Alfa a omega 6.Kapitola 1/2

28. prosince 2015 v 23:07 | Patricia Briggs


Charles se donutil zpomalit. Nemusel spěchat. Za jiných okolností by Tom představoval problém. Byla s ním ale jeho družka a ta ho udrží pod kontrolou. A dokonce ani pomatený bolestí a slabostí by Tom neublížil omeze.
Cítil se úplně mimo a byla to Annina vina. Nebyl zvyklý panikařit, proto ho to vyvedlo z míry.
Jen málo lidí miloval tak, že by kvůli nim zpanikařil - a většina z nich byla dávno mrtvá a jeho pomoc už nepotřebovala. A otec i bratr Samuel se o sebe postarají sami.
Anna ho ale dělala zranitelným.
Tvrdila, že je v pořádku, a myslela to vážně. Její hlas zněl vystresovaně, prozatím ale byla v bezpečí. A Tom bude potřebovat klid, aby se vypořádal se zraněním, ne adrenalinem napumpovaného vlka, který ani nepatřil k jeho smečce. Šel klidně a pomalu, bratr vlk se ale vzpíral jeho kontrole a byl čím dál rozčilenější.
A jeho lidská část na tom byla podobně. Někdo se pokusil ublížit jeho Anně a on nebyl s ní, aby tomu zabránil.
Mladík, který šel opačným směrem, se k Charlesovi prudce otočil - a rychle sklopil oči, když se jejich pohledy střetly. Teprve v tu chvíli si Charles uvědomil, že tiše vrčí.
Zastavil se, zhluboka se nadechl - a zaváhal, protože ucítil něco… nezvyklého. Něco tu chybělo. Něco jako obvyklá koncentrace městských pachů.
Stál na širokém chodníku, který byl stejně čistý jako v den, kdy ho vylili betonem. Neviděl tu žádné odpadky, to ale nijak zvláštní nebylo, ne v Seattlu, kde chodníky pravidelně splachoval déšť. Ale žádné odpadky, žádné pachy, vůbec nic, to už divné bylo. Dost divné na to, aby aspoň na chvíli potlačil zběsilou potřebu najít Annu a ujistit se, že je v pořádku, a přemýšlel.
Tomova čarodějka řekla, že se postarala o krev, a vsadil by se, že se dívá na výsledek: po chodníku se táhla klikatá cestička o dva odstíny světlejší než beton okolo. Pro toho, kdo by je chtěl sledovat, pořád představovala stopu - to ale asi slepá žena nemohla vědět. A pořád to bylo lepší než krev, která by přivedla do jejich hotelu policii.
Mohl ji sledovat do hotelu - anebo se vydat na lov. Zůstal nehybně stát a poradil se s bratrem vlkem. Nakonec se obrátil opačným směrem, než kterým ležel hotel.
Ano, souhlasil bratr vlk s jeho lidskou půlkou.
Uvítal by krev a maso. Čekala na ně sice Anna, za několik minut ale dorazí Angus a s ním bude v bezpečí. Angus jel do hotelu autem.
Takže měl čas nakrmit se, zbavit sebe i bratra vlka vzteku a získat zpět rovnováhu.
K místu, kde nepřirozeně vybělený chodník přecházel zpět v běžnou špínu, to nebylo daleko, jen několik bloků. Navzdory dešti tu ve vzduchu visela Annina vůně.
Úplně se setmělo, přestože nebylo tak pozdě - odhadoval, že je něco po šesté. Od okamžiku, kdy Anna použila jeho moc, uběhlo dvacet minut, patnáct od chvíle, kdy s ní mluvil. V tu dobu nebyly stíny tak tmavé, přesto ale dost na to, aby na lov vyrazili ohavnější tvorové.
Postavil se na vyčištěné místo a rozhlédl se. V okolí našel zčernalý kus látky, mokrý a špinavý, silonovou tašku, ze které trčely dva páry střevíců, a ožehnutou, neonově růžovou lodičku. Zapátral na okraji čarodějčiných čar - a ucítil upíry.
Upíři napadli vlky. Zvážil to - a zaťal ruce v pěst při pomyšlení, že se Anna musela těm pijavicím postavit.
Z látky nevycítil nic. Růžovou lodičku ale čarodějčiny čistící čáry plně nezasáhly. Když si ji zvedl k nosu, zavanul z ní slabý zápach spáleného masa a upíra.
Zbývající boty byly nové a cítil z nich kůži, barvivo a slabě i Annu. Jednalo se o polobotky na nízkém podpatku a lodičky z červené kůže na vysokém podpatku, byly to boty, které si ženy obouvaly, aby zaujaly muže.
Charlese boty dvakrát nezajímaly - a tušil, že mezi muži není jediný. Obutý nebo bosý, bylo mu to jedno. Nahota byla fajn, za poslední dva týdny ale dospěl k názoru, že se mu podobně líbí vidět ženu oblečenou v jeho vlastních svršcích.
Přestože u něj představa Anny oděné v jeho svetru vyvolala úsměv, nepřestal lovit. Sledoval okraj čarodějčiných čar, dokud neobjevil stopu upírů - nebylo to nijak těžké, alespoň jeden z nich totiž zle krvácel. Zaměstnal nos a z tváře mu zmizel úsměv.
Upír, pomyslel si, možná dva. Čich mu poté prozradil, že jich bylo ještě víc. Zachytil šest individuálních pachů. Po Anně šlo šest upírů.
Napadlo ho, jestli byla opravdu upřímná, když mu řekla, že je v pořádku. Rozmáčkl růžovou botu v ruce a odhodil ji na zem. Znovu začal vrčet a sledoval upíry až na parkoviště - ke stání číslo čtyřicet šest.
Po čtyřech minutách a troše zastrašování - v jeho stavu to nebylo vůbec těžké - zjistil, že stání je předplacené na šest měsíců dopředu, majitel ho ale používá jen výjimečně.
Nedalo se říct, jestli jsou upíři s osobou, která si místo pronajala, nějak spojení, nebo si prostě našli volné stání a použili ho. Tušil, že spíše to druhé. Neplánovali zůstat dlouho a ochranka parkoviště kontrolovala vozy každé dvě hodiny.
"Jo," řekl muž - vlastně ještě chlapec. Nedíval se přímo na Charlese, a to mu umožnilo zklidnit se. "Někdo odsud vyrazil jako smyslů zbavený. Pamatuju si to, protože to byl minivan, modrý dodge - není to zrovna auto, ve kterém byste se řítil skrz město. Nevšiml jsem si, kdy přijel, na začátku směny jsem ale zkontroloval celé parkoviště. Nepamatuju si, že bych tu kromě minivanu paní Sullivanové viděl ještě nějaký."
Charlese to nepřekvapilo. Skoro všichni upíři uměli ovlivnit lidskou paměť. Pokud hlídači řekli, aby na ně zapomněl, zapomněl.
"Povězte mi o tom minivanu."
"Seděli v něm tři muži a žena. Vypadali jako agenti FBI, víte? Draze a konzervativně." Muž vzhlédl k Charlesovi. "Jste polda nebo něco takového? Neměl byste mi ukázat odznak?"
"Nebo něco takového," zamumlal Charles a hlídač zbledl a odvrátil se. Charles mu mile poděkoval a odešel.
Z kamerového záznamu mohl zjistit, jak vypadají, nebylo ale nutné mladíka dál traumatizovat - znal jejich pach a nezapomene ho. I kdyby na ně nenarazil dnes, jednou se s nimi setká - pro někoho, kdo žil věčně, nebyl svět zas tak velký. A až se potkají, připomene jim tuto noc.
Vrátil se na místo, kde k přepadení došlo, zastavil se, vložil Anniny nové boty do tašky a vzal je s sebou. Nakonec přece jen neochutnal krev ani maso - a bratr vlk nebyl spokojený. Ani v nejmenším.
Ve chvíli, kdy dorazil do hotelu, měl se už víceméně pod kontrolou. Bude to muset stačit.
Angus seděl na podlaze před dveřmi jejich pokoje a četl noviny. Nevypadal zrovna jako osobní strážce, existovalo ale jen málo vlků, které by chtěl Charles vidět hlídat dveře své družky raději. Starému vlkovi, který vládl Seattlu, uniklo máloco.
"Stojí tam něco zajímavého?" zeptal se Charles zdvořile.
"Vlastně ne." Angus složil noviny s úspornou precizností zpět do původního tvaru a vstal. Obličej nechal odvrácený a hlavu sklopenou. Alfa Smečky Smaragdového města chápal rychle. Charles se možná tvářil netečně - každý vlk, který za něco stál, z něj ale musel cítit frustraci neúspěšného lovu na pět metrů.
"Tvoje družka nechtěla pustit nikoho dovnitř, dokud nedorazíš. Tom je mimo a Moira…
"… by zrovna teď nedokázala magií ani zapálit svíčku," dokončila Anna a otevřela dveře. "Omlouvám se, ale Anguse bych nepoznala - vím, že nás představili, dnes ráno jsem se ale seznámila se spoustou lidí. A tuším, že útok naplánoval někdo z nás. Nepřipadalo mi moudré otevřít jenom proto, že mi někdo tvrdí, že je Angus."
Charles na ni ostře pohlédl - cítil jenom upíry. Byl s nimi i vlkodlak? Ihned dostal šelmu ve svém nitru zpátky pod kontrolu.
Potřeboval odpovědi. A musel se postarat o to, aby nepoznala, jak těžké pro něj je tvářit se klidně a soustředěně. Bylo dobře, že se ještě nenaučila poslouchat svůj nos.
"Protože nehrozilo akutní nebezpečí, považoval jsem za moudřejší počkat, dokud se neobjeví někdo, koho zná lépe," řekl Angus a zdálo se, že ho Anna potěšila.
"Anno," řekl Charles a ignoroval nutkání prohlédnout si ji pozorněji a ujistit se, že opravdu není zraněná. "Tohle je Angus, alfa Smečky Smaragdového města. Nikdy, za žádných okolností by nenastražil Tomovi léčku a nevydal ho napospas smečce upírů."
Angus na Charlese ostře pohlédl a Anna si ho změřila - Charles se snažil ovládnout své majetnické pudy. Pokoušela se Anguse jen odhadnout. Alfa Smaragdového města byl pouze o několik centimetrů vyšší než Anna, která nebyla na ženu vysoká - a nevážil o nic víc. Byl šlachovitý a štíhlý jako proutek. Díky pískově žlutým vlasům a tmavým očím byl nedbale pohledný, což nemilosrdně využíval. Lidé, kteří ho neznali, ho patrně neustále podceňovali, což byl asi jeden z důvodů, proč ho Annina opatrnost tak potěšila. Druhým byla skutečnost, že chránila jednoho z jeho vlků.
Anna ale znala Brana a ten uměl vypadat ještě neškodněji - a Bran to dělal úmyslně.
"Omlouvám se, jestli jsem vás urazila." Anna myslela omluvu upřímně.
"Žádný problém," řekl Angus. "Vypadám uraženě? Pojďme dovnitř. Povíte nám, co se stalo, a my uvidíme, co se s tím dá dělat. Upíři, co?"
Anna ucouvla ode dveří. Pokoj byl prodchnutý úzkostí a nedávným strachem. Ohrnula ret, když si to uvědomila. "Promiňte," řekla. Košili měla nasáklou krví a vzduch v místnosti zhoustl pachem otevřených ran.
Nejsou její, řekl bratr vlk hladově. Ale mohly být. Nedokázal říct, kterého z nich poslední věta napadla, možná oba. Nepomohlo to jeho sebeovládání: měl nezvykle velké problémy ovládnout se.
Musel se od ní držet dál, dokud se nevzpamatuje. Dovolil Angusovi projít mezi nimi, a když se bratr vlk nerozzuřil, Charles si zhluboka oddychl a prohlédl si Annu.
Na bledých tvářích jí vystupovaly pihy, pach jejího strachu ale nebyl čerstvý. Angus ji nevyděsil, byla jen opatrná. Bratr vlk se uvolnil, nicméně jen trochu.
"Tady," řekl Charles a podal jí tašku s botami.
Zmateně si ji vzala, pak se zářivě usmála. "Jsi dokonalý, Charlesi. Naprosto dokonalý."
Otevřela skříň a hodila boty na hromadu tašek, které tam ještě ráno nebyly. Vedle hotelových županů visely dvoje šaty v plastovém obalu. Byla nakoupit a před útokem se už jednou vrátila do hotelu. Upíři mohli čekat u něj a sledovat je odsud.
Jeho pozornost upoutalo hluboké zavrčení, kterého ho donutilo soustředit se na současnou situaci. Malá čarodějka se slunečními brýlemi na očích se stočená do klubíčka opírala o tlustý polštář v hlavách postele. Anna byla bledá, čarodějčina tvář pod krátkou černou kšticí byla ale křídově bílá a vypadala vyzáble, jako by od jejich posledního setkání zhubla pět kilo.
Podle prohlubně na posteli Charles poznal, že hnědý vlk, Tom, ležel předtím před čarodějkou, jejich příchod ho ale donutil zvednout se. Jednu přední nohu měl viditelně zkroucenou a musela ho bolet - přesto neustoupil.
Než se mohla Anna postavit mezi Anguse a Toma, Charles ji vzal za ramena a přitáhl si ji blíž. "Ne," řekl. "To je v pořádku. Angus se o to postará."
Existovali alfové, jejichž reakce by mu v podobné situaci dělala starosti, Angus byl ale alfa už hodně dlouho a věděl, co se děje: vlk jen chránil svoji družku před neznámým nebezpečím. Nejednalo se o vzdor.
Klidným, přesto velitelským hlasem Angus řekl: "Tome. Nikdo jí neublíží. Nikdo." Angus nebyl velký, když ale chtěl, dokázal vložit do svého hlasu tolik síly, že by probudil mrtvé.
Vlk ohrnul pysk, odhalil působivé zuby a znovu zavrčel.
"Lehni," poručil Angus důrazně.
Vlk ihned klesl na břicho a sípavě dýchal, jak se snažil smířit svoji neochotu s tím, aby se v jeho stavu přiblížili k jeho družce jiní lidé, s potřebou uposlechnout alfu.
"Tome?" Čarodějčin hlas zněl ztraceně a Charlese napadlo, co si asi myslí o tom, co se děje. Muselo být strašné být bezmocně slepá ve světě netvorů.
"Je v pořádku," ujistila ji Anna. "Jen se chová ochranitelsky. Ví, že se teď nedokážeš bránit - a ještě se po nepříjemné proměně nevzchopil. Je zraněný a neuvažuje rozumně. Všichni chvíli počkají, aby se mohl uklidnit."
Chytré, pomyslel si a potají se usmál. Anna předala informace Angusovi, třebaže mluvila s Moirou, aby si nemyslel, že se mu snaží říct, co má dělat. Pak ale všechno pokazila tím, že všem, a to včetně Charlese, poručila, aby nechali Toma na pokoji. Bílý záblesk Angusových zubů mu prozradil, že si toho taky všiml, ale rozhodl se vzít to s humorem.
"Počkáme," řekl Angus a posadil se na podničku křesla u okna. "Když jsem čekal na chodbě, volal Alan. Bude tu asi za pět minut. A zatímco budeme čekat na něj a na Toma, co kdyby mi někdo konečně řekl, co potkalo mého vlka?"
"Upíři," řekla Anna. "Bylo jich šest - a lovili jako smečka." Pohlédla na Charlese.
"Chceš říct, jako by společně lovili už dřív," hádal. Charles věděl, že jeho klidná maska je na místě, protože věcně kývla.
"Správně," řekla. "Nepletli se jeden druhému do cesty, dokonce ani potom, co srazili Moiru na zem a pět se jich vrhlo na Toma. Čekali na nás na sklepním schodišti jednoho činžáku a schovávali se za stínovými čarami. Páchly vlčí magií - tedy pokud nemají k podobným věcem přístup i upíři. Kdyby Moira nevyčarovala slunce, byli bychom všichni mrtví."
Pět na jednoho byla pořádná přesila, a to i v případě lstivého starého vlka, jako byl Tom, který uměl využít slabin druhých. A stínová magie… Anna měla pravdu, vypadalo to jako smečka -jednali ale s upíry.
"Upíři ovládají čáry podobné našim," řekl Angus. "Tom je dost starý na to, aby poznal rozdíl. Až zase dokáže uvažovat jasně, zeptáme se ho. Proto vás napadlo, že je poslal vlk?"
Anna přikývla, ale Moira řekla: "Upíři na vlky jen tak neútočí, aspoň ne tady ve městě. Snažili se unést Annu - a co by chtěl upír dělat s Charlesovou družkou?"
Angus se chladně usmál. V Seattlu měli už několik desetiletí navrch vlci. "Kdyby Charlesova družka padla do rukou zdejšího klanu upírů, nezkřivili by jí ani vlásek a ještě by jí udělali manikúru, než by ji eskortovali s ozbrojenou stráží ke mně. Určitě zavolám jejich mistrovi, ale tuším, že se spíše jednalo o vetřelce. Měl by o nich vědět - a pokud ví, mohl by mi dát jména."
"Byla mezi nimi žena, která nosila boty velikosti šest," řekl Charles. "Myslím ale, že ta už nikdy nikomu problémy dělat nebude."
Moiřina role v celé věci mu pořád dělala starosti. Zachránila Annu, ale… Zamračil se na ni. "Čarodějko, nikdy jsem neslyšel o bílé čarodějce, která by dokázala vyvolat sluneční světlo. Něco takového by čarodějky neměly umět - ovládají mysl a tělo, ne přírodní živly."
"Nevyvolala jsem sluneční světlo," vyštěkla spíše v reakci na jeho tón než na jeho slova. "Prostě jsem těla upírů přesvědčila o tom, že jsou na slunci - dokonce i ta mrtvá." Zahýbala prsty. "Pft, a zbyl z nich prach nebo se dali na útěk."
"To vyžaduje spoustu energie. Upíři jsou vůči magii do jisté míry odolní - a pak jste za vámi skoro kilometr zametala stopy."
"Je bílá čarodějka," obořil se na něj Angus.
Moira se nelítostně usmála. "Jsem mutant, jasně. Chudák malá, slepá, bílá čarodějka…"
"Oběť," řekl Charles pomalu, "z ní čarodějky čerpají sílu. Obvykle při ní lidé přicházejí o krev a maso - ale říká se, že jeden z důvodů, proč čarodějky mívají důvěrníky, je, aby je mohly obětovat - nemyslím tím jen zvíře, ale i třeba i něco, co je čarodějce drahé."
"Myslíte, že zabíjím koťata, abych měla dost síly na čarování?" Její hlas zněl ošklivě, a navzdory hlodajícímu podezření, že něco není v pořádku, se bratru vlkovi líbila.
Nemohl to nechat být, ne když šlo o Annino bezpečí, ale pochvala bratra vlka ho přiměla zaváhat. Možná existovala jiná odpověď. "Slyšel jsem, že vlastní oběť - třeba když čarodějka použije při čarování svoji krev - má taky jistou moc, ale je dost těžké s ní pracovat."
Čarodějka si sundala brýle a on spatřil, že hádal správně. Jedno oko jí rozdrtila magie. Podobné následky viděl už dřív a jen tak na ně nezapomene. Oko měla bělavé a scvrklé, jako by jí ho někdo vysál. Stalo se to hodně dávno, protože z ní nic necítil - a v době, kdy k tomu došlo, určitě po nějaký čas doslova páchla magií. Druhé oko měla zničené obyčejnějším způsobem, přesto to muselo strašně bolet - a patrně k tomu došlo stejně dávno.
Zajímavé bylo, že Angus strnul, jako by o tom nevěděl, Anna ale nezareagovala. Aspoň ne na čarodějčinu tvář - rozhodně však reagovala na něj. Ani v nejmenším se jí nelíbilo, jak po čarodějce jde.
Když Moira nabyla dojmu, že už se dostatečně vynadíval, znovu si brýle nasadila. Tom zíral na Charlese inteligentníma žlutýma očima, které slibovaly odplatu, a Anna se netvářila šťastně.
"Neznám Moiru," řekl Charles Tomovi, protože jeho reakci chápal. "Nikdy jsem ale neslyšel o bílé čarodějce, která by dokázala něco podobného. A kdyby se černá čarodějka vydávala za bílou… za prvé by to znamenalo, že patří k nepřátelům. A za druhé," usmál se na vlka, "jsem ještě nenarazil na žádnou, která by přede mnou dokázala ukrýt, co je."
"Před několika týdny nás málem zabila černá čarodějka," vysvětlila Anna, přestože z ní pořád cítil, že se na něj zlobí. "Jsme proto trochu nervózní."
Moira natáhla ruku, dotkla se Tomova boku, přejela mu prsty dolů k ocasu a hravě ho za něj zatahala. "To je v pořádku, Tome. Patří k těm dobrým - i když se chová nezdvořile."
Otočila se k Charlesovi. "To je fér. Taky jsem neslyšela o žádné bílé čarodějce, která by uměla to co já. A nejsem si jistá, jak je to vlastně možné. Chápu vaši opatrnost."
"Omlouvám se za to, že jsem na vás tlačil," řekl Charles upřímně.
"Určitě najdu způsob, jak vám to oplatit," řekla a odhalila bílé zuby v úsměvu. "Aspoň jste neřekl fuj a s křikem neutekl."
Žár vzteku, který v něm vyvolal útok upírů, se mu usadil v žaludku hlouběji a on dovolil, aby mu trocha pronikla do hlasu. "Doufám, že jste toho, kdo vám to provedl, proměnila v prase."
Strnula. Jeho reakce ji očividně překvapila.
"Zbabělci si nic jiného nezaslouží," řekl Angus.
Jeho podporu zjevně taky nečekala. Opravdu budily její jizvy takový odpor?
Odpověď ale musela počkat, protože se ozvalo opatrné zaklepání na dveře.
"To jsem já, Alan," řekl návštěvník. "Může mě někdo pustit dovnitř?"
Sotva vešel submisivní vlk Smečky Smaragdového města dovnitř, Charles se uklidnil. Alan Choo byl čistokrevný Číňan a vypadal tak: působil křehce, byl však nečekaně silný jako dobře vykovaná čepel.
Kromě okamžiků, kdy byl Charles o samotě s Annou, bratr vlk v jeho nitru zuřil, přecházel sem a tam a zlostně vrčel na okovy civilizace, které byli nuceni snášet. Právě to znamenalo být dominantní a připravený zabít cokoli, co ohrožovalo lidi pod jeho ochranou. Musel být schopný kdykoli zabíjet.
Dnes to ale bylo horší než obvykle. Bratr vlk se vztekal a Charles měl co dělat, aby nedal najevo, kolik sil ho stojí udržet ho pod kontrolou. Myslel si, že nesejde na tom, že v pokoji jsou s ním a s jeho družkou další dva dominantní vlci - vlci, kteří nepatřili k jeho smečce.
Ale to bylo předtím, než se objevil Alan Choo. Nebyl omega jako Anna - byl ale submisivní a uměl jednat se zuřícími vlkodlaky. Jeho přítomnost nastolila rovnováhu a společně s Annou všechny uklidnili - a to včetně Charlese.
Ten se posadil do křesla u stolu naproti Angusovi. Udělal to spíše proto, aby měl Choo prostor k práci, než že by si potřeboval sednout, ale už jen to, že se dokázal posadit, přestože v místnosti byli další vlci, představovalo zlepšení.
Anna se rychle rozhlédla a Charles poznal, že i ona vycítila klid, který se v pokoji rozhostil. Podívala se mu do očí, usmála se a sedla si na opěrku jeho křesla.
"Zranili ho kvůli mně," řekla Chooovi.
Charles zavrtěl hlavou a řekl jí, jak to viděl on. "Nemůžeš za to, že se někdo rozhodl unést tě. Tom dělal svoji práci, nemáš se za co omlouvat."
"Hej, Tome, chlape, cos to vyváděl?" Chooova slova možná zněla drze, zraněného vlka se ale dotýkal jemně.
Tom dovolil, aby mu Alan narovnal zlomenou nohu, aniž by zakňučel bolestí - čarodějka sténala dost za oba.
"Sakra, sakra," mumlala, zatímco Alan pracoval. "Kdybych měla jenom trochu víc moci, mohla bych zařídit, aby tě to vůbec nebolelo. Je mi to líto. Je mi to tak líto."
Nakonec Angus, Angus, kterého nikdo, kdo nebyl vlk, nezajímal, řekl: "Dost, Moiro. Je to jenom trocha bolesti. Za chvíli bude po všem a nestojí to za tvoji úzkost. Kdybys nebyla s nimi, mohli dopadnout mnohem hůř - šest upírů je víc než rovnocenným soupeřem pro dva vlky a kteroukoli jinou čarodějku, již znám. Kdybys nepoužila svoji magii právě v tu chvíli, nikdo by si teď nedělal starosti s takovou prkotinou, jakou je zlomená noha. Dost."
Poslední slovo pronesl tak ostře, že rázem zmlkla, a zraněný vlk se na svého alfu zamračil. Angus zvedl obočí a Tom sklopil pohled. Angus obrátil oči v sloup. "Bože, chraň mě před zamilovanými párečky," zabrblal a podíval se na Charlese s Annou.
Netulili se k sobě; Anna se nikdy netulila. Charles tušil, že kdyby se k ní život zachoval spravedlivě, líbilo by se jí to - a za pár let si to možná i oblíbí. Prozatím byl ale rád, že se před ním nekrčí pokaždé, když se jí dotkne.
Přesto seděla tak blízko, že se starý alfa zakřenil.
"Vy zamilovaní," řekl. "S láskou jsou jenom problémy a já nikdy nebyl trpělivý. Ty…" ukázal prstem na Annu a Charles vyskočil z křesla a postavil se mezi ně.
Byl to instinkt. No tak možná nebyl tak uvolněný, jak si myslel.
Angus spustil ruku, ale dokončil větu: "Pověz mi, co se stalo. Chci podrobnosti."
"Indiáni nemají rádi, když na ně někdo ukazuje," podotkl Choo tiše, zatímco obvazoval Tomovi žebra, aby se správně zahojila. "Indiánští šamani, kožoměnci a podobní tvorové to gesto používají, když chtějí někoho proklít nebo na něj vložit nemoc."
Angus rozhodil rukama a svalil se do křesla. "Ach, proboha. Nejsem čaroděj. Neproklínám nikoho - prostě chci vědět, co se k čertu dneska stalo."
Působil frustrovaně a uraženě - ale všichni vlci v místnosti znali pravdu: bál se Charlese. Předtím z něj strach neměl, ne dokud nepohlédl do očí bratru vlkovi a nespatřil v nich hrozbu smrti. Angus byl alfa, byl starý a měl moc, ale nebylo pochyb o tom, kdo je více dominantní.
Angus nepředstavoval hrozbu. Charles to věděl, přesto ho stálo spoustu námahy posadit se. Kdyby Angusův rychlý ústup bratra vlka neuspokojil, prolil by krev.
Charles si pomalu sedl a stiskl Anně koleno, aby se uklidnil.
"No," řekla vesele, "to bylo zajímavé, že?" Položila mu ruku na rameno, jako by potřebovala pomoct udržet rovnováhu na opěrce křesla. Jen oni dva věděli, že její dotyk pomohl jemu najít rovnováhu, zatímco ona rozptýlila ostatní slovy.
"Dobrá. Takže k tomu, co se stalo." Nadechla se. "Tom s Moirou mě vzali na Pike Street, kde jsme nakoupili tolik věcí, kolik jsme unesli, a vrátili se s nimi sem. Měla jsem všechno až na boty - a tak mě Moira vzala do svého oblíbeného obchodu s obuví několik kilometrů odsud. Byli jsme právě na cestě zpátky, když nás přepadli. Nedostali jsme žádné varování, nic jsme neslyšeli ani necítili, a najednou byli u nás." Studenou rukou se dotkla té jeho na svém koleni. Nebyla tak klidná, jak napovídal její hlas. Obrátil ruku a sevřel jí prsty ve žhavé dlani.
"Čtyři zaútočili na Toma, jedna upírka udeřila Moiru a jedna chytila mě. Já tu svoji zabila…" Přestože její hlas zněl vystresovaně, spokojeně zavrčela a on zesílil stisk. Jeho družka měla kuráž. "V tu dobu už Tom jednoho z útočníků zabil a upírka, která napadla Moiru, dospěla k názoru, že není nebezpečná, a rozhodla se pomoct ostatním s Tomem. Právě jsem se chystala zapojit do rvačky, když jsem pochopila, že se Moira snaží zjistit, kdo na nás útočí."
Anna pohlédla na čarodějku a zakřenila se. "Pamatuju si, že mě napadlo: ,Chudinka, nevidí, kdo po nás jde. Musí být vyděšená'. A tak jsem jí to řekla. Pak nás všechny málem oslepilo sluneční světlo. Mrtví upíři shořeli a živí utekli. Zavolali jsme Alanovi, já sebrala Toma a vedla Moiru sem, zatímco ona za námi uklízela a starala se o to, aby nás nikdo neviděl."
Čarodějka, která hbitými prsty hladila Toma, na Annu nevinně pohlédla a ta si odfrkla. "Chudinka slepá čarodějka, to určitě. Demoliční četa v jedné osobě. Neměli ani tušení, co je potkalo."
"Myslíš, že za tím byl vlk," řekl Charles.
Anna na něj pohlédla, a když jim teď předložila celý příběh, zaváhala.
"Instinkt," řekl jí, "mívá nejčastěji pravdu."
Její ústa se uvolnila. "Ano. Myslím, že to byl vlk." Zavřela oči a uvažovala. "Útok připomínal útok smečky. Schovat se všem na očích, mít s sebou dost lidí na to, aby snadno odvedli práci. O Moiře nevěděli nebo ji podcenili." Podívala se na něj a usmála se. "A mě taky. Soustředili se na nejsilnějšího z nás - je vlkodlačí taktika. A chtěli mě odvést s sebou. Co by se mnou upír dělal?"
"Vlci." Charles se snažil vycítit pravdu. Duchové ale jako obvykle ve městě mlčeli. Stejně jako kdykoli jindy, kdy by mu mohli pomoct. "Tak co myslíš, Angusi? Mohl to být Chastel? Včera v noci jsme se málem porvali a byl dost naštvaný na to, aby někoho zabil."
Angus se rozvalil v křesle, aby dal jasně najevo, jak uvolněně se v Charlesově přítomnosti cítí. "Francouz je bestie. Mocná bestie - ale je závislý na zabíjení. Neposlal by místo sebe někoho jiného. Nechtěl by, aby někdo jiný prolil krev, které by se sám mohl nachlemtat."
"Tak co myslíš?"
Angus se podrážděně zamračil. "Většinu z nich dost dobře neznám. Mohli bychom je vyslechnout - kdybychom chtěli rozpoutat válku. Evropané jsou na svoji čest dost hákliví. Pokud chtěli jen omegu, radši bych zavolal Italům a varoval je, aby dali pozor na toho svého."
Charles zvedl obočí. "Věděl jsem, že mají omegu, ale ne že ho vzali s sebou." Pohlédl na Annu. "Kdyby ti mohl nějak pomoct, řekl bych ti o něm - proměnili ho ale sotva před rokem a o životě vlkodlaka toho ví ještě míň než ty, natož o tom, co znamená být omega. Asil, který byl druhem omegy, je mnohem lepší učitel - a neříkej mu, že jsem to prozradil."
Angus obrátil pozornost k Anně. "Jde o mladého Němce, který lyžoval v italských Alpách a měl ošklivý pád. Záchranář, který ho našel, byl vlkodlak a cítil potřebu pomoct mu za každou cenu."
"Proměnil ho ve vlkodlaka," řekla Anna.
Charles přikývl. "A Němci málem pukli vzteky, když na něj Italové vznesli nárok."
"Připomíná to boj o opatrovnictví," řekl Angus. "Právě proto ho asi Italové vzali s sebou - aby Němcům vyráchali čenichy v tom, že se rozhodl zůstat s nimi."
Charles si všiml zájmu na Annině tváři. Ano, pomyslel si, nejsi sama. Mělo ho to napadnout. Postará se o to, aby se s mladým německým omegou setkala.
"Možná o to jde," řekla Moira zamyšleně. "Mluvili o tom všichni ve smečce - promiň, Anno. Většinu jsi ale víc zajímala ty než vlci ze zahraničí. Možná chce někdo získat omegu."
"Už jednou jsem se s někým takovým setkala," řekla Anna chladně. "Raději Italy varujte."
"Ano," řekl Angus a pobaveně pohlédl na Charlese, protože mu Anna vydala další rozkaz.
"Nezapomeň, že se musíš připravit na večeři," připomněla Moira.
Charles na čarodějku pohlédl a nebyl sám. Usmála se. "Nevíme, o co tu jde. Pravděpodobně se snažili unést Annu. Ale mohlo jít třeba i o to, abyste se nesblížili s Arthurem z Velké Británie."
"A kromě toho," řekl Angus, "proč měnit plány, když nedošlo k žádným trvalým škodám?"
Ano, uvědomil si Charles. Takovou logiku mohl přijmout. Ani za nejlepších okolností netoužil chodit do společnosti - a útok v něm vyvolal nutkání zabarikádovat se s družkou někde, kde by byla v bezpečí.
"Obstarám nám jiný pokoj," řekl. "Tom s Moirou můžou zůstat tady, dokud se nezotaví - a objednat si pokojovou službu."
"Taky zůstanu," řekl Angus. "Dokud se o sebe Tom nedokáže postarat sám."
Charles pohlédl na alfu a uvědomil si, že není jediný, koho ovládly ochranitelské pudy. "Dobře," souhlasil a odešel, aby udělal, co řekl.
Všichni si zhluboka oddychli, když Charles odešel, ale nikdo nic neřekl, dokud z chodby neuslyšeli vzdálené cinknutí výtahu.
Anna věděla, jak Charles na lidi působí - ale neviděla ani necítila nic, co by ho dnes večer ohrozilo. Tedy kromě ukázání prstem.
"No," řekl Angus a Tom zakňučel. "Existuje dobrý důvod, proč ho Bran využívá k tomu, aby děsil neposlušné vlky k smrti. Myslím, že dneska večer jsme ho všichni viděli."
"Viděli co?" zeptala se Moira.
"Správně," řekl Alan Choo a pustil se do balení brašny, kterou s sebou přinesl. "Angus na něj ukázal - a já ho ani neviděl pohnout se. Prostě tam najednou byl. Stál mezi svojí družkou a Angusem." Potom odemlel několik vět v čínštině.
Anna zjistila, že se jí nelíbí, že se Charlese bojí. Ubližovalo mu to, i když to přijal. Přestože to pro něj bylo bezpečnější, nebylo to dobré.
Angus zavrtěl hlavou. "Viděli jste výrazy vlků, se kterými dneska mluvil? Mám pocit, že ani nevěděli, že umí mluvit - natož tak rozumně. Bylo to, jako kdyby žralok začal hovořit jako anglický král."
Tom zvedl hlavu, zadíval se na Anguse a i Alan si pro sebe přestal brblat čínsky a upřel pohled na alfu.
"Anglická královna," řekla Anna ostřeji, než zamýšlela. "A s Charlesem není nic v nepořádku."
"Před Bohem ne," souhlasil Angus. "Já si říkal - podívejte na to, vede jednání jako kdokoli jiný. Možná i ostatní drby přeháněly. Ale nepřeháněly. Ani trochu. Nikdy se nechci těm jeho zubům a drápům postavit."
"Jestli nesklapnete," obořila se na něj Anna, "možná ani nebudete muset."
Angus se opřel a spokojeně se usmál. "No," řekl úplně jiným hlasem. "Možná nebudu."
Když pohlédla na Toma a Alana Choo, uvědomila si, že nepochopila. Spletla si Tomův úžas se souhlasem. Angus si s ní hrál.
"Proč ta zkouška?" zeptala se.
Angus pokrčil rameny. "Znám Charlese už hodně dlouho. Viděl jsem, jak se proměnil z tichého chlapce ve zbraň, kterou jeho otec potřeboval - kterou jsme všichni potřebovali. Jenom to, že jsem věděl, jak je to nutné, ale neznamenalo, že jsem toho nelitoval. Prostě jsem se chtěl ujistit, že v něm nevidíte jenom zabijáka, ale i muže."
"Takže jste ho schválně vytočil?"
Angus se zakřenil. "Když jsem ukázal prstem, třebaže žíznil po krvi, protože jste se ocitla v ohrožení a na lovu ničeho nedosáhl? Vypadám tak pitomě? Ne, to byla nehoda."
Anna pohlédla dolů na područku křesla a lehce promnula jedno místo prstem. Když ji teď napadlo použít čich, cítila Angusovu upřímnost. Bál se o Charlese, bál se, že mu ona ublíží.
"Věděla jsem, že se ho lidé bojí," řekla. "Opravdu podle vás věří, že je s ním něco v nepořádku?"
Angus naklonil hlavu na stranu, odpověděl ale Alan: "Přinejmenším něco divného. Ne že by byl šílený, jen… jiný. Je otcův zabiják bez duše, věrný pouze marokovi a nikomu jinému. Všechno, co říká, mu do úst vložil marok, takže je jako figurína břichomluvce, jen děsivější."
Anna si vzpomněla na hádku, do které se Charles pustil s otcem a kterou nakonec vyhrál, a otevřela ústa, aby se o ní zmínila. Ale zase je zavřela. Pokud si lidé mysleli takové věci, pak jen proto, že to tak Charles chtěl.
"Charles to dělá schválně," řekl Angus a bedlivě ji sledoval. Doufala, že nic neprozradila, jeho slova se ale tak blížila jejím vlastním úvahám, že asi musela. Netrpělivě bubnoval prsty do opěrky křesla. "Dokud se ho ostatní vlci budou bát, nebudou dělat hlouposti a nepřinutí ho zabít je. A mají pravdu, ať už to vědí nebo ne. Je na něm něco divného, copak jste si nevšimla? Jeho vlk je úplně mimo kontrolu. Měl z něj udělat šíleného zabijáka - ale nestalo se."
Bratr vlk, pomyslela si Anna.
"Proč myslíš, že tomu tak je?" zeptal se Choo.
Angus zvedl obočí a pohlédl na ni, jako by očekával, že jim to vysvětlí.
Za dnešní útok byl odpovědný vlk. Doopravdy nevěřila, že by Angus byl jejich nepřítelem. Pokud věřila svému nosu, možná byl dokonce Charlesův přítel. Nemínila se s ním ale dělit o informace o vlastním druhovi - ani kdyby je měla.
Pohlédla na něj, uvolněně se usadila na opěrce Charlesova křesla a čekala na jeho návrat.
***


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama