Anna slyšela, jak zalapal po dechu, ale než se mohla podívat, co se mu stalo, kolem krku ji chytila paže silná jako ocel.
Obklopila je magie, povědomé čáry, které používaly smečky, aby zamaskovaly rvačky, zabití nebo cokoli jiného, co chtěly ukrýt před zbytkem světa. Útočníci ale nebyli cítit vlky.
Zatímco se snažila osvobodit, uviděla, jak jedna z útočnic naběhla do čarodějky jako fotbalista a srazila ji z chodníku na silnici.
Z Tomovy strany se ozval krátký výkřik a tvrdý náraz těla na dláždění. Neviděla, co se stalo, ale nekřičel Tom; vsadila by se, že Tom nikdy v životě tak tence nezaječel. Útočnice, která napadla Moiru, nechala slepou čarodějku být a spěchala na pomoc ostatním.
"Hezká Anno." Držela ji žena, a když šeptala svá slova, olízla jí krk. Nebyla ale člověk. Žádný člověk by nedokázal Annu tak snadno znehybnit - anebo dostat Toma, a to bez ohledu na přesilu. "Pojď se mnou, holčičko, a ostatní přežijí…"
Šok z nečekaného útoku odezněl, Anna vykopla a roztříštila útočnici koleno. Nebyla žádná "holčička" . Byla vlkodlak.
Žena jí zavřeštěla do ucha - byl to ostrý, tenký zvuk, ohlušoval a bolel a Anna klesla na kolena, jen aby mu unikla. Do ramen se jí zaryly ruce a chystaly se ji někam odtáhnout. Anna se ale zkroutila, točila se a nakopla ženu do čelisti. To ji umlčelo.
Kontrolu převzala vlčice. Ne ve vlčí podobě, nýbrž v lidské, a Anna ženu naučila, co už měla dávno vědět - být omega neznamenalo, že po vás ostatní můžou šlapat. Neznamenalo to, že je slabá. Znamenalo to, že je dost silná na to, aby udělala vše nezbytné k tomu, aby zvítězila, ať už šlo o to krčit se před dominantními vlky, nebo roztrhat nepřítele na kusy.
Pud sebezáchovy ovládl Annu do té míry, že by nedokázala přesně určit, kdy poznala, kdo je napadl: upíři. Pamatovala si ale, co ji naučil Asil o tom, jak je zabít. Teprve když upírka ležela ve dvou kusech na zemi - tělo u jejích nohou a hlava v blízkosti Moiry, která nesrozumitelně, zuřivě křičela - vlčice si spokojeně odfrkla a dovolila Anně převzít kontrolu. A ta slyšela, co vlčici uniklo.
Moira ječela: " Sakra, sakra - povězte mi, co jsou! Tome. Tome. Anno!"
Anna se rozběhla k hromadě těl, pod kterou ležel Tom, a zavolala na ni: "Upíři."
Moira ji neslyšela, proto Anna, když urvala paži upírovi, kterého se snažila strhnout z Toma, zaječela znovu: "Upíři, Moiro. Upíři.
Kolem vybuchlo teplé, oslnivé světlo - a upíři, které Anna s Tomem nezabili, přestali bojovat a dali se na útěk. Zmrzačený upír sebral ze země svoji paži a vyrazil za ostatními. Anna za nimi vykročila, ale donutila se zastavit. Pořád byli čtyři, a to patrně znamenalo, že jich bylo o tři víc, než by zvládla - a nemínila opustit kamarády.
"Tome?"
"Žije," řekla Moiře po rychlé, ale pečlivé prohlídce - ze vzdálenosti metru a půl. "Chvíli ale potrvá, než si uvědomí, že nejsme nepřátelé." Klekla si vedle čarodějky. "Jsi v pořádku?"
"V pohodě, sakra. Jsem v pohodě."
Anna cítila, že Moira krvácí, ale ne moc. Odřela si kolena a lokty, ale nebylo to nic strašného. Strašné bylo něco, co s útokem upírů nijak nesouviselo.
Upírka strhla Moiře sluneční brýle a Anna tak spatřila, co za nimi schovávala. Jedno oko měla neuvěřitelně zjizvené, jako by jí ho někdo vytrhl drápy. Druhé měla scvrklé jako rozinku, odporně žlutobílou rozinku.
Anna mlčky sebrala brýle - nebyly rozbité - a vložila je Moiře do ruky. Čarodějce se třásly ruce, když si je prudce nasadila, pak se uklidnila.
Anna věděla, že ochranné štíty mají někdy zvláštní podobu.
"Bude v pořádku," řekla Anna - a byla ráda, že zrovna teď Moira Toma nevidí. Bude tak snazší přesvědčit ji, že se uzdraví. Vlkodlaci byli houževnatí.
"Můžeš nás schovat? Jako to udělali upíři - nebo někdo jiný…" Kouzlo jí připomnělo magii smečky. "Když utekli, maskování zmizelo." O magii smečky toho nevěděla dost na to, aby ji sama použila - a kromě toho tu žádnou smečku neměla. Ta její byla v Aspen Creeku, o dva státy dál.
"Na chvíli to zvládnu, ale budeš mi muset říct, jestli to funguje," řekla Moira a opět působila spíše jako umíněná žena, se kterou Anna strávila den, než jako děsivá čarodějka.
Anna se rozhlédla, ale upíří těla bez hlav se rozpadla na popel, buďto je dostihla skutečná smrt, nebo Moiřino sluneční světlo - o upírech toho zase tolik nevěděla.
"To stačí," řekl Tom, nepokusil se ale pohnout. Pořád vrčel a oči mu ve tmě žlutě zářily. "Anno, můj mobil je na kusy a Moira u sebe žádný nenosí. Musíš zavolat pomoc - já nebudu moct několik dní chodit."
Dominantní vlci se s podobnými zraněními nevyrovnávali zrovna lehce. S těmi, která je dělala zranitelnými. Angusova smečka určitě fungovala jako většina ostatních. Angus stál očividně na špici, další dva nebo tři vlci u vrcholu a zbytek byl připravený zasáhnout, když bylo potřeba. Tom měl zlomenou ruku a určitě i další zranění, která nebyla vidět.
"Máte léčitele, že?" zeptala se Anna.
"Alana Choo," řekl Tom. "Můžeš ale zavolat Charlesovi a říct mu, aby poslal…"
Anna pochopila, že s Tomem nehne, proto se otočila k Moiře, která se nechala zavést Tomovým hlasem až k němu a dotkla se ho. Podle jejího výrazu měli upíři štěstí, že zemřeli nebo utekli.
"Moiro, pověz mi o Alanovi Choo. Jak moc je dominantní?"
"Není." Tomův hlas zněl podrážděně. "Neochrání tě."
Ještě před chvílí se Anna cítila otupělá a třásla se následky boje. Když jí ale došlo, co říká, popadl ji vztek nad tím, že kvůli ní riskoval. Protože upíři šli po ní.
Přivolala moc a prohlásila: " Ochráním se sama. " Když neodpověděl, otočila se k čarodějce. "Moiro, znáš telefonní číslo Alana Choo?"
"Dej mi svůj mobil, zavolám mu," řekla Moira zvláštním hlasem.
Anna jí ho podala a otočila se k jejímu druhovi - a zjistila, že se na ni usmívá. "Do prdele, ženská," řekl, "takhle mě naposledy usadil Charles. Raději mu zavolej. Tvého druha bude určitě zajímat, proč jsi z něj načerpala tolik síly."
Načerpala? Anně se nelíbilo, že by měla přiznat, že nemá tušení, o čem mluví. Naučila se toho hodně o odhalování slabin. Třebaže ho měla ráda.
"Bude muset počkat. Moiro, požádej pana Choo, ať se s námi setká v hotelovém pokoji."
"A jak se dostaneme do hotelu bez pomoci?" zeptal se Tom. Pokusil se posadit a nepovedlo se mu to. "Do prdele," zaklel. "Nějakou dobu nikam nepůjdu."
Anna počkala, dokud Moira nedomluvila s medikem, a vzala si zpátky mobil. Potom mu odpověděla: "Tvoje družka se postará, aby nás nikdo neviděl, a já tě zpátky ponesu."
Když uviděla Moiřin užaslý výraz, obrátila oči v sloup, pak si uvědomila, že ji čarodějka nevidí. "Jsem vlkodlak. Možná nejsem svalnatý chlap, ale Toma do hotelu bez problémů odnesu."
Tom se uvolnil. "Nemáme ve smečce žádné ženy," přiznal. "A ty vypadáš dost hubeně. Zapomněl jsem." Pohlédla na něj a on se pousmál. "Promiň."
K hotelu to neměli daleko, přesto se jí zdálo, že je čeká snad sto kilometrů. Tom nebyl lehký - těla vlkodlaků byla hutnější než lidská a starosti jí dělaly bolestivé zvuky, které vydával bez ohledu na to, jak opatrně šla. Pak je ale vydávat přestal, a to bylo ještě horší. A nezapomenout Moiru varovat před obrubníky a nerovnostmi v chodníku bylo těžší, než se zdálo, když to dělal Tom.
Byla připravená to vzdát, když vzhlédla - a hotel měla přímo před sebou.
Zazvonil jí mobil. Dvojice lidí, která zrovna vycházela z restaurace přiléhající k hotelu, si poplácala kapsy a zmateně se rozhlédla a Annu napadlo, že Moiřiny čáry možná přestávají působit. Anna měla plné ruce, do kapsy její bundy proto sáhla Moira a telefon vypnula. Tom už před nějakým časem ztratil vědomí a Anna si dělala starosti s krvavou stopou - ale s tou nic nezmohli.
Cestou zpátky vymyslela plán. Zavolá Charlesovi a vysvětlí mu, jak se věci mají. A pokud rozuměla hierarchii smečky a nebezpečí, v němž se Tom jako zraněný dominantní vlk ocitl, ona, Charles ho určitě pochopí taky.
"Dveře," pošeptala Moiře a čarodějka sundala ruku z jejího ramene, nahmatala dveře, podržela je otevřené a Anna se prosmýkla dovnitř i se zraněným břemenem.
"Dneska v noci pořádně fouká," podotkl někdo ve vestibulu, když se za nimi dveře zavřely.
Měli štěstí, protože v chodbě u výtahů nikdo nebyl - a ani v patře, kde vystoupili. Anna musela položit Toma na zem, aby našla kartu od pokoje. Moira zůstala s ním a tiše na něj mluvila, zatímco Anna vešla dovnitř, strhla z postele lůžkoviny a navrstvila na ni ručníky, aby vsákly krev.
Postavit Toma na nohy by trvalo déle, než si mohli dovolit. Byl jen napůl při vědomí a bránil se - a Anna nebyla ani zdaleka klidná. Nakonec ho prostě vzala do náruče. I kdyby ji kousl, měla by dost času dostat ho dovnitř a zavřít dveře. Byl v tak špatném stavu, že by jí vážně neublížil, rozhodně ne tak jako předtím upíři. A zjistila, že je ochotná to risknout.
Ale nekousl ji. Dostala ho do pokoje a na postel. Moira zavřela dveře a obě si zhluboka oddychly. Annin mobil znovu zazvonil. Moira jí ho vrazila do zakrvácených rukou.
Byl to Charles.
"Anno?"
Hlas měl temný a naléhavý - a sotva ho uslyšela, poznala, že běží tmavými ulicemi. Cítila jeho paniku a sílící vztek, který se v něm zvedal jako tmavá přílivová vlna násilí.
"Jsem v pořádku," ujistila ho - třebaže si tím nebyla úplně jistá. V žáru boje ji nic nebolelo - utržila několik tvrdých ran a několik jich taky rozdala. Přesně si to ale nepamatovala. Bolely ji ale klouby na ruce a taky pravé rameno. A ani žaludek z ní neměl velkou radost. Naštěstí si ověřila, jak na tom je, až poté, co odpověděla.
"Angusův léčitel zavolal alfovi a pověděl mu, že ho zavolali do našeho hotelového pokoje," řekl Charles. "Krátce potom, co jsem tě ucítil."
Anna si vzpomněla na moc, kterou přivolala, aby donutila Toma sklapnout - a na jeho jistotu, že ji Charles cítil. Leah, marokova družka, někdy používala Branovu moc, i když u toho Bran nebyl. Anna očividně dokázala totéž.
"Jo, no." Anna se rozhlédla a zhluboka se nadechla. Vzpomněla si, že magie, kterou se upíři maskovali, měla na všechny, co se do rvačky zapojili, zvláštní vliv a nutila je chovat se nenápadně. Měla Charlesovi zavolat hned.
"Byla bych ráda, kdybys přišel i ty." Byla by opravdu moc ráda. "A možná i Angus - ale nikdo jiný. Toma fakt ošklivě zranili."
"Dost zle na to, abychom zbytek smečky drželi stranou," pravil Charles klidně. Když polevila jeho úzkost, přestala ho cítit, nebyla si proto jistá, jestli může jeho hlasu věřit. Přechod od násilí ke klidu byl příliš rychlý.
"Správně," odpověděla, přestože se neptal. "S Moirou jsme ho dostali zpátky sem - ale neuvědomila jsem si, jak moc krvácí. Pravděpodobně jsme po sobě nechali stopu…"
"Ne," řekla Moira pevně, i když byla bílá jako prostěradlo, na kterém seděla - tedy bývalo bílé, teď bylo celé od krve. "Postarala jsem se o to."
Anna věděla o magii dost na to, aby nechtěla vědět víc. Její vlčice vzala na vědomí, že prozatím jsou v bezpečí.
"Slyšel jsi?"
"Slyšel."
"Takže v našem pokoji jsme v bezpečí. Tom není smrtelně zraněný - nemyslím…" Pach v pokoji se najednou změnil. "Mění se."
"Pokud se mu to podaří, bude to pro něj nejlepší," řekl Charles. "Drž se od něj dál. Moira by ho měla udržet v klidu natolik, že by nemělo být nebezpečné být mu nablízku, jsem na cestě - zavolám Angusovi a povím mu, že pokud si svého zástupce váží, měl by odvolat zbytek smečky. Za několik minut jsem tam, pak mi můžeš všechno povědět." Její mobil ohluchl, takže pochopila, že zavěsil.
"Byla jsi už někdy při Tomově proměně?" zeptala se Moiry tiše.
"Ano," odvětila čarodějka.
"Dobře." Svezla se na židli naproti posteli. "Prostě zůstaň klidně sedět. Tentokrát to bude trvat trochu déle - a když jsi zraněná, proměna dost bolí. Až bude po všem, bude mít fakt špatnou náladu. Možná nějaký čas nebude sám sebou. Dej mu chvilku, než se ho dotkneš. Pravděpodobně ti dá vědět, až dokáže tvůj dotyk snést."
"Skoro nás zabili," řekla Moira. "Kdybych viděla…"
"Zásah slunečním světlem byl působivý," přerušila ji Anna. "Až nás příště napadnou upíři, prostě se schovám za tebe a zakřičím ti do ucha, co jsou." Odmlčela se. "Dobře že jsi s námi byla. Sami bychom prohráli. Někdo toho o Tomovi dost věděl." Vzpomněla si na upíry, kteří ho zasypali - ji a Moiru prakticky ignorovali. "Nepočítali ale s tebou."
"Proč by nás napadli upíři?" zeptala se Moira. "Ach, vím, že nejsou zrovna přátelští - ale jsou prakticky založení. Napadnout Charlesovu družku mi praktické nepřipadá."
"Předpokládám, že jim někdo zaplatil," řekla Anna unaveně. "Někdo, o kom si byli jistí, že je dokáže před Charlesem ochránit a udělá to. Někdo, kdo věděl, že jsme vyrazili na nákupy." Sklopila oči k rukám, protože Tomova proměna byla tak těžká, že při ní vrčel a sípal. Poslední větu pronesla pomalu: "Někdo, kdo jim ukázal, jak použít magii smečky, aby se zamaskovali, dokud neskončí."
"Myslíš, že je za tím jeden z vlkodlaků?"
"Nevím." Ale obávala se, že ano.
Tom dokončil proměnu. Těžce lapal po dechu a sténal. Srst měl čokoládově hnědou a na čenichu stříbrnou jizvu - a ve vlčí podobě byl skoro stejně velký jako Charlesův vlk. A to Charles byl opravdu velký.
Moira se natáhla, dotkla se jeho šíje a vlk se vrhl vpřed. Anna vyskočila na nohy. Než ale mohla udělat něco pitomého, zklidnil se a složil Moiře hlavu do klína.

Někdo zaklepal na dveře a nebyl to Charles.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama