Alfa a omega 9.Kapitola 1/2

8. ledna 2016 v 23:29 | Patricia Briggs
Kudy? Kudy? Anna se ochlazovala vyplazeným jazykem a rozhodla se nechat rozhodnutí na ostatních. V hrdle jí sípalo a chvěla se vzrušením.
Lov.
Nesešlo na tom, že v srdci sotva slyšela píseň měsíce ani že kořistí byl pytel vepřového, které se už dva dny kazilo a možná v sobě ani nemělo prsten. Poprvé byla nadšená z lovu, třebaže jí Charles neběžel po boku.
Protože jsme s tebou, řekl jí bratr vlk. O tom pouto druhů je. Nikdy nejsi sama. Ne dokud budeme žít.
Dobře, odpověděla mu.


Sledovali Angusův pach, končil ale vzkazem osvětleným malou nouzovou svítilnou. Stálo na něm: "Já žádnou z tašek neschoval. Angus." Nedorazili sem první - cítila tu pachy několika jiných vlků - a když odcházeli, objevil se další.
Ric pak zachytil jinou stopu - patrně patřila někomu z Angusovy smečky, třebaže ji nepoznávala. Běžela Ricovi těsně za ocasem, když do ní jeho alfa strčil tak silně, až klopýtla a vrazila do stěny. Ze stropu vzápětí spadla síť a smotala Rica do úhledného uzlíčku.
Anně a Isaacovi trvalo jen okamžik dostat ho ven - napřed ho ale trochu poškádlili. O pět zatáček později narazili na vlka visícího hlavou dolů ve světlíku, který vedl ven na čerstvý vzduch ve výšce čtyři podlaží nad nimi.
Isaac vydal hrdelní zvuk plný falešného soucitu. Když se znovu vydali na cestu, uvězněný vlk zavrčel a Ricův alfa pak nějaký čas vypadal velmi šťastně.
Anna zachytila Moiřin pach a zamířila do tunelu o průměru sotva půl metru. Sotva se do něj vešli a Isaac z toho neměl vůbec radost - Ric si musel lehnout na břicho, aby se jím proplížil.
Zavedl je do dusné malé komůrky. Než se Ricovi podařilo prorazit dřevěnou stěnu potaženou něčím, co zadržovalo nejen vlhkost, nýbrž i vzduch, všichni se úzkostně rozkašlali. Anna s Ricem pak společně drapli Isaaca za srst na šíji a odvlekli ho na místo, kde se sice lépe dýchalo, vzduch tam ale byl zatuchlý a páchl (a ne příjemně).
***

"Má někdo telefon na Arthurovu družku?" zavrčel Charles. Nikdo neodpověděl, proto vytáhl vlastní mobil a zavolal otci.
"Co se děje?" zeptal se Bran hned po prvním zazvonění.
"To se právě snažíme zjistit. Nemáš náhodou telefonní číslo Sunny… Arthurovy družky tady v Seattlu?"
"Ano, počkej okamžik." Bran byl vzápětí zpátky a nadiktoval mu telefonní číslo.
"Ozvu se ti, jakmile budu vědět, co se stalo," slíbil Charles a ukončil hovor.
Vytočil číslo, s ohledem na Arthurovo rozrušení ho ale nepřekvapilo, když telefon nezvedla. Zavolal proto na jiné číslo. "Potřebuju vědět, kde se zrovna teď nachází telefonní číslo 360-555-1834. GPS lokaci a adresu, pokud ji máte." Nepočkal na odpověď a zavěsil.
Arthur byl bledý, potil se a kůži měl studenou. Trhal sebou, zůstával ale v bezvědomí.
Chvíli trvalo, než jeho muž telefon vystopoval. Nabourat se do systému a nezanechat po sobě stopy nebylo lehké. Zvládl by to sám, kdyby měl počítač, přístup k internetu a několik dní - jeho muž byl lepší. Čas ale nebyl na Sunnyině straně.
Uplynulo dvacet, možná pětadvacet minut, než mobil zazvonil.
"Charlesi?"
"Ano?"
"Ten telefon je asi půl kilometru od vás a nehýbá se."
Pohlédl na Anguse. "Musím to prověřit. Dohlédneš na ni za mě?"
Alfa Smaragdového města kývl. "Já, moje smečka, Isaac, jeho omega i fae, všichni ji budeme hlídat."
Sunny našli přímo za plotem, asi sto metrů od zamčené brány: byla nahá, znetvořená a mrtvá. Aby její tělo nepřehlédli, parkoval kousek od ní nebesky modrý jaguár, patrně její, s dveřmi na straně řidiče dokořán.
Sunnyino tělo bylo pořád teplé, otevřené oči ale měla zakalené smrtí.
Klečel vedle ní duch, jeden z lesních lidí. Vídal je vzácně, přestože poznal, když byli nablízku. Duch hladil Sunny štíhlýma hnědýma rukama po tvářích, jako by ji chtěl utěšit - tak poznal, že Sunny ještě žila, když ji tu odhodili. Duch byl ostýchavý, a jakmile mrtvolu obklopili muži, kteří si jeho přítomnosti nevšimli, stáhl se. Prosmýkl se kolem Charlese, který ucítil dotek duchova žalu.
Chudinka, řekl. Tak moc se bála, tak moc. Sama. Byla úplně sama.
Rozptýlil Charlese natolik, že málem nezastavil ostatní, než se jí dotkli.
"Nechte mě zachytit pach," řekl jim. "Abych poznal jejího vraha." Vyslechnout ducha by bylo k ničemu. Duchové mu říkali jen to, co chtěli, ať už měl zájem to slyšet, nebo ne.
Ostatní ucouvli a on přiblížil nos k místu mezi jejím krkem a čelistí, kde nejčastěji ulpí pach. A ucítil známého darebáka, což ho nijak nepřekvapilo. Kolik netvorů mohlo běhat nocí a brát si za cíl vlkodlaky a jejich blízké?
Aniž by se jí dotkl, přesunoval se od jednoho místa, kde se dal obyčejně nahmatat puls, k druhému. Upíři jí při krmení potrhali kůži, modřiny se ale nestačily utvořit. A pili z ní všude.
Cítil její strach a utrpení a byl jejich svědkem. Prozkoumal ji pečlivě, aby se ujistil, že nerozšířili své řady. Nic nového ale nenašel: cítil jenom čtyři upíry, kteří zaútočili na Annu.
Bratr vlk zdivočil, když si uvědomil, že to mohla být ona, že tady mohla ležet jejich Anna.
Charles zavřel oči a donutil se uklidnit. Po tváři ho hladily dlouhé, studené prsty a zpívaly jeho vlkovi - což nepomáhalo. Netušil, co tady, uprostřed města, dělá lesní duch - a upnul se na záhadu, kterou jeho přítomnost představovala.
Otevřel oči a rozhlédl se. Kolem stálo několik opuštěných skladišť - prázdná parkoviště zarůstala ostružiním, nechvalně známým plevelem pacifického středozápadu, které představovalo útočiště pro ty, jimž nevadily tmy.
Jedno tajemství vysvětleno. Charles si v duchu zazpíval jednu z dědečkových písní, které mu přinášely jasnost mysli a mír - a to navzdory duchovi, který se ho dotýkal a hladil ho. Kdyby byl sám, odstrčil by ducha stranou - bratr vlk nesnášel, když se jich dotýkal někdo jiný než Anna. Žádný z vlků ho ale neviděl… a Charles už tak proslul jako podivín. Nechtěl, aby si lidé navíc mysleli, že vidí věci, které nikdo jiný ne.
Když si byl víceméně jistý, že mu bratr vlk dovolí chovat se civilizovaně, vstal.
"Upíři," řekl. "Vezměte ji do skladiště k Arthurovi." Britskému vlkovi to nijak nepomůže - jen mu to potvrdí, že zemřela rukou upíra.
***

Anna se frustrovaně zadívala na tašku, která visela ve výšce šesti metrů v jednom ze světlíků, jež se na tomto podlaží nacházely ve stropě - katastrofa, k níž málem došlo v místnosti beze vzduchu, přesvědčila Annu o jejich užitečnosti.
Hleděla na brašnu, když tu se najednou objevil jiný vlk a připravil je o kořist.
Byla příliš velká tma, než aby uhádla, kdo to byl, i kdyby znala všechny vlky v jejich chlupaté podobě. Vlk skočil na brašnu z otvoru nad ní a zmizel o podlaží níž, stále příliš vysoko nad Anninou hlavou. Bezmocně sledovat, jak jim někdo krade kořist přímo před… no dobrá, nad nosem, ji dohánělo k šílenství.
Isaac si znechuceně odfrkl.
A najednou ji obklopil bratr vlk… jeho úzkost, strach a láska byly tak silné, až klopýtla a opřela se o Isaaca - což se bratru vlkovi vůbec nelíbilo.
Něco se stalo. Když se ale zeptala, bratr vlk jí nemohl nebo nechtěl odpovědět.
Musela za Charlesem. Hned. Problém byl, že netušila, jak přesně se dostat zpátky - mohla sledovat svoji stopu, běhali ale sem a tam bludištěm a znamenalo by to znovu lézt úzkým tunelem.
Mohla by to zkusit nahoru.
Pelášila, jak nejrychleji mohla, když se před ni protlačil bílý vlk. Dalšího měla za ocasem - Isaac a Ric.
Byl to Isaac, kdo našel schodiště vedoucí nahoru. Ocitli se v přízemí menšího skladiště, jakmile se ale rozběhli ke dveřím, cestu jim zastoupil vlkodlak v lidské podobě.
"Když půjdete ven, budete diskvalifikováni," varoval.
Alfa vlk se na něj chladně zadíval, muž sklopil oči, rozhodil ruce a couvl. "Jen opakuju, co mi řekli. Když půjdete ven, jste ze hry."
Proběhli kolem něj na čerstvý vzduch. Ric, jehož srst se ve světle na dvoře ukázala být šedá, kýchl radostí nad tím, že podzemní bludiště nechali za sebou. Anna se zhluboka nadechla a ucítila - upíra.
Klopýtla, zastavila se a zapátrala po nepříteli. Nakonec ho našla stojícího za pletivovým plotem asi sto metrů daleko.
Chvíli trvalo, než ve vyfintěném starším muži poznala zákeřného zabijáka, kterého naposledy viděla na Tomovi. Její nos ho ale poznal hned. Udělala dva kroky, načež vrazila do bílého vlka, který ji předběhl a zastoupil jí cestu, upír totiž upoutal i jeho pozornost.
Mrtvý muž se zasmál a mávl rukou. Zastavil u něj modrý minivan a on nastoupil. Vůz se rozjel, ještě než zavřel dveře.
Isaac hluboce hrdelně zavrčel a ona také. Moc dobře věděl, o koho šlo. Ric na ně zmateně pohlédl - ani Anna však do včerejška na žádné upíry nenarazila.
Anna neviděla důvod dál tu zůstávat, proto se otočila a zamířila k většímu skladišti, které nyní bylo prudce osvětlené. Z bratra vlka ji bolelo na hrudi.
Uvnitř haly se všichni vlci, kteří zůstali v lidské podobě, shlukli k sobě a pozornost obrátili dovnitř hloučku. Bylo jich tu příliš mnoho, než aby jí čich cokoli prozradil.
Všechno oblečení leželo na kupě u stěny a jí tak chvíli trvalo, než našla svoje. Než svršky posbírala, objevil ji Charles. Soustředil se na skupinu uprostřed místnosti a pohyboval se zvláštně prkenně, což jí dělalo starosti.
Proměnila se a její tělo protestovalo ještě víc, než když na sebe brala vlčí podobu. Stejně jako všichni vlci byla i ona vedená k tomu, aby při proměně dělala co nejméně hluku, ale, sakra, bolelo to.
"Au, au, au," šeptala, když se její ruce pomalu, bolestivě, neochotně měnily v lidské. Strčila si je do podpaží a zmáčkla, aby si tlakem ulevila od bolesti. Každá proměna byla jiná, ale ty, při nichž se jako poslední proměnily ruce, nenáviděla ze všech nejvíce. V rukou bylo tolik nervových zakončení a všechna bolela. Točila se jí z toho hlava.
Charles nad její bolestí zavrčel.
Vzhlédla, poblíž ale nikdo nebyl. Ric a jeho alfa se stále měnili na opačné straně hromady oblečení. Pohlédla na Charlese a strnula. Oči měl žluté a koutek úst mu cukal, jako by měl tik.
"Charlesi?" Hlas měla po proměně chraplavý.
"Sunny je mrtvá." Jeho hlas zněl hrdelně a ona poznala, že je na pokraji… něčeho.
Anně to asi půl vteřiny dělalo starosti, pak si ale uvědomila, co řekl. "Arthurova Sunny?"
Téměř neznatelně přikývl a dál jí upřeně hleděl do tváře. "Upíři. Našli jsme ji před branou."
A upíři se schovali a čekali, až vlci Sunny najdou. Když upír v obleku spatřil Annu, postaral se, aby ho taky viděla. Při pohledu do Charlesových divokých zlatých očí se rozhodla, že mu o tom poví později. Upíři byli pryč. Zapamatovala si jejich poznávací číslo, ale patrně na tom nesejde: dodávka byla téměř jistě pronajatá.
Ozvalo se vytí, divoký, žalostný výkřik a asi půl tuctu hlasů se k němu přidalo, aby projevilo soucit s někým, kdo ztratil družku - a všichni vyli lidskými hrdly.
Charles napřáhl ruku a Anna mu dovolila, aby jí pomohl na nohy. Pořád byla trochu ztuhlá - a on vypadal, že potřebuje něco udělat.
Zakryl ji svým tělem před ostatními, jako by věděl, že se nerada ukazuje nahá před cizími lidmi. Většina vlků se přes ostýchavost přenesla během prvního roku po proměně. Anna měla s nahotou pořád problém. Ne kvůli cudnosti, ale protože šaty jí dodávaly iluzi bezpečí před pozorností mužů v její první smečce.
Sebrala svršky a co nejrychleji se oblékla, tenisky si nazula naboso a ponožky strčila do kapes.
"Je Arthur v pořádku?" zeptala se.
Charles zavřel oči, přitáhl si ji blíž, nos jí přitiskl ke krku a dýchal jako maratónský běžec.
"Ne," řekl. "A ani já."
Bolela ji kůže i kosti a objetí vítala asi stejně jako někdo, kdo usnul na pláži, aniž se namazal krémem na opalování. Potřeboval to ale, proto se uvolnila.
Sunny zabili upíři.
"Sunny by byla omega, kdyby ji proměnili." Bylo to prohlášení, ale myslela to jako otázku.
"Ano."
Anna se zachvěla a jeho stisk zesílil. Její citlivá kůže protestovala, rozbolavělé svaly si stěžovaly, vlčice se ale toužila zahrabat hluboko do něj a chránit ho. Byla tady a v bezpečí. Využil ji, její pach, k tomu, aby potlačil touhu donutit něco krvácet.
Věděl, že ji drží příliš pevně. A věděl taky, že potřebuje čas na zotavenou, který jí nemohl dát. Bolestivé zvuky, které vydávala při proměně, znovu probudily jeho vlka. Bratr vlk toužil po sexu nebo po krvi, a nedostane ani jedno. Žádnou krev - a žádný sex, dokud se nezklidní. Bratr vlk by Anně neublížil, ale mohl ji vyděsit.
Obejmout Annu bylo to nejlepší, co mohl udělat. Postupně se uvolnila a bratr vlk se trochu uklidnil. Bude trvat hodně dlouho, než se upokojí natolik, aby Charlesovi přenechal plnou kontrolu. Při pohledu na Arthurovu agónii bylo příliš snadné představit si na jeho místě sebe.
Útoky byly divné. Upíři se soustředili na špatné věci a na špatné lidi, jestli chtěli něčeho dosáhnout. Annu mohli unést kvůli výkupnému nebo ji držet jako rukojmí. Sunnyinou smrtí však nic nezískali. Anninou smrtí by taky nic nezískali. Nechápal, proč by si někdo bral za cíl omegy - a hlavně tu, která nebyla vlk. Možná schválně napadli družky dvou ze tří nejmocnějších dominantních vlků na konferenci. Ale jaký měli cíl? Jednáním přece dosáhli, čeho mohli.
Pořád netušil, o co upírům nebo těm, kdo si je najali, jde. Nic neodpovídalo.
Omega.
Anna si myslela, že upíři pracují pro vlka. Její osobní zkušenost s nepřítelem dodávala jejím instinktům na váze, proto se jim rozhodl věřit - bratr vlk jim věřil, a to mu stačilo.
Bez ohledu na skutečný cíl si Charles uměl představit přinejmenším jeden důvod, proč by si vlk někoho najal, aby zavraždil Sunny a napadl Annu. Vlk, obzvláště dominantní, by jen těžko úmyslně ublížil omeze, dokonce i lidské.
Možná ani Chastel by to nedokázal.
Charles se donutil Annu pustit a o krok couvnout, aby jí dal prostor. Snažil se ignorovat její úlevu - nebyla to reakce na něj. Mohla za to proměna, již stále cítila v kostech, proto nechtěla, aby se jí dotýkal.
"Jste první, kdo se vrátil," řekl Anně. "Proč jste zpátky tak brzo?"
Divně se na něj podívala. "Bratr vlk mi řekl, že mě potřebuješ."
Netušil, co má odpovědět. Měl by přiznat, že neví, proč to bratr vlk udělal? Dělalo by jí to starosti? Než se mohl rozhodnout, opustila Dana skupinu kolem Arthura a přistoupila k Charlesovi.
"Děláme si starosti o Arthurův zdravý rozum," zamumlala tiše, když se přiblížila.
Myslela tím, že tu kromě něj není nikdo, kdo by Arthura udržel pod kontrolou, kdyby se pomátl. Potřebovali, aby byl na stráži.
"Už jdu," řekl Charles.
"Půjdu taky," řekla Anna. "Nemůže to ublížit, ne?"
Nechtěl ji nikde poblíž ostatních vlků. Bylo jich tu příliš mnoho. Kdyby ji napadli, neměl by ji jak chránit.
Omega by ale mohla být užitečná.
"Děkuju," řekl a v duchu se hádal s bratrem vlkem. "Pomůže to."
Arthur seděl na zemi, družku držel v náruči a šeptal jí, zatímco ostatní nad ním obezřetně bděli. Tváře měl zbrocené slzami a teklo mu z nosu. "Sluníčko, moje Sunny."
Vzhlédl a soustředil se na Charlese. "Je mrtvá."
"Ano," řekl Charles.
"Udělali to upíři," zašeptal. Pak zařval a jeho hlas se rozlehl velkou halou: "Ublížili jí!"
"Já vím. Najdu je."
"Zabij je." Arthurova tvář byla ztrhaná, k nepoznání zbrázděná žalem a zuřivostí. Bolestí.
"Zabiju."
Arthur manželku pevně objal a přitiskl si její hlavu k rameni. "Nenáviděla stárnutí," řekl a kolébal ji. "Teď už nezestárne. Chudinka Sunny."
Angus oslovil Charlese a ani se nesnažil ztišit hlas: "Přežije. Kdyby měl zešílet, už by se to stalo. V každém případě by ale bylo nejlepší odvést padlé a raněné z loviště." Na okamžik se zadíval na Arthura. "Arthure, dovolíš, abychom tě vzali domů? Brzy dorazí ostatní, přímo z lovu." Mrtvé tělo páchnoucí strachem a bolestí by žádného z alfů patrně ke krvelačnosti nedohnalo. Nebylo ale moudré riskovat.
"Ano." Arthur vstal s manželkou v náruči. Charlese napadlo, že se Angus možná ukvapil, když o Arthurovi prohlásil, že bude v pořádku. Vrávoral a zdálo se, že je v šoku - přesto bylo lepší dostat ho pryč.
Nemohl však zůstat sám. Nevzal si s sebou nikoho ze smečky - byl to projev síly a možná i důvěry. Znamenalo to ale, že zůstal sám v cizí zemi s mrtvou manželkou.
Angus pohlédl Charlesovi krátce do očí a možná v nich spatřil paniku - Charles by dnes v noci nedokázal Arthura utěšit. Ani za ideálních okolností nebyl v utěšování dobrý.
Alfa Smaragdového města se ohlédl po jednom z vlků. "Pošli pro Alana Choo. A přiveďte mi Torna." Podíval se na Charlese, ne na tak dlouho, aby se to dalo považovat za výzvu, ale aby mu dal najevo, že mluví s ním. "Alanovi bratranci vlastní pohřební ústav. Jeho rodina se stará o naše mrtvé. Ví, kdo jsme, a může pomoct i Arthurovi. A pokud dokázali Tom a jeho čarodějka odrazit smečku upírů, dokážou udržet při smyslech Arthura."
"Potřebuješ mě, Angusi? Byl jsem venku." Tomův obvykle lehký krok byl trochu ztuhlý, což byla jediná známka toho, že se ještě zcela nezotavil. Klidným pohledem si změřil rozrušeného vlkodlaka a mrtvou Sunny. "Chápu. Poslal jsi někoho i pro Alana Choo?"
"Ano. Seber ještě několik členů smečky, svoji čarodějku a Alana - bude tu za okamžik - odvez Arthura k němu domů a dnes v noci se o něj postarej."
Charles vytáhl peněženku a vyndal z ní jednu z Arthurových vizitek - měl dvě, jednu od otce a druhou od Arthura. "Tady je jeho adresa. Někdo by měl odvézt i auto jeho ženy. Je to ten modrý jaguár, který parkuje před branou - nevím, čím přijel on."
"Já jo." Tom si vzal vizitku. "Postarám se o to." A během několika minut odstranil s chirurgickou precizností Arthura, tělo i hrstku Angusových vlků z haly.
První vlk s kořistí vběhl dovnitř, sotva se za Tomem zavřely dveře. Charles se rozhlédl a zjistil, že Anna vážně hovoří s Ricem a Isaacem.
Bude lepší, když si zrovna teď promluví raději s nimi. Toužil ji odsud odvést, odletět s ní domů, kam by za ní upíři ani ten, kdo stál v pozadí, nemohli. Chtěl ji zamknout v domě a zatarasit dveře.
Ano, bude lepší, když ještě chvíli počká, než si s ní promluví.
***

Vlk, který přiběhl, nesl v zubech jejich brašnu. Anna poznala Moiřinu vůni dokonce i v lidské podobě. Vlk se před nimi na chvíli zastavil a ona zachytila jeho pach. Byl to ten, kterého na začátku lovu našli chyceného v síti.
"Ano, Valentine, drahoušku," řekl Isaac. "Vidím, že ji máš. Blahopřeju." Kousavou uštěpačností maskoval zdráhavé pobavení. "Odnes ji odsud, smrdí."
Zkažené vepřové opravdu dost smrdělo.
Vlk se zakřenil a s kořistí zamířil k Daně a Angusovi, kteří na něj čekali. Vzali si od něj brašnu a označili ji.
"Takže jednání je v háji," pokračovala Anna v rozhovoru, který vlk přerušil. Charles jí neřekl, co se dnes stalo, možná si ještě nepřiznal porážku - ale Isaac si tím byl docela jistý.
Pokrčil rameny. "Všechno je možné - až na to, že bychom se přímo postavili Chastelovi. Předpokládám, že se vrátíme domů, aniž bychom přijali, co marok nabízí." Usmál se, v jeho výrazu ale bylo něco temného. "Potom mu zavoláme a dojednáme něco tiše. Nebude to tak výhodné jako to, čeho jsme mohli dosáhnout otevřeně - ale možná, jen možná to bude stačit na přežití."
"Proč Chastela někdo nezlikviduje?"
"Protože je opravdu tak dobrý, jak tvrdí. Evropská pole jsou plná hrobů dobrých vlků, kteří se pokusili Netvora zabít. Marok by to možná dokázal - ale na Chastelově území bych na něj nesázel. Tady?" Pokrčil rameny. "Ale marok tu není a nemyslím si, že Charles by mu stačil."
"Donutil Chastela ustoupit," namítla. "Dvakrát."
"Když se Chastel vydá na lov, nedostanete šanci postavit se mu čelem." Isaac se tvářil ponuře. "Tak svoji kořist nezabíjí, tedy pokud nejde o děti nebo lidské ženy." Pohlédl na ni. "Za prvních sto let života zabil tři stovky lidí, o nichž víme, pravděpodobně víc. Mnoho, mnoho jich zabil za denního světla a přímo před jejich přáteli a rodinami. Střelili ho, tloukli, a nic se nestalo.
Na konci osmnáctého století se Chastel soustředil na Gévaudan ve Francii. Bylo to tak zlé, že vesničané, rolníci, přestali vycházet na pole. Vyděšení šlechtici organizovali honitby, najímali si lovce vlků a vybili všechny vlky v oblasti - a taky spoustu vlkodlaků. Celá věc znepokojila samotného francouzského krále a dějiny říkají, že muž jménem Jean Chastel, je - muž netvor právě zabil manželku, vzal stříbrnou kulku odlitou ze zděděného kříže. Nechal ji třikrát posvětit vesnickým knězem a s malou družinou se vydal zvíře ulovit. Zjevila se před nimi velká bestie, Chastel vypálil a zabil ji - a tak zemřel Netvor z Gévaudanu."
"Co ho doopravdy zastavilo?"
"Marok," řekl Ric.
"Tehdy ještě nebyl marok," opravil ji Isaac. "Nejspíše došlo k tomu, že Bran Comick Netvora vystopoval a řekl mu, že jestli nepřestane, postará se o to, aby skončil v rukou čarodějnic." Pousmál se. "Tehdy byly čarodějky mocnější - a nic by je nenadchlo víc, než kdyby jim do rukou padl vlkodlak, kterého by mohly mučit kvůli krvi, masu a srsti, jež používaly při čarování. Chastelovi bylo sto let - a Bran byl… Bran. Tehdy to byla velmi účinná hrozba. Teď je ale Chastel silnější a taky chytřejší - a nenávidí Brana tak, jak jen dominantní muž může nenávidět toho, kdo ho pokořil."
"Dělá to, aby se Branovi pomstil?"
Isaac zavrtěl hlavou. "Myslím, že z více důvodů. To je jeden. Druhým je, že chce marokovi zabránit v tom, aby zasáhl na jeho území."
"Změní na tom něco Sunnyina smrt?" Pořád se snažila přijít na to, co mohlo za její smrtí být, ale nic nevymyslela.
Objevil se další vlk, byl unavený a kulhal - ale v tlamě držel brašnu. Nevěnoval jim pozornost a zdánlivě jen Anna si všimla jeho příchodu.
Isaac pokrčil rameny. "Řekl bych, že to bude poslední kapka. Arthur je považován za Charlesova nejsilnějšího stoupence: je z nás jediný, kdo žije od Netvora dost daleko na to, aby riskoval jeho nelibost. Nejsem si jistý, jestli je to pravda, možná jen v tom smyslu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Arthur a Bran… si ve spoustě věcí nerozumí. Na tom ale nesejde. Po tomhle nebude Arthur celé týdny k ničemu. Ztráta družky je…" Ušklíbl se, pak ale s námahou znovu nasadil obvyklý přátelský výraz. "Charlesovi nepomůže, to je jisté."
První vítězný vlk už se proměnil zpátky v člověka a nyní hledal v hromadě oblečení to své. Což Anně připomnělo, že v kapsách má pořád ponožky, a boty naboso ji začínaly řezat. Zula si je a natáhla si ponožky na chodidla, kam patřily.
Klečela a zavazovala si boty, když do místnosti dorazil třetí vítěz. Nikdy ho neviděla ve vlčí podobě, jeho pach jí ale jasně řekl, o koho jde: Chastel.
Jakmile se objevil v hale, někdo spustil zvukové znamení a skladištěm se na pět vteřin rozlehlo hluboké hučení. A ještě jedno: signál, že byla nalezena i třetí brašna.
Anna ho sotva slyšela. Chastel byl nejobrovitější vlkodlak, jakého kdy spatřila. Ric byl nadprůměrně velký; Charles byl ještě větší; vedle Chastela by ale oba působili jako nedorostlá štěňata. Vypadal jako bernardýn mezi německými ovčáky - statistická odchylka. Srst měl hnědě skvrnitou, což byla dokonalá kamufláž do lesa.
Pohlédl jí do očí, ty jeho byly žluté a šílené, a ona couvla a vrazila do Isaaca, který ji vzal za ramena a postavil ji. Chastel odklusal k místu, kde stála Anna s vlky, se kterými lovila.
Zastavil se před ní, hodil brašnu na zem a o krok couvl - bylo to pozvání.
"Už mám druha," řekla. Uvědomila si, že Ric měl s účastí na lovu pravdu. Byla v jedné místnosti s tolika vlky, a necítila strach. Tady, s Charlesem a přáteli - bez ohledu na to, jak byli noví - se nebála. "A od vás nic nechci."
Rozevřel čelisti, vyplázl jazyk a usmál se na ni - děsivý parchant. Znovu vzal brašnu do zubů. Udělal krok, pak se ale otočil, vrhl se na ni, upustil brašnu a uvolnil si čelisti. Byl rychlý, tak rychlý. Uskočila dozadu a vrazila do Isaaca, který tam jen stál a vůbec se nehýbal.
Neměla šanci uhnout Netvorovi z cesty, proto jen čekala, až do ní zaryje zuby. Krev se jí nahrnula do hlavy a měla čas uvědomit si, že ji zabije. Zabije ji před ostatními vlky a nikdo nebude mít šanci cokoli udělat, dokud nebude pozdě.
Nebála se ale. Smrt ji nikdy neděsila - měla strach z bezmocnosti.
Na poslední chvíli se zastavil a cvakl čelistmi těsně před jejím krkem, na který dosáhl, aniž by se musel zvednout ze země. Až příliš pozdě Isaac ucukl a strhl ji s sebou. Chastel na ně spokojeně pohlédl a otočil se, aby vzal do zubů brašnu - když tu do něj nečekaně vrazil bratr vlk.
Byl to rychlý a tichý útok; Annu zaskočil stejně jako Chastela. Neviděla, kdy se Charles pohnul - necítila, kdy se proměnil ve vlka.
Chastel zuřil a vrčel, ale Charles byl tichý jako smrt a o to děsivější. Utočil s intenzitou, již Chastel postrádal: Charles chtěl zabíjet, Francouz se pořád snažil zjistit, co se děje.
Anna viděla Charlese bojovat už dřív - byl ale vyčerpaný a zraněný nebo se zdráhal - a většinou byl v lidské podobě. Útočící bratr vlk byl něco zcela jiného: V jeho způsobu boje nebyla žádná inteligence, žádná věda.
Ostatní vlci vyklidili prostor. Nikdo nevýskal, nikdo nepovzbuzoval. Svědci byli stejně tiší a soustředění jako Charles, když do sebe bojující vlci zarývali drápy a zuby. Nešlo o hru a nikdo si to ani nemyslel.
Pokud dělal rozdíl ve velikosti Charlesovi starosti, nedal to na sobě znát. Když se do boje dal i Chastel, nebyl už tak jednostranný, jak se na počátku zdálo - a byl brutální. Díky srsti bylo těžké poznat, jak na tom jsou, oba ale byli zakrvácení. Jakmile se od sebe odtrhli, sklonili hlavy a vycenili zuby, kapala z nich krev a tvořila na dřevěné podlaze loužičky.
Chastel se vrhl pod Charlese a chňapl mu zuby po zadní noze. Než se ale mohl francouzský vlk zakousnout, Charles nohou škubl, zkroutil se jako hadí muž v Cirque du Soleil a zahryzl se Chastelovi do čenichu. Anna slyšela křupnout kost.
Francouz na všechno zapomněl a jen se snažil dostat Charlese ze svého čenichu - pustil Charlesovu nohu, tahal, tlačil a třásl se - cokoli, jen aby ze sebe druhého vlka shodil. Bratr vlk, Charles, ale držel jako buldok a francouzský vlk se vzpíral stále chaběji a chaběji. Nakonec zavřel oči a jeho tělo sebou jen bezmocně cukalo.
Něco se snažilo odvést její pozornost pryč od Charlese. Tichý hlas uvnitř ji nabádal: podívej se sem, podívej se sem - Annu ale zajímalo jen to, jak vážně je zraněný.
Angus vykročil vpřed. "Pusť ho, Charlesi."
Bratr vlk prudce otočil hlavou - a smýknul přitom Chastelovým mohutným, ochablým tělem. Podíval se Angusovi do očí a zavrčel. Alfa zbledl, udělal půl tuctu kroků dozadu a vrazil do Dany - která boj sledovala s příliš velkou spokojeností.
Při pohledu na fae, která měla zajistit pořádek, zamrazilo Annu u páteře. Ano, sem. Dívej se, dívej. Chce mu ublížit, šeptala Annina vlčice.
Vyplývalo to z řeči jejího těla, ne z tváře, která dávala najevo jen starost. Její tělo ale hovořilo o něčem jiném, dychtivě si protahovala prsty a přenášela váhu - chystala se skočit a zabíjet, chystala se lovit a Charles byl její prstýnek s rubínem.
Annina vlčice řekla: Zastavíme ji. Nikdo neublíží našemu druhovi.
"Ano," zašeptala Anna.
Dana promluvila: "Charlesi Comicku, porušil jsi příměří. Pusť ho."
Bratr vlk se na ni neobtěžoval pohlédnout. Jak jí to říkal? Ta, která nepatří k nám a myslí si, že vládne na místě, jež patřilo vlkodlakům. Anna mu četla myšlenky z řeči těla. Chastel se znovu začal vzpouzet a její druh stiskl pevněji zuby, aby se mohl zapřít. Po chvíli zůstal francouzský vlk nehybně ležet.
Anně by Chastelova smrt v nejmenším nevadila - následky pro Charlese ale byly něco úplně jiného. Kdyby věřila, že by Charles s fae bojoval, dělala by si menší starosti. Její druh však v hloubi srdce miloval pořádek. Pokud by Chastela za to, že se pokusil Annu vyděsit, zabil a fae by rozhodla, že tím porušil příměří, Charles by to možná uznal. Nevěděla, co by mu fae udělala, a nemínila to zjistit.
Anna se vytrhla z Isaacova ochablého sevření.
"Charlesi, pusť ho," řekla a přesunula se doprostřed vyklizeného prostoru. Málem ho oslovila bratře vlku, to jí ale připadalo příliš intimní, příliš soukromé, než aby se o to podělila.
Byl to rozhodně bratr vlk, ne Charles, kdo se k ní otočil a upřel na ni vztekle rozpálené oči. Pokusila se otevřít pouto mezi nimi, ale Charles se držel stranou - snažil se ji chránit před sebou samým.
Přistoupila k němu, klepla ho po nose a ignorovala vztek, který ho konečně donutil hrdelně, rozzlobeně zavrčet.
"Otevři tlamu." Nebála se ho, ale jeho vrčení, pach krve a ostatní věci jí připomněly příliš mnoho věcí. Vzpomněla si na dobu, kdy krev a zoufalství byly její.
Ruce se jí třásly a těžce dýchala nosem jako závodní kůň na konci Kentuckého derby. Přesto mu strčila palec do tlamy, potáhla a rozřízla si o jeho Špičák ruku.
Sotva ucítil její krev, rozevřel čelisti, nechal hlavu druhého vlka plesknout o zem a rychle od ní ucouvl. Nevěděla, jestli Chastel žije, nebo ne - nedokázala v sobě probudit zájem, přestože věděla, že za okamžik to bude důležité. Zrovna teď se soustředila na bratra vlka.
Rudý vlk, který byl zároveň bratrem vlkem i Charlesem, se jí zadíval do očí a ona pochopila, čeho si při pohledu na ni všiml. K smrti se bála - fae, krve, vzteku, vlastní troufalosti - viděl ale jen její strach, ne jeho příčiny.
Ještě chvíli jí hleděl do očí, pak vyklusal ze dveří - které se před ním otevřely, třebaže u nich nikdo nestál, a zase se zabouchly, když jimi proběhl.
"Za ním," poručila Dana hlasem, který by mohl řezat sklo. "Prolil první krev."
Její hlas uvedl muže, kteří doposud nehybně přihlíželi, do pohybu. Vydali se ke dveřím.
"Stát," řekla Anna… a pak udělala něco, o co se ještě nikdy nepokusila, ne takhle. Vlčice však věděla, jak na to, použila přece Charlesovu moc k tomu, aby se proměnila rychleji než kdy dřív - a nyní s její pomocí vložila do svého hlasu sílu. "Stát."
A vlci, dvounozí i čtyřnozí, kteří na Danin povel vyrazili, se zastavili a otočili se k ní.
Fae na ni pohlédla a i ona vložila do svého hlasu moc. "Prolil první krev. Jsem fae, nemůžu lhát. Přísahala jsem, že ten, kdo během lovu prolije krev, bude potrestán: krev za krev. Stěny křičí, abych splnila své slovo."
Odtrhla oči od Anny a upřela je na Anguse, který stál nedaleko: "Liame Angusi Magnussone, synu Margaret Hooperové a Thomase Magnussona. Při tvém pravém jméně ti poroučím, abys mi přivedl Charlese Comicka."
Angus vykročil ke dveřím.
"Ne, " řekla Anna a vlčice se postarala o to, aby poslechl.
Angus se k ní obrátil a po tváři se mu rozlil úsměv. "Ano, má paní," řekl Anně. Pak se jeho úsměv ještě rozšířil. "Na něco zapomínáte, Dano Sheaová. Lov skončil. Signál zazněl dřív, než Charles zaútočil, pravidlo první krve už neplatí."
Danina tvář strnula a Anna v jejích očích na okamžik spatřila touhu po Charlesově smrti, po smrti kohokoli. Chtíč, který překonal cokoli, co kdy viděla ve vlkodlakovi. Fae se ale ovládla a rukama si uhladila sukni, jako by byla pokrčená. "Ach. Máte pravdu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama