Alfa a omega 6. Kapitola 2/2

29. prosince 2015 v 23:00 | Patricia Briggs |  Alfa a omega 2 Loviště
Pokračování


Zuřil.
Tak moc zuřil.
Charles byl v pořádku celou cestu až do recepce. Soustředil se na svůj úkol, obstaral jim druhý pokoj a ovládal se, dokud se nevrátil do výtahu a znovu nezačal přemýšlet o útoku na Annu. Myslel si, že by si mohl poslechnout Annin příběh a najít v něm nějakou stopu toho, kdo za vším stál nebo proč k útoku došlo.
Jeho sebekontrola, kterou měl vždy na dosah, se rozplývala. Sledoval měnící se číslice podlaží a zdálo se mu, že naskakují protivně rychle, musel si totiž promyslet tolik věcí.
Druhé podlaží.
Toma skoro zabili. Kdyby poslal Annu s kýmkoli jiným - a mohl to udělat - ztratil by ji.
Třetí.
Šest upírů.
Čtvrté.
Kdyby Tomova čarodějka byla tak bezbranná, jak vypadala, Annu by unesli.
Páté.
Když ji k sobě pevně připoutá, ztratí ji. Nebyla submisivní, nepotřebovala jeho péči. Ne takovou. Potřebovala, aby ustoupil a nechal ji létat.
Šesté.
Jestli to ale měl udělat, musel ovládnout vztek. Vztek bratra vlka. A nejen teď, dnes - navždy. Spoutat svoji potřebu chránit ji, aby byla šťastná.
Sedmé.
Dneska ji už ale nepustí z očí.
Dveře výtahu se otevřely.
***

Arthur Madden upravil to a tamto, posunul prostírání dál od okraje stolu a zase ho přitáhl blíž.
"Drahoušku," řekla mu jeho družka pobaveně, "co to děláš? Možná je marokův syn, ty ale vládneš Britským ostrovům. Jsi mu nadřazený - nemusíš být nervózní."
Nechápala to. Už si na to ale zvykl. Jeho manželka byla člověk a nechápala spoustu věcí. Neměl jí to za zlé. Nevysvětlí jí, že Charles je dominantnější, že by Arthura i navzdory vlkům, kteří za ním stáli, dokázal jediným pohledem přinutit ustoupit. Znamenalo to, že bude potřebovat veškerou obranu. Znamenalo to, že večeře musí být dokonalá.
Mohl své družce důvěřovat, že ji udělá dokonalou.
"Samozřejmě máš pravdu," řekl. "Chovám se pošetile, když s tím tolik nadělám."
Vklouzla mu pod paži, stejně štíhlá jako děvče, se kterým se oženil před čtyřiceti lety. Miloval ji stejně jako tehdy, z jejího stáří mu ale bylo smutno. Když spolu teď šli na večeři, lidé je považovali za obchodní společníky - nebo za matku se synem. Dokud byla mladá a krásná, nikdy se nezabýval tím, že zestárne, a ona taky ne.
Voněla po růžích. "Všechno bude v pořádku," řekla. "Já zabavím jeho družku a ty mu můžeš vyprávět příběhy."
Políbil její sasky plavé vlasy, které s pomocí dokonale sladěných barev udržovala stejně barevné, jako když ji poznal. "A jak to uděláš?"
"Ukážu jí svoje vyšívání a budeme spolu mluvit o holčičích věcech."
Otočil se a spatřil je v obrovském zrcadle ve zlatém rámu přímo u hlavních dveří. Zlatá hedvábná košile dodala jeho vlasům tmavší rudozlatý odstín; oči měl modré a černé kalhoty, které si oblékl, mohly být tytéž, které měl na sobě o svatbě před desítkami let.
Sunnyina tmavě modrá halenka měla dlouhé volné rukávy, které odhalovaly sílu jejích paží, aniž by odhalily její pleť a tím pádem i věk. Kůži pod bradou měla povislou a kolem očí vrásky od smíchu. Jeho Sunny milovala smích.
Umírala den po dni. Bude to trvat ještě dlouho, pomyslel si, desetiletí, během nichž jí kůže ochabne a svaly zvláční a zeslábnou. A on se bude muset dívat.
Zachytila jeho pohled v zrcadle. "Vypadáš nádherně jako vždycky," řekla a sevřela paži, kterou ji zezadu objal nad ňadry.
"Miluju tě," pošeptal jí do ucha, zabořil jí nos do dokonalých vlasů, zavřel oči a vdechl její milovanou vůni.

Počkala, dokud oči znovu neotevřel, a zadívala se mu do nich v zrcadle. Potom mu věnovala široký úsměv, podle kterého jí kdysi dal přezdívku Sunny. "Já vím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama